O přikázání nepokradeš trochu jinak (Petr Krejčí)

O přikázání nepokradeš trochu jinak

Petr Krejčí

Nepokradeš. Přikázání, třetí v pořadí těch, která se týkají člověka. A bez zdůvodnění. Není to potřeba, zdůvodnění je dáno v prvé části Dekalogu. Redaktoři Pentateuchu zasadili Dekalog do situace, když Hospodin vyvedl Izrael z otroctví a uzavírá s ním smlouvu. Klíčovými pojmy se stávají „svoboda“ a „otroctví“. A to vše je třeba nahlížet z pohledu mýtu o stvoření – člověk je stvořen k obrazu Božímu (Gn 1,27). Desatero pak můžeme chápat jako jakýsi základní dokument – ústavu, kterou se ustavuje nový svobodný národ či pospolitost radikálně odlišná od jiných. Prostřednictvím této pospolitosti se Hospodin prolamuje do světa a pokračuje ve stvořitelském úsilí, které vrcholí v příchodu Mesiáše, který Zákon nepopírá, ale naplňuje.

Co především však ono „nepokradeš“ znamenalo a vlastně stále znamená? Nezabiješ, přesněji nezavraždíš, znamenalo zákaz definitivně a nezvratně zbavit člověka svobody a tím podílu na Božím díle. Nesesmilníš pak znamenalo zákaz zbavit člověka důstojnosti a porušení věrnosti druhému a Hospodinu. A „nepokradeš“ se pak v prvé řadě týkalo krádeže člověka, tedy jeho únosu s následným zotročením. Jde o to, že druhého nemohu vlastnit a nakládat s ním jako s věcí. To neznamená, že krádež věcí není přestoupením zákona, koneckonců krádeže věcí se týká i závěr Desatera (Ex 5,17 a Dt 5,21). Výklad přikázání „nepokradeš“ jako zákaz únosu a zotročování lidí sdílí Pentateuch a zachovává ho i rabínský výklad Dekalogu v traktátu Sanhedrin (fol. 86a) Babylonského Talmudu. V jádře biblické zvěsti je odsouzení únosů, zotročování a obchodu s lidmi jako jednoho z nejodpornějších zločinů v dějinách lidstva.

Podle Johna Locka mohu jako jedinou osobu vlastnit pouze sám sebe. To není ve sporu s odpovědí na první otázku Heidelberského katechismu, že „jediné mé potěšení jest v tom, že živ jsa i umíraje nejsem sám svůj, nýbrž tělem i duší jsem svého věrného spasitele Jezukrista“. Tak jako pro starozákonního člověka byla osobní svoboda dána Hospodinem a viditelně vyjevena vyvedením z egyptského otroctví, tak pro novozákonního člověka je dána přichýlením k Ježíši Kristu.

Pojetí znamenající, že krádež lidí či jejich zotročování je děsivější než krádež věcí, si v Evropě poměrně těžko nacházelo uplatnění. Raně křesťanská Evropa byla svědkem čilého obchodu s otroky, do konce osmnáctého století bylo nevolnictví běžné. Prvním pokusem o odmítnutí a zákaz otroctví byla encyklika Sicut Dudum papeže Evžena IV. z 13. ledna 1434, která se týkala zotročování domorodců na Kanárských ostrovech španělskými obchodníky. Tito obchodníci považovali však černé domorodce za zvláštní druh zvířat, takže se dodržováním encykliky nijak zvláště neobtěžovali. V našich zemích pak teprve občanský zákoník z roku 1811 v §16 otroctví a nevolnictví zakazuje, když říká: „Každý člověk má vrozená, již rozumem poznatelná práva, a nutno jej tudíž považovati za osobu. Otroctví nebo nevolnictví a k tomu se vztahující výkon moci nejsou v těchto zemích dovolena“. Velká Británie zakázala veškerý obchod s otroky a podíl na něm až v roce 1807. Otroctví ve Spojených státech bylo zrušeno 13. dodatkem Ústavy USA až v roce 1865. A v některých oblastech světa bují otroctví a otrokářství dodnes. A k tomu pak byly staré formy otrokářství ještě doplněny formami „moderními“.

Ani současná Evropa, ba ani náš stát se „moderních“ forem otroctví nezbavil. Jedná se o nucenou práci, obchodování s ženami a dětmi a nucená manželství. Do otrockého postavení se lidé dostávají hrozbou nebo použitím síly, nátlakem, únosem, podvodem, klamem, zneužitím moci nebo pocitem zranitelnosti a poskytováním plateb nebo výhod. Tím pak jsou nuceni k prostituci, jsou sexuálně vykořisťováni, podrobeni nucené práci či faktickému otroctví, přinucení k darování tělesných orgánů či k podobným praktikám.

A tak se v médiích občas objeví zpráva o tom, jak v některém českém městě byly v podezřelém podniku zachráněny emigrantky z různých částí světa, které byly nuceny k prostituci po té, co byly zbaveny dokladů a fyzickým násilím zastrašeny. A předtím obrány o prostředky nějakým zločineckým převaděčským gangem. Část takto svobody zbavených žen je potom dále prodávána do podobných podniků po celé Evropě. V domácím prostředí se vyskytují případy sexuálního vykořisťování žen partnerem nebo pasákem, spojené s domácím násilím a ekonomickým vykořisťováním prostřednictvím půjček, které si partner nebo pasák obstará na jméno vykořisťované ženy.

Podobně je to i s obchodem s dětmi. Česká republika je zatím spíše tranzitní zemí, ale již jsou ze země děti odváženy i do České republiky přiváženy. Méně často se jedná o nelegální adopci, většinou jde o „prodej“ na výkon nucených prací, prostituce či žebroty, k výrobě dětské pornografie a určitá část těchto dětí se stává „dárci“ tělesných orgánů. V neklidných oblastech světa jsou pak děti unášeny nebo prodávány, aby se z nich stali dětští vojáci.

S postupným vzrůstem počtu přistěhovalců z neevropských zemí se u nás stanou aktuální i případy nucených manželství, tak jako je to například v Německu.

Závažným problémem v České republice je nucená práce. Nejde většinou o české občany nebo občany Evropské unie, ale o občany východních zemí mimo EU, zejména Vietnamu a Ukrajiny. Tito pak jsou mezi těmi, kteří jsou vykořisťováni i kteří vykořisťují. Jde o vykořisťování lidí zbavených identity, žijících v bídných ubytovnách. Jsou vyloučeni ze svobodné směny práce. Jsou různými formami zbaveni části svého já, své svobody.

Únos zmíněný v Pentateuchu má mnoho podob. Dekalog samozřejmě nemá na mysli jen krádež lidí. Zákaz se týká samozřejmě i krádeže věcí. Rozdíl je však v závažnosti. Krádež podstaty lidství kteréhokoliv člověka je závažnější než krádež dobytčete.

U většiny členů Ekumenické rady církví včetně jejího pozorovatele a přidružených členů se stalo v souvislosti s tzv. církevními restitucemi oblíbeným heslem: „Co bylo ukradeno, má být vráceno“. Jak v únoru 2014 potvrdil arcibiskup Graubner, souhlasí s tímto pohledem i hlava katolické církve. Ponechme v tuto chvíli stranou to, že ten údajně ukradený majetek a paušální náhradu vrací ti, co tento majetek neukradli a ani ukrást nemohli, a dostává se do rukou, kterým nemohl být ukraden. To je na jinou úvahu. Důležité však je, že se jedná převážně o nemovitosti a peníze. Avšak to, že do moderního otroctví a nevolnictví jsou vedle nás unášeni lidé, povětšinou církve a náboženské společnosti, včetně mé Českobratrské církveevangelické, nezajímá.

Autor je fyzik, později politický poradce.

Text článku.

Vytisknout