Papež reformátor jako znamení naděje na cestě ke křesťanskosti | Adam Borzič

Papež reformátor jako znamení naděje na cestě ke křesťanskosti | Adam Borzič

O papeži Františkovi jsem již napsal pěknou řádku textů. V nejrozsáhlejším z nich, v eseji pro literární časopis Host (2/2017) „Papež František a jižní vítr“ jsem jeho postavu přirovnal k islámskému mystickému konceptu qutb – k duchovnímu pólu, který podepírá svět. Ale napsal jsem také, že papež František není Měsíc, ale pouze prst, který na něj ukazuje. V tomto textu bych se proto chtěl spíše zamyslet, k jaké to luně vlastně tento papež reformátor poukazuje. Domnívám se totiž, že papež nám, ovšem pouze v intencích, které mu dovoluje jeho úřad, ukazuje cestu k radikálně jinému křesťanství. Křesťanství, které, řečeno s Panikkarem, bude spíše křesťanskostí. Podle tohoto katolického teologa a filosofa totiž po věku křesťanské civilizace, který dominoval prvním patnácti stoletím, po křesťanství coby spletenci denominací a vyznání, které převládalo do století dvacátého, nyní přichází na řadu doba křesťanskosti. Co to ta křesťanskost je? Pro začátek stačí říct, že je to křesťanská víra vtělená do životní cesty, do životního směřování, přesahujícího rámce doktrín, institucí i vyznání. Křesťanství jako cesta planetárního lidství.

Není rozhodně náhoda, že papež na sklonku roku 2017 tolik pohněval ultrakonzervativce, kteří dokonce sáhli k prastaré formální korekci a obvinili ho z hereze. Jedno z témat, jež mu vyčetli, byl i jeho pozitivní vztah k postavě reformátora Martina Luthera, kterého petenti dopisu označili za arcikacíře. Ano, papež se několikrát o Lutherovi vyjádřil pochvalně a k oslavám jeho výročí se otevřeně přidal. Tím podle mne překročil nejen denominační hranice, ale vlastně se sám jako velký reformátor přihlásil k jednomu ze svých předchůdců. Ale nejsou to jen jiné křesťanské denominace, papež otevřeně překračuje i hranice náboženství a světonázorů. Bylo dojemné vidět, jak muslimští Rohingové, kteří jsou vražděni a vyháněni barmskými vojáky, očekávali papežovu návštěvu v Bangladéši jako znamení naděje. Skutečnost, že vůdce katolických křesťanů se přichází zastat muslimské menšiny a je jí nadšeně přivítán, o něčem podstatném vypovídá. V minulosti papež během obřadů Zeleného čtvrtka opakovaně umýval muslimským ženám i mužům nohy.

Ale nejsou to jen jiná náboženství. Papežův radikální zájem o svět – zvláště jeho starost o chudé a planetu Zemi, ukazuje právě k oné křesťanskosti, kterou je třeba následovat. Křesťanství zabarikádované do svých kostelů, farností a úřadů, ono kamenné křesťanství, jak prorokoval velký křesťanský mág Paracelsus, musí padnout. Namísto kamenného srdce musí srdce křesťanství pulzovat krví, být z masa, stát se místem, odkud se žije pro druhé. Právě tímto směrem ukazuje paradoxně hlava oné obrovské kamenné instituce a není náhoda, že s největším odporem se setkává právě v řadách vlastního kléru. I to je znamení naděje.

Žijeme v temné době, která se vyznačuje identitární panikou. Některé identitární pohyby jsou pochopitelné, zvláště když se jedná o skupiny po staletí utlačované, ať již se to týká žen, nebo queer lidí. Některé ovšem přicházejí z temné sféry dávných démonických přízraků. Píši tento text v den, kdy se do Prahy sjíždějí zástupci ultrapravicových stran, které svoji agendu staví na vzývání nacionalistické démonie a na nenávisti k muslimům, imigrantům, liberálům, levičákům, queer lidem i feministkám. Naši Prahu navštíví na pozvání Tomia Okamury lidé jako Wilders nebo Le Pen, aby se společně radili, jak Evropu ovládnout a přeměnit v nedobytnou pevnost, aby rozbili její jednotu a nastolili své temné sny o řádu a poslušnosti. Tito noví populisté ve své rétorice často využívají domnělé křesťanské hodnoty. A k tomu jim často přizvukují i temné síly z konzervativních a fundamentalistických kruhů. Tyto tzv. hodnoty se týkají právě identity. Teolog a aktivista Jakub Ort napsal ve svém textu věnovanému působení kardinála Duky tato slova:

„Nezáleží vůbec, jestli věříš, pokud jsi mého vyznání,“ zní citát, kterým chorvatský filosof Boris Buden uvozuje jednu z kapitol své knihy. Na zdánlivě paradoxní větě ukazuje, že to, co je popisováno jako návrat náboženství do veřejného prostoru, ve skutečnosti není návrat staré náboženské víry, ale její proměna v něco nového. Zásadní už nejsou náboženské obsahy a zbožnost, ale příslušnost ke kultuře, kterou křesťanství reprezentuje. Tato kultura má být pojítkem rozpadlé a atomizované společnosti, která po svržení komunistického režimu nedokázala najít nový společný základ.

Buden v nadsázce tvrdí, že takováto víra se už ani nesnaží zastřít, že starý křesťanský Bůh je mrtev. Víra nově čerpá sílu z hranic naší společné identity, ve vymezení vůči druhému, ať už je jím islám, uprchlíci, ateismus, nebo dekadentní Západ. Nejsou to tedy samotné křesťanské symboly, které prostředkují náboženskou zkušenost, ale střet s jinakostí. Mrtvý Bůh znovu ožívá na hranicích. V tomto ohledu vzali Budenovu metaforickou tezi doslova polští katolíci, kteří se nedávno ve statisících sjeli na hranice své země, aby se zde modlili růženec.“

Takto tento mladý teolog popisuje s odkazem na významného chorvatského myslitele pohyby, kterými se projevuje dnešní konzervativní podoba křesťanství, tak jak ji začínáme poznávat z veřejného prostoru. Jsme tu svědky jakési pozoruhodné a paradoxní sekularizace. Tradice, tradiční zbožnost, tradiční morální normy mají mít nyní čistě instrumentální charakter ve službách nové populistické politiky strachu z jiného, mají posloužit identitární panice, kterou se dnešní post-křesťanský svět vyznačuje. Jak jinak si vysvětlit alianci mezi Trumpem a křesťanskou pravicí nebo u nás mezi kardinálem Dukou a Zemanem?!

Na tuto elementární zradu evangelia, která se nejlépe projevuje právě v uprchlické krizi, v onom děsivém odmítnutí trpících ve prospěch vlastního strachu a obrany údajných vlastních hodnot, poukazovat musíme – a to hlasitě a ostře; ve jménu evangelia tento obrat musíme odmítat. (Ale proboha! Zbavíme-li se soucitu a spravedlnosti, co z křesťanství vůbec zbyde?!) Neboť toto identitární křesťanství je především popřením vlastního evangelia. To že jsme ze strany některých vysokých církevních představitelů, včetně samotného kardinála Duky, opakovaně slyšeli na adresu uprchlíků populistické výzvy, aby se vrátili domů, a k tomu všelijaké podivné výroky na adresu muslimů, je skandální. Skandální je to o to víc, že je to v přímém rozporu s představami a vizemi papeže Františka, které opakovaně dává najevo. Skandální také je, že jsme neslyšeli nic na podporu svobodných matek, když se je snažili lidovečtí politici, spjati údajně s křesťanstvím, diskriminovat, když je veřejně ponižovali. A skandální je, že jsme téměř nikdy z úst představitelů církví, čest výjimkám, jako je synodní rada ČCE, neslyšeli ani stín prorocké řeči směřující k našim mocipánům! Ani slovo o pomoci bližním!

Křesťanství se v tomto kontextu stává jakýmsi černomagickým čarováním s identitou, jak jsme to nedávno viděli na Svatováclavské pouti! Takové křesťanství už spojení se svým bytostným základem ztrácí. A tím i svoji legitimitu. Neboť v trpících lidech, ať už jsou jimi uprchlíci, muslimové, svobodné matky, nebo třeba diskriminovaní trans-gender lidé, nás navštěvuje Bůh sám – to je základní optika Ježíšova příběhu. Jejich odmítání je pak i jeho odmítnutím. A je proto hlavním úkolem progresivních křesťanů se vůči tomuto identitárnímu čarování a zrazování evangelia prudce ohrazovat – slovy i činy! Jestliže se konzervativní křesťanství stává služebníkem nové pravice, dodávající jí munici v podobě zkratkovitého a zjednodušeného symbolismu, plácáním o tradičních hodnotách a nikdy přesně nedefinované křesťanské kultuře, pak je zřejmé, že se zde zápasí o samu otázku víry, o věrohodnost následování Ježíše Krista.

Když to trochu vyhrotím, zesvětštění zasahuje celé spektrum křesťanství – konzervativní i progresivní. Jen má toto zesvětštění pokaždé jiný smysl. V jednom případě je to touha svět ovládat a kolaborovat s jeho mocnými, v druhém případě je to touha světu sloužit a svět uzdravovat v duchu inkarnační dynamiky evangelia. Odklon křesťanství od doktrinální a konfesionální dimenze je ovšem dle mého soudu neodvratný a je znamením času. Není náhodné, že právě papež František své reformy činí především v oblasti pastoračního přístupu a celkové atmosféry křesťanství.

Domnívám se, že jako křesťané, a to nám papež František prorocky ukazuje, musíme na tuto identiární paniku reagovat odklonem od křesťanství jako identity směrem ke křesťanství jako identifikaci. S čím? Předně s těmi, které evangelium jmenuje jako blahoslavené – s těmi posledními, s chudými a pronásledovanými. Ale také s celým stvořením, protože to je díky hrabivosti a pýše vražděno též. Křesťanskost tedy znamená křesťanství, které ukřižovalo svoji identitu, aby zmrtvýchvstalo jeho kérygma. Odtud, z tohoto zřídla musí vyvěrat veškerý křesťanský aktivismus, musí tryskat z mysteria kříže. Tato křesťanskost dnes vyžaduje překročení tradičních forem vyznání i uctívání, neboť jsou až příliš spjaty se starým patriarchálním světem a s obrazem mocenského Boha, který legitimuje nadvládu jako takovou. Tyto obrazy je třeba nahradit takovými, které s výchozím tajemstvím Boží zranitelnosti ve světě, jak o ní čteme v Ježíšově příběhu, souzní. Tato křesťanskost se musí důsledněji zaplést s trpícím světem a odhodit i poslední zbytky ekleziální pýchy a výlučnosti! Teologicky řečeno objevit Kristův příběh jako příběh zraněného světa, zraněného ale současně krásného a posvátného. Abych znovu odcitoval Panikkara – učinit svět a světskost radikálně náboženskými kategoriemi.

To znamená také objevovat nové formy společenství, překračující hranice běžných konfesí. To znamená neodmítat nic z toho, co je autenticky lidské, k lidskosti směřující a lidskost prohlubující, ať již to pochází ze sekulárních, či náboženských zdrojů. Znamená to také objevit pluralitu přístupů k světu i k duchovní zkušenosti. To také znamená zápasit po boku všech, kteří mají na mysli trpící svět a lidskost je pro ně hlavní hodnotou, aniž bychom se nad ně jakkoli vyvyšovali, aniž bychom se domnívali, že máme nějaké privilegium. Aniž bychom vystupovali jako majitelé Pravdy. Teologicky řečeno, radikálně se účastnit vtělení a nově objevovat Krista na všech lidských cestách.

Právě k tomuto pohybu papež František prorocky míří. V tomto světle je třeba číst jeho paradoxní působení. Neboť přeměnit kamennou instituci v chrám živých lidí Ducha, kteří společně tvoří a žijí ve světle evangelia, je úkol paradoxní a riskantní. Nicméně Františkovo reformní úsilí už nese první plody. Pohlédne-li jen na dnešní české křesťanstvo, vidíme zde vedle identitárního šílení i upřímné a odvážné vyznavače křesťanskosti, ať již se jedná třeba o statečné RFK – radikální feministické křesťanky, prorocké anarcho-křesťany Prázdné trůny, post-evangelikální vyznavače Cesty kolem Alexandra Fleka, nebo stále hlasitější queer křesťany a řadu dalších přátel evangelia. To vše vzniká v oné plodné atmosféře, jejímž znamením v celosvětovém měřítku je právě onen jižní vítr, který přivál do Vatikánu z Argentiny. Za toto znamení naděje, že Kristův příběh ve světě, jak řekl nedávno filosof Karel Floss, teprve začíná, je dobré se modlit. Chvála Boží Sofii za papeže Františka!

Autor je básník a šéfredaktor Tvaru.

Vytisknout