Ohlasy Lutherovy bible u nás 1. část | Ota Halama
Ohlasy Lutherovy bible u nás 1. část | Ota Halama
Je dostatečně známo, že Luther při překladu svatých Písem podřídil
svůj vlastní biblický jazyk obecné srozumitelnosti, a dal jej tak do
služeb všech vrstev lidí, kteří posvátný text čtou anebo slyší. Ačkoli
se Luther vyhnul parafrázím a jeho překlad je věrně biblický – proto
také užívaný a vydávaný v německých zemích dodnes – českému překladateli
Písma svatého v 16. a 17. století byla Lutherova překladatelská metoda
nadlouho a natrvalo vzdálena.
Svou roli přitom jistě hrála důležitá skutečnost, že české země byly
v době Lutherova vystoupení na rozdíl od zemí německých poměrně slušně
saturovány několika redakcemi českých biblických překladů 14.
a 15. století, které dosud kolovaly v rukopisech nebo se už přispěním
knihtisku šířily. Můžeme tu připomenout, že na přelomu 15. a 16. století
vyšel ve velikém nákladu kompletní text české bible hned třikrát,
jednou v Praze roku 1488, podruhé v Kutné Hoře roku 1489 a potřetí
v italských Benátkách roku 1506. Nový zákon byl v letech 1482–1527
samostatně v různých úpravách vytištěn v češtině sedmkrát. A konečně,
roku 1529, bylo v redakci pražské tiskárny Pavla Severina z Kapí Hory
znovu přikročeno k vydání celé bible.
Srovnáme-li tak frekvenci a objem českých tištěných překladů
biblických textů s biblickými tisky v němčině, zjistíme snadno, že
kompletní německá bible byla před zveřejněním Lutherovy biblické práce
vydána v letech 1466–1494 ve Štrasburku, Augsburku, Norimberku, v Kolíně
nad Rýnem a v Lübecku. Po roce 1500 ale jen dvakrát – roku 1507 a 1518
v Augsburku a roku 1522 v Halberstadtu. Samostatné tisky německých
překladů Nového zákona před rokem 1522, kdy Luther zveřejnil svůj September-Testament, pak nejsou na rozdíl od českých zemí vůbec časté.
Kontinuální biblické ladění české reformace a její izolace vedly
utrakvisty a bratří na počátku 16. století k tomu, aby vydáváním
tištěného biblického textu konečně masově vyhověly zájmu českého čtenáře
o text Písma jako takový. Na jednu stranu byla uspokojena poptávka
širšího okruhu literátů, tedy lidí schopných recipovat tištěný text, ať
již kněží, či laiků. Na druhou stranu právě bible tvořila pro tehdejší
české nekatolíky nejvyšší, byť pomyslnou autoritu, nadřazenou jakékoli
jiné četbě, vnímané v kněžských kruzích mnohdy i značně kriticky.
Je ovšem třeba říci, že veškerý „český biblismus“ byl pouze hledáním
Božího slova v textu bible svatého Jeronýma, tedy v latinské Vulgátě.
Jejího překladu se totiž nikdy nevzdali ani čeští utrakvisté, jejichž
tištěné bible byly poplatné jen různě redigovaným českým překladům
vulgátního textu. Své závislosti na Vulgátě se však dlouho nemohli
zbavit ani čeští bratří, kteří programově lpěli na starocírkevní
tradici, a proto také byli ochotni čelit samotnému Lutherovi poukazem
k bezpečnosti jimi používaného posvátného textu a vyjádřením své
konkrétní nedůvěry k tehdy vznikajícím překladům Písma z původních
biblických jazyků.
Ostatně nedůvěra ke studiu hebrejštiny a řečtiny provází českou
reformaci obecně – od jejích počátků v 14. století minimálně do poloviny
16. století a lze také říci, že přes snahu ji alespoň částečně zmírnit
neměl ani sám Luther na studium klasických jazyků u nás prakticky žádný
vliv. Výuka řečtiny byla zřízena na pražské univerzitě až
prostřednictvím soukromé nadace (jistého druhu dobového „sponzoringu“)
v polovině 16. století. Hebrejština se na pražskou univerzitu dostala
teprve pár let před Bílou horou.
Řečené ovšem nebylo dáno jen vcelku pochopitelným nezájmem obyvatel
Českého království o biblické jazyky, kdy jen skuteční zájemci o ně byli
upokojeni na zahraničních univerzitách. Již na samém počátku
16. století byli v Čechách totiž k dispozici grécisté, schopní právě
díky zahraničnímu studiu pronikat do tajů řečtiny a tuto schopnost také
předávat dál. Jejich schopnost v konzervativním utrakvistickém prostředí
však byla snížena na úroveň tehdy výjimečných překladatelů řeckých
církevních klasiků, nebo spíše na úroveň elitního korespondenčního
klubu. Zájem o inkorporaci znalců řečtiny do pražské univerzity prostě
scházel.
Podobně, ba ještě hůře na tom však byli čeští hebraisté. Např.
chomutovský rodák Mattheus Aurogallus po své marné snaze uplatnit
znalost hebrejštiny na pražské univerzitě proslul jako profesor
hebrejštiny na univerzitě ve Wittenberku, kde přispěl k cizelování
Lutherova překladu Starého zákona, konkrétně knihy Žalmů. Méně slavně si
pak vedl vcelku neznámý pražský rodák Jan Vartovský z Varty, jemuž
nemnoho mladší tradice připisuje překlad Starého zákona do češtiny
z hebrejského textu. Dnes bohužel víme s jistotou jen to, že Vartovský
počeštil a roku 1542 vydal Erasmovo řecko-latinské vydání parafráze
Matoušova evangelia. Zmíněný starozákonní překlad se však ztratil.
Vraťme se zpátky k biblickému vulgátnímu textu, který užívali čeští
utrakvisté, čeští bratří, stejně jako řada tehdejších náboženských
disidentů, kteří se svorně hlásili k tradici nezkažené prvotní církve,
spatřované ještě i v době Ambrože Milánského, Aurelia Augustina,
Jeronýma Stridonského a Řehoře Velikého, tedy již v době církevních
otců. Přestože dílo těchto otců bylo v českém prostředí poměřováno
nevídaně prizmatem Božího zákona, současně bylo vnímáno jako dílo
fakticky
posvátné.
Zmínění světci byli totiž papežsky vyhlášenými „učiteli církve“,
pročež církev jejich jména zapsala do seznamu svátků liturgického roku
a dovolila rozvíjet jejich kult prostřednictvím oltářů, kaplí a svatyň.
Ale zvláště svatý Jeroným požíval v českých zemích velké úcty, už proto,
že byl dle tehdejších měřítek vnímán jako Slovan, ba dokonce jako
překladatel Písma do slovanského jazyka, což se patřičně odrazilo např.
i v zasvěcení Slovanského kláštera na Novém Městě pražském, který jako
jediný v Praze výrazně přešel k utrakvismu.
Úkrok od posvátné autority svatého Jeronýma se poprvé u nás zdařil až
knězi Beneši Optátovi z Telče, který se sám přiklonil k autoritě
Erasmovy řecko-latinské novozákonní edice a roku 1533 vydal český Nový
zákon založený nejen na zmíněném Erasmově textu, ale ovlivněný pracemi
francouzského biblisty Jacquese Lefèvra l’Estaples. Právě Optát se podle
Mirjam Bohatcové měl jako vůbec jediný v českých zemích přiblížit
Lutherovu překladu tím, že stejně jako Luther přijal za svůj „moderní
způsob tlumočení bible do živého, mluveného jazyka“.
Optátův Nový zákon pochopitelně narazil a narazit musel na
konzervativní prostředí českého utrakvismu, který hned roku 1537 znovu
potvrdil svou tradiční vazbu na vulgátní text druhým vydáním Severinovy
bible, jejíž redaktoři sice Optátovu práci znali, sami ji však využili
jen minimálně. Vulgáta nadále tedy hrála prim i v dalších
českých tištěných překladech bible, stejně jako v samostatně vydávaných
Nových zákonech. A to až do roku 1613, kdy Samuel Adam z Veleslavína
sedm let před Bílou horou vydal svou poslední „Melantrišku“.
Z Optátova díla tak mnohem více než utrakvisté čerpal při své
biblické překladatelské práci bratr Jan Blahoslav. Jeho Nový zákon,
tištěný roku 1564 a znovu 1568, se však po jazykové stránce mnohem více
inspiroval českými překlady pražských „Melantrišek“, tedy
překladů novozákonních vulgátních textů, nežli Optátovým erasmiánským
biblismem. Blahoslavův překlad na rozdíl od překladu Lutherova
a Optátova tak vylučuje jakoukoli užitnou lidovost biblické češtiny.
A je v podstatě nesen převažujícím duchem „sakrální rétoriky“, rozvinuté
rovněž v generaci tzv. kralického překladatelského okruhu.
Bratrský biblický překlad tak zůstal zcela a zásadně vzdálen
Lutherovu požadavku na srozumitelnost posvátného textu. Sama Jednota
v podstatě jen nahradila posvátnou autoritu Vulgáty,
recipovanou bratřími prvních dvou generací, stejně posvátnou autoritou
biblického překladu, povýšeného již svým jazykem nad běžnou dorozumívací
úroveň tehdejší sekulární společnosti. Lutherově výzvě, aby si totiž
bratří osvojili znalost biblických jazyků, Jednota se zpožděním celé své
jedné generace vyhověla, plody bratrského biblismu jsou však patrny až
na samém konci 16. století, kdy byl reformační biblismus v Evropě již za
zenitem. A také zůstává otázkou, do jaké míry byly bratrské překlady
poplatné již zastaralým Lutherovým překladatelským metodám a jak byly
biblické tisky, pocházející z Jednoty, vůbec rozšířeny.
Ve srovnání s Jednotou v poměru k Lutherovu volání po biblických
překladech, závislých na původních textech a majících široce společenský
záběr, dopadnou čeští utrakvisté mnohem hůře. S výjimkou moravského
kněžského nonkonformisty Optáta a vcelku neznámého pražského laika
Vartovského totiž neznáme byť jen minimální oficiální utrakvistickou
snahu oprostit český biblický text od jeho dávného zakotvení v tradici
středověké církve. Jistě na tom sehrála svůj podíl skutečnost, že právě
utrakvisté byli jako první na očích krále a později i pražského
arcibiskupa, takže tištěné utrakvistické bible byly jedním z oněch
výrazných tisků své doby, které podléhaly dohledu zcela konkrétního
cenzora strany podjednou či podobojí.
Přesto nemáme ani jen minimální doklady o tom, že by existovala
jakákoli snaha utrakvistů daný stav změnit. Možná k situaci přispěly
závěry tridentského koncilu, českým utrakvistům v mnohém blízké
a neproblematicky jimi akceptovatelné. Možná také, že jen oficiálně
propagovaná konformita českých utrakvistů s patristickou církví, možná
jejich redukční ekleziologický model, spoléhající na imitaci řádů takto
chápané prvotní církve, převážily nad snahou cokoli na tehdejším řádu
věcí
změnit.
V souladu s dosud řečeným asi nepřekvapí, že jediný český překlad
Lutherova poněmčení svatých Písem nesouvisel nakonec přímo s biblí
v moderním slova smyslu, ale prostředkoval překlad apokryfní knihy
Ježíše Siracha, která je ovšem součástí vulgátního biblického kánonu
a pronikla jak do Lutherovy bible, tak také do kralické Šestidílky. Ačkoli Luther překládal text Eklesiastika
z řecké předlohy, v českém prostředí hrál hlavní roli především vlastní
český překlad konkrétního Lutherova díla. Sirachovec patřil totiž
k „oblíbené četbě“ u nás již ve 14. století a nic se na tom nezměnilo
ani v 16. století, v jehož druhé polovině vyšel výklad Sirachovcových
zbožných postřehů v českém překladu hned několikrát
tiskem.
Zmíněný český překlad Lutherova Eklesiastika vyšel
20. května 1539 v litomyšlské tiskárně Alexandra Plzeňského. O dva roky
dříve sice došlo ke komerčně neúspěšné edici téhož titulu, dochovalo se
však pouze vydání z roku 1539, které je ke zmíněné starší edici vcelku
kritické. Není zatím sice možné odhadnout, v jakém církevním prostředí
byl tento překlad pořízen, podle hypotézy výjimečného historického
biblisty Roberta Dittmanna šlo však zřejmě o přímou objednávku vedení
Jednoty bratrské a možná přímo jejího biskupa Jana Augusty, což nijak
neodporuje odjinud známým faktům.
Představme na závěr tento český unikátní překlad Lutherova
para-biblického díla formou dvou předmluv – jednou neznámého českého
vydavatele z roku 1539, jednou přímo přeloženou předmluvou Martina
Luthera:
Předmluva k čtenáři
Maje práci tuto na sebe (pro obecné dobré čtenáři milý) vzíti
a kněhu Ekleziastikus z německého jazyku v český přeložiti, srozuměl sem
tomu výborně, že má práce všem za jedno vděčná, příjemná a prospěšná
nebude. Neb to i Duch svatý oznamuje, že ne všickni za jedno přijímají,
by i najlepšie věci čtli neb slyšeli. Kdež die: Moudrý slyše (neb čta)
moudřejšie bude, ale nemúdřie moudrostí a uměním pohrdají. Ale však já
pro takové lidi pohrdavé nemohl sem toho na sobě mieti, abych se té
práce, kteréž na mně mnozí pobožně žádali, měl se vzdáliti.
Nébrž když sem netoliko jich mnohú a snažnú žádost, ale také
i velikú potřebu a znamenitý užitek v tom poznal, že skrze tuto svatou
kníhu v hojnějšiem poznání Pána Boha i obecné spravedlnosti vždy viece
a viece růsti a prospievati mohú, všie svú snažností na to sem se
vynasnažil, abych ji jim k líbosti i k potřebě z německého jazyku
v český přeložil i k tištění presařovi dal, v té naději, že netoliko
jim, ale i mnohým jiným, (jakož mi to od mnohých předkládáno) prospěšná
bude.
Již pak tebe, milý čtenáři, prosím, že touto mou prací pohrdati
nebudeš, alebrž ode mne jí zavděk přijma, této kníhy s milostí požievati
budeš k svému vzdělání v pravé vieře Kristově.
Jestliže by se pak tato práce má při tomto vykládaní nelíbila
a požíti by jie k předloženému konci nemohl, jáť tebe k tomu, aby mé
práce požieval, nenutím, ale raději křesťansky napomienám, aby jiným,
kteříž toho mohou dobře požíti, nepřekážel a tohoto nehaněl, dokavádž
sám lepšieho nevydáš, aby skutek svého mistra chválil.
Odkud by pak tato kníha svuoj puovod měla a jakého by užitku byla, v dalších předmluvách to zjevně poznáš.
Měj se dobře.
Předmluva jiná, doktora Martina Luthera, překladače této kniehy z řecského jazyku v německý
Knieha tato až do tohoto času slula jest v latinském jazyku
Ekleziastikus, kterúž v němčinu vykládali Die geystliche zucht, totiž
Kníha duchovních mravuov a ctností. Kteréžto kniehy slavně v kosteliech
užívali, čtouce, zpievajíce i kážíce z nie, ale s malým rozumem
a užitkem. Kromě toho že jim musila stav duchovní a nádhernost kostelní
zvelebovati. Sic ona své pravé jméno má Jezus Syrach po svém místru.
Jakož jeho vlastnie předmluva a řečtina to ukazuje a svědčí. Jakož také
Mojžiešovy, Jozue, Izaiášovy i všech prorokův kniehy od skladateluov
svých jména mají. A nenieť od starých otcův v počet svatých Písem
přijata, než držána jest od nich za dobrú a potřebnú kniehu nějakého
moudrého muže, při čemž i my jie také zanecháváme. Ale vidí se nám,
(poněvadž i sám vyznává v předmluvě, že by za času krále Evergéta do
Egypta přišel a tam tuto kniehu dokonal, kterouž byl prvé děd jeho
započal), že jest ji z mnoha knih co jest najlepšieho nalezl, sebral,
zvláště poněvádž v Egyptě byl jest slavná librář, skrze Evergetova otce
krále Philadelphona vyzdvižena. A toho času kniehy i lidé učení byli sú
u veliké poctivosti, ze všech se krajin jakožto do znamenité a slovutné
koleje hrnuli, zvláště Řekové, k tomu pak i chrám tu Židé stavěli a své
náboženstvie vyzdvihovali.
Tomu pak také svědectvie vydává to, že nenie v těchto knihách řád
zachováván, aby jeden artikul z druhého pořádně se táhl, jakž by
slušelo na mistrovstvie. Ale z mnohých učiteluov a knih vytaženo
a v hromadu sneseno. Rovně jako včela z mnohých kvítí mízku vytahuje
a jedno s druhým snášie a směšuje.
A vidí se, že tento Jezus Syrach byl jest z rodu krále Davida
a že jest byl vnuk Amosa Syracha, kterýž jest byl nejvyšším kniežetem
v domu Jůdově, čemuž se rozumie z Philona okolo dvou set let před
narozením Kristovým za času Machabejských.
Jest knieha velmi užitečná obecnému lidu. Neb všecka jeho péče
jest o to, aby otce čelednieho (totiž hospodáře každého) pobožnosti,
dobrotě a moudrosti naučil, jak by se k Bohu, k slovu Božiemu, k kněžím,
k rodičom, k ženě, k dětem, k statku, k čeledi služebné, k sousedom,
k přátelom, k nepřátelom, k povýšenostem a k každému chovati a mieti
měl. Z kterýchžto příčin mohla by býti jmenována knieha O mravech
duchovních, anebo O ctnosti dobrého hospodáře. Kterážto také O práviech
a duchovních ctnostech slouti má.
Jakou sme pak práci měli vykládajíc tuto kniehu do němčiny, kdo
to věděti žádá, ten musí tento náš německý proti všem jiným starým
i novým exemplářuom, řecského, latinského i německého postaviti. Skutekť
svědectvie vydá, kteří sú lepší mistři.
Tak jest mnoho mudráků ve všech jazyciech nad touto knihou bylo,
že by nebylo divu (poněvadž sic s počátku nenie pořádně spisována), aby
všecka v neznámost, v nesrozumitedlnost a v ničemnost uvedena byla. Ale
my sme ji jako roztrhaný a rozptýlený, ušlapaný list zase v hromadu
sebrali, nečistotu a bláto setřeli i k užitečnému užívánie přivedli,
jakož jeden každý to dobře uhlédá. Buď Bohu čest i chvála, Amen.
Křesťanéť nám za to nebudou láti. Ale svět, jakož nám až dosavád
činil, podlé svých navyklostí dobře bude věděti, jak poděkovati.
Text je variací na kapitolu autorem připravované knihy Luther a Češi.
Tam jednou laskavý čtenář nalezne příslušné odkazy.
Autor přednáší církevní dějiny na Evangelické teologické fakultě.