Pařížská mírová konference 1919 aneb pokračování Velké války jinými prostředky | Petr Krejčí

18. ledna tohoto roku to bylo 100 let, co se v Paříži sešla mírová konference, aby ukončila válku, která počala 28. července 1914, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku jako odvetu za atentát na arcivévodu a následníka trůnu rakousko-uherského Františka Ferdinanda d’Este v Sarajevu dne 28. června 1914. Této válce se začalo říkat Velká anebo také světová. S výjimkou Španělska, Švýcarska, Nizozemí a skandinávských zemí do ní vstoupily všechny evropské státy. Formálně byla válka ukončena příměřím 11. listopadu 1918 v 11 hodin a 11 minut.

Vyústěním Pařížské mírové konference byla série mírových smluv, podepsaných v pařížských předměstích. Versailleská mírová smlouva byla ze šesti mírových smluv nejdůležitější. Mimo jiné stanovila, že Německo a jeho spojenci jsou odpovědni za všechny škody na civilním majetku, které utrpěly státy Dohody. Ve vztahu k Československu došlo kromě dalšího k úpravě státních hranic.

Saintgermainská smlouva řešila nové uspořádání předlitavské části Rakouska-Uherska a tzv. Malá Saintgermainská smlouva potvrzovala připojení Podkarpatské Rusi k Republice československé.

Neuillyská smlouva upravovala podmínky míru mezi Dohodou a poraženým Bulharskem.

Trianonská mírová smlouva stanovila hranice maďarského státu jakožto nástupce Uherska. Uhersko ztratilo 71,5 % svého území. Maďarsko potvrdilo úplnou nezávislost Československa včetně Podkarpatské Rusi a zavázalo se uhradit Československu válečné reparace a vzdalo se dalších územních nároků vůči svým sousedům.

Sèvreská mírová smlouva měla řešit poválečný vztah mezi státy Dohody a Osmanskou říší. Turecký parlament ji však po povstání Mustafy Kemala Atatürka odmítl ratifikovat. Nové poměry mezi Dohodou a Tureckem pak byly upraveny Lausannskou mírovou smlouvou z 24. července 1923.

Oněch více než 1200 stran textu ale nezabránilo, aby nastal den 30. září 1938 a 15. březen 1939. U Mnichovské dohody stáli zástupci bývalé Dohody Anglie, Francie a Itálie ruku v ruce s bývalým nepřítelem Německem a obětovali jednoho z účastníků Versailleského mírového systému.

J. L. Hromádka v listopadovém čísle Křesťanské revue v roce 1938 v článku Na prahu zítřka píše:

„Třicáté září je mezníkem nejen v našich dějinách. Celá Evropa byla toho dne změněna anebo aspoň tato změna se stala zjevnou. Osekání naší republiky je pouze vnějším symbolem hlubokého přerodu, který nastal ve vnitřní stavbě evropského lidstva. Zvítězilo Německo za pomoci britských lordů a přestrašených státníků francouzských. Pravím: „za pomoci britských lordů“. Chci tím říci, že britská společnost, representovaná lordy Runcimanem a Chamberlainem, neustupovala pouze před náporem německého režimu, nýbrž pomáhala mu v jeho plánech na novou organisaci střední i východní Evropy. A francouzská veřejnost cítila takovou vnitřní slabost, že ráda dala souhlas k našemu pádu; neměla sil, aby politicky i mravně zvládla evropský zmatek.“

A dále pokračuje: „Západní mocnosti prohrály světovou válku. Válka 1914 až 1918 nesmí být pevně ohraničena 28. červencem 1914 a 11. listopadem 1918. Světová válka byla a je oním převratným procesem, kterým se do základů změnila a mění sociální i politická stavba moderního lidstva. Tento proces dodnes není ukončen. Dnes je patrno, že versailleská mírová smlouva byla pouze nezdařeným pokusem a že také Společnost národů se bez úspěchu snažila zorganisovat svět pod vedením západních mocností. Carské Rusko bylo poraženo 1915/1916, Francie kapitulovala 30. září 1938. V poslední fázi světové války půjde o Velkou Británii.“

A o míru, který byl skloňován ve všech pádech od pařížských mírových jednání až po údajný mír mnichovský, Hromádka píše: „V posledních týdnech jsme poznali, jak slovo ‚mír‘ je samo o sobě bezobsažné a mdlé. V rozhodujících hodinách zářijových jsme zrovna dychtili, aby se našel odpovědný světový státník, který nebude řečnit o míru a který nad mír postaví důstojnost a právo malého národa, který spojí mír se spravedlností a který prokleje pokoj, zachraňovaný slabostí, mravní lhostejností a bezprávím. Vzpomínáme si, jak na nás prázdně a cize, ba skoro odporně působila výzva amerického presidenta Roosevelta ke kancléři Hitlerovi z 26. září. Dnes je po celém světě, kde ještě žijí jadrní vyznavači evangelia, citováno slovo Jeremiášovo: „A hojí potření dcery lidu mého povrchu, říkajíce: Pokoj, pokoj, ješto není žádného pokoje.“ (Jr 6,14) Vypravoval mi francouzský pacifista-křesťan, že se ukázala hluboká trhlina mezi názory křesťanských pacifistů a těch pacifistů, kteří ve Francii pracují pro mír za každou cenu, kteří život, jeho půvab a rozkoš, kladou nade všechny ideály lidského ducha. Pacifismus mdlých duší a požitkářských slabochů (i když jsou to náhodou členové křesťanských církví) je větším nebezpečím pro lidstvo než syrová výbojnost, odhodlaná podívat se směle do očí největšímu nebezpečí.“

J. L. Hromádka měl pravdu. Velká válka neskončila a oněch šest mírových smluv bylo jen pokračování Velké války jinými prostředky. A žel to tak bylo i po válce, které se začalo říkat druhá světová a kterou začal atomový věk. Spojenci se rozkmotřili a začala tzv. studená válka. Tu koncem osmdesátých let na starém kontinentě Sovětský svaz prohrál. Západ ji však prohrál v tzv. třetím světě v rámci národně osvobozeneckého boje. A Velká válka neskončila ani v posledních třiceti letech po pádu sovětského komunismu.

Na závěr svého článku J. L. Hromádka píše: „Poválečná theologie už před lety upozorňovala, že náboženský a bohoslovecký svět 19. století je spoluodpověden za duchovní nedbalost, za náboženské hračkářství a za celou tu mdlobu, kterou trpí moderní, „svobodný“, „svéprávný“ člověk. Včerejší pokrokové, socialistické a liberální Evropě chyběla duchovní energie, ochota k obětem, pohotovost k utrpení, síla k ukázněnosti a nadšení, chyběla a chybí jí víra, že je tu něco, zač stojí žít a umírat. Této chabosti využila armáda těch, kdož sice nevěří v Boha Ježíše Krista, ale kdož jsou fanaticky oddáni svým bůžkům a modlám. … Na vítězství proti démonům nestačí ideály, ani nejkrásnější ideály včerejší Evropy. Nestačí plně proti nim Descartes a Goethe, tím méně Marx a Lenin. Proti démonům může vítězně bojovat pouze skutečný, pravý Bůh a pravý člověk, jednorozený Syn Boží, který umřel za naše hříchy a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění. V Něm je pravá svoboda, skutečná spravedlnost a pevné pouto bratrského společenství.“

A závěrem úvahy pak vyslovuje závazek: „Ve službách tohoto Pána budeme trpělivě, tiše a nebojácně pracovat. Před Baalem nebudeme sklánět svých kolenou. Před oltářem Caesarů nebudeme pálit obětí. Nebudeme kapitulovat před zlobou a před potměšilým chytráctvím, které chce z národní tragédie vytěžit co nejvíce pro své zájmy. Ale nebudeme ani stát ztuhle nad troskami minulosti, spíše budeme v radostné naději snášet kamení k budování svobodného, spravedlivého zítřka. „Požehnaný Hospodin Bůh, Bůh izraelský, kterýž sám činí divné věci, a požehnané jméno slávy jeho na věky. Budiž také naplněna slávou jeho všecka země.“ (Ž 72,18n)

A bez ohledu na to, že se jedná o více než 80 let starý závazek, měl by to být i závazek náš. Jenom tak můžeme přispět k tomu, že Velká válka konečně skončí a alespoň v Evropě budeme moci žít v pravém míru a pokoji mezi lidmi a národy.

Autor je starší sboru v Trutnově a člen redakční rady Křesťanské revue.

Vytisknout