Papež reformátor jako znamení naděje na cestě ke křesťanskosti | Adam Borzič
Papež reformátor jako znamení naděje na cestě ke křesťanskosti | Adam Borzič
O papeži Františkovi jsem již napsal pěknou řádku textů.
V nejrozsáhlejším z nich, v eseji pro literární časopis Host (2/2017)
„Papež František a jižní vítr“ jsem jeho postavu přirovnal k islámskému
mystickému konceptu qutb – k duchovnímu pólu, který podepírá
svět. Ale napsal jsem také, že papež František není Měsíc, ale pouze
prst, který na něj ukazuje. V tomto textu bych se proto chtěl spíše
zamyslet, k jaké to luně vlastně tento papež reformátor poukazuje.
Domnívám se totiž, že papež nám, ovšem pouze v intencích, které mu
dovoluje jeho úřad, ukazuje cestu k radikálně jinému křesťanství.
Křesťanství, které, řečeno s Panikkarem, bude spíše křesťanskostí. Podle
tohoto katolického teologa a filosofa totiž po věku křesťanské
civilizace, který dominoval prvním patnácti stoletím, po křesťanství
coby spletenci denominací a vyznání, které převládalo do století
dvacátého, nyní přichází na řadu doba křesťanskosti. Co to ta
křesťanskost je? Pro začátek stačí říct, že je to křesťanská víra
vtělená do životní cesty, do životního směřování, přesahujícího rámce
doktrín, institucí i vyznání. Křesťanství jako cesta planetárního
lidství.
Není rozhodně náhoda, že papež na sklonku roku 2017 tolik pohněval
ultrakonzervativce, kteří dokonce sáhli k prastaré formální korekci
a obvinili ho z hereze. Jedno z témat, jež mu vyčetli, byl i jeho
pozitivní vztah k postavě reformátora Martina Luthera, kterého petenti
dopisu označili za arcikacíře. Ano, papež se několikrát o Lutherovi
vyjádřil pochvalně a k oslavám jeho výročí se otevřeně přidal. Tím podle
mne překročil nejen denominační hranice, ale vlastně se sám jako velký
reformátor přihlásil k jednomu ze svých předchůdců. Ale nejsou to jen
jiné křesťanské denominace, papež otevřeně překračuje i hranice
náboženství a světonázorů. Bylo dojemné vidět, jak muslimští Rohingové,
kteří jsou vražděni a vyháněni barmskými vojáky, očekávali papežovu
návštěvu v Bangladéši jako znamení naděje. Skutečnost, že vůdce
katolických křesťanů se přichází zastat muslimské menšiny a je jí
nadšeně přivítán, o něčem podstatném vypovídá. V minulosti papež během
obřadů Zeleného čtvrtka opakovaně umýval muslimským ženám i mužům
nohy.
Ale nejsou to jen jiná náboženství. Papežův radikální zájem o svět –
zvláště jeho starost o chudé a planetu Zemi, ukazuje právě k oné
křesťanskosti, kterou je třeba následovat. Křesťanství zabarikádované do
svých kostelů, farností a úřadů, ono kamenné křesťanství, jak
prorokoval velký křesťanský mág Paracelsus, musí padnout. Namísto
kamenného srdce musí srdce křesťanství pulzovat krví, být z masa, stát
se místem, odkud se žije pro druhé. Právě tímto směrem ukazuje paradoxně
hlava oné obrovské kamenné instituce a není náhoda, že s největším
odporem se setkává právě v řadách vlastního kléru. I to je znamení
naděje.
Žijeme v temné době, která se vyznačuje identitární panikou. Některé
identitární pohyby jsou pochopitelné, zvláště když se jedná o skupiny po
staletí utlačované, ať již se to týká žen, nebo queer lidí.
Některé ovšem přicházejí z temné sféry dávných démonických přízraků.
Píši tento text v den, kdy se do Prahy sjíždějí zástupci
ultrapravicových stran, které svoji agendu staví na vzývání
nacionalistické démonie a na nenávisti k muslimům, imigrantům,
liberálům, levičákům, queer lidem i feministkám. Naši Prahu
navštíví na pozvání Tomia Okamury lidé jako Wilders nebo Le Pen, aby se
společně radili, jak Evropu ovládnout a přeměnit v nedobytnou pevnost,
aby rozbili její jednotu a nastolili své temné sny o řádu a poslušnosti.
Tito noví populisté ve své rétorice často využívají domnělé křesťanské
hodnoty. A k tomu jim často přizvukují i temné síly z konzervativních
a fundamentalistických kruhů. Tyto tzv. hodnoty se týkají právě
identity. Teolog a aktivista Jakub Ort napsal ve svém textu věnovanému
působení kardinála Duky tato slova:
„Nezáleží vůbec, jestli věříš, pokud jsi mého vyznání,“ zní citát,
kterým chorvatský filosof Boris Buden uvozuje jednu z kapitol své knihy.
Na zdánlivě paradoxní větě ukazuje, že to, co je popisováno jako návrat
náboženství do veřejného prostoru, ve skutečnosti není návrat staré
náboženské víry, ale její proměna v něco nového. Zásadní už nejsou
náboženské obsahy a zbožnost, ale příslušnost ke kultuře, kterou
křesťanství reprezentuje. Tato kultura má být pojítkem rozpadlé
a atomizované společnosti, která po svržení komunistického režimu
nedokázala najít nový společný základ.
Buden v nadsázce tvrdí, že takováto víra se už ani nesnaží zastřít,
že starý křesťanský Bůh je mrtev. Víra nově čerpá sílu z hranic naší
společné identity, ve vymezení vůči druhému, ať už je jím islám,
uprchlíci, ateismus, nebo dekadentní Západ. Nejsou to tedy samotné
křesťanské symboly, které prostředkují náboženskou zkušenost, ale střet
s jinakostí. Mrtvý Bůh znovu ožívá na hranicích. V tomto ohledu vzali
Budenovu metaforickou tezi doslova polští katolíci, kteří se nedávno ve
statisících sjeli na hranice své země, aby se zde modlili růženec.“
Takto tento mladý teolog popisuje s odkazem na významného
chorvatského myslitele pohyby, kterými se projevuje dnešní konzervativní
podoba křesťanství, tak jak ji začínáme poznávat z veřejného prostoru.
Jsme tu svědky jakési pozoruhodné a paradoxní sekularizace. Tradice,
tradiční zbožnost, tradiční morální normy mají mít nyní čistě
instrumentální charakter ve službách nové populistické politiky strachu
z jiného, mají posloužit identitární panice, kterou se dnešní
post-křesťanský svět vyznačuje. Jak jinak si vysvětlit alianci mezi
Trumpem a křesťanskou pravicí nebo u nás mezi kardinálem Dukou
a Zemanem?!
Na tuto elementární zradu evangelia, která se nejlépe projevuje právě
v uprchlické krizi, v onom děsivém odmítnutí trpících ve prospěch
vlastního strachu a obrany údajných vlastních hodnot, poukazovat
musíme – a to hlasitě a ostře; ve jménu evangelia tento obrat musíme
odmítat. (Ale proboha! Zbavíme-li se soucitu a spravedlnosti, co
z křesťanství vůbec zbyde?!) Neboť toto identitární křesťanství je
především popřením vlastního evangelia. To že jsme ze strany některých
vysokých církevních představitelů, včetně samotného kardinála Duky,
opakovaně slyšeli na adresu uprchlíků populistické výzvy, aby se vrátili
domů, a k tomu všelijaké podivné výroky na adresu muslimů, je
skandální. Skandální je to o to víc, že je to v přímém rozporu
s představami a vizemi papeže Františka, které opakovaně dává najevo.
Skandální také je, že jsme neslyšeli nic na podporu svobodných matek,
když se je snažili lidovečtí politici, spjati údajně s křesťanstvím,
diskriminovat, když je veřejně ponižovali. A skandální je, že jsme téměř
nikdy z úst představitelů církví, čest výjimkám, jako je synodní rada
ČCE, neslyšeli ani stín prorocké řeči směřující k našim mocipánům! Ani
slovo o pomoci bližním!
Křesťanství se v tomto kontextu stává jakýmsi černomagickým čarováním
s identitou, jak jsme to nedávno viděli na Svatováclavské pouti! Takové
křesťanství už spojení se svým bytostným základem ztrácí. A tím i svoji
legitimitu. Neboť v trpících lidech, ať už jsou jimi uprchlíci,
muslimové, svobodné matky, nebo třeba diskriminovaní trans-gender lidé,
nás navštěvuje Bůh sám – to je základní optika Ježíšova příběhu. Jejich
odmítání je pak i jeho odmítnutím. A je proto hlavním úkolem
progresivních křesťanů se vůči tomuto identitárnímu čarování a zrazování
evangelia prudce ohrazovat – slovy i činy! Jestliže se konzervativní
křesťanství stává služebníkem nové pravice, dodávající jí munici
v podobě zkratkovitého a zjednodušeného symbolismu, plácáním
o tradičních hodnotách a nikdy přesně nedefinované křesťanské kultuře,
pak je zřejmé, že se zde zápasí o samu otázku víry, o věrohodnost
následování Ježíše Krista.
Když to trochu vyhrotím, zesvětštění zasahuje celé spektrum
křesťanství – konzervativní i progresivní. Jen má toto zesvětštění
pokaždé jiný smysl. V jednom případě je to touha svět ovládat
a kolaborovat s jeho mocnými, v druhém případě je to touha světu sloužit
a svět uzdravovat v duchu inkarnační dynamiky evangelia. Odklon
křesťanství od doktrinální a konfesionální dimenze je ovšem dle mého
soudu neodvratný a je znamením času. Není náhodné, že právě papež
František své reformy činí především v oblasti pastoračního přístupu
a celkové atmosféry křesťanství.
Domnívám se, že jako křesťané, a to nám papež František prorocky
ukazuje, musíme na tuto identiární paniku reagovat odklonem od
křesťanství jako identity směrem ke křesťanství jako identifikaci.
S čím? Předně s těmi, které evangelium jmenuje jako blahoslavené –
s těmi posledními, s chudými a pronásledovanými. Ale také s celým
stvořením, protože to je díky hrabivosti a pýše vražděno též.
Křesťanskost tedy znamená křesťanství, které ukřižovalo svoji identitu,
aby zmrtvýchvstalo jeho kérygma. Odtud, z tohoto zřídla musí vyvěrat
veškerý křesťanský aktivismus, musí tryskat z mysteria kříže. Tato
křesťanskost dnes vyžaduje překročení tradičních forem vyznání
i uctívání, neboť jsou až příliš spjaty se starým patriarchálním světem
a s obrazem mocenského Boha, který legitimuje nadvládu jako takovou.
Tyto obrazy je třeba nahradit takovými, které s výchozím tajemstvím Boží
zranitelnosti ve světě, jak o ní čteme v Ježíšově příběhu, souzní. Tato
křesťanskost se musí důsledněji zaplést s trpícím světem a odhodit
i poslední zbytky ekleziální pýchy a výlučnosti! Teologicky řečeno
objevit Kristův příběh jako příběh zraněného světa, zraněného ale
současně krásného a posvátného. Abych znovu odcitoval Panikkara – učinit
svět a světskost radikálně náboženskými kategoriemi.
To znamená také objevovat nové formy společenství, překračující
hranice běžných konfesí. To znamená neodmítat nic z toho, co je
autenticky lidské, k lidskosti směřující a lidskost prohlubující, ať již
to pochází ze sekulárních, či náboženských zdrojů. Znamená to také
objevit pluralitu přístupů k světu i k duchovní zkušenosti. To také
znamená zápasit po boku všech, kteří mají na mysli trpící svět
a lidskost je pro ně hlavní hodnotou, aniž bychom se nad ně jakkoli
vyvyšovali, aniž bychom se domnívali, že máme nějaké privilegium. Aniž
bychom vystupovali jako majitelé Pravdy. Teologicky řečeno, radikálně se
účastnit vtělení a nově objevovat Krista na všech lidských cestách.
Právě k tomuto pohybu papež František prorocky míří. V tomto světle
je třeba číst jeho paradoxní působení. Neboť přeměnit kamennou instituci
v chrám živých lidí Ducha, kteří společně tvoří a žijí ve světle
evangelia, je úkol paradoxní a riskantní. Nicméně Františkovo reformní
úsilí už nese první plody. Pohlédne-li jen na dnešní české křesťanstvo,
vidíme zde vedle identitárního šílení i upřímné a odvážné vyznavače
křesťanskosti, ať již se jedná třeba o statečné RFK – radikální
feministické křesťanky, prorocké anarcho-křesťany Prázdné trůny,
post-evangelikální vyznavače Cesty kolem Alexandra Fleka, nebo stále
hlasitější queer křesťany a řadu dalších přátel evangelia. To
vše vzniká v oné plodné atmosféře, jejímž znamením v celosvětovém
měřítku je právě onen jižní vítr, který přivál do Vatikánu z Argentiny.
Za toto znamení naděje, že Kristův příběh ve světě, jak řekl nedávno
filosof Karel Floss, teprve začíná, je dobré se modlit. Chvála Boží
Sofii za papeže Františka!
Autor je básník a šéfredaktor Tvaru.