Paměti Františka Laichtera

Výňatky z kapitoly „Ne samým chlebem živ jest člověk“ z pamětí Františka Laichtera, připravovaných pod názvem O umlčené kulturní epoše nakladatelstvími Academia a Eman.

…

Spatřil jsem hezký kus světa, prošel jsem několika univerzitami, zapracoval jsem se do nakladatelské praxe, zakusil jsem svěrák hospodářských starostí, a přece něco podstatného mi chybělo. Jistota, ve jménu čeho, k jakému cíli žít? Ne, že bych o tom nepřemýšlel, že by k tomu byly chyběly předpoklady. Vděčně jsem se zmínil o několika podnětných francouzských evangelících. Ale v poválečných kruzích pražských intelektuálů převládal lehký relativismus a domnění, že otázka otázek je jednou provždy překonána. Jen T. G. Masaryk jako laický maják ji přemýšlivým lidem připomínal.

A tak jsem se znovu a znovu ptával, komu jsem konec konců odpovědný za své smýšlení, za své rozhodování a jednání. Jen sobě? Měnlivým náladám a sobectví? Rodičům, kteří se i při dobré vůli mohou mýlit? Přátelům, kteří jsou na tom jako já? Úzkému cechu nakladatelského stavu? Univerzitě s její skeptickou všehochutí? Propagační atrapě sporné politické strany? Domněle samospasitelné třídě nebo v sebe zavinutému národu? Jak by to bylo kusé, víceméně náhodné, a proto nezávazné!

Leckdo by si řekl, že na to všechno docela dobře stačí rozum, nástroj převýborný, jejž sluší co nejjemněji probrušovat a zdokonalovat. A přece kolikrát se lidstvo zranilo o jeho dvousečnost, kolikrát byl a jest zneužit! Jakým ne nezávislým služebníkem všelidské pravdy a solidarity, ale jakým zfanatizovaným a fanatizujícím posluhou, poskokem se stal pro jednotlivé státní mašinerie, např. na německých univerzitách za první světové války!

Skutečnost zneužitelnosti a zneužití vědy pozdějšímu lidstvu po druhé světové válce ozřejmili dva vědečtí velmistři: Oppenheimer a Sacharov, každý v protilehlé velmocenské oblasti světa, kteří vynalezli pro svůj stát atomovou bombu, a teprve dodatečně se zhrozili, jakou katastrofu mohou přivodit stamiliónům klidných a nevinných lidí. I přehodili výhybku na obranu lidských práv.

A tu, dva nebo tři měsíce po „Týdnu české knihy“, začátkem července L. P. 1927 prožil jsem něco netušeného a mnou nenaplánovaného.

Odjížděl jsem s rodiči do Dobrušky. Na pražském Hlavním (tehdy Wilsonovu) nádraží koho před rychlíkovým vozem nepotkáme? Profesora Emanuela Rádla, přírodovědce, filosofa, dávnoletého otcova spolupracovníka. Usadili jsme se v společném kupé. Rozumí se, že tam, kde byl Rádl, se neklímalo. Byl životně bezprostřední, neprofesorský, nepedantský, velmi otevřený a námitkám přístupný. Mimo jiné převedl jsem hovor na I. díl Pekařova Žižky a na Rádlův posudek o něm v Naší době. Položil jsem mu otázku, nekřivdí-li autorovi, když více cení poznámkový aparát než autorův výklad.

V proudu řeči padl vzájemný dotaz, kam kdo z nás jede. My do Dobrušky na prázdniny, profesor Rádl do Opočna. Překvapilo mě, proč právě do Opočna?

„Bude tam letní konference Akademické Ymky. Přijďte se na nás podívat!“ jaře mne Rádl vybídl.

Nic jsem o Akademické Ymce nevěděl, neznal jsem ani Obrodné hnutí českého studentstva (OHČS), které bylo založeno v době, kdy jsem studoval v cizině.

Buď jak buď, lákalo mne poznat společenství mladých lidí, orientovaných hlubším směrem. Proto jsem nelenil a hned nazítří ráno vsedl jsem na kolo, vyšlapal kopec za Zastavilkou a ujížděl jsem starou lipovou alejí podél zámeckého ovčína a opodál Broumaru až do Opočna. V knížecím maloměstečku jsem podle papírových orientačních značek, vyvěšených od školní ubytovny, dojel až k sadovému Loveckému zámečku a vystoupil do prvního poschodí. V sále zšeřelém okenicemi brebentilo množství vysokoškoláků se staršími vedoucími a hosty v popředí a nad nimi světlezelený kalikový pás s bílým nápisem hlásal: „Ut omnes unum sint“ (Aby všichni jedno byli – Jan 17,21).

Neměl jsem mnoho času na rozhlížení, když po předsedově vybídnutí celé shromáždění se dalo do zpěvu. Do ztišeného sálu mohutně a jednohlasně zazněl velebný chorál:

„Tebe, Bože, chválíme,

Pane, tvoji ctíme sílu.

Před tebou se skláníme,

tvému divíce se dílu,

Tys od věků na věky,

Bože mocný, veliký!“

Znal jsem ten nápěv, ale nikdy ke mně jím nesená slova tak živě a mocně nepromluvila jako tentokrát. Mladí lidé zpívali to vrcholné vyznání vroucně a přesvědčeně – a sám jsem k němu z celé duše přilnul.

Následovala prostá modlitba, načež tehdy mladistvý evangelický bohoslovec Josef L. Hromádka zahájil přednáškovou část konference. Promluvil na téma „Student a křesťanství“, den nato profesor Rádl podal zásadní výklad o významu uvědomělých a odpovědných jednotlivců pro společnost, třetího dne katolický host z Vídně dr. Pfliegler soustředil naši pozornost na Ježíše a na současnou sociální bídu. Na závěr jiný ženevský mluvčí pohovořil o poslání křesťanského studentstva. Přednášky se pak probíraly v užších diskusních kroužcích, z nichž večer některý z mladých vedoucích podal souhrn a svoje zhodnocení kladů i nedostatků.

To bylo typické pro evangelizační působnost členů Akademické Ymky, že dosah evangelia promítali do konkrétní situace soudobého života. V jejich přístupu k Ježíšovým vzkazům k našemu svědomí nebylo nic ustrnulého, církevní tradicí znehybnělého anebo jen národní historií zdůvodňovaného. Podstata Písma v odvážné aplikaci na složitý moderní svět bezprostředně a životně nás oslovovala. Jak jinak přiblížit naléhavost evangelijní inspirace těm, kdo pozbyli důvěry k církvím? Shromážděním vál zdravý průvan ekumenické interkonfesijnosti a symbolické mezinárodní účasti.

Když jsem se v přestávce po vyslechnutí první přednášky rozhlédl v sadu před zámečkem po půl druhé stovce účastníků, zahlédl jsem tam k své radosti několik známých z dřívější doby. S některými jsem se setkal před časem v Paříži. K nim patřil bystrý, sebejistý, vysoce inteligentní, ale k lidem v lecčems skeptický J. B. Souček, skautingem odchovaný, přímočarý Vladimír Čapek, který si při veřejných promluvách osvojil vroucně povzbudivý přídech; byl tam též jeho básnicky nadaný bratr, literární kritik a dějepisec, Jakubcův žák a spolupracovník Naší doby J. B. Čapek, důsledný a bojovný zastánce reformačních tradic. Setkal jsem se tam s bodrým Boháčovým a Žilkovým žákem Janem Dusem se srdcem na dlani, s hudebně citlivým Jaroslavem Sochorem z nedalekého Šonova.

Je samozřejmé, že jsem postupem času a let nalezl v Akademické Ymce celou řadu dalších přátel, snad bude příležitost, abych se o nich později zmínil.

Zde prozatím uvádím, že mimo nadání po třetí jsem tam v životě zahlédl mladého muže táhlých tenkých rtů, orlího nosu, pronikavého zraku, sovího obočí a bujné kštice nad vysokým čelem: byl to Jaroslav Šimsa, který z celé Akademické Ymky na mne nejmocněji zapůsobil. Přátelskou sympatií a otevřeností, uvědomělou vírou a sourodou životní praxí.

Akademická YMCA

Ne už v zahraničí, ale přímo na domácí půdě byl jsem staršími vyznavači Krista a mladými vrstevníky konfrontován s nejzazší a vrcholnou normou vezdejšího činorodého putování, v němž jsem nalezl nejvlastnější smysl práce a života. Již nešlo o abstraktní, vyspekulovaný, a proto nezávazný pomysl boha-filosofů, ale o osobně a životně závaznou skutečnost svrchovaného Boha „Otce“, přiblíženého nám lidem Ježíšem Kristem, který jedinečně pronikl lidská nitra, nelámal hůl nad klesajícími, nepředpisoval, nediktoval, ale milosrdně ukázal rozcestí každého z nás a ponechal našemu svědomí volbu mezi úzkou cestou, která vede k Životu, a širokou, která vede k záhubě.

První opočenská konference Akademické Ymky stala se většině z nás rozhodnou událostí. Nebylo v ní nic pobožnůstkářsky naplano odříkávaného. Cítili jsme, že to není řeč o druhých, ale o každém z nás jednotlivě, a zároveň ve vztahu k všem ostatním, ať věřícím, či nevěřícím, že má svůj burcující a očistný dopad právě do naší osobní i veřejné spletité situace.

Jsem vzdálen toho tvrdit, že nám bylo naráz všecko jasné. Proto jsme se mezi rokem ve svých městských střediscích po večerech scházeli, prohlubovali uštědřenou nám víru a konkrétně promýšleli svou neodmluvnou dobovou spoluodpovědnost. I ve víře nezbývá než s vyšší pomocí zrát. Tu vzácnou příležitost nám poskytovalo sdružení Akademické Ymky za vedení profesora evangelické bohoslovecké fakulty J. L. Hromádky a za iniciativní spolupráce křesťanského myslitele Emanuela Rádla. Ti, kdo Akademickou Ymku přímo nezažili a jen z dálky na ni podle svých představ hleděli, trpěli naprosto mylným předsudkem, že křesťanskost je pro tuto instituci amerikánsky povrchní vývěsní štít, lehkomyslná záminka k bujarému sportování při voleyballu, při plavectví a k jiným kratochvílím. Byli toho druhu někteří „pouzí“ ymkaři, tj. ne „akademičtí“.

Ale Akademická YMCA, prvotně sídlem v Studentské koleji pod Albertovem, později v šestém patře ústřední Ymky na Poříčí, vyhraněněji pojmenovaná Křesťanské hnutí studentstva, nebyla spolek jako mnoho jiných, nebyla sportovní sdružení, i když jsme se ve volných chvílích pobavili míčem. Byť obětavými Američany dotována, svým duchem a posláním byla křesťansky soudržnou složkou vážného a průkopnicky požehnaného vnitromisijního a mezikonfesijního mezinárodního hnutí, k němuž koncem 19. století dalo ve Švédsku podnět několik činorodých různonárodních universitánů. Z jejich řad za mé generace vyšel tak všekřesťansky velkorysý a opravdový muž jako holandský bohoslovec W. A. Visser ‘t Hooft, generální sekretář a poté prezident Světové federace křesťanského studentstva a od r. 1938 do r. 1966 budovatel Světové rady církví, průkopník sbližování a sjednocování křesťanských církví, světového ekumenismu. Budiž mi dovoleno jmenovat vedle něho nezapomenutelného přítele, francouzského barthovce a pracovníka federace Pierra Mauryho a hlubokou vyznavačku Suzanne de Dietrich, autorku Božího záměru (Le dessen de Dieu) a příručky Biblická obroda (La Rénovation biblique).

V českém, specificky odcírkevnělém prostředí, o jehož historických důvodech kajícně po druhé světové válce na II. vatikánském koncilu promluvil pražský arcibiskup a kardinál Josef Beran, mělo svůj dobrý důvod, že naše „novokřesťanská“ shromáždění a skupinové hovory se nekonaly v církevních budovách, nýbrž v neutrálních laických sálech, ať v sokolovnách, nebo ve školách. Také duchovní účastníci (až na pravoslavné), ať převahou evangelíci, anebo katolíci, před nás předstupovali v civilu (ne v talárech ani v sutanách). Stavěli nás před trvalou podstatu Písma. Mladistvě průbojný J. L. Hromádka let 1927 až 1938, který měl odvahu v době protiřímských masových agitací objasnit společné i výlučné klady katolictví, podobně jako vůdčí evangelický bohoslovec našich časů Karl Barth neslevil ani iotu z Boží svrchovanosti, z naprosté nadřazenosti Boha-Stvořitele a Boha-Otce, zjeveného v inkarnovaném Ježíši Kristu, ukřižovaném a zmrtvýchvstalém. Ani trochu se nesnažil přizpůsobit skrytého, a přece skutečného Boha rozumovým námitkám a pochybám.

Vedl nás k tomu, abychom v záblescích Písma rozpoznali, co Bůh od nás na životních křižovatkách očekává, také to, abychom si pod normou proroků a evangelií přiznali, jací ve skutečnosti jsme, abychom též usilovali zlé překonávat v dobrém, nezatvrzovali se a křivdy odpouštěli. Nezamlčel před námi tajemství Spasitelova zmrtvýchvstání a slibu jeho Druhého příchodu při skonání věků. Přitom jsme nebyli zelótsky zasypáváni naučenými biblickými verši jako automatickými léky nebo zaklínadly, ani nás nezavaloval balvany dogmatiky.

Naproti tomu zvlášť Rádl a Šimsa nám ozřejmovali konkrétní dosah Boží vůle pro soudobý svět a náš život. Bible se nám stala „solnou“ a „kvasnou“. Boží slovo „se k nám nenavracelo prázdné“.

Vliv obrozeného křesťanství

Byla to Akademická Ymka, která výsledně a jednoznačně rozhodla o mé další životní orientaci a neúchylné cestě. Dávno jsem dal výhost zdánlivé přesvědčivosti pozitivistické argumentace Františka Krejčího (s tím jsem se v nitru pral a zavrhoval jeho Pozitivní etiku, založenou na pouhém „pudu sebezáchovy“). Poznal jsem i meze jen kulturní a umělecké samolibosti. Opět to byla životní opravdovost a cele angažovaná dynamičnost Jaroslava Šimsy, nekněze, nefaráře, řadového laického svědka, ale jak filosoficky obeznalého, vykladače svatého Augustina, Pascala, Kierkegaarda a Dostojevského, jehož osobní příklad mne – dříve rozvažujícího mezi filosofií a vrcholným uměním – přitrhl definitivně k přiznání k Ježíši Kristu. S tolika jinými nastoupil jsem přes různé své nedostatky a osobní vady tu Cestu, která se mi stala bezpečným celoživotním výhledem.

Co na mne v Akademické Ymce zvlášť zapůsobilo?

Životně uštědřené a uchopené křesťanství, Kristovo: „Pojď a následuj mě!“ Tedy ne tradiční historičnost, církevní institucionálnost a hierarchičnost, ani debatní kratochvíle. Ale Ježíšův kvas, solnost, světlo na kbelci, nepřikrášlené sebepoznání v duchu Kázání na hoře, zpokornělá solidarita s bližními, činorodé rozlišování mezi: „Říkáno bylo starým, ale já pravím vám…“, očistná a nápravná působivost na všechny oblasti složitého a sobecky zbarbarštělého moderního světa.

Ne na posledním místě příklad vroucných mladých modlitebníků

Zároveň účinná spjatost v podstatě pochopeného evangelia s nejrůznějšími otevřenými a naléhavými otazníky a vykřičníky naší soudobé existence. Příkaz vyvodit z vyznání důsledky pro běžný praktický život. Nález svrchovaného kritéria pro rozhodující volbu na krizových křižovatkách.

Z vůdců Akademické Ymky na mne nejvíce působil Jaroslav Šimsa, o němž jsem se letmo zmínil. Podivuhodná osobnost. Syn svobodné ušlechtilé matky, v dětství proletář, proživší chudobu i válečnou bídu, vřele oddaný své mamince, vděčně vzpomínající na četbu pohádek Boženy Němcové, od dětství vedený ke katolické zbožnosti, vyšehradský ministrant, výborný student Akademického gymnázia, znalec papežských encyklik, v okruhu S. K. Neumanna, u něhož byl domácím učitelem, rozhořelý pro sociální revoluci. Ale vlivem četby Masarykovy Sociální otázky, a zvláště druhého dílu Ruska a Evropy rozpoznal „diletantství těch mluvivých Radků a Bucharinů, i filosofickou povrchnost Lenina a Lunačarského, ale také mravní nespolehlivost a myšlenkovou nemohoucnost domácích vůdců komunismu“, přes svůj překlad Engelsova Feuerbacha. Působením Emanuela Rádla v Realistickém klubu v Realistické stráži si uvědomil extrémní Marxův omyl škrtnout z plnosti lidského života duchovní a mravní normy, chtít vyvodit zlepšení společenských řádů jen na základech hospodářských a technických. Nepřidružil se k „třídnímu romantikovi“ Zdeňku Nejedlému, přimkl se k Českobratrské církvi evangelické, k obrodnému křesťanskému hnutí Rádlovu a Hromádkovu, a i sociálně demokratickým soudruhům v závěru jmenované předmluvy přál, „aby české dělnické hnutí bylo dědicem mravní a myšlenkové opravdovosti a nebojácnosti, vyznačující stejně naši náboženskou reformaci (Chelčického) jako Masaryka“.

I když i nám jednou v Studentském domovu přečetl a vyložil Marxův Komunistický manifest a jindy při debatě o sexuální pudovosti odkázal na proti promiskuitní Leninovu „Glasswassertheorie“, tj. na jeho zamítnutí nevázaného tělesného obcování příkladem, že nerad pije z pošpiněné sklenky, Šimsa nám nikdy nenamíchal nějaký nesourodý a protikladný marx-leninsko pseudokřesťanský koktejl. Čistotně a zásadně obojí rozlišoval.

Soustředil se na výklad Augustinových Vyznání, Pascalových Myšlenek anebo zaútočil na dobové bloudění. Z hloubi duše se jako ekumenicky laděný český bratr rozdával při kdekteré příležitosti, při hovorech na ulici, ve své rodince, na výletech, při organizovaných schůzkách v kavárnách a volných schůzkách v zasněženém Harrachově.

…

Vedle Šimsy, ba formálně nad ním, stál J. L. Hromádka. O něm prozatím jen zkratková zmínka. Vtiskl se nám do duše nesmlouvavým vyzdvižením Božího slova, svrchované Boží pravdy nad všechny lidské pravdy dílčí, dohady a polopravdy a nad dobově uplatňovaná hesla.

Imponoval nám, protože nesouhlasil s masově lacinými odchody od Říma, ale naopak toužil po hlubší jednotě křesťanů, a tak byl jedním z upřímných průkopníků vzájemného sblížení křesťanských církví.

Zároveň s bohoslovecky zakotveným J. L. Hromádkou jako zásadní, a přitom aktuální myšlenkový inspirátor, jako hybný duch, působil v Akademické Ymce a v jejím ústředí profesor Emanuel Rádl, o 16 let starší Hromádky, učiněná štika v stojatých vodách filosofických, v kulturních a veřejných problémech. Dráždil mne jednostrannými tezemi, záměrným, ale podnětným zjednodušováním složitých úkolů. Pral jsem se s ním ve svém nitru, a přece jsem ho měl hluboce rád. To proto, že dobře, pronikavě a daleko před druhými vycítil a vyhmátl, kde jsou otevřené rány soudobého intelektuálství, kde jsou strže moderního lidstva. Nebyl katedrově abstraktní profesor. Přes námitky k podružným argumentačním detailům dal jsem mu za pravdu v jeho základním překonávání odtažitého teoretizování tam, kde byla v sázce odpovědnost za konkrétní bližní, souhlasil jsem s jeho rozhodností sepnout víru, přesvědčení a rozumový nebo vědecký rozbor s životně důslednou a ozdravnou praxí. Emanuel Rádl – vedle F. X. Šaldy – byl z těch několika málo, v jejichž přítomnosti jsem cítil, že mne naze, pronikavě a hluboce vidí, jemu že nesmím nic smlčet a že jen naprostou pravdivostí před ním obstojím.

Byl mi ryzím, pravdomluvným a naprosto nesobeckým rádcem v mé nakladatelské činnosti. Bohužel, choroba mi ho brzo odňala.

Jeho přírodovědecký žák, profesor Karel Pechoč, originální, úsečně a lapidárně se vyjadřující osobnost, byl výrazný vůdce středoškolských konferencí Akademické Ymky; k našemu překvapení a zármutku r. 1938 tragicky ukončil svůj život.

A v pozadí a základu všech našich současníků do výše čněla jasná postava T. G. Masaryka, zvláště Masaryk protipozitivistický a ježíšovsky dynamický, tak jak jsme jej poznali četbou České otázky a jak ke mně velmi živě promluvil brožurou Naše nynější krize a přednáškou o Mistru Janu Husovi z r. 1896. Tam postavil své pojetí demokracie na odkaz Jednoty bratří, ne na vyprázdněná hesla Francouzské revoluce.

Ze zahraničních hostí mě nejhlouběji a nejmocněji zasáhl švýcarský Leonhard Ragaz na novoměstské konferenci r. 1932. Cítil jsem bezprostřednost jeho osobní víry, znal jsem její dosah do jeho osobního a veřejného života. Slyším i jeho odpověď na dotaz dvou říšskoněmeckých hostí na jeho stanovisko k církvi. Odpověděl jim s láskyplným úsměvem: „Ja, mit der Kirche muss man Geduld haben.“ Odbíral jsem jeho nábožensko-sociální časopis Neue Wege, v němž jsem sledoval scestnost a barbarství hitle- rismu.

Na bánskobystrické konferenci mě neintelektuálským výkladem víry a objasněním království Božího zaujal jemný Ženevan Henri d’Espine.

K srdci mi přirostl upřímně porozumivý a mládež dobře chápavý, přátelský Francouz Pierre Maury, a to pro svou věřící moudrost a korigující připomínky za dlouhé jízdy parníkem do Slap a zpět (byli jsme tehdy sami, a proto jsme si důkladně pohovořili). Rád vzpomínám na jeho duchovenskou solidaritu v Plankenwartu i na pobídku na Rezku, abychom činně spolupracovali v církvi a nespokojili se volným federačním bratrstvem. Byl barthovec, překládal ho do franštiny.

Měl jsem ovšem i své osobní federační přátele mimo Československo – vesměs Francouze, a to již dříve zmíněného Arnolda Brémonda (švýcarského občana), odpůrce vojenské služby Henriho Rosera, známého mi z Aubengue, a básnicky jemného Charlese Westphala, péguyovce, s nímž jsem se seznámil na ostrově Oléron.

V letech 1927 až 1933 jsem se zúčastnil (kromě páté, velkomeziříčské) všech letních i zimních konferencí, byly to pro nás velké tematické i přátelsky družné zážitky. V Tišnově r. 1928 mne svou modlitbou hluboce zaujala slečna Marie Krásová. Později jsem s ní vykročil na celoživotní společnou cestu životem. Nikdy jsme sobě nezevšedněli, naopak: byly mně v ní uštědřeny rozmluvy o nejhlubších a podstatných tajemstvích lidského putování labyrintem světa. Dolnokubínská konference z r. 1929 mne zaujala intenzivní přípravou skupinových vůdců a tehdejší Šimsovou soukromou kritikou Hromádky. Vysoko nad ostatní výroční sjezdy vyčněla novoměstská konference (nad Metují) z r. 1932, a to přímým poznáním Leonharda Ragaze a smělým, krajně odpovědně zdůvodněným Rádlovým vystoupením proti přípravě potratářského zákona. Rádl v neobyčejně vážném výkladu ozřejmil, že lidský zárodek je v podstatě stvořenou, vyvíjející se lidskou individualitou, a podle toho zásah proti ní musí být eticky posuzován. Žamberecká konference z r. 1933 se sešla pod dojmem zlověstného hitlerismu, proto měla na programu referát a koreferát na námět Češi a Němci – v čem děláme chyby; ministr Beneš na ní zkoumal krizi demokracie a jako Masaryk vytyčil syntézu Spojených států evropských (vidina, kterou pro naši generaci potřel cynicky imperialistický totalismus).

Ještě před Hitlerovým nástupem k moci v Německu byl jsem vyslán do rakouského Plankenwartu jako vedoucí české delegace na východoevropskou konferenci Federace, kde jsem z křesťanského přesvědčení zastával antimilitaristické a protiválečné stanovisko, a rok na to mne Hromádka místo sebe poslal na celoevropskou federační konferenci do holandského Woudschoten u Utrechtu, kde mi mladý německý pastor Eberhard Müller zdůvodňoval nutnost přípravy válečné obrany Německa pro případ, že Spojené státy americké napadnou středoevropskou Říši. Psal se rok 1932, tuším konec července či začátek srpna, kdy Amerika vůbec nehrozila Evropě napadením, zato Hitler se připravoval k uchvácení moci. Připadal jsem si jako v Jiříkově vidění.

Měl bych vzpomenout intenzivního probírání křesťanských klasiků v užších večerních kroužcích v Studentském domovu a jednotlivých dobrých přátel: dr. Miloslava Koháka, herbenovce z týdeníku Národní práce, později politického rozhledáře v Naší době a komorního stenografa v Nár. shromáždění, optimistického nadšence, který se zprvu vzpíral přijet na „křesťanskou“ konferenci (měl asi svoje vzpomínky na křižovníky); na rozvážnou a „urbánkovsky“ věřící a mnohostranně k obecnému prospěchu činnou doktorku Schustlerovou-Kavinovou, na její v Americe školenou sestru Julii; na lidsky jemného katolíka Roberta Konečného, básníka, psychologa, filosofa a literárního kritika; na oddaného rádlovce dr. Miroslava Plecháče a jeho šprýmovného bratra Vladimíra; na skromného, a přece v životě tak důsledného přírodovědce Pavla Hasterlíka, na energickou pracovnici mezi studentkami, kandidátku profesury Marii Duškovou, na Rafaelu Kadlecovou, pamětnici předválečného Náboženského hnutí studentského z r. 1912 a na usměvavého prvotního sekretáře Akademické Ymky, montanistického inženýra Josefa Teindla, kterého po r. 1930 vystřídal duchovně vyhraněný Jaroslav Šimsa. Vzpomínáme na osobitého znalce Carlylova Sartora resarta JUDr. Vladimíra Kloudu, který se nerozpakoval přeměřovat mělkost našeho vyznavačství mocnými otazníky F. M. Dostojevského. Jak zapomenout na mlčenlivého, ale celobytostně statečného, křesťansky protinacistického konspirátora JUDr. Jaroslava Valentu a jeho spolubojovníka Rudolfa Mareše, kteří za skutečnou svobodu položili své životy. Z žijících čestné zmínky zasluhuje hluboká a nekompromisní myslitelka dr. Božena Komárková aj.

Dvakrát se mi podařilo získat F. X. Šaldu, aby připravil a v Studentském domovu přednesl přednášku o „mém“ tématu: O smyslu kultury. Šalda, který si rád zažertoval a k němuž jsem měl vzhledem k své disertaci o Péguym snadný přístup, mne ve svém bytu v Kanálské ulici vlídně přijal, poslouchal mne určitou chvíli, pak se mu okolo úst rozehrál mefistovský úsměv a udělal protiútok: „Víte, Laichtříku, když vás tak poslouchám, vždyť byste tu přednášku mohl sám udělat a já bych měl po námaze.“ Věděl jsem, že si mne dobírá a 13. listopadu 1930 svůj hutný výklad proslovil před zaplněným sálem. Jedno musím poznamenat: Zatímco od klubu nakladatelů Kmen si dával vyplácet po 500 Kč za jednu přednášku, od studentů nevzal ani korunu, jen si vymínil, aby ho z bytu odvezla a domů opět dovezla hezky vysoká a prostorná autodrožka, aby se do ní se svou ochrnutou nohou pohodlně složil. Tehdejší svůj výklad otiskl v III. ročníku Šaldova zápisníku. Nevyvětral, zvláště ne kritické připomínky k mylnému marxistickému přenášení hospodářských kritérií do oblasti kultury. „Marxism selhává všude tam, kde jde o výklad jemnějších a subtilnějších procesů společensky tvůrčích, individua, karakteru, osobnosti…“ „Tvořivá osobnost jako summa životní spontánnosti trvá i přes marxism a kolektivism… starati se o to, aby úroveň obecná byla co nejvyšší.“

Na totéž téma v stejném cyklu promluvil i profesor Hromádka 6. listopadu a Emanuel Rádl 20. listopadu 1930.

Na jaře následujícího roku dal jsem podnět k cyklu o Dostojevském: Mezi 20. dubnem a 18. květnem 1931 vystřídali se Jiří Horák o mládeži v románech Dostojevského (bydlel u nás, snadno jsem ho získal), po něm Rádl o etickém problému u Dostojevského (polemicky) prokazoval, jakou roli tento velký spisovatel přičítá náhodě, tedy neuvědomělosti některých romanopiscových postav v rozhodných chvílích – J. B. Čapek, pak J. B. Kozák a nakonec Šimsa o Velkém inkvizitoru.

V pracovním období 1931–1932, kdy jsem byl zvolen předsedou pražské skupiny Křesťanského hnutí, dostala se z Šimsova podnětu na přetřes na únor 1932 do Ženevy svolaná mezinárodní odzbrojovací konference a hitlerovské nebezpečí války. Šimsa nám tlumočil hledisko našeho ministra zahraničí Edvarda Beneše, že buď se dosáhne dohody o odzbrojení, a pakliže ne, buďme připraveni, že Evropě hrozí válka. Šimsa mi dal přímý podnět, abych v Naší době věnoval pozornost zlověstnému dilematu. Profesor Macek souhlasil, a tak v Naší době fakticky vyšlo celé informativní a manifestační číslo, vydané nadto separátně jako brožura pod názvem Proti válce – pro mír. Kromě toho jsme v Ymce uspořádali seminář o míru a odzbrojení. Nadto jsme ještě před zasedáním odzbrojovací konference uspořádali ve velkém sále Filosofické fakulty čtyři veřejné schůze za velkého návalu studentstva na téma Proti válce – pro mír, na nichž nejdříve promluvil ministr Beneš, po něm redaktor Naší doby prof. Josef Macek a jako třetího přednášeče jsem znovu získal F. X. Šaldu, který si námět literárně historicky obměnil na Slovo k válečné literatuře francouzské. Přednesl ji 29. ledna 1932 a nato v obšírnějším podání ji otiskl v IV. ročníku svého Zápisníku. Svým neutrálním popisem různých hledisk pro a proti válce nás neuspokojil; bylo zajímavé, že Romaina Rollanda pominul mlčením, ač se právě tento spisovatel nepopulárně exponoval proti válce. Šalda ho znal a r. 1926 přispěl do Rollandova sborníku k autorovým šedesátinám. Nepřeskočil však antimilitaristický Barbussův román Oheň a svůj synkretistický přehled přesto ukončil očekáváním básníka, „který by nám řekl jasně a nedvojsmyslně, že lidstvo je si dlužno, aby odstranilo válku…“ Po Šaldovi ukončil 5. února protiválečný cyklus František Žilka.

Bohužel džingischánové na šlechetné domluvy nic nedají a po ztroskotání odzbrojovací konference nezbylo našemu ohroženému státu než se připravit na obranu.