Odkaz hebrejských proroků v reformním a v konzervativním judaismu [Pavel Hošek]


 

K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin. Přesytil jsem se zápalných obětí beranů i tuku vykrmených dobytčat, nemám zájem o krev býčků, beránků a kozlů. Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří? Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát. Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet. Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším. Vaše ruce jsou celé od krve. Omyjte se, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy.

Izajáš 1,11–17

Jednou z méně známých podob tvořivého navázání na odkaz hebrejských proroků je ideové směřování reformního judaismu v německy a anglicky mluvících zemích v průběhu devatenáctého a dvacátého století. Architekti reformy rabínského judaismu, která měla smířit tradice otců s výzvami moderní doby, tedy s idejemi a hodnotami evropského osvícenství, chtěli ústrojně navázat na to nejlepší z dědictví židovské náboženské kultury – od biblické a talmudické literatury až po velké židovské myslitele středověku.

Mnozí představitelé reformních proudů v rámci evropského a amerického židovstva (od M. Mendelsohna přes A. Geigera po L. Becka v německém jazykovém prostředí, od I. Mayera Wise po C. Montefioreho v anglickém jazykovém prostředí) vnímali typické znaky a důrazy tradicionalistického judaismu, proti kterým se do jisté míry vymezovali, jako poněkud problematické upřednostňování kněžských vrstev a látek Hebrejské bible.

Domnívali se, že jisté vnitřní napětí mezi kněžskými a prorockými důrazy, jak je patrno v jednotlivých částech hebrejského kánonu, v zásadě odpovídá vnitřnímu napětí mezi tradicionalistickým výkladem „ortodoxního“ judaismu a progresivně a reformně orientovaným hnutím židovských intelektuálů devatenáctého a dvacátého století. Stoupenci reformy měli za to, že tradicionalisticky orientovaní rabínští učenci (podobně jako kněžské kruhy v biblické době) poněkud příliš zdůrazňují či přímo nadhodnocují rituální stránku židovské víry a náboženské praxe, definovanou halachickými právními předpisy.

Naproti tomu stoupenci reformního judaismu, jako věrní žáci a pokračovatelé hebrejských proroků, za které se považovali, akcentovali především univerzalistické etické hodnoty a ideály židovské tradice, motivující k angažované odpovědné práci pro obecné dobro. Tento výklad „jádra judaismu“ jakožto střízlivě racionálního etického monoteismu se zdál lépe odpovídat ideálům osvícenského humanismu, kterými byli stoupenci reformy nemálo ovlivněni.

Stoupenci reformního hnutí tedy v návaznosti na hebrejské proroky ostře kritizovali náboženskou praxi orientovanou kultickými předpisy ohledně rituální čistoty a zdůrazňující principiální oddělování posvátné a profánní dimenze skutečnosti. Zcela vědomě a výslovně navazovali ideoví architekti reformního judaismu na relativizaci kultických a rituálních předpisů, jak je najdeme v prorockých knihách Hebrejské bible, a to ve jménu etické odpovědnosti, tedy ve jménu morálních imperativů ohledně péče o vdovy, sirotky, chudé, nemocné a tak dále. Na adresu tradicionalistů zaznívala z úst reformistů výtka, že pro samé lpění na výlučnosti a jedinečnosti židovství a v důsledku (s tím souvisejícího) „přílišného“ zdůrazňování náboženskoprávního odlišování čistého a nečistého odmítají vzít vážně zásadní výzvy a otázky, které s sebou přináší moderní doba, a také spoluzodpovědnost za nežidovskou část lidstva.

Pro postupnou polarizaci mezi „ortodoxním“ a „reformně liberálním“ judaismem v německy a anglicky hovořících zemích v průběhu devatenáctého a dvacátého století je příznačné také to, že rozhodující důraz na halachické předpisy v rámci ortodoxního judaismu postupně stále více kontrastoval s relativizací a rozvolňováním závaznosti předpisů židovského náboženského práva mezi „pokrokově“ a reformně smýšlejícími židovskými intelektuály.

Pozoruhodná je také skutečnost, že v rámci ideového a náboženského kvasu evropského a amerického židovstva na sklonku devatenáctého století vykrystalizovala také třetí forma odpovědi na napětí mezi věrností tradici a zohledněním výzev moderní doby. Jednalo se o postupné etablování takzvaného „konzervativního“ judaismu, který se v jistém smyslu z reformně liberálních pozic „vrátil“ na půl cesty zpět k důrazům ortodoxního judaismu.

Otcové konzervativního judaismu (zakladatelé Jewish Theological Seminary v New Yorku) považovali reformně liberální přenesení veškerého důrazu od halachy k etice za poněkud jednostranné. Jakkoliv podle konzervativních rabínů reformní judaismus správně navazuje na rozhodující důrazy hebrejských proroků – v jejich pozorném naslouchání výzvám aktuální dějinné situace a v jejich nadřazení etické odpovědnosti nad ritualismus a náboženskoprávní formalismus, je třeba zároveň zachovat věrnost také halachickým pravidlům individuálního a pospolitého života, včetně těch rituálních.

Konzervativní judaismus proto odmítá vidět mezi kněžskými důrazy ortodoxního judaismu a prorockými důrazy reformního judaismu sterilní protiklad. Naopak zde spatřuje ústrojnou komplementaritu a tvořivé dialektické napětí, které dává – už od biblických dob – židovskému náboženskému životu osobitou vnitřní dynamiku. Jakákoli redukce tohoto dialektického napětí, ať už nadhodnocením rituálních předpisů (jak k tomu alespoň podle reformistů dochází v ortodoxním judaismu) nebo absolutizací prorockých důrazů na etickou odpovědnost (jak k tomu alespoň podle tradicionalistů dochází v reformním judaismu) vede podle architektů konzervativního judaismu k narušení, ochuzení a ohrožení vnitřního ústrojného dynamismu židovského náboženského života.

Hledání rovnováhy mezi rituálně právní a prorocko-etickou dimenzí judaismu tak podle konzervativních rabínů není kompromisní „zlatou střední cestou“, ale důslednou věrností nejvlastnější „vnitřní logice“ židovské víry a praxe od biblických dob po současnost.

Autor je vedoucí katedry religionistiky ETF UK a člen redakční rady Křesťanské revue.

Vytisknout