Pavel Rejchrt: Z posledních večerů J. A. K.

další úryvky z básně o Janu Amosu Komenském

Pavel Rejchrt

Pán přidává ještě let, ale tím přidává i ran:
Antikrist totiž nabývá, a neubývá.
Až kam a dokdy se bude vzmáhat?
Ptám se, neboť svět, který dlouho po nás
přežije svou starobu, mi byl právě odkryt.

Opona na chvíli vytažena: viděl jsem to jeho hrozné příští.
Slyš duši mou, Hospodine,
proměněnou té chvíle v solný sloup,
jak druhdy Lotova žena před Sodomou. Slyš děvečku
uvízlou bez obrany ve zření té hrůzy!
Škrabošky se kroutí a padají z tváří,
pravda o lidech, tak na sebe hrdých, se jeví ohavnou,
tolikeré čelisti jektají hrůzou, kosti se vysoušejí,
ty ženy chtěly obcovat s bohy, a teď jsou v jejich dětech,
dávají jim křídla, podobná luciferským,
ale jejich humanitu z nich vypalují.

* * *

Nezastírejte, Bratří, už nikterak nizozemským kalvinistům,
byť bych se nalezl i zbaven jejich přízně,
že dychtím do Naardenu nad svůj hrob
po Strážci svém a Zastínění,
po Zastánci svém věrném i nad mým prachem
v soudní při se světem a satanem,
po přítomnosti Živého na věky,
který se za nás vydal a okusil smrti,
po slitovném přiblížení jeho nezobrazitelné,
bleskem Otcovy slávy zářící tváře, v kostelním obrazu!

Kéž bych jej znovu spatřil: tvář Reka s korouhví!
Přicházíval ke mně, kdykoli volal jsem z hlubokosti,
do domu srdce mého, skrze ten v Čechách kdysi spatřený –
ať vědí to kalvinisté! – římanský obraz.
Žoldnéři na něm v zahanbeném úleku
hledí na bezbranného Vítěze –
Ó nadýmavá pýcho vzdělanců
a všude harcujících nápravců,
břeskné vřískání kazatelských polnic!

* * *

Bolestná pravdo, ostrý meči Boží,
Ty, který vítězíš jen proti nám,
kéž bychom pili pouze ze Tvé skály
a zemřeli svým snům i syntézám

Pravdo,
která jsi sama vstoupila do rány svého meče,
abychom nezemřeli soudem věčným,
ó, Jezu, lásko, hlubší té nejhlubší smrti,
Živote Boží, jehož nejsme s to,
Živote–Záchrano, před bouří Schráno,
před hněvem Sínaje, před blesky svaté Truhly,
před vlastní zahlazující Slávou,
Lásko, již jdeme:

Ó pojďte,
mí nejmilejší z Jestřábí, Kletné a Suchdolu
a jiných bratrských skrýší,
které jsem zapomněl,
já, stařec v zemi Erasmově,
neb vymizely již před půl stoletím
z Ferdinandovy císařské mapy,
již pojďte a přineste kalich a chléb
z předrahé vlasti zdupané gadarenskými vepři,
zůstaňte u mne, neboť se připozdívá,
zanechme všichni cisteren děravých
v té světa vyšňořené poušti
a srdcem zedraným pijme ze zdroje:
pojďte, a slavme dle ustanovení
Večeři Beránkovu!

(Z knihy Marností k naději, Nová Forma 2017)

Vytisknout