Osmičkové výročí, které je třeba zapomenout? Druhorepubliková cesta k „obrozené“ demokracii | Jan Květina

V čase právě probíhajících „osmičkových“ výročí české státnosti není na škodu vystoupit občas mimo hlavní proud nostalgických oslav i pietních vzpomínek a zkoušet si připomenout i ta „jubilea“, jež prakticky nikomu za vzpomínání nestojí a na něž bychom jako andersonovské „myšlené společenství“ nejraději navždy zapomněli. Skutečnost, že příběh každého národního kolektivu v sobě obsahuje nežádoucí vzpomínky, přitom automaticky neznamená, že slaveny bývají výhradně jen ty momenty, v nichž je minulost dané pospolitosti líčena v opojných barvách vítězství, úspěchů a hrdinství. Právě naopak, neboť podíváme-li se na slavné „osmičky“ českého 20. století, velmi snadno zjistíme, že v našem národním mýtu namísto zdůrazňování velikosti a suverenity převažuje potřeba připomínat především okamžiky národních traumat. Díky nim je možné příběh „malého českého národa, v jehož případě Václav Bělohradský zdůrazňuje nesamozřejmost jeho existence, zpětně zakoušet jako nesnadný úděl nevinných obětí, které jsou v nesprávný čas na nesprávném místě světové mapy a jejichž pohledu dají vždy za pravdu až následující generace.

Velká národní vyprávění tak v sobě přirozeně zahrnují jak okamžiky slávy a lesku, tak národních porážek či tragických pádů, jejichž souznění pomáhá utvářet aktuální kolektivní mentalitu a umožňuje nacházet odpověď na slavnou otázku francouzského historika Ernsta Renana „Quʼest-ce quʼune nation?“ Právě Renan byl přitom schopen vystihnout, že v každém národním příběhu existují ona místa, jež musí být zákonitě „vybělena“. Nikoli snad proto, že by se jednalo o tragické momenty porážky, zoufalství či neúspěchu, jež se mohou naopak velmi dovedně stát základem národního mýtu, jak o tom svědčí symbolická role mnichovské krize, únorového převratu či srpnové invaze v českém narativu. Renanova teze o tom, že každý národ musí umět kromě kolektivních vzpomínek podporovat i společné zapomínání, totiž míří ke skutečnosti, že ochota patřit k určitému společenství a s ní spjatá nutnost vykreslovat minulost smysluplným způsobem, vyžadují opomíjet v národním vyprávění ty epochy a příběhy, v nichž se jednání našich předků jeví ve světle pro nás nepřijatelném a zavrženíhodném.

Tak jako je tedy Renan přesvědčen, že každý Francouz musí umět symbolicky zapomenout na hrůzy Bartolomějské noci, neboť nechce žít s vědomím, že francouzský národ je následovník fanatických hrdlořezů, potřebuje i česká národní mentalita žít svým mýtem nevinné oběti, v jehož narativu musí být potlačeny ty momenty, za nichž byla role Čechů spjata nikoli s obrazem trpících či nespravedlivě utlačovaných demokratů, nýbrž s figurou agresivních a autoritářských šovinistů. V souvislosti s osmičkovými jubilei se tak Češi budou v případě roku 1918 mnohem spíše identifikovat s hrdinnými legionáři od Bachmače než s československými vojáky, kteří se účastnili kadaňského masakru, a rok 1968 bude v české kolektivní paměti reprezentovat občan, jenž svou účastí na tichém protestu vyjadřuje starost o věci veřejné, a nikoli příslušník lidových milicí, střílející při srpnovém výročí roku 1969 na čtrnáctiletého chlapce.

V kontextu momentálně velmi palčivé otázky budoucího směřování středoevropských demokracií se pak jako obzvláště urgentní jeví problematika společného vzpomínání a zapomínání na rok 1938. Není samozřejmě nikterak překvapivé, že hlavní pozornost aktuálně zažívaného výročí přelomu září a října směřuje k tradičním dilematickým otázkám mnichovského komplexu, jež přisypávají potřebnou sůl do ran našeho mučednického příběhu. Vedle klasických otázek, zda jsme se měli bránit a zda selhaly sladká Francie s hrdým Albionem, nebo snad naše vlastní diplomacie, bychom však neměli ztrácet ze zřetele, že mnichovská krize a její dopady v sobě kromě sugestivních obrazů velmocenské zrady, domněle odhodlaných vlasteneckých vojáků a Benešovy osobní tragédie i železné logiky obsahuje rovněž hořkou příchuť takzvané druhé republiky – tedy přesně toho příběhu, jehož peripetie vrhají na tradiční neposkvrněný význam české identity nepříliš lichotivé světlo.

V kontextu národních dějin obvykle opomíjená druhá republika totiž nezapadá do klasického černobílého líčení meziválečné české státnosti, v němž je nebeská harmonie československé demokracie drtivě zničena peklem nacistického protektorátu. Symbolizuje-li však první republika v české kolektivní paměti ono pomyslné „nebe“ proti totalitnímu „peklu“ německé okupace, skýtá interpretace půl roku trvajícího Česko-Slovenska alegorii symbolického očistce, který umožnil společnosti, jež měla být výkladní skříň a ostrov demokracie ve střední Evropě, vyvrhnout na světlo dosud skrývané křivdy, sociální napětí a především autoritářské tendence. Otázka reflexe druhé republiky v kánonu národní paměti by v naší době proto neměla být podstatná jen kvůli výstražné cestě, po níž se může česká společnost vydat, je-li konfrontována s fatálním zklamáním svých vlastních nadějí. Důležitá je totiž i kvůli tomu, že sonda do hloubi jazyka a myšlení druhorepublikové české elity naznačuje, jak snadno a rychle lze proměnit původní významy klíčových politických hodnot, a to tak, aby společnost i nadále věřila, že žije v demokracii, ačkoliv sám pojem demokracie ztratil svůj původní obsah a stal se rétorickou figurou s cílem maskovat pravý stav věci – cestu k autoritářskému řízení společnosti.

Problematika ohýbání pojmu demokracie pro uchování legitimity režimu nás přitom staví před základní dilema tzv. velkých pojmů, jak tyto vágní termíny, naplnitelné prakticky jakýmkoli obsahem, označuje Ian Shapiro. Na jedné straně totiž můžeme formulovat pojem demokracie v ryzím politologickém smyslu, tedy jako termín „neutrální“ vědecké analýzy, jehož prostřednictvím jsme schopni definovat přesná kritéria a vést jasnou dělicí linii mezi demokratickými a nedemokratickými režimy například po vzoru tzv. indexu demokracie. Na druhé straně jsme však trvale konfrontováni s reálně existujícím diskurzem politických aktérů, v němž se koncepce demokracie stává výše naznačeným jablkem sváru znepřátelených stran, které tak střetu o „pravé“ pojetí tohoto pojmu využívají k realizaci vlastních mocenských cílů. Přenášení teoretických modelů demokracie do skutečné politické arény přitom zvyšuje riziko výše naznačeného černobílého a ve vztahu k historickému kontextu navíc anachronického náhledu, jenž může utvářet klamnou představu, že v dobovém souboji mezi demokratickými a nedemokratickými aktéry byly od počátku „karty jasně vyloženy na stůl“, a dělicí linie o politický osud společnosti tak probíhala ve zřetelných konturách střetu mezi stoupenci demokracie a jejími otevřenými kritiky.

Podíváme-li se nicméně na nešťastný osud československé prvorepublikové demokracie, zjistíme, že rétorika těch, které zpětně vnímáme jako architekty autoritářských projektů, nebyla mnohdy bytostně antidemokratická, ale právě naopak výsostně demokratická. Díky tomu mohla demokracie zůstávat zdánlivě ceněnou hodnotou a bylo nutné „pouze“ skoncovat s její falešnou formou, aby mohla nastoupit její „opravdovější“ sestra. V této otázce tak zdaleka nejde jen o to, že nepřátelé demokracie dokážou využívat demokratických mechanismů k uchopení moci tak, jak bývá v učebnicových příkladech líčen neblahý osud Výmarské republiky. V řadě méně nápadných případů, mezi něž zapadá i „naše“ druhá republika, lze totiž s určitou mírou absurdity hovořit o dobové jazykové válce mezi demokraty a „jinými“ demokraty – válce, vedené mimo jiné právě o to, zda bude význam pojmu demokracie zásadně proměněn. Pokud bychom k vyjádření logiky tohoto souboje využili příkladu dnes již kultovních fiktivních světů, v nichž se střetává Dobro a Zlo, můžeme říci, že zápas o osud prvorepublikové demokracie po roce 1938 nepřipomíná ani tak souboj Fénixova řádu s lordem Voldemortem, v němž je odpůrce liberálně-demokratických kouzelnických hodnot otevřený nepřítel řádu a vyznavač fašismu, ale mnohem spíše střet Jediů se Sithy v příběhu Hvězdných válek, v němž se senátor Palpatine, usilující o likvidaci demokratického zřízení, v okamžiku svého kancléřského triumfu zaklíná větou o lásce k republice a demokracii, aby pak nastolil své Intergalaktické impérium.

Vědomí, že signály začínající cesty od demokracie k autoritářství lze zachytit nejen v rovině kroků praktické politiky, nýbrž i na úrovni proměny jazyka, nás přitom přivádí k otázce, jakou roli v tomto procesu symbolické metamorfózy demokracie sehrála „osmičková“ mnichovská krize, respektive jakými způsoby nově ustavené druhorepublikové elity dokázaly využívat tohoto pojmu k denunciaci dosavadního společenského vývoje a k legitimizaci vlastních politických reforem. Ve sféře praktické politiky i každodenního života jsou totiž postupné úpadkové tendence původních prvorepublikových vzorců všeobecně známé, neboť „salámová taktika“ politiků z řad nově ustavené Strany národní jednoty bývá dávána za příklad pomalé destrukce funkčního demokratického režimu, jehož hybridnímu torzu zasadila „ránu z milosti“ až německá okupace v březnu 1938. Hovoříme-li v této souvislosti o nutnosti národního vědomí vytěsňovat ze středu své pozornosti nepříjemnou minulost – tedy renanovsky zapomínat – představují kroky druhorepublikové vlády i prohlubující se apatie české společnosti vůči nakročeným změnám velmi příhodný rozměr nežádoucího češství, jehož připomínání může působit jako silné memento pro rok 2018, ale jen těžko se může stát mytickým jádrem kýžené národní identity. Ať už postupné oklešťování svobody tisku, servilní reorientace zahraniční politiky na třetí říši v duchu tzv. svatováclavské tradice, likvidace pluralitního stranického systému sloučením subjektů do Strany národní jednoty a utvoření loutkové opozice v podobě Národní strany práce, přijetí zmocňovacího zákona či zřízení kárných pracovních táborů pro osoby „hrubě narušující kázeň“ – to vše doprovázeno silnou vlnou vzrůstajícího antisemitismu – totiž naznačují, že Masarykova věta o nutnosti mít v demokracii „ještě nějaké ty demokraty“ se v říjnu 1938 ukázala být neobyčejně palčivá.

Absence vyspělé demokratické kultury a z ní vycházející liknavost společnosti při bránění stávajících pořádků vůči nastupujícím autoritářským trendům však postupovala ruku v ruce s již zmiňovanou tendencí nové elity proměňovat obsah politického systému prostřednictvím uchování jeho formálních atributů. S tímto postupem pak úzce souvisela i ona snaha o redefinici pojmu demokracie tak, aby jeho symbolické vyznění vzbuzovalo jiné konotace, než jaké přinášel dosavadní liberální diskurz – aby tedy československý občan věděl, že stále žije v demokracii, ovšem již v jiné a lepší, než jaká byla ta stará prvorepubliková.

Zaměříme-li se tedy podrobněji na jednotlivé rétorické figury, které političtí i žurnalističtí aktéři druhé republiky používali pro významovou modifikaci demokratické koncepce, můžeme mezi nimi identifikovat vykreslování obrazu vadných forem demokracie, jež zároveň sloužilo jako odrazový můstek pro formulaci žádoucích konotací demokratického pojmu v upravených konturách. Tyto konotace pak spočívaly zejména v utváření figury demokracie jako vlády pevné ruky a poctivé práce, pro jejíž uchování není nezbytná diskuse, a také figury demokracie jako vlády zvolených pragmatických odborníků, kteří neztrácejí čas planým moralizováním a zbytečným úsilím o pochybné univerzální hodnoty. Jestliže se nejprve zastavíme u první fáze reformulačního procesu, tedy u snahy o morální i faktickou denunciaci dosavadního významu demokracie v intencích liberálně humanistického pojetí, je zapotřebí znovu zdůraznit, že tato tendence, zaplňující již od října 1938 stránky vládního tisku, úzce souvisela s výše zmiňovanou obsesí české druhorepublikové společnosti i její politické reprezentace identifikovat a ostrakizovat bezprostředního viníka mnichovské katastrofy. Pomineme-li tradiční narativ zrady západních velmocí, je třeba připomenout, že konstrukce nového politického režimu stavěla především na razantním přetnutí jakýchkoli vazeb s masarykovsko-benešovskou formou demokracie – heslo „odbenešit republiku“ se tak stalo nejen výlevem lidové frustrace vůči konkrétnímu aktérovi selhání zahraniční politiky, ale i symbolickým vyjádřením touhy po konci jedné varianty demokracie, jež musí ustoupit její silnější verzi.

Vzhledem ke konzervativnímu charakteru Beranovy agrární strany, jež postupně přebrala otěže vlády, i vzhledem k socialistickým rysům odmítané politiky Edvarda Beneše byl demokratický odkaz TGM i jeho korunního prince postupně ztotožněn s domněle nebezpečným levicovým pojetím, které namísto demokracie v intencích obhajoby lidové vůle a z ní vyplývajícího národního zájmu propagovalo demokracii jako princip lidských univerzálních hodnot, jejichž hájení vyžaduje soucit s druhými a ochranu slabších. Ne náhodou se záhy po mnichovské konferenci objevují na stránkách Národních listů citáty z děl Karla Kramáře, jenž je označován za „našeho největšího státníka“ a jemuž je zpětně přisuzována prozíravost za kritiku Benešovy humanistické politiky: „Je důležitější demokracie a lidství než mocenské zabezpečení naší budoucnosti?“ Hodnotový rozměr prvorepublikové demokracie je tak v mediálním prostoru druhé republiky jednoznačně vnímán jako zásadní vada politického zřízení, jež musí být v nové žádoucí formě demokratického systému odstraněna. Autor četných kritických článků té doby Vladimír Minařík v té souvislosti rozlišuje mezi dvěma pro něj různými pojmy, a sice mezi demokracií a demokratismem. Právě demokratismus pro něj symbolizuje zjevně přepjatý a patologický rozměr „demokratického“ systému, jenž vedl československé politické elity ke zhoubné utopické politice („byli jsme ochotni znepřátelit si půl světa proto, že jsme souhlasili s ideologií druhé poloviny světa“) a jenž v konci zapříčinil mnichovskou agónii („Dvacet let jsme dávali světu nežádané lekce z demokratismu. V Mnichově nám za to dali honorář“). V Lidových listech pak můžeme nalézt akcentovaný odpor vůči domněle levicové formě demokracie ještě pregnantněji, když nástup nové spořádané vlády – vlády čistého národního zájmu – vyžaduje, aby demokracie překonala všechny své nežádoucí přívěsky, jež jsou označeny za konjunkturní myšlenky staré doby: „socialismus, bezvěrectví, zednářství, materialismus, třídní boj, internacionalismus, laicismus a studené humanitářství.“

Ruku v ruce s kritikou přehnaného „levicového“ humanismu, připravující půdu pro formulaci od hodnot oproštěné autoritativní demokracie, pak můžeme zaznamenat i vzrůstající odpor vůči koncepci demokracie jakožto diskusi. Obraz prezidenta-filosofa, jenž vládne vzletnou rétorikou a je ochoten naslouchat názoru druhých, střídá již naznačené volání po vládě silné ruky, zosobněné nejlépe vojenským lídrem po vzoru vůdců sousedních zemí. V článku Antonína Pimpera s názvem Nutná reforma tisku, jehož cílem je legitimizovat zavádění cenzurních opatření, se tak můžeme dočíst, že heslo o demokracii jako diskusi „našlo u nás bohužel v posledních letech tolik půdy v tisku i ve veřejném životě, že národ se odnaučil zdravě, realisticky a samostatně myslet“. V podobném duchu uvažuje i již vzpomínaný Vladimír Minařík, který ve svém zamyšlení Jinými cestami rovněž varuje, že slovem demokracie se za první republiky příliš plýtvalo, k čemuž negativně přispívala právě skutečnost, že se toto zřízení do omrzení ztotožňovalo s diskusí. Je přitom třeba upozornit, že výše naznačená souvislost mezi úsilím o jazykovou proměnu symbolických významů a programem politické přestavby druhorepublikových elit nacházela v tomto rysu své velmi konkrétní naplnění. Jakmile totiž v polovině listopadu dochází k likvidaci dosavadních politických stran a k jejich vplynutí do nové platformy Strany národní jednoty, zveřejňuje tento nový subjekt svou politickou vizi, v níž mimo jiné konstatuje, že čirý nacionalismus, který hodlá vyznávat, nemůže znát pravičáctví ani levičáctví a především – vyžaduje spolupráci bez dohadování.

Obraz prvorepublikové demokracie jako stranického hašteření, v němž pro samotné a nikdy nekončící diskuse nezbývá čas na „opravdovou práci“, je tudíž od října 1938 systematicky doplňován figurou kýžené obrozenější formy demokracie, jež má spočívat ve vládě nikoli pouze lidu, nýbrž i kázně a řádu. Apel na národní soudržnost jako základ nového „demokratického“ uspořádání je proto podpírán zdůrazňováním étosu poctivé a tvrdé práce, jež namísto planého žvanění, které uskutečňovaly ony rozhádané politické struktury starého řádu, přináší národnímu rozvoji skutečný materialistický prospěch: „Nikoli plané politisování, nýbrž práce musí být cílem národa – národnímu celku je prospěšnější, bude-li míti stát velkou armádu řemeslníků, dělníků a obchodníků nežli armádu nezaměstnaných a zproletarizovaných inteligentů.“ V té souvislosti se navíc můžeme opětovně setkat s kritikou humanistického rozměru původní masarykovské demokracie, která vedla k přílišnému opatrnictví a slabošství, v důsledku čehož národ řídili od reality praktického světa odtržení vyznavači pravdy a lásky, nedbající skutečných národních zájmů a dopouštějící svou změkčilostí i přílišnou poslušností morálních norem mnichovské konce.

Konotace demokratického pojmu se tak v druhorepublikové rétorice významně posouvají ke koncepci, dle níž sice demokratický charakter státu vyžaduje souhlas jednotné lidové vůle, avšak stejně tak v důsledku nebezpečných mezinárodních poměrů potřebuje, aby v jeho čele stanuli ti, kteří „budou jednat, i když to předpisy nedovolují“. Velmi příznačně – a nikoli náhodou – podtrhuje cestu od demokratické spravedlnosti k „silné demokracii“ jako hře bez pravidel Benešův neúspěšný protikandidát v prezidentské volbě roku 1935, Bohumil Němec, který záhy po Mnichovu publikuje článek Zrazený husar. V něm jako východočeský rodák vzpomíná na vyprávění pamětníků bitvy u Hradce Králové, během níž se měl odehrát souboj mezi rakouským a pruským husarem. Rakušanovi se v tomto příběhu podařilo pod svým sokem zastřelit koně, avšak když měl pruského soupeře dorazit, probudila se v něm lidskost a věnoval mu život, což se mu však krutě vymstilo, jelikož v okamžiku, kdy sám svého koně obrátil, vpálil mu proradný nepřítel kulku do zad. Ačkoliv Němec nebohého husara lituje, politický podtext sdělení zůstává zřejmý – tak jako v roce 1866 prohrál rakouský voják kvůli svému milosrdenství, musela československá demokracie v roce 1938 padnout z prakticky totožných důvodů: protože nebyla dostatečně silná a chtěla hrát podle pravidel fair play.

Všechny tyto výtky v diskurzu druhorepublikové politiky přitom v kontextu reformulace žádoucího politického ideálu mířily víceméně jedním směrem, a sice k prosazení vize nového modelu řízené, autoritativní a efektivnější demokracie. Namísto snahy o budování trvalejších hodnotových cílů usilují nové slovní obraty v souvislosti s demokracií o vytvoření představy, že správný demokrat reflektuje praktické potřeby všedního dne a přináší svým spoluobčanům přesně to, čeho je třeba – tedy především jistotu černobílého rozhodování a národní prosperitu bez ohledu na morální důsledky svých činů. Do popředí symbolické reprezentace pojmu demokracie se tak dostává vize vlády ryze pragmatických odborníků, kteří budou schopni odstranit hlavní vady dosavadního systému: jednak pluralitu soupeřivých politických stran, jež se konečně stanou „služebníky státu a přestanou si hráti na jeho pány“, jednak nekompetentní vládu nerozhodných intelektuálů. Pod heslem „Čím více zmizí starého nábytku a bývalých politických vůdců, tím lépe“ je tak zahájena rozsáhlá přestavba samotného smyslu klasické liberální demokracie, jelikož cílem takto reformovaného významu daného pojmu již nemůže být snaha o hledání kompromisních politických řešení ve smyslu akceptace různosti společenských názorů, nýbrž prosazení ryze technických řešení, z nichž bude domněle těžit celá společnost. Demokratická politika se tudíž posouvá do pozice okleštěné demokratické techniky, pro jejíž uskutečnění je každá debata o principech a smyslu zbytečné zdržování, které znemožňuje „skutečně pracovat“. Volají-li tak Národní listy po „vládě odborníků, kteří se otevřeně postaví za směr vyhovující nynějším úkolům státu a národa“, je zapotřebí vnímat, že nikoli náhodou se vládní program Strany národní jednoty začíná přibližovat dobovému fašizujícímu hnutí ANO – Akci národní obrody, jež ve svém programu z roku 1938 urgovalo, aby byla péče o zdraví a zdatnost národa svěřena – komu jinému než odborníkům.

Diskurz druhorepublikové demokracie tak již zcela očividně odmítá podporovat konflikt jako základ zdravé politiky, a namísto ideálu smiřování rozdílných hodnot přináší projekt normalizace společnosti, která ji samou ochrání před nebezpečnými extrémy – jak před zhýralým a slabošským socialismem nalevo, který si demokracii přivlastnil pro svou farizejskou morálku, tak před radikální fašizující pravicí, která se k demokracii staví zcela odmítavě. Namísto nebezpečných odchylek nabízí obrozená demokracie druhé republiky apolitický pragmatismus, který se nebude do ničeho plést, nebude vzbuzovat kontroverze a především bude žít sám pro sebe. Jak uzavírá svou úvahu Vladimir Minařík: „V Německu a Itálii jsme milovali ty, kteří tam už nebyli nebo byli v koncentračních táborech. Nyní musíme být s celým světem zadobře a nikoho si nesmíme popouzet.“

Jakou cestu si pro svou „demokracii“ vybraly druhorepublikové elity, je tedy zcela zřejmé. Zůstává tu nicméně otázka, jaké místo této epizodě v kánonu národní paměti při svém renanovském vzpomínání a zapomínání vyčleníme my sami. Bude pro nás reinterpretace demokracie v „osmičkovém“ roce 1938 nebezpečné mementum? Traumatický moment, vytěsňovaný z našeho kolektivního příběhu? Anebo snad „účelná“ inspirace, jak nahradit politické hašteření disciplinovaným „makáním“?

Autor je historik-politolog, Metropolitní univerzita Praha.

Vytisknout