Ohlasy Lutherovy bible u nás 1. část | Ota Halama

Ohlasy Lutherovy bible u nás 1. část | Ota Halama

Je dostatečně známo, že Luther při překladu svatých Písem podřídil svůj vlastní biblický jazyk obecné srozumitelnosti, a dal jej tak do služeb všech vrstev lidí, kteří posvátný text čtou anebo slyší. Ačkoli se Luther vyhnul parafrázím a jeho překlad je věrně biblický – proto také užívaný a vydávaný v německých zemích dodnes – českému překladateli Písma svatého v 16. a 17. století byla Lutherova překladatelská metoda nadlouho a natrvalo vzdálena.

Svou roli přitom jistě hrála důležitá skutečnost, že české země byly v době Lutherova vystoupení na rozdíl od zemí německých poměrně slušně saturovány několika redakcemi českých biblických překladů 14. a 15. století, které dosud kolovaly v rukopisech nebo se už přispěním knihtisku šířily. Můžeme tu připomenout, že na přelomu 15. a 16. století vyšel ve velikém nákladu kompletní text české bible hned třikrát, jednou v Praze roku 1488, podruhé v Kutné Hoře roku 1489 a potřetí v italských Benátkách roku 1506. Nový zákon byl v letech 1482–1527 samostatně v různých úpravách vytištěn v češtině sedmkrát. A konečně, roku 1529, bylo v redakci pražské tiskárny Pavla Severina z Kapí Hory znovu přikročeno k vydání celé bible.

Srovnáme-li tak frekvenci a objem českých tištěných překladů biblických textů s biblickými tisky v němčině, zjistíme snadno, že kompletní německá bible byla před zveřejněním Lutherovy biblické práce vydána v letech 1466–1494 ve Štrasburku, Augsburku, Norimberku, v Kolíně nad Rýnem a v Lübecku. Po roce 1500 ale jen dvakrát – roku 1507 a 1518 v Augsburku a roku 1522 v Halberstadtu. Samostatné tisky německých překladů Nového zákona před rokem 1522, kdy Luther zveřejnil svůj September-Testament, pak nejsou na rozdíl od českých zemí vůbec časté.

Kontinuální biblické ladění české reformace a její izolace vedly utrakvisty a bratří na počátku 16. století k tomu, aby vydáváním tištěného biblického textu konečně masově vyhověly zájmu českého čtenáře o text Písma jako takový. Na jednu stranu byla uspokojena poptávka širšího okruhu literátů, tedy lidí schopných recipovat tištěný text, ať již kněží, či laiků. Na druhou stranu právě bible tvořila pro tehdejší české nekatolíky nejvyšší, byť pomyslnou autoritu, nadřazenou jakékoli jiné četbě, vnímané v kněžských kruzích mnohdy i značně kriticky.

Je ovšem třeba říci, že veškerý „český biblismus“ byl pouze hledáním Božího slova v textu bible svatého Jeronýma, tedy v latinské Vulgátě. Jejího překladu se totiž nikdy nevzdali ani čeští utrakvisté, jejichž tištěné bible byly poplatné jen různě redigovaným českým překladům vulgátního textu. Své závislosti na Vulgátě se však dlouho nemohli zbavit ani čeští bratří, kteří programově lpěli na starocírkevní tradici, a proto také byli ochotni čelit samotnému Lutherovi poukazem k bezpečnosti jimi používaného posvátného textu a vyjádřením své konkrétní nedůvěry k tehdy vznikajícím překladům Písma z původních biblických jazyků.

Ostatně nedůvěra ke studiu hebrejštiny a řečtiny provází českou reformaci obecně – od jejích počátků v 14. století minimálně do poloviny 16. století a lze také říci, že přes snahu ji alespoň částečně zmírnit neměl ani sám Luther na studium klasických jazyků u nás prakticky žádný vliv. Výuka řečtiny byla zřízena na pražské univerzitě až prostřednictvím soukromé nadace (jistého druhu dobového „sponzoringu“) v polovině 16. století. Hebrejština se na pražskou univerzitu dostala teprve pár let před Bílou horou.

Řečené ovšem nebylo dáno jen vcelku pochopitelným nezájmem obyvatel Českého království o biblické jazyky, kdy jen skuteční zájemci o ně byli upokojeni na zahraničních univerzitách. Již na samém počátku 16. století byli v Čechách totiž k dispozici grécisté, schopní právě díky zahraničnímu studiu pronikat do tajů řečtiny a tuto schopnost také předávat dál. Jejich schopnost v konzervativním utrakvistickém prostředí však byla snížena na úroveň tehdy výjimečných překladatelů řeckých církevních klasiků, nebo spíše na úroveň elitního korespondenčního klubu. Zájem o inkorporaci znalců řečtiny do pražské univerzity prostě scházel.

Podobně, ba ještě hůře na tom však byli čeští hebraisté. Např. chomutovský rodák Mattheus Aurogallus po své marné snaze uplatnit znalost hebrejštiny na pražské univerzitě proslul jako profesor hebrejštiny na univerzitě ve Wittenberku, kde přispěl k cizelování Lutherova překladu Starého zákona, konkrétně knihy Žalmů. Méně slavně si pak vedl vcelku neznámý pražský rodák Jan Vartovský z Varty, jemuž nemnoho mladší tradice připisuje překlad Starého zákona do češtiny z hebrejského textu. Dnes bohužel víme s jistotou jen to, že Vartovský počeštil a roku 1542 vydal Erasmovo řecko-latinské vydání parafráze Matoušova evangelia. Zmíněný starozákonní překlad se však ztratil.

Vraťme se zpátky k biblickému vulgátnímu textu, který užívali čeští utrakvisté, čeští bratří, stejně jako řada tehdejších náboženských disidentů, kteří se svorně hlásili k tradici nezkažené prvotní církve, spatřované ještě i v době Ambrože Milánského, Aurelia Augustina, Jeronýma Stridonského a Řehoře Velikého, tedy již v době církevních otců. Přestože dílo těchto otců bylo v českém prostředí poměřováno nevídaně prizmatem Božího zákona, současně bylo vnímáno jako dílo fakticky posvátné.

Zmínění světci byli totiž papežsky vyhlášenými „učiteli církve“, pročež církev jejich jména zapsala do seznamu svátků liturgického roku a dovolila rozvíjet jejich kult prostřednictvím oltářů, kaplí a svatyň. Ale zvláště svatý Jeroným požíval v českých zemích velké úcty, už proto, že byl dle tehdejších měřítek vnímán jako Slovan, ba dokonce jako překladatel Písma do slovanského jazyka, což se patřičně odrazilo např. i v zasvěcení Slovanského kláštera na Novém Městě pražském, který jako jediný v Praze výrazně přešel k utrakvismu.

Úkrok od posvátné autority svatého Jeronýma se poprvé u nás zdařil až knězi Beneši Optátovi z Telče, který se sám přiklonil k autoritě Erasmovy řecko-latinské novozákonní edice a roku 1533 vydal český Nový zákon založený nejen na zmíněném Erasmově textu, ale ovlivněný pracemi francouzského biblisty Jacquese Lefèvra l’Estaples. Právě Optát se podle Mirjam Bohatcové měl jako vůbec jediný v českých zemích přiblížit Lutherovu překladu tím, že stejně jako Luther přijal za svůj „moderní způsob tlumočení bible do živého, mluveného jazyka“.

Optátův Nový zákon pochopitelně narazil a narazit musel na konzervativní prostředí českého utrakvismu, který hned roku 1537 znovu potvrdil svou tradiční vazbu na vulgátní text druhým vydáním Severinovy bible, jejíž redaktoři sice Optátovu práci znali, sami ji však využili jen minimálně. Vulgáta nadále tedy hrála prim i v dalších českých tištěných překladech bible, stejně jako v samostatně vydávaných Nových zákonech. A to až do roku 1613, kdy Samuel Adam z Veleslavína sedm let před Bílou horou vydal svou poslední „Melantrišku“.

Z Optátova díla tak mnohem více než utrakvisté čerpal při své biblické překladatelské práci bratr Jan Blahoslav. Jeho Nový zákon, tištěný roku 1564 a znovu 1568, se však po jazykové stránce mnohem více inspiroval českými překlady pražských „Melantrišek“, tedy překladů novozákonních vulgátních textů, nežli Optátovým erasmiánským biblismem. Blahoslavův překlad na rozdíl od překladu Lutherova a Optátova tak vylučuje jakoukoli užitnou lidovost biblické češtiny. A je v podstatě nesen převažujícím duchem „sakrální rétoriky“, rozvinuté rovněž v generaci tzv. kralického překladatelského okruhu.

Bratrský biblický překlad tak zůstal zcela a zásadně vzdálen Lutherovu požadavku na srozumitelnost posvátného textu. Sama Jednota v podstatě jen nahradila posvátnou autoritu Vulgáty, recipovanou bratřími prvních dvou generací, stejně posvátnou autoritou biblického překladu, povýšeného již svým jazykem nad běžnou dorozumívací úroveň tehdejší sekulární společnosti. Lutherově výzvě, aby si totiž bratří osvojili znalost biblických jazyků, Jednota se zpožděním celé své jedné generace vyhověla, plody bratrského biblismu jsou však patrny až na samém konci 16. století, kdy byl reformační biblismus v Evropě již za zenitem. A také zůstává otázkou, do jaké míry byly bratrské překlady poplatné již zastaralým Lutherovým překladatelským metodám a jak byly biblické tisky, pocházející z Jednoty, vůbec rozšířeny.

Ve srovnání s Jednotou v poměru k Lutherovu volání po biblických překladech, závislých na původních textech a majících široce společenský záběr, dopadnou čeští utrakvisté mnohem hůře. S výjimkou moravského kněžského nonkonformisty Optáta a vcelku neznámého pražského laika Vartovského totiž neznáme byť jen minimální oficiální utrakvistickou snahu oprostit český biblický text od jeho dávného zakotvení v tradici středověké církve. Jistě na tom sehrála svůj podíl skutečnost, že právě utrakvisté byli jako první na očích krále a později i pražského arcibiskupa, takže tištěné utrakvistické bible byly jedním z oněch výrazných tisků své doby, které podléhaly dohledu zcela konkrétního cenzora strany podjednou či podobojí.

Přesto nemáme ani jen minimální doklady o tom, že by existovala jakákoli snaha utrakvistů daný stav změnit. Možná k situaci přispěly závěry tridentského koncilu, českým utrakvistům v mnohém blízké a neproblematicky jimi akceptovatelné. Možná také, že jen oficiálně propagovaná konformita českých utrakvistů s patristickou církví, možná jejich redukční ekleziologický model, spoléhající na imitaci řádů takto chápané prvotní církve, převážily nad snahou cokoli na tehdejším řádu věcí změnit.

V souladu s dosud řečeným asi nepřekvapí, že jediný český překlad Lutherova poněmčení svatých Písem nesouvisel nakonec přímo s biblí v moderním slova smyslu, ale prostředkoval překlad apokryfní knihy Ježíše Siracha, která je ovšem součástí vulgátního biblického kánonu a pronikla jak do Lutherovy bible, tak také do kralické Šestidílky. Ačkoli Luther překládal text Eklesiastika z řecké předlohy, v českém prostředí hrál hlavní roli především vlastní český překlad konkrétního Lutherova díla. Sirachovec patřil totiž k „oblíbené četbě“ u nás již ve 14. století a nic se na tom nezměnilo ani v 16. století, v jehož druhé polovině vyšel výklad Sirachovcových zbožných postřehů v českém překladu hned několikrát tiskem.

Zmíněný český překlad Lutherova Eklesiastika vyšel 20. května 1539 v litomyšlské tiskárně Alexandra Plzeňského. O dva roky dříve sice došlo ke komerčně neúspěšné edici téhož titulu, dochovalo se však pouze vydání z roku 1539, které je ke zmíněné starší edici vcelku kritické. Není zatím sice možné odhadnout, v jakém církevním prostředí byl tento překlad pořízen, podle hypotézy výjimečného historického biblisty Roberta Dittmanna šlo však zřejmě o přímou objednávku vedení Jednoty bratrské a možná přímo jejího biskupa Jana Augusty, což nijak neodporuje odjinud známým faktům.

Představme na závěr tento český unikátní překlad Lutherova para-biblického díla formou dvou předmluv – jednou neznámého českého vydavatele z roku 1539, jednou přímo přeloženou předmluvou Martina Luthera:

Předmluva k čtenáři

Maje práci tuto na sebe (pro obecné dobré čtenáři milý) vzíti a kněhu Ekleziastikus z německého jazyku v český přeložiti, srozuměl sem tomu výborně, že má práce všem za jedno vděčná, příjemná a prospěšná nebude. Neb to i Duch svatý oznamuje, že ne všickni za jedno přijímají, by i najlepšie věci čtli neb slyšeli. Kdež die: Moudrý slyše (neb čta) moudřejšie bude, ale nemúdřie moudrostí a uměním pohrdají. Ale však já pro takové lidi pohrdavé nemohl sem toho na sobě mieti, abych se té práce, kteréž na mně mnozí pobožně žádali, měl se vzdáliti.

Nébrž když sem netoliko jich mnohú a snažnú žádost, ale také i velikú potřebu a znamenitý užitek v tom poznal, že skrze tuto svatou kníhu v hojnějšiem poznání Pána Boha i obecné spravedlnosti vždy viece a viece růsti a prospievati mohú, všie svú snažností na to sem se vynasnažil, abych ji jim k líbosti i k potřebě z německého jazyku v český přeložil i k tištění presařovi dal, v té naději, že netoliko jim, ale i mnohým jiným, (jakož mi to od mnohých předkládáno) prospěšná bude.

Již pak tebe, milý čtenáři, prosím, že touto mou prací pohrdati nebudeš, alebrž ode mne jí zavděk přijma, této kníhy s milostí požievati budeš k svému vzdělání v pravé vieře Kristově.

Jestliže by se pak tato práce má při tomto vykládaní nelíbila a požíti by jie k předloženému konci nemohl, jáť tebe k tomu, aby mé práce požieval, nenutím, ale raději křesťansky napomienám, aby jiným, kteříž toho mohou dobře požíti, nepřekážel a tohoto nehaněl, dokavádž sám lepšieho nevydáš, aby skutek svého mistra chválil.

Odkud by pak tato kníha svuoj puovod měla a jakého by užitku byla, v dalších předmluvách to zjevně poznáš.

Měj se dobře.

Předmluva jiná, doktora Martina Luthera, překladače této kniehy z řecského jazyku v německý

Knieha tato až do tohoto času slula jest v latinském jazyku Ekleziastikus, kterúž v němčinu vykládali Die geystliche zucht, totiž Kníha duchovních mravuov a ctností. Kteréžto kniehy slavně v kosteliech užívali, čtouce, zpievajíce i kážíce z nie, ale s malým rozumem a užitkem. Kromě toho že jim musila stav duchovní a nádhernost kostelní zvelebovati. Sic ona své pravé jméno má Jezus Syrach po svém místru. Jakož jeho vlastnie předmluva a řečtina to ukazuje a svědčí. Jakož také Mojžiešovy, Jozue, Izaiášovy i všech prorokův kniehy od skladateluov svých jména mají. A nenieť od starých otcův v počet svatých Písem přijata, než držána jest od nich za dobrú a potřebnú kniehu nějakého moudrého muže, při čemž i my jie také zanecháváme. Ale vidí se nám, (poněvadž i sám vyznává v předmluvě, že by za času krále Evergéta do Egypta přišel a tam tuto kniehu dokonal, kterouž byl prvé děd jeho započal), že jest ji z mnoha knih co jest najlepšieho nalezl, sebral, zvláště poněvádž v Egyptě byl jest slavná librář, skrze Evergetova otce krále Philadelphona vyzdvižena. A toho času kniehy i lidé učení byli sú u veliké poctivosti, ze všech se krajin jakožto do znamenité a slovutné koleje hrnuli, zvláště Řekové, k tomu pak i chrám tu Židé stavěli a své náboženstvie vyzdvihovali.

Tomu pak také svědectvie vydává to, že nenie v těchto knihách řád zachováván, aby jeden artikul z druhého pořádně se táhl, jakž by slušelo na mistrovstvie. Ale z mnohých učiteluov a knih vytaženo a v hromadu sneseno. Rovně jako včela z mnohých kvítí mízku vytahuje a jedno s druhým snášie a směšuje.

A vidí se, že tento Jezus Syrach byl jest z rodu krále Davida a že jest byl vnuk Amosa Syracha, kterýž jest byl nejvyšším kniežetem v domu Jůdově, čemuž se rozumie z Philona okolo dvou set let před narozením Kristovým za času Machabejských.

Jest knieha velmi užitečná obecnému lidu. Neb všecka jeho péče jest o to, aby otce čelednieho (totiž hospodáře každého) pobožnosti, dobrotě a moudrosti naučil, jak by se k Bohu, k slovu Božiemu, k kněžím, k rodičom, k ženě, k dětem, k statku, k čeledi služebné, k sousedom, k přátelom, k nepřátelom, k povýšenostem a k každému chovati a mieti měl. Z kterýchžto příčin mohla by býti jmenována knieha O mravech duchovních, anebo O ctnosti dobrého hospodáře. Kterážto také O práviech a duchovních ctnostech slouti má.

Jakou sme pak práci měli vykládajíc tuto kniehu do němčiny, kdo to věděti žádá, ten musí tento náš německý proti všem jiným starým i novým exemplářuom, řecského, latinského i německého postaviti. Skutekť svědectvie vydá, kteří sú lepší mistři.

Tak jest mnoho mudráků ve všech jazyciech nad touto knihou bylo, že by nebylo divu (poněvadž sic s počátku nenie pořádně spisována), aby všecka v neznámost, v nesrozumitedlnost a v ničemnost uvedena byla. Ale my sme ji jako roztrhaný a rozptýlený, ušlapaný list zase v hromadu sebrali, nečistotu a bláto setřeli i k užitečnému užívánie přivedli, jakož jeden každý to dobře uhlédá. Buď Bohu čest i chvála, Amen.

Křesťanéť nám za to nebudou láti. Ale svět, jakož nám až dosavád činil, podlé svých navyklostí dobře bude věděti, jak poděkovati.

Text je variací na kapitolu autorem připravované knihy Luther a Češi.

Tam jednou laskavý čtenář nalezne příslušné odkazy.

Autor přednáší církevní dějiny na Evangelické teologické fakultě.

Vytisknout