Ohlasy Lutherovy bible u nás 2. část | Ota Halama

Lutherův biblický překlad s výjimkou deuterokanonické knihy Sirachovy nebyl nikdy v 16. století ani později počeštěn. Tisíce němčinu ovládajících obyvatel českých zemí přesto Lutherovu bibli v němčině pochopitelně slýchaly a četly a nešlo přitom jen o zde dávno usazené české Němce, ale často i o etnické Čechy.

Významným dokladem řečeného a dosud spíše tušeného mohou být výzkumy Olgy Fejtové a Jiřího Peška, kteří na příkladu pražského souměstí a Loun v letech 1570–1620 prokázali nejen to, že Lutherova bible byla v této době svého druhu jedním z nejčastějších biblických překladů v nám známých pozůstalostech, ale rovněž, že zájem obyvatel královských měst o Lutherovo dílo v dané době postupně upadal, v inventářích známých knihoven tvořilo Lutherovo dílo zanedbatelnou menšinu a v náboženské oblasti bylo zastiňováno díly mladších luterských autorů, hlavně však autorů reformovaných.

K podobným závěrům jako Fejtová s Peškem došla později při zkoumání předbělohorské testamentární praxe v královské Kutné Hoře i Jaroslava Hatáková. Bohužel stále nepublikované práce Hatákové na jednu stranu potvrzují již řečené, na straně druhé však zajímavým způsobem doplňují naše dosavadní znalosti nejen o recepci reformační literatury u nás, ale především o náboženskou orientaci samotné Kutné Hory. Podle Hatákové nejčastěji zmiňovaná díla v rámci kutnohorských pozůstalostních řízení jsou totiž připsána Filipu Melanchtonovi, který zde samotného Luthera předčil. Po Lutherovi pak v pomyslném žebříčku oblíbenosti následoval Erasmus Rotterdamský, Marcus Tullius Cicero, Daniel Adam z Veleslavína a u nás rovněž oblíbený, překládaný a hojně čtený luterán Johann Spangenberg.

Hatákové výzkum vcelku výtečně přiléhá k již starším závěrům Ferdinanda Hrejsy, který v opozici k mínění o kalvínském rázu předbělohorské Kutné Hory poukázal na tehdy převažující tolerantní filipismus představitelů zdejší náboženské obce. A nyní díky průběžné zprávě o výzkumu kutnohorské testamentární praxe už víme, že obraz zdejší náboženské situace, načrtnutý Hrejsou bez bližší znalosti městských knih, byl již před sto lety v podstatě správný.

Necháme-li zatím prostředí královských měst bez náležité interpretace, nabízí se jako patřičné zrcadlo recepce Lutherova biblického překladu v utrakvismu samozřejmě prostředí Jednoty bratrské. Bohužel, specifická pozůstalostní praxe Jednoty fakticky předurčila naši znalost bratrských knihoven k teoretickému minimalismu. A nebýt boleslavského nálezu písemné pozůstalosti biskupa Matouše Konečného, nevěděli bychom o bratrských knihovnách o mnoho víc, než co z exilových zpráv na přelomu 40. a 50. let minulého století vytěžila a také publikovala výtečná znalkyně bratrského knihtisku Mirjam Bohatcová, roz. Daňková.

Pokud nyní po zmíněném boleslavském nálezu přehlédneme veškeré bratrské prameny, které se týkají knihoven Jednoty, jsme v případě děl Martina Luthera nuceni překvapivě vyznat, že stejně jako v utrakvismu, tak i v bratrském prostředí je dochování jednotlivých Lutherových děl a jejich souborných vydání poměrně výjimečný úkaz. Co se z Luthera v Jednotě nejčastěji četlo, byl opět jen Lutherův německý překlad Písma svatého. A znovu, stejně jako mezi utrakvisty, také v bratrských knihovnách dominují v záběru reformačního písemnictví nad Lutherem knihy luteránů a opět hlavně spisy teologů reformovaných.

Jak si vysvětlit úpadek zájmu o dílo velkého reformátora v českých zemích a v českém prostředí, v jehož důsledku ze všech Lutherových spisů zůstala generacím utrakvistů a bratří vlastně jen Lutherova bible? Proč po pominutí nejpřísnější pošmalkaldské cenzury u nás, a zejména po vydání Majestátu náboženských svobod Rudolfa II., se neobjevily prakticky žádné nové překlady Lutherových spisů? Jednou z možných odpovědí na tyto otázky může být již naznačený poukaz k schopnosti českého intelektuálního prostředí vstřebávat Lutherovy impulzy přímo prostřednictvím jeho latinských a německých spisů. Za hranicemi Českého království, ale rovněž v rámci Koruny české a Habsburské monarchie vycházela v obrovských nákladech Lutherova díla, která nebylo nijak těžké obstarat. Kdo tehdy Luthera skutečně číst chtěl, mohl. Avšak Lutherova bible v českém prostředí plnila roli jinou, jak jsme viděli, jedinečnou. A její široká recepce mluví poměrně jasně ve prospěch toho, že byla sama jedinou snadno dostupnou korekturou českého biblického překladu, který byl až do vypuknutí třicetileté války u nás pevně svázán s posvátnou tradicí Jeronýmova vulgátního překladu.

Současně však může v souvislosti s naší problematikou platit, že Luther se brzy po své smrti stal i u nás mužem „svaté paměti“, takže v rámci českého reformačního pantheonu byl záhy postaven do úzkého vztahu s mistrem Janem Husem. Moderně řečeno, Luther se stal v druhé polovině 16. století církevním klasikem a stejně jako mnohé klasiky také Luthera postihlo jejich prokletí, neboť záhy přestal být čten a jeho vlastní dílo upadalo postupně v zapomnění. Jednak proto, že Lutherův postoj dostatečně představovaly v rámci husovského svátku 6. července liturgické a homiletické zkratky, jednak proto, že české prostředí jednoduše reagovalo na proměny reformační Evropy také proměnou recepce reformační literatury, stále více podléhající již několikrát zmíněným vlivům reformačního bohosloví.

S úpadkem znalosti Lutherova díla u nás v době předbělohorské však v žádném případě nesouvisí řečená recepce Lutherova biblického překladu. Lutherova bible je v každém případě i v českých zemích bestsellerem své doby. A protože je jakožto prostý biblický text sama sebou na Lutherovi nezávislá, je současně velmi životná, čtená a recipovaná.

Ještě i otec Tovaryšstva Ježíšova, známý Antonín Koniáš, učený jezuita, ve svém nechvalně známém díle Clavis haeresim claudens et aperiens – Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající, sestaveném v první polovině 18. století, když se věnuje biblickým překladům, zmiňuje, že „mnohá vydání bible neb Zákonu Božího v českém jazyku se vynachází“. Pokud pak ale konkrétně přistoupí k výčtu „některých míst od kacířův porušených v bibli takové, která se trpěti nemá“, ihned k českým překladům přiřadí bez jakéhokoli komentáře překlad Lutherův. Který nadále nejen že znovu a znovu cituje a jako příklad kacířského překladu v českém znění uvádí, ale mlčky svou prací dokládá jeho širokou recepci na našem území poměrně dlouho po reformační době.

Pokud však chceme uvést také dokument z doby reformační, která byla zatím vnímání Luthera jako světce vzdálena, pak rovněž v tomto případě se nám potvrdí ono z mladších pramenů známé sepětí českého reformačního prostředí s Lutherovým biblickým překladem. Přinejmenším zjistíme, že již na počátku roku 1524 byl Lutherův překlad Nového zákona u nás znám a nový překlad Starého zákona s napětím očekáván. Současně se můžeme setkat s poměrně razantním překročením jazykových bariér. Dokladem právě řečeného totiž může být reakce českých stavů strany podobojí na dnes neznámý mandát krále Ludvíka Jagellonského z konce roku 1523, jímž bylo šíření Lutherových spisů na území Českého království zapovězeno. 17. ledna 1524 však české stavy na Ludvíkův mandát reagovaly v odpovědi budínským diplomatům následovně:

Také jste nám, Vaše milost, rozkázati ráčili, abychom rozkaz krále Jeho milosti tak, aby všechněm čtení kněh Luterových se zapovědělo, každý na svým panstvie ohlásili. Pak ačkoli prve se jest to od nás stalo, však opět zase novú zástěru jest nám to přineslo, poněvadž těchto časuov Luther obojí Zákon v naší řeč učeně srozumně i dobře nám vykládá podle pravidla židovského a s řeckého, tak jakž od těch, kteříž v těch jazycích vyučeni jsú, zprávu dokonalú máme. A v tom nalézáme mnohé věci Písma svatého, kteréž jsú prve od Škota, od Tomše i od jiných nebo se zanedbali, neb překážku vzali podle světla Čtení svatého, jenž vyjádřené byly. A protož toho se bojíme, jestliže by se zápověď čtení kněh Lutherových oznámila, aby se vedle toho Písma svatá, kteráž on vykládá a píše, nezastínila a nezastřela. Než těch kněh, kteréž nejsú k vzdělání, ale více k všech řáduov k zlehčení sepsané, jistě nic proti tomu nejsme a nedbáme, aby se zapověděti neměly.

Autor přednáší církevní dějiny na Evangelické teologické fakultě UK.

Vytisknout