Pár poznámek k tématu spojení trůnu a oltáře | Martin Vaňáč

Jednou z oblastí, kde bylo možné sledovat prolínání světské a církevní politiky v moderní době, bylo obsazování biskupských stolců v katolické církvi. V 19. století existovaly v podstatě tři způsoby jmenování biskupů. Kromě volby prostřednictvím kapituly (rozšířené např. v Německu, Švýcarsku nebo Belgii) nebo přímým papežským jmenováním (např. ve Velké Británii, Severní Americe a v misijních zemích) bylo v katolických zemích (např. v Bavorsku, Francii, Španělsku, Portugalsku a v některých zemích Jižní Ameriky) uplatňováno nominační právo panovníků. Rovněž císaři habsburské monarchie disponovali tímto právem, i když s určitými výjimkami.

Jednou z těchto výjimek byl olomoucký arcibiskupský stolec, jehož obsazení tradičně probíhalo prostřednictvím volby místní kapitulou. Tuto „svobodnou volbu“ mohl v případě potřeby snadno ovlivnit panovník prostřednictvím císařského komisaře, který se sice na vlastním volebním aktu osobně nepodílel, ale před volbou navštívil jednotlivé kanovníky s příslušnými pokyny k volbě. Takže i bez nominačního práva dosáhli panovníci rozhodujícího vlivu na volbu, kdykoliv se jim to zdálo být prospěšné. Naopak vliv papežského stolce se při volbě olomouckého arcibiskupa omezoval na několik formalit a na vedení tzv. informačního nebo kanonického procesu, který byl zahájen až po volbě a v rámci kterého se zjišťovala morální a vědecká kvalifikace nového biskupa.

Jinou výjimku představovala salcburská arcidiecéze, jejíž arcibiskup byl rovněž volen kapitulou. Rozmanité politické vlivy byly možné i zde, což dokládá volba vídeňského rodáka Friedricha Schwarzenberga v roce 1835. Aby mohl nastoupit do svého úřadu, osvobodil ho císař od povinnosti složit čtvrtou rigorózní zkoušku, předložit disertační práci a absolvovat disputaci, takže mohl být promován doktorem teologie. Papežský dispenz pro změnu potřeboval s ohledem na svůj nízký věk, neboť v době zvolení mu bylo teprve 26 let, zatímco pro hodnost biskupa bylo třeba dosáhnout alespoň 30 let věku. Hned při své první návštěvě Říma ve svých 33 letech byl jmenován kardinálem (1842). Tehdy byl po více než deseti letech jmenován kardinálem arcibiskup z habsburské monarchie a v letech 1846–1850 byl v rámci monarchie kardinálem jediným. Na nátlak politických kruhů ve Vídni, ke kterým se nakonec připojil i papež, došlo v roce 1850 k poměrně unikátnímu kroku – metropolita ze Salcburku přešel na metropolitní stolec v Praze. Předmětem kritiky se stala skutečnost, že se pražským arcibiskupem stal mladší bratr Felixe Schwarzenberga, tehdejšího předsedy vlády a blízkého poradce mladého císaře. Karel Havlíček Borovský v satiře s názvem Píseň Čechů r. 1850 uvedl známe verše: „Zle, matičko, zle! Švarcenberci zde: jeden, ten je generál, a druhý je kardinál; zle, matičko, zle!… jeden drží karabáč, druhý říká Otčenáš.“ Na druhou stranu je třeba uznat, že během doby působení tohoto pražského arcibiskupa a kardinála v letech 1850–1885 se uskutečnila postupná proměna Prahy z provinčního centra ke skutečné metropoli, což bylo v církevní oblasti zdůrazněno faktickým spojením kardinálské hodnosti s úřadem pražského arcibiskupa.

V letech 1848–1918 neměla vídeňská nunciatura na obsazování biskupů téměř žádný bezprostřední vliv. Hledání kandidátů na biskupské stolce v habsburské monarchii bylo vyhrazeno ministerstvu kultu a vyučování, které si vyžádalo návrhy od ostatních biskupů především ze stejné církevní provincie, jak stanovil 19. článek konkordátu z roku 1855. Výsledek byl předložen císaři, který však při svém konečném svobodném rozhodování nebyl těmito návrhy nijak vázán nebo omezen. Po jmenování císařem se na vídeňské nunciatuře uskutečnil kanonický proces, který potvrdil, že ze strany papežského stolce nejsou proti kandidátovi žádné námitky. Teprve poté bylo v úředním listu Wiener Zeitung oznámeno oficiální jmenování (s datem císařského jmenování) a v nejbližší papežské konzistoři (tj. shromáždění kardinálů) došlo k oficiálnímu potvrzení této volby papežem (tzv. prekanonizace).

V uvedeném období měl císař rozhodující vliv i na jmenování kardinálů z habsburské monarchie, jejichž zastoupení se v maximálně 70členném sboru pohybovalo od dvou v roce 1848 až po šest nebo dokonce sedm před rokem 1918. Důležitá role císaře našla své vyjádření při slavnostním předání odznaků kardinálské hodnosti. Jmenování se odehrávalo v tajné konzistoři, po které se vypravil za nově jmenovaným kardinálem zvláštní papežský vyslanec, většinou člen papežské gardy. Nejprve mu v jeho biskupské rezidenci předal kardinálskou čepičku (tzv. zucchetto nebo solideo), kterou si nový kardinál sám nasadil na hlavu. O pár dní později se kardinál dostavil na císařský dvůr (většinou ve Vídni), kde mu při slavnostní bohoslužbě vložil císař na hlavu kardinálský biret. Teprve poté byl při návratu do své diecéze slavnostně uvítán jako kardinál. Až později se v Římě při papežské konzistoři uskutečnilo předání kardinálského klobouku (dnes se již nepoužívá) a titulárního římského kostela. Dobový tisk v předání kardinálského biretu císařem viděl důležitou symboliku, jako např. v souvislosti s jmenováním Františka Schönborna v roce 1889: „Udělení kardinálského biretu mocnářem symbolizuje myšlénku vysoce důležitou a dalekosáhlou, myšlénku, aby velké dvě mocnosti na světě, církev a stát, papež a císař, sacerdotium a imperium, svorny byly a navzájem k obapolnému prospěchu se podporovaly.“ (Čech, 5. 6. 1889) Takto jmenovaní kardinálové byli císaři zavázáni loajalitou a jejich prostřednictvím bylo možné ovlivnit volbu nového papeže. Uskutečňovalo se to prostřednictvím tzv. práva exkluzivity, resp. práva vyloučit některého z kardinálů z případné volby budoucím papežem, které se v 18. a 19. století přiznávalo katolickým monarchiím (tj. Francii, Španělsku a habsburské monarchii). Tímto právem nebylo možné zpětně zrušit již provedenou volbu, což ilustruje neúspěšný pokus z roku 1846, kdy milánský arcibiskup kardinál Karl Kajetan von Gaisruck dorazil s vetem císaře Františka I. pozdě. Proto bylo běžnou praxí na začátku konkláve předat tzv. secretum, tj. vyjádření veta vůči volbě některého z kardinálů papežem (bylo uplatněno např. při konkláve v letech 1823 a 1830/1831). Naposledy bylo právo exkluzivity uplatněno při konkláve v roce 1903, kdy krakovský biskup kardinál Jan Puzyna předložil veto císaře Františka Josefa I. proti zvolení kardinála a v letech 1887–1903 státního sekretáře Mariana Rampolly del Tindaro. Přestože byla tato praxe poté přísně zakázána, byl bezprostředně po smrti Pia X. v roce 1914 určen pražský arcibiskup kardinál Lev Skrbenský z Hříště, aby při konkláve předal vyjádření monarchie k volbě papeže, ale nakonec nebyl žádný z kardinálů shledán nepřátelským, takže k žádné intervenci nedošlo.

Rozhodující vliv císaře a vídeňských vládních kruhů při jmenování nových biskupů byl zpětně viděn jako problematický, což po roce 1918 potvrdila slova papeže Benedikta XV., která pronesl při první audienci československého vyslance Kamila Krofty v březnu 1920. Krofta ve své zprávě zaznamenal papežovu reakci na poznámku, že schismatické hnutí (měl na mysli reformní hnutí katolického duchovenstva, z jehož radikální části se v lednu 1920 zformovala Církev československá) bylo podníceno stavem nejvyšší církevní správy, která byla plně pod vlivem Vídně: „Papež přiznal, že bývali u nás dosazováni biskupové nevhodní, podle přání Vídně. Hledělo se sice, aby se biskupy nestávaly osoby národnostně výstřední, ale jinak nebylo možno nedbati toho, co navrhovala a chtěla Vídeň jakožto představitelka legitimní moci státní. Nyní je vše jiné a bude možno vyhovět našim přáním.“ Přání představitelů nové Československé republiky uplatnit stejné nominačního právo, jaké příslušelo císaři, se nakonec ukázalo jako nereálné. Zástupci vídeňské nunciatury a později papežského stolce opakovaně uvedli, že to není možné, neboť uvedené nominační právo bylo výhradním a osobním právem rakouského císaře. Nakonec se československé státní úřady spokojily s tím, že se mohly vyjádřit k navrženým kandidátům před jejich jmenováním. Tento postup později potvrdila vzájemná dohoda mezi Československem a Vatikánem z roku 1928, tzv. modus vivendi. Článek IV. stanovil, aby dříve než papežský stolec přikročí ke jmenování biskupů, oznámil československé vládě jméno kandidáta, aby se ujistil, že proti nim nemá námitky politického charakteru. Článek V. předepisoval biskupům před jejich nástupem do úřadu složit přísahu věrnosti československému státu. Ve skutečnosti byl vliv státních úřadů větší, což s uspokojením konstatoval chargé d’affaires Miloslav Niederle ve své souhrnné zprávě ze začátku roku 1922: „Celkově možno říci, že praxe se vyvinula tak, že Vatikán kandidáty navrhuje a vláda má právo veta proti kandidátům politicky nevyhovujícím, ovšem ve skutečnosti vláda vykonává vliv daleko větší a podařilo se jmenovati osobu, jež vůbec nebyla mezi kandidáty Vatikánu (Bláha, Vojtašák), neb podati veto proti kandidátu, ač třeba nebylo námitek z ohledu politického neb aspoň nebyly tyto formulovány.“

Pružnost výkladu politických námitek proti navrhovanému kandidátovi se ukázala po druhé světové válce. Na konci roku 1945 odmítly státní úřady návrh Vatikánu na jmenování královéhradeckého biskupa Mořice Píchy pražským arcibiskupem. Vatikán tehdy usiloval o co nejrychlejší jmenování pražského arcibiskupství, aby papež Pius XII. mohl nového arcibiskupa jmenovat kardinálem ve své „velké konzistoři“ v únoru 1946. Papež chtěl tímto jmenováním rovnoměrně ocenit země, které měly v předchozím období zastoupení ve sboru kardinálů a nyní se ocitly v sovětské sféře vlivu, tj. Polsko (kardinálem byl jmenován krakovský arcibiskup Adam Stefan Sapieha), Maďarsko (kardinálem byl jmenován ostřihomský arcibiskup József Mindszenty) a Československo. Odmítnutím kandidatury 77letého Mořice Píchy sice pražská arcidiecéze a celé Československo na čas ztratilo kardinálskou hodnost, ale díky důkladně provedenému šetření mohl být vybrán a jmenován pražským arcibiskupem Josef Beran. Nakonec bylo pro pražskou arcidiecézi v roce 1946 výhodou, že měla „pouhého“ arcibiskupa Berana, a nikoliv kardinála Píchu. Na pražský arcibiskupský stolec dosedl téměř o 20 let mladší člověk s mnohem většími zkušenostmi. Z doby působení v pozici rektora arcibiskupského semináře znal dobře kněží ardidiecéze a pro jednání se státem bylo také výhodou, že byl za války vězněn v koncentračním táboře. Beran se stal symbolem utrpení církve v komunistických zemích i bez kardinálské hodnosti.

V době komunistického režimu v letech 1948–1989 se jmenování biskupů stalo opět předmětem složitého československo-vatikánského vyjednávání, do kterého se výrazně promítaly politické vlivy a jejich výsledek byl problematický. To se ukázalo při jmenování čtyř nových biskupů (jednoho pro Českou republiku, tří pro Slovensko) v roce 1973, které bývá považováno za neúspěch vatikánské východní politiky, a naopak za úspěch komunistického režimu. Apoštolským administrátorem v Olomouci a biskupem byl totiž jmenován Josef Vrana, předseda české části prorežimního Sdružení katolických duchovních Pacem in terris. Bez problémů nebylo ani jmenování kompromisních kandidátů na biskupské stolce v letech 1988–1989, přestože se odehrávalo již v atmosféře slábnoucího komunistického režimu. Teprve jeho pád koncem roku 1989 umožnil svobodné působení katolické církve a po dlouhé době obsazení všech uprázdněných biskupských stolců. Jmenování nových biskupů se od té doby těší velké míře svobody, jakou katolická církev již velmi dlouho nezažívala.

Autor je historik a teolog, asistent na Ekumenickém institutu ETF UK.

„Vládne-li kníže svému lidu tak, že nikoho nenechá konat bezpráví a trestá zločince, koná správně a je chválen. Neboť u vrchnosti platí: Zaplať, co jsi dlužen, jinak skončíš ve vězení. Takovou vrchnost musíme mít. Avšak tím se nedostaneme do nebe. Ani svět se nestane blaženým. Je to nezbytné proto, aby nebyl ještě horší. Je to pouze ochrana a hráz proti zlobě. Pokud by tu nebyla, jeden druhého by sežral a nikdo by nemohl uchovat svůj život, majetek, ženu a dítě. Aby tedy vše nezaniklo, ustanovil Bůh meč, kterým se zlobě zčásti zabraňuje, aby světská vláda vytvořila mír a nikdo druhému nečinil bezpráví. Proto ji musíme nechat pracovat. Avšak, jak bylo řečeno, není ustanovena pro ty, kdo patří nebi, nýbrž pouze proto, aby se lidé nedostali ještě hlouběji do pekla.“

Martin Luther: Bůh je rozpálená Pec plná lásky. Malý slovník od almužny po život. Praha, Kalich 2017, s. 104.
Vytisknout