Pavel Hošek: Vzpomínka na Milana Balabána

Už je to skoro čtvrt století, co jsem poprvé bloudil dlouhými a temnými chodbami Evangelické teologické fakulty. Vysoké stropy a zašedlé stěny bez oken ve mně budily hluboký respekt a pocit nezvaného hosta. Bál jsem se zaklepat na kterékoliv dveře.

Ve čtvrtém patře jsem si na konci chodby všiml dveří, které se v jedné drobnosti lišily od těch ostatních. Visel na nich pomačkaný papír. Na papíře byl úhledným písmem vytištěn údaj o pravidelných konzultačních hodinách. A pod ním bylo rukou připsáno: „Ušní zpověď po domluvě možná.“ Nevím proč, ale ten lísteček na mě zapůsobil jako zjevení. Byl to nečekaný závan lidskosti v tísnivé atmosféře té tajemné a pro mě tehdy poněkud cizí instituce.

Dodal jsem si odvahy a zaklepal. Zevnitř se chraptivým hlasem ozvalo srdečné pozvání: „Dále.“ Otevřel jsem dveře a v hustém oblaku šedomodrého dýmu spatřil světlovlasého pána ve věku mého dědečka. Pokynul mi přátelsky, abych šel dál a posadil se. Byla to osudová chvíle. Dodnes v té místnosti každý den sedím u pracovního stolu.

Rozhovor se pozvolna měnil z akademické konzultace v ušní zpověď. Nevím, jak to dělal, ale věřil jsem mu od první chvíle. Netrvalo dlouho a vyprávěl jsem mu o svých osobních dilematech.

Jen pomalu mi docházelo, že přede mnou sedí Milan Balabán. Ten Milan Balabán. Autor zázračných knížek z nakladatelství Hermann a synové, které jsem četl stále dokola, tak dlouho, až se úplně rozpadly na jednotlivé listy, které nešly slepit dohromady. Hebrejské myšlení, Hebrejské člověkosloví, Tázání po Budoucím

Ano, ten zvláštní pán s chraptivým hlasem, který seděl v čalouněném křesle naproti mně a jako laskavý farář mi udílel jedno rozhřešení za druhým, byl autor těch několika útlých knížek, které jsem s sebou celé měsíce tahal po tramvajích, parcích a čekárnách a které mě naučily číst Bibli úplně jinak než dřív. Knížek, které mě vtáhly do světa biblických příběhů a hebrejské poezie. Knížek, které mi pomohly znovu najít pevnou půdu pod nohama poté, co se moje víra otřásala v základech pod náporem „historicko-kritického výkladu Písma“.

Ano, Milan Balabán… Už je to dva roky, co marně čekám, až se objeví ve dveřích té kanceláře, kde jsem ho poprvé potkal. Už je to dva roky, co doufám, že uslyším za dveřmi jeho kroky a stejně jako tisíckrát předtím vstanu a uvařím kávu, sednu si naproti němu, budu poslouchat a v duchu si dělat výpisky z toho, co říká.

Milan Balabán, básník a prorok hebrejského myšlení, laskavý pan profesor, který nás s pastýřskou trpělivostí doprovázel na cestě teologického zrání, velkorysý a zároveň nekompromisně upřímný učitel, který svou břitkou ironií rázně zúčtoval s mnoha pošetilými názory, které jsme si na fakultu přinesli.

Jenže Milan Balabán nebyl lehkomyslný obrazoborec, jak se někteří domnívali. Zažil jsem ho v okamžicích, kdy jako farář dával první pomoc lidem, kteří se ocitli úplně na dně. Byl jsem svědek situací, kdy jeho víra, protříbená výhní všelijakých zkoušek, obstála lépe než křehké lešení toho či onoho pravověří. Znovu a znovu jsem se pod vymyšlenými záminkami vytrácel z kanceláře, když za Milanem chodili lidé, aby se mu svěřili se svým trápením. Byl to farář. I na fakultě.

Nebyl svatý. Ale hned když jsem ho potkal poprvé, měl jsem dojem, že tento člověk žije před Boží tváří. A ten dojem ve mně s časem jen sílil. Když jsme jako studenti poslouchali, jak recituje své básně, jak vykládá o hebrejském myšlení, mívali jsme dojem, že jeho tvář je obklopena šechinou. Že když přednáší, svatá Hospodinova přítomnost sestupuje a přebývá mezi námi.

Už je to dva roky, co zemřel, a stále jsem se s tím nevyrovnal. Stává se mi, že sedím v kanceláři katedry religionistiky a najednou si uvědomím, že ho vyhlížím. Docela často s ním v duchu mluvím. Někdy mám pocit, že se mi dívá přes rameno.

Naposledy jsem ho viděl čtyři dny předtím, než zemřel. Bylo to v Libici nad Cidlinou, v domově pro seniory, kde trávil poslední roky života. Mluvili jsme o vyvedení Izraele z Egypta. Dohodli jsme se, že až příště přijedu, zahrajeme si šachy. V duchu jsem si umiňoval, že se kvůli Milanovi šachy naučím, hrál jsem je naposled na základce. Abych ho nenudil. Začal jsem se rozhlížet na internetu po nějakém rychlokurzu.

Těšil jsem se na tu partii strašně moc. Někdy zavřu oči a vidím ho, jak sedí v křesle, rozestavuje figurky na šachovnici, vítá mě ve své nebeské kanceláři a s tou svojí nezaměnitelnou ironií v hlase říká: „No to je dost, že jdeš, člověče, kdes byl tak dlouho?“

Milan Balabán se narodil 3. září 1929 v Boratíně v rodině evangelického faráře Antonína Balabána. V letech 1948–1952 studoval na Komenského bohoslovecké fakultě v Praze.

V letech 1952–1974 působil jako vikář a posléze farář v evangelických sborech v Šenově, Strmilově, Semtěši u Čáslavi a v Radotíně. V roce 1969 postgraduálně studoval na Ekumenickém institutu v Château de Bossey ve Švýcarsku. Byl člen starozákonního překladatelského týmu českého ekumenického překladu Bible. V roce 1974 byl komunistickými úřady zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské služby. Do roku 1990 pak pracoval v dělnických povoláních, mimo jiné v pražských kanalizacích. Podepsal Chartu 77 a byl vyslýchán a pronásledován komunistickou Státní bezpečností. V době normalizace pořádal ilegální vzdělávací programy (včetně organizování dálkového studia teologie při univerzitě v Cambridge). V samizdatové podobě se šířila řada jeho odborných prací i jeho básnické sbírky, které byly posléze, v době po skončení komunistického režimu, vydány v několika renomovaných nakladatel- stvích.

Jako farář bez souhlasu založil starozákonní seminář (Praha 6, Na Hanspaulce 69) a účastnil se jiných podzemních seminářů ve spolupráci s Milanem Machovcem, Egonem Bondym, Radimem Paloušem a jinými významnými postavami disentu.

V roce 1990 mu byl za práci CH-R-Š ve Starém zákoně (předloženou už roku 1972) udělen doktorát teologie. Roku 1993 byl po předložení a obhájení habilitační práce Víra – nebo osud? kvalifikován jako docent, roku 1995 byl jmenován profesorem Univerzity Karlovy. V říjnu 2002 obdržel od prezidenta Václava Havla státní vyznamenání za zásluhy o Českou republiku.

Svou badatelskou pozornost věnoval především zvláštní a svébytné noetice starozákonní literatury, kterou spolu s některými biblisty a teology dvacátého století nazýval souslovím hebrejské myšlení. Jako hebraista zkoumal vztah mezi svébytným pojetím skutečnosti, vyjádřeným ve starozákonních látkách, a jedinečnými charakteristikami biblické hebrejštiny. Osobité rysy hebrejského myšlení pak podrobně zkoumal a dokládal rozborem klíčových starozákonních pojmů a metafor. Zvláštní pozornost věnoval biblickému pojetí času a jemu odpovídající existenciální orientaci. Tradici hebrejského myšlení sledoval i v pozdější, pobiblické fázi židovských kulturních a náboženských dějin a porovnával je s alternativními pojetími skutečnosti v ostatních kulturně civilizačních okruzích.

Jako básník a literát po celá desetiletí věnoval značnou badatelskou pozornost poetickým a mudroslovným textům Starého zákona (Píseň písní, Job, Žalmy, Kazatel, Přísloví) a také průnikům biblických motivů do české literární tradice, zejména do české poezie.

Na obecnější rovině pak v mezioborové perspektivě zkoumal rozhraní a styčné plochy mezi teologií a poezií nejen ve svých odborných studiích, ale také v opakovaně vypisovaných seminářích na toto téma, které měly po celou dobu jeho pedagogického působení na Evangelické teologické fakultě u studentů značný ohlas.

Studenti i kolegové z Evangelické teologické fakulty ho pamatují jako laskavého a vtipného pedagoga, originálního myslitele a velkého básníka. Milan Balabán zemřel v Libici nad Cidlinou 4. ledna 2019.

Pavel Hošek

Vytisknout