Pavel Hošek: Vzpomínka na Markétu

Schůze redakční rady Křesťanské revue byly po několik požehnaných let oživovány nezaměnitelnou jiskřivou atmosférou, kterou kolem sebe šířila šarmantní a temperamentní dáma, místopředsedkyně Akademické YMCA Markéta Sedláčková.

Ano, Markéta Sedláčková, socioložka se dvěma doktoráty, jedním z Prahy a druhým z Paříže, bystrá a laskavá kolegyně s neodolatelným smyslem pro humor. Byla to léta, kdy jsem se na setkání redakční rady opravdu těšil, léta, kdy řeč nestála a rozhovor volně a vesele proudil, od organizačních záležitostí přes úvahy a spory nad jednotlivými tématy a příspěvky až po osobní a rodinné radosti a starosti.

Markéta mluvívala hlasitě a rychle, v jejím hlase bylo něco živelně bezprostředního a zároveň rafinovaně ironického, v pozoruhodné kombinaci vážnosti a parodie, se kterou jsem se u nikoho jiného nesetkal.

Nebyl jsem v redakční radě jediný, koho bavilo prostě poslouchat, jak Markéta tempem burácejícího vodopádu vykládá o odborných záležitostech sociologického bádání v oblasti důvěry, deprese a sociálního kapitálu, o potížích a radostech pedagogické práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, o badatelských projektech Sociologického ústavu Akademie věd.

Nechovala se jako vědkyně, ale jako kamarádka, ráda se smíchem vyprávěla o tom, jak jezdí na bicyklu po pražských ulicích a jak spolu s manželem Tomášem vymýšlejí všelijaké taškařice pro synka Kryštofa.

Člověk se v její přítomnosti cítil dobře. Nebylo potřeba si na nic hrát, nebyl důvod dávat si pozor na jazyk. Markéta vyzařovala zvláštní, srdečnou velkorysost, člověka ani nenapadlo, aby se snažil oslňovat vědomostmi a oduševnělou vzdělaností, na to Markéta prostě nehrála.

Nikdy nezapomenu na několik hodin rozhovoru s Markétou na svatbě Mikuláše a Lidky Minářových kdesi hluboko uprostřed jihočeských lesů. Mluvili jsme úplně o všem, s otevřeností, která mě mile překvapila, o rodinných starostech, o světlech a stínech akademického života, o dobrých a špatných stránkách Církve bratrské, ke které jsme oba docela rádi patřili. Byl to nečekaný dar z nebe a vzácný vedlejší produkt té slavné svatby uprostřed lesa. Toho dne jsem jel domů noční silnicí s tichou radostí v srdci. Radostí z přátelství s krásným člověkem, které mě toho dne potkalo.

Nikdy nezapomenu na ten den, kdy se ke mně dostala zpráva, že Markéta zemřela. Na těch několik dlouhých hodin, kdy jsem si byl jist, že to musí být nějaký hrozný omyl. Přece není možné, že tenhle obdivuhodný životní příběh najednou skončil uprostřed děje ve věku 43 let… Není to fér!

Uplynul rok. I teď se občas docela těším na setkání redakční rady Křesťanské revue. Ale něco mi na nich hrozně chybí. Ty schůze už nikdy nebudou takové, jaké byly dřív. V těch dobrých časech, když mezi námi Markéta byla.

Pavel Hošek

Vytisknout