Pavel Hošek: Nekrolog

Milan Balabán se narodil 3. září 1929 v Boratíně v rodině evangelického faráře Antonína Balabána. V letech 1948–1952 studoval na Komenského bohoslovecké fakultě v Praze.

V letech 1952–1974 působil jako vikář a posléze farář v evangelických sborech v Šenově, Strmilově, Semtěši u Čáslavi a v Radotíně. V roce 1969 postgraduálně studoval na Ekumenickém institutu v Château de Bossey ve Švýcarsku. Byl člen starozákonního překladatelského týmu českého ekumenického překladu Bible. V roce 1974 byl komunistickými úřady zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské služby. Do roku 1990 pak pracoval v dělnických povoláních, mimo jiné v pražských kanalizacích. Podepsal Chartu 77 a byl vyslýchán a pronásledován komunistickou Státní bezpečností. V době normalizace pořádal ilegální vzdělávací programy (včetně organizování dálkového studia teologie při univerzitě v Cambridge). V samizdatové podobě se šířila řada jeho odborných prací i jeho básnické sbírky, které byly posléze v době po skončení komunistického režimu vydány v několika renomovaných nakladatelstvích.

Jako farář bez souhlasu založil starozákonní seminář (Praha 6, Na Hanspaulce 69) a účastnil se jiných podzemních seminářů ve spolupráci s Milanem Machovcem, Egonem Bondym, Radimem Paloušem a jinými významnými postavami disentu.

V roce 1990 mu byl za práci CH-R-Š ve Starém zákoně (předloženou už roku 1972), udělen doktorát teologie. Roku 1993 byl po předložení a obhájení habilitační práce Víra – nebo osud? kvalifikován jako docent, roku 1995 byl jmenován profesorem Univerzity Karlovy. V říjnu 2002 obdržel od prezidenta Václava Havla státní vyznamenání za zásluhy o Českou republiku.

Svou badatelskou pozornost věnoval především zvláštní a svébytné noetice starozákonní literatury, kterou spolu s některými biblisty a teology 20. století nazýval souslovím hebrejské myšlení. Jako hebraista zkoumal vztah mezi svébytným pojetím skutečnosti, vyjádřeným ve starozákonních látkách, a jedinečnými charakteristikami biblické hebrejštiny. Osobité rysy hebrejského myšlení pak podrobně zkoumal a dokládal rozborem klíčových starozákonních pojmů a metafor. Zvláštní pozornost věnoval biblickému pojetí času a jemu odpovídající existenciální orientaci. Tradici hebrejského myšlení sledoval i v pozdější, pobiblické fázi židovských kulturních a náboženských dějin a porovnával je s alternativními pojetími skutečnosti v ostatních kulturně civilizačních okruzích.

Jako básník a literát po celá desetiletí věnoval značnou badatelskou pozornost poetickým a mudroslovným textům Starého zákona (Píseň písní, Žalmy, Kazatel, Přísloví) a také průnikům biblických motivů do české literární tradice, zejména do české poezie.

Na obecnější rovině pak v mezioborové perspektivě zkoumal rozhraní a styčné plochy mezi teologií a poezií, nejen ve svých odborných studiích, ale také v opakovaně vypisovaných seminářích na toto téma, které měly po celou dobu jeho pedagogického působení na Evangelické teologické fakultě u studentů značný ohlas. Studenti i kolegové z Evangelické teologické fakulty ho znají a pamatují jako laskavého a vtipného pedagoga, moudrého přítele, originálního myslitele a velkého básníka. Milan Balabán zemřel v Libici nad Cidlinou 4. ledna 2019.

MILANE, NIKAM NEODCHÁZEJ

(psáno v době, kdy Milan Balabán ze zdravotních důvodů odcházel z ETF)

Zas hledím na ty staré dveře
a čekám, kdy se objeví,
ta tvář, Šechinou zahalená,
zmačkaných košil šarm,
vlajících kalhot glanc,
pramének vlasů tenký
nad jeho čelem tančí
a vůně levných cigaret,
a dech se tají chvěním…

Zas přichází ten pán,
co pro něj kávu vařím,
zas usedá v svůj trůn
můj rabín zázračný,
dědeček kouzelný,
tam v kanclu zákoutí…

Milane, nikam neodcházej,
já slyšel krásku plachou,
jak zpitá verši tvými
šeptala polohlasem:
chvějivý dotek něhy…
já nebýt vdaná…, tak nevím…

Milane, nikam neodcházej,
vždyť běžci maratónští
když ráno zpěvem vítají,
opilí přísahají:
Balabán, ten je nejdál.“

Balabán, Balabán,
dobrej byl pro kanál,
s fízly se potýkal,
do ksichtu se jim smál,
Balabán, ten je nejdál“.

Balabán, Balabán,
stavitel katedrál,
Pravdou se opásal,
… a Havel mu dal metál,
Jó Balabán, ten je nejdál.“

Milane, nikam neodcházej,
ať dalších tisíc let
tvé hrnky kávou plním…
Milane, slyšíš mě?
Ne, ty nejsi kacíř…
to oni jsou kacíř…
Milane, příteli,
dědečku… zůstaň…

Pavel Hošek

Vytisknout