O zradě nejen vzdělanců [Petr Fleischmann]

O zradě nejen vzdělanců


Petr Fleischmann



Ve chvíli, kdy převládá pocit, že zloba, závist, zášť, strach a svár nepomíjejí, kdy nenávist jedněch k druhým závratně sílí, protože ti druzí jsou dle nějaké definice jiní, v tu chvíli by tu měl být někdo, kdo ve snaze vnést do jak národního, tak světového společenství rozum a na něj navazující smír situaci uklidňuje. Tím někým by dle nejrozšířenější představy měli být jedinci, kteří o dění, jež je obklopuje, přemýšlejí, kdo na základě znalostí a z nich vyplývající moudrosti hledají způsoby, jak svár a s ním spojené pocity překonat, a spolu s nimi také ti, kdo vybaveni potřebnou autoritou, mají schopnost věci napravovat, a pokud to jde, nastolovat stav zaručující co nejharmoničtější soužití znesvářených stran. Jinými, tak trochu řeckým odkazem inspirovanými slovy – každé zhoršování společenské atmosféry klade zvýšené nároky na filosofy a na ty, kteří sice filosofy dle definice nejsou, ale měli by jimi být, a sice na vládce. Řečeno ještě jinak: na intelektuály a na politiky. Tato platónská představa o tom, že vládnutí a organizování Obce by mělo být spojeno s věděním a mělo by jít ruku v ruce s morálkou, t.j. hledáním dobra, je navzdory zjevnému v dějinách se potvrzujícímu neúspěchu nepřekonaným a snad i nepřekonatelným paradigmatem našeho vnímání intelektuality, morálky a politična a jejich vzájemného vztahu. O to víc zarážející je proto každé vybočení z takto vytyčené cesty, každé zneužití myšlení k jinému cíli než k tomu, který bychom mohli obecně nazvat činěním dobra. Dvojnásobně zarážející a z racionálního hlediska nepochopitelné je pak ale úsilí některých veřejně myslících jedinců nejen nepřispívat ke zmírňování sváru mezi lidmi, ale dokonce přilévat oleje do ohně nevraživosti.

Muži, které toto vybočování, jehož byli svědky jak před druhou světovou válkou, tak i po ní, přivádělo přímo k zoufalství, jsou dva ve spektru společenských věd těžko zařaditelní francouzští myslitelé, o nichž zde bude řeč. Jedním je Julien Benda (1867–1956), autor spisu, který ve své době (1927) vzbudil ve Francii a nejen tam značný rozruch a který vyšel česky pod titulem Zrada vzdělanců (1929). Druhým je pak Raymond Aron (1905–1983), autor Opia intelektuálů, jeden z nejpronikavějších mozků 20. století. Ač myslitele odděluje dobrá generace, oba zažili na vlastní kůži děsivý rozpuk nacionalistických nálad v dobách, kdy se pozvolna chystal převzít moc Adolf Hitler. Benda si toto období prožíval ve své rodné Francii, kde se dění v Itálii a v Německu nejen podceňovalo, ale dokonce bylo značnou částí zdejší pravice vnímáno coby koneckonců ocenitelná snaha o nastolení nového pořádku v Evropě a o likvidaci oné údajně slabošské a všem starým dobrým hodnotám odporující demokracie. Mladý Aron si část tohoto období zažil při svých studiích v Německu před rokem 1933 a na vlastní oči viděl postupné ovládnutí celé společnosti tím, co bude později označováno jako totalitní ideologie. Poznání nabyté zde pak využije k analýze jiného, tentokrát komunistického totalitarismu.

Postoj francouzské a nejen francouzské inteligence prošlého půlstoletí Julien Benda nazývá, jak již zde bylo naznačeno, zradou. Zrada intelektuála, kterou se ve svém díle snaží coby správný filosof definovat z obecného hlediska, spočívá ve ztrátě předmětu, který by měla intelektuální činnost sledovat a nahrazení tohoto předmětu jinými cíli, to vše mající za důsledek opuštění principů, které by měly tuto činnost vésti. Toto zpronevěření probíhá nevyčíslitelnými způsoby. Je-li cílem myšlení, zpytování jsoucna, hledání pravdy a samotné podstaty věcí, pak je zcela nepřípustné podřídit toto činění čemukoli jinému: „Ten, kdo z jakéhokoli důvodu, ať už vlasteneckého, politického, náboženského ba i morálního, si dovolí sebemenší pozměňování pravdy, musí být vyloučen z řádu vědců,“ praví filolog Gaston Pâris, Bendou citovaný. Nepřípustnými jsou odmítání univerzálního ve jménu praktického, uzpůsobování spravedlnosti za účelem dosažení okamžitého výsledku, odpor k argumentům či ospravedlňování svého činění tím, co Benda nazývá „příležitostnými morálkami“. Za obzvlášť zavrženíhodný považuje Benda nacionalismus a na něj napojenou xenofobii, „patriotický fanatismus“, namířený proti „člověku zvenčí“, představu, že kulturní statky daného národa přesahují v hodnotě ty, jež vyplodil národ jiný. Nebezpečí této představy je o to větší, že představuje centrální krédo celého zástupu současníků, obalujících ideu vlasti a její identity záhadnou mystikou, v jejímž duchu je možné páchat jakýkoli zločin: když je ve hře osud vlasti, rozum a cit musí podle nich ustoupit. Jak daleko může jít toto identitární delirium, ukazuje fakt, že se na něm už podílejí i náboženští myslitelé a církevní autority, jakoby Kristovo poselství nebylo adresováno všem lidem.

Bendova pozice není nějaký čirý idealismus. Autor si je vědom zodpovědnosti intelektuála, zejména v době, kdy se myšlenky intelektuálů snadno šíří sdělovacími prostředky, tehdy zejména novinami (vydání Zrady vzdělanců z roku 1946, Předmluva). Žijeme ve století „intelektuálního organizování nenávisti“, kdy se lidé dozvídají z tisku, proti čemu brojit, na základě čehož dochází k jevu, jenž Benda výstižně a nesmírně aktuálně nazývá „demokratickým sjednocením způsobu nenávidět“. Výsledkem tohoto fanatického zahušťování atmosféry, rozdmýchávání nenávisti, kterou její šiřitelé někdy i „vědecky“ ospravedlňují, je ústup veškeré racionality a ve finále válka. Válka pramenící z pouhé zloby, neospravedlnitelná na rozdíl od jiné, jejímž cílem by byla obrana nějakého univerzálního principu.

Způsob, jakým se myšlení zpronevěřuje samo sobě a opouští své vlastní principy, a důvody, proč ideologie, definovatelná jako vědomí zaplavené afektem, opanovává veřejný prostor, jsou též hlavní témata Raymonda Arona a zaplňují prakticky celé jeho dílo. To se věnuje především komunismu a komunistické ideologii, do značné míry dominantní ve francouzských intelektuálních kruzích 50. let, kdy Aron sepisoval své Opium intelektuálů (1955). Ideologie, a ta komunistická obzvlášť, vděčí za svou oblibu tomu, že svému stoupenci předkládá nejen koherentní výklad jsoucna, ale zároveň ideál, v nějž je možné věřit. Ideologie může takto v mysli těch, kdo jí podlehnou, naplnit potřebu jak vědy, tak i víry. Výsledkem je, že se ztrácí pravda. V ideologickém magmatu nelze rozlišit to, co je, od toho, co by být mělo, ať už na základě upřímného přesvědčení, či z příkazu často až po zuby ozbrojených strážců svatostánku této zástupné víry. Následné situace, v nichž obvinění přiznávají zločiny, které nespáchali, jen aby nepoškodili stranu-církev, se příčí jak rozumu, tak i elementárnímu smyslu pro spravedlnost. Zastřešíme-li vše tvrzením, že vše toto se děje v souladu se „smyslem dějin“, výsledkem je, že jedinec se svou subjektivitou se stává kolečkem uvnitř monstrózního mechanismu.

Nyní už vidíme, proč si obdobná ideologie zaslouží označení „totalitní“. Důvody, proč jí člověk tak lehko podléhá, jsou zjevně psychologické. Částečně pak vyplývají z intelektuálních chyb, za kterými ovšem zase musíme hledat psychologické důvody. Raymond Aron se svým Opiem v intelektuálních kruzích narazil na odpor. V Imaginárních marxismech (1970) rozebírá neuvěřitelnou gymnastiku, již museli myslitelé od existencialistů po strukturalisty předvést, aby skloubili články své víry s neúprosnou realitou, kterou odkrývala nezaujatá analýza na straně jedné, a země, které se vydaly cestou budování komunismu, na straně druhé.

Že jak politické, tak intelektuální elity selhávají, slyšíme i dnes, u nás doma v Českých zemích. K posouzení pravdivosti podobného tvrzení je nutné se podívat nejen na jeho důvody, ale též na to, odkud zaznívá.

Za selhání politika a potažmo celé politické vrstvy je obecně považováno jejich odtržení od potřeb lidu, který je demokraticky uvedl do pozic, které zaujímají, spolu se sledováním vlastního zájmu. Podobné vnímání politiky není žádné české specifikum. Otázkou ale je, nakolik je toto vnímání oprávněnou kritikou daných poměrů a nakolik je taktéž oprávněnou kritikou celého politického systému, nakolik je oprávněná jeho paušalizace. Při hledání odpovědi na tuto otázku nesmíme zapomínat, že žijeme v zemi, kde politická moc byla z dějinných důvodů vždy vnímána jako cizí, dokonce i národnostně, a že v široce rozšířené představě tato uzurpace moci pokračuje: po Habsburcích záhy přišli Němci, poté Sověti se svým egoisticky pojatým „internacionalismem“ a nyní asistujeme vyvlastňování politické moci a rozpouštění „naší identity“ do všeho zasahujícím a jakoukoli legitimitu postrádajícím „Bruselem“. Je to tak, či není? Hlásání názoru, že útlak „Bruselem“ není o nic menší než útlak sovětský, eurofobie v pojetí některých současných a bývalých politiků nejsou ničím jiným než šířením nenávisti a nemají nic společného s nutnou kritikou v jádru racionálního, leč neuvěřitelně komplikovaného a delikátního projektu Evropské unie.

V Českých zemích odjakživa vládla nedůvěra k intelektuálovi. Přesvědčení, že práce hodná toho jména se vykonává pouze rukama, má tuhý kořínek i v době informatiky. Původně dobře míněná, leč s děsivými následky neobratně formulovaná Marxova 11. teze o Feuerbachovi – „filosofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit“,věcem bezpochyby též nepomohla. Z filosofického hlediska jakoby akreditovala zásadní dichotomii myšlení a jednání a v zjednodušeném komunistickém pojetí posvětila rozdíl mezi těmi, kdo svou prací mění svět, a těmi, kdo si jen tak přemýšlejí, aniž by byli čemukoli nápomocni. Odtud už je jen krok k tomu, aby byli intelektuálové považováni za nepřátele. Komunisté tento krok učiní poté, co si nicméně z řad inteligence vyřadí tzv. „pracující inteligenci“, která se bude vyznačovat tím, že jim bude věrná či přinejmenším je nebude kritizovat.

Komunisté a mnozí z našich současníků nejsou v odporu k intelektuálům sami. Metafora „kavárny“, která dnes tak často zaznívá i z nejvyšších míst, měla svou oblibu už u nacistů, kde s ní vyrukoval Alfred Rosenberg, přední teoretik rasismu a nacismu vůbec. Kavárna“ se v jeho „Mýtu 20. století“ (1930) stává místem, kde se po setmění, kdy vylézají do ulic snad už jen krysy a Židé, shromažďují různé nekalé živly, jejichž cílem je škodit německému národu. Hlavně ale – a to nás tu zajímá – slovo se stane součástí nacistického slovního aparátu k šíření nenávisti a slovo „intelektuál“ bude pro nacisty synonymem nadávky.)

Julien Benda, kterého ve 40. letech často navštěvoval můj otec Ivo Fleischmann v hotelu Cayré na bulváru Raspail, kde přebýval, a Raymond Aron, kterého jsem začátkem 70. let často poslouchal na jeho seminářích v ulici Tournon, nebyli vládci. Byli pouhými vzdělanci, intelektuály, jejichž skromnou ambicí bylo pozorně studovat jevy jejich doby a v projevech druhých vystopovat lež a nenávist.

Kdo v naší společnosti lže a šíří nenávist? Ten, kdo si dokáže odpovědět na tuto otázku, odpoví na otázku, kdo je zrádce.



Autor je filosof.









Vytisknout