Pavel Klinecký: Říčan pro všechny

Spiritualita je slovo dnes citlivé. Z církevně-křesťanské strany je chápáno jako ústup od zřetelné biblické víry, liberální směs pocitů, zkušeností a informací z různých náboženství, psychologie i parapsychologie. Z druhé strany je vnímáno jako nenápadný i nevítaný pokus o import odmítaného náboženství, jako „podpásová misie“.

Profesor Pavel Říčan, významný český psycholog, s termínem „spiritualita“ pracuje bez obav. Jako klinický psycholog poznal, že mnohé z toho, co ve své víře prožívají křesťané, najdeme i v jiných náboženstvích a také ve zkušenostech těch, kteří žádné církevní zázemí nemají, křesťanskou výchovou neprošli a nemají potřebu se s církví identifikovat. Spiritualita je mu pojmem, jímž zachycuje tyto „průniky množin“ náboženských i nenáboženských motivů a interpretací světa. Říčan je bere vážně, dokonce s úctou a nadějí. Proto i jeho Psychologie náboženství, standardní práce v oboru, dostala v novém vydání jméno Psychologie náboženství a spirituality.

Knížku Spirituální výchova v rodině vydal prof. Říčan společně s akademickou psycholožkou Pavlínou Janošovou, s níž zřejmě nalezl společnou řeč. Na první pohled je zřejmé, že oběma autorům jsou významnými tématy psychologie dítěte, výchova dítěte, prostředí rodiny, školy i další, kde se děti pohybují a jež na děti působí. Vždyť děti jsou citliví příjemci podnětů, které vysílají dospělí, často nevědomky a nepřímo.

Autoři si šíři i zmatek pojmu „spiritualita“ uvědomují. Proto se na začátku věnují výkladu tohoto pojmu, včetně rozhledu po podobě české společnosti, namíchané z mnoha ingrediencí náboženských i nenáboženských. Respekt k této mnohotvaré skladbě čtenářstva překvapí hned od počátku a bude příjemným průvodcem celého textu. Křesťané – katolíci i evangelíci, nevěřící, ateisté i stoupenci jiných náboženství tu stojí rovnocenně vedle sebe; nikdo nemá přednost, nikdo není diskriminován. Poznáme to i na širokém prostoru citovaných autorit a inspirací: psycholog Zdeněk Helus, prof. Tomáš Halík, evangelická farářka Ester Čašková, psychiatr Karel Nešpor, filosof, hlásící se k ateismu Otakar A. Funda, spisovatel C. S. Lewis, římský papež František, tibetský buddhista Yongey Mingyur Rinpočhe a desítky dalších.

Záběr knížky je široký. Témata nejsou vyčerpána, naopak, jako by se autorům líbilo pouze nadhodit, připomenout, čeho všeho se potřebná spiritualita týká a inspirovat k vlastnímu domyšlení a k aplikaci. Také čtenář, jemuž témata spirituality ani výchovy nejsou cizí, je překvapen, co všechno ze světa dětí i dospělých do společného prostoru obou oblastí patří. Sport i výtvarné projevy, sexualita i stravování, hudba, tanec i filosofie – vše má v dětském světě oprávněné místo a všude má místo i vnímavý inspirující rodič a vychovatel. Autoři se dotknou, lehce zaklepou na zvědavost i odpovědnost rodičů, někdy lehce napovědí, opět však bez nároku na úplnost či jedinečnost.

Je to metoda zřejmě vědomá, v textu jsme mnohokrát upozorněni, že nic z řečeného neplatí absolutně jako dogma nebo závazný návod. Už proto, že každé dítě i každý rodič jsou jedineční, nelze klást na stůl poučky. Však základem spirituální výchovy v rodině je neubližovat, raději méně než více, pomaleji než rychle, netlačit na pilu, nechat zrát, mít odvahu čekat, a to i tam, kde rodičům zpravidla trpělivost dochází; autoři kupř. doporučují přestat s explicitní kontrolou toho, co děti sledují na videu nebo na internetu už někdy v deseti, jedenácti letech, protože nedůvěra a tlak na dítě přinášejí horší výsledky. Kolik z nás, rodičů, s kontrolou dětí právě v tomto věku začalo!

Překvapilo něco? Velmi příjemně odstranění napětí mezi dogmatikou a životem ve věci předmanželských sexuálních styků. Vzpomínám, jak jsem před několika lety – pamětliv zdrženlivosti, s níž evangelická církevní pedagogika vůči předmanželskému sexu přistupuje – položil deseti dětem třinácti až čtrnáctiletým, vesměs z „dobrých křesťanských rodin“ anonymně otázku, zda předmanželský sex považují za správný, nebo nikoliv. Byl jsem překvapen stoprocentní shodou, všichni odpověděli „ano“. Měl jsem pocit, že tuto realitu nebere odborná literatura dostatečně vážně. Janošová a Říčan ano. Není však náhoda, že hned po přejně znějící kapitole „Sexuálně-erotická výchova“ následuje oddíl „Sebeovládání“.

Podobně překvapilo i zdrženlivé hodnocení „nestresové výchovy“, jíž je dětské „já chci“ svaté a jež se vzdala jakéhokoli řádu a důslednosti v jeho dodržování, podobně neodmítání přiměřených a láskyplných tělesných trestů, dnes leckdy považovaných za trestný čin. Rodiče jsou inspirováni i v tak citlivých záležitostech, jako je vtažení dětí do rodinných financí, práce s „antitalenty“, dětmi, které se někde jeví méně než průměrné. Naopak nepřekvapilo, že děti patří do blízkosti smrti, pohřbů, dokonce umírajících, prospívá to duši odcházejících i dětem samotným. A práce s tělem při modlitbě, užití modlitebních manter nebo růžence mohou prospět nejen rodinám buddhistickým nebo katolickým.

Chybělo něco? Možná jsem čekal větší ocenění vícečetných rodin. Zdeněk Matějček užíval bonmotu, že jedno dítě je sólista, se dvěma vzniká konkurenční prostředí, tři mají sklon ke vzniku vztahových trojúhelníků „dva proti jednomu“, až teprve od čtyř dětí výše lze hovořit o „týmu“, tedy správném výchovném prostředí. Janošová a Říčan upozorňují, že dnes se v tlaku všedního dne lze těžko věnovat naplno více než třem. Možná bych čekal víc než nadhození tématu poučení, jak bránit před pocitem „ousiderství“ dítě, které nezná televizní mýdlové opery a jejich hrdiny, nechodí oblékané ve značkových kouscích, protože je vedeno mimo spotřební pseudokulturu.

Autoři nezakrývají své křesťanství, ale nijak je nepreferují. Proto je jejich knížka opravdu a důsledně otevřena všem. Snad jen v předposlední větě tuto „nestrannost“ porušují. To když přiznají, že ve výchově „to nejdůležitější nakonec nezáleží na nás“. Ale i za toto přiznání jsem jim vděčen.

Pavel Klinecký

Pavel Říčan, Pavlína Janošová: Spirituální výchova v rodině, Praha, Portál 2016, 176 s.