Osmašedesátý a dnešek | Ladislav Pokorný

Kulaté výročí srpna 1968 bylo pro naši veřejnost příležitost si tak či onak připomenout tehdejší převratné události naší novodobové historie. To by bylo samo o sobě zcela na místě, kdyby to ovšem nebylo zatíženo jistým zjednodušujícím „mainstreamovým“ pohledem, který v tomto směru u nás dominuje již téměř třicet let. V čem spočívá? Již od převratu roku 1989 ze všech stran slyšíme, že rok 1968 především prokázal nereformovatelnost systému, nazývaného nyní jednoduše „komunismem“. Bez ohledu na to, že sám tento termín je přinejmenším nepřesný (ani v předmětné době ani později nikdo neprohlašoval, že jsme „komunismu“ již dosáhli, byl to maximálně vzdálený cíl), je absurdní konstatovat „nereformovatelnost“ něčeho, čehož proklamovaná reforma sotva započala a vnějším násilným zásahem jí bylo znemožněno se rozvinout. To nelze hodnotit jinak než jako vědomou snahu polistopadové publicistiky dehonestovat ideu „socialismu s lidskou tváří“, která rok 1968 symbolizovala a ještě po dvaceti letech měla své vyznavače. Při budování kapitalismu „bez přívlastků“ bylo ovšem třeba na ni co nejdříve zapomenout.

Dalším znepokojujícím rysem letošních vzpomínek bylo, že se téměř úplně soustředily na samotný fakt vpádu vojsk Varšavské smlouvy a následující dvacetileté sovětské okupace. Jako by to, co se dělo předtím, nějak ztrácelo význam. Jistě je v pořádku uctít památku těch, kteří v důsledku invaze přišli o život, stejně jako připomenout oněch několik dní celonárodního vzdoru. Pro něj byla ovšem charakteristická jedna věc: jak si všichni pamětníci dobře pamatujeme, probíhal vesměs nenásilně, naši rozhořčení občané se především pokoušeli vést s okupujícími vojáky dialog, přesvědčovat je tom, že jsou sami oběť lživé propagandy, že se u nás žádná „kontrarevoluce“ nekoná. Tato skutečnost byla v našich současných médiích poněkud potlačena, obrazové zpravodajství našich televizí přinášelo záběry spíše jakoby z ozbrojeného pražského povstání v květnu 1945. I to svědčí o nedostatku objektivity; je nám sugerována myšlenka, že v srpnu 1968 nám šlo prakticky o totéž jako v květnu 1945: o boj za svobodu proti utlačující cizí moci. Ale to je pohled nemístně zjednodušující.

O co tedy v roce 1968 vlastně šlo? Abychom zodpověděli tuto otázku, musíme se vrátit nejméně o desetiletí zpět. Tak dlouho totiž trval „obrodný proces“, který „pražským jarem“ 1968 vyvrcholil. Smrtí Stalinovou v roce 1953 a pak zejména odhalením a odsouzením „kultu osobnosti“ N. S. Chruščovem na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 končí totiž období opravdové „totality“ a ve všech zemích tzv. socialistické soustavy se začíná v různé míře mluvit o nutných reformách. Jak jasnozřivě rozpoznal Václav Havel ve své eseji Moc bezmocných, jde od té doby spíše o éru „posttotalitní“. Ta se projevila přdevším v gomulkovském Polsku a pak zejména v maďarském povstání, které ovšem v důsledku historických zkušeností mělo silně protisovětský (a protiruský) ráz. Přesto i po jeho potlačení byly kadárovské Maďarsko a zejména Polsko v čele s Wladyslawem Gomulkou (který vyšel z vězení přímo do nejvyšší stranické funkce) země o poznání liberálnější než tehdejší Československo. U nás byly (zejména stranické) rehabilitace politiků odsouzených v inscenovaných procesech počátku padesátých let dlouhou dobu zdržovány, ač na ně postupně naléhal i Chruščov, protože lidé s nimi spojení byli vesměs stále na vedoucích místech. První vlaštovka toho, že se cosi mění, byla kritická diskuse na sjezdu čs. spisovatelů v roce 1956, na kterou reagoval i tehdejší prezident Antonín Zápotocký. Jinak byly ovšem kritické hlasy ještě dlouho umlčovány, zejména vzhledem k událostem v Maďarsku a Polsku. Nicméně se stále více ukazovala nezbytnost těch či oněch reforem, zejména v oblasti ekonomiky, která fungovala stále hůř; to se ukázalo zejména neplněním úkolů 3. pětiletého plánu, který musel být roce 1963 odvolán a nahrazen plány pouze jednoletými. V této době se začínají rodit obrysy zásadní ekonomické reformy, spojené především se jménem Oty Šika. Její podstatou byla především podstatně větší samostatnost jednotlivých podniků, jimž by bylo umožněno skutečné podnikání namísto dosavadního slepého plnění úkolů tuhého centrálního vedení. K tomu účelu měla být provedena zásadní změna: při zachování státního vlastnictví měly by podniky být spravovány orgány, volenými z řad zaměstnanců, kteří by tím byli i hmotně zainteresováni na hospodářských výsledcích svého podniku. Šlo zde v podstatě o modifikovaný „jugoslávský model“, který v této zemi již nějakou dobu fungoval (je politováníhodné, že se u nás o tomto modelu, o jeho pozitivních i negativních stránkách málo ví a po roce 1989 a po rozpadu Jugoslávie je již jen výjimečně zmiňován). V každém případě šlo u nás o mimořádně závažný ekonomicko-reformní projekt, který zásadně omezoval úlohu centrálního plánování jen na několik makroekonomických ukazatelů a umožňoval vznik významných prvků tržního hospodářství. Jeho realizace byla počínaje rokem 1963 úkol nové vlády Jozefa Lenárta, který zastával představu o slučitelnosti plánování s působením trhu. Bylo ale stále jasnější, že tak zásadní reforma hospodářství se neobejde bez současné reformy politického systému. Proto byla v roce 1963 (mimochodem, ve stejném roce proběhla tzv. kafkovská konference, která odstartovala liberalizaci v oblasti kultury) vytvořena stranická komise pro reformu politického systému pod vedením Zdeňka Mlynáře (jejím členem byl i Petr Pithart a několik ústavních právníků). Ta měla ovšem úkol ještě složitější než ekonomové; i při reformě politické scény se počítalo se zachováním vedoucí úlohy komunistické strany, zakotvené od roku 1960 i v ústavě. Existovala však otázka, v jaké podobě má být tato vedoucí úloha uplatňována. Shoda byla v tom, že především ideově – radikálně mělo být omezeno přímé zasahování stranických orgánů do každodenního rozhodování státních institucí, které mělo být osamostatněno. Politické rozhodování mělo se stát pluralitním, nebylo však jasné, v jaké podobě by měla být pluralita realizována. Počítalo se se zvýšením významu ostatních stran tehdejší Národní fronty, které se měly stát samostatnějšími politickými subjekty, ale kromě toho Mlynář zvažoval pro volby do zastupitelských orgánů i možnost vzniku jakéhosi kuriálního systému (podle ekonomicko-sociálního zařazení jednotlivých občanů; o něco podobného se neúspěšně pokoušel předtím v SSSR Chruščov, když navrhoval rozdělit tamní komunistickou stranu na část průmyslovou a zemědělskou).

V každém případě nebyla představa komplexní reformy politického systému zdaleka jasná, když několik týdnů po lednovém plénu ÚV KSČ vypuklo v roce 1968 více méně spontánně pražské jaro. To, co mělo být původně shora řízeným liberalizačním procesem, stalo se de facto výbuchem lidové nespokojenosti, které vyvrcholilo zdola vyvolaným zrušením cenzury a vznikem nových politických subjektů jako byl Klub angažovaných nestraníků (KAN), sdružení bývalých politických vězňů (K 231) či připravované obnovení sociální demokracie, násilně sloučené s KSČ v roce 1948. Vedení KSČ bylo oslabeno odporem své konzervativní části proti prováděným reformám a ocitlo se do značné míry ve vleku událostí. Petr Pithart ve svém Osmašedesátém správně ukázal, že ve vztahu k SSSR, který původně obrodný proces toleroval, mělo být od počátku jasně zaujato jedno ze dvou stanovisek: buď měla být jednoznačně deklarována vůle tento započatý proces navenek bránit třeba i vojensky, nebo jej tvrdě držet v jakýchsi pro zahraničí přirozených mezích. Nestalo se ani to ani ono, což svědčí o jistém selhání našich politických elit, nikoliv prvním v našich dějinách. Výsledek pak byl zardoušení pražského jara ozbrojenou intervencí.

Tato intervence, na kterou jsme nedávno tak masivně vzpomínali, nebyla sama o sobě nic ojedinělého. Kolikrát jsme byli v minulosti (i zcela nedávné) svědky podobných akcí – velmoc, znepokojená politickým vývojem v jiné zemi, tam ozbrojeně zasahuje ve prospěch svých zájmů. V případě SSSR nešlo podle mého soudu ani tak, jak se mnozí domnívají, o znepokojení z toho, že by se případný úspěch „socialismu s lidskou tváří“ u nás stal nevítaným příkladem pro samotný Sovětský svaz (vždyť o něco podobného se i tam kdysi pokoušel Chruščov), ale především o zachování mocenské rovnováhy mezi Východem a Západem. Nešlo zdaleka o podobu socialismu ani o socialismus vůbec (sovětským vůdcům té doby již o socialismus jako o politický systém příliš nešlo, obvinění Československa z „kontrarevoluce“ bylo jen propagandistické heslo, kterému ovšem, bohužel, i dnes někteří věří). Šlo především o obavu z rozpadu sovětského mocenského bloku, i když naši reformátoři neměli nic obdobného zdaleka v úmyslu. Na definitivní začlenění naší země do sovětské sféry po druhé světové válce měla rozhodující vliv jedna okolnost, na kterou se příliš nevzpomíná: byly to naše zásoby uranové rudy, která tehdy Sovětům chyběla. To mělo pro naši geopolitickou situaci (stejně jako pro situaci východního Německa) rozhodující význam. Bez toho jsme měli naději na mnohem příznivější osud Finska, země Sovětskému svazu mnohem bližší („sousednější“) a dokonce donedávna přímo nepřátelské. Takto byla ovšem naše „finlandizace“ pro SSSR naprosto nepřijatelná.

Za tehdejší geopolitické situace ve světě měl „obrodný proces“ v naší zemi v letech 1963–1968 jen malou naději na úspěch, což si naši reformátoři jen málo uvědomovali. Ne proto, že by systém byl sám od sebe „nerefermovatelný“, jak se dnes říká, ale proto, že bral málo v úvahu současnou mezinárodní situaci. Také proto, že ač měl být vybudován „socialismus s lidskou tváří“, pořád šlo o socialismus. To se ovšem nehodilo ani západním politikům, kteří současně čelili výbuchům nespokojenosti, zejména mládeže, ve svých vlastních zemích. Nebyla to náhoda, že proti sovětské intervenci protestovali jen váhavě (nejvíce kritiky přicházelo z prostředí komunistického hnutí). Údajně i prezident Johnson, Sověty předběžně prý informovaný, si pouze vymínil, že se intervenující vojenské jednotky Varšavské smlouvy zastavily v jisté vzdálenosti od západoněmeckých hranic, což se také stalo.

Dodnes se u nás vedou debaty, navazující na někdejší spor mezi Václavem Havlem a Milanem Kunderou o tom, zda při našem „obrodném procesu“ šlo jen o prostý návrat k civilizačním hodnotám vyspělých západních zemí jako je svoboda projevu a shromažďování, absence policejního špehování apod., či o něco víc, o ojedinělý projekt, který by mohl mít v případě úspěchu celosvětový význam. Německý historik soudobých dějin Martin Schulze Wessel, ředitel mnichovského badatelského centra Collegium Carolinum, se ve své nejnovější knize Pražské jaro – průlom do nového světa přiklání k druhému názoru. V každém případě ovšem zdaleka nešlo jen o mocenský zápas dvou skupin komunistů, jak se dnes někteří málo informovaní publicisté pokoušejí tvrdit.

Dnes, po padesáti letech, je celý tento příběh pro naši mladou (ale i střední) generaci něco, jako bylo pro nás seniory vyprávění našich rodičů a prarodičů o bojích na Piavě či o sibiřské anabázi našich legionářů za první světové války. Nelze se tomu divit. Dnešní situace v globalizovaném světě je zcela odlišná od tehdejší. Klasický protiklad moderní doby kapitál vs. práce, kapitalismus vs. socialismus ztrácí s nástupem nových technologií a společnosti sítí svůj význam. Program klasických socialistických hnutí se rozostřuje, ale i klasický kapitalismus degeneruje ve vládu finančních skupin a obřích nadnárodních korporací. Rozdíly mezi příjmy privilegovaných a ostatního obyvatelstva se dramaticky zvětšují a stávají se nesouměřitelnými. Jak píšou ve své nové knize Kapitalismus, socialismus a budoucnost Ilona Švihlíková a Miroslav Tejkl, z někdejších kapitalistů, společensky zhodnocujících své zisky, se stávají jenom parazitující „dobývači renty“. V této nové situaci, kdy čelíme úplně jiným výzvám, se nelze vracet k ideám osmašedesátého roku, což se projevilo už při listopadovém převratu roku 1989. Jako mnohé z našich nejnovějších dějin patří už vzpomínané události především historikům. Přesto bychom měli úsilí našich předků i žijících pamětníků posuzovat s pochopením a úctou.

Autor je geofyzik, člen redakční rady Křesťanské revue.

Vytisknout