O národním sebemrskačství. Nad knihou Evy Hahnové | Pavel Hošek

Nakladatelství Academia letos vydalo pozoruhodnou knihu Evy Hahnové Češi o Češích s podtitulem Dnešní spory o dějiny. Historička Hahnová zaměřuje pozornost na způsob, jakým se v posledních desetiletích přemýšlí a hovoří o českých dějinách. Zejména ji zajímá, jakým způsobem významní myslitelé druhé poloviny 20. století hodnotí českou národní povahu či způsob, jakým předkové obstáli, či neobstáli tváří v tvář dějinným výzvám, kterým čelili.

Autorka se domnívá, že vyvážený a věcný pohled na minulost českého národa je stále znovu mařen určitými negativními stereotypy, které fungují jako apriorní výbava více či méně kompetentních myslitelů, kteří uvažují nad typickými vlastnostmi naší národní pospolitosti. Ve své studii dokládá, jak zásadním vlivem zapůsobil v této záležitosti filosof Jan Patočka. Tento veliký český myslitel hodnotil klíčové křižovatky českých dějin osobitým způsobem, přičemž nejnápadnějším rysem jeho hodnocení těchto dějin s ohledem na charakterové kvality příslušníků českého národa je hluboká skepse.

Patočka, stejně jako mnozí jeho žáci a pokračovatelé, se domnívá, že charakteristické povahové rysy novodobého českého národa, vzešlého na sklonku osmnáctého století (po zrušení nevolnictví patentem Josefa II.) především z venkovského prostředí, prozrazují mentalitu „osvobozených sluhů“. Tato mentalita jako by omezovala životní obzory a hodnotové stupnice příslušníků českého národa i dlouho po kýžené změně společenských podmínek. Mnozí Češi podle Patočky dál (ještě i ve dvacátém století) smýšlejí způsobem, který byl typický pro jejich ujařmené selské předky, obývající české a moravské vesnice.

Eva Hahnová s tímto Patočkovým hodnocením české národní povahy či mentality hluboce nesouhlasí. Nejen proto, že Patočka uvažuje především jako filosof a nestaví svá hodnocení na historicky ověřitelné faktografii. Za vážnější problém pokládá, že Patočkovy eseje, věnované české mentalitě, zapůsobily velmi neblahým vlivem na mnoho českých vzdělanců a literátů. Hahnová například ukazuje, že Patočkou zřetelně ovlivněné líčení české národní minulosti, jak je najdeme ve společném díle Petra Pitharta, Milana Otáhala a Petra Příhody Češi v dějinách nové doby, (KR 6/2011). prozrazuje zřetelnou tendenci autorů k hanlivému hodnocení české národní povahy, tendenci, která je z morálního hlediska vlastně hodna odsouzení. Tuto tendenci lze s trochou nadsázky označit jako „české sebemrskačství“. Případně, položíme-li důraz na morální rozměr celé věci, jedná se svým způsobem o nehoráznou neúctu k předkům.

Autorka se domnívá, že tento pohled na novodobé dějiny českého národa, připisující Čechům celou škálu stereotypně formulovaných negativních vlastností, stále znovu působí rozdělení české společnosti, protože tíhne k manichejskému a polarizujícímu štěpení národa na Čechy malé a velké (případně na Čechy a čecháčky), přičemž mluvčí se vždy pochopitelně identifikuje s tím morálně ušlechtilejším z obou táborů a posléze nemilosrdně pranýřuje hanebné vlastnosti těch druhých, jako je například zbabělost, nepevnost charakteru, oportunní přizpůsobivost, nepřipravenost čelit dějinným zkouškám a výzvám, případně kuriózní směs komplexů méněcennosti a národoveckého velikášství.

Bezděčné tíhnutí k tomuto polarizujícímu a vlastně skrytě elitářskému hodnocení české společnosti autorka dokládá u řady českých intelektuálů, publicistů a osobností veřejného života – od literárního historika Martina C. Putny přes kněze Tomáše Halíka po levicového filosofa Václava Bělohradského.

Hahnová položila prst na zajisté palčivý problém a nezhojenou ránu hlubinných vrstev české duše. Důležité, ojedinělé a nanejvýš zajímavé východisko předložené studie je důkladná obeznámenost Evy Hahnové s negativními stereotypy ohledně české národní povahy, jak se objevují v německojazyčné a anglickojazyčné literatuře (příznačně například v práci britské historičky M. Heimannové Czechoslovakia. The State that Failed).

Čtenáře však pravděpodobně překvapí těžko vysvětlitelná jednostrannost autorčina podání celého problému. Jistě není pochyb o doložitelné tendenci řady českých intelektuálů k negativním stereotypům ohledně české národní povahy. Na druhou stranu ale není jasné, proč v práci, která vychází v roce 2018, kdy český veřejný prostor přetéká projevy hrdého vlastenectví a kdy ti, kdo vůči hrdému vlastenectví vyjadřují střízlivou skepsi nebo varují před jeho excesy, sklízejí velmi ostrou kritiku a bývají pranýřováni jako vlastizrádci, autorka (téměř) vůbec nehovoří o problému, který je protipól onoho sklonu k sebemrskačství, tak důkladně dokládaného a analyzovaného. Tedy o hodnocení české společnosti (v minulosti i v současnosti), které se vyznačuje nabubřelým národovectvím, lhaním o stinných stránkách národních dějin, velikášskými národními mýty, nedospělou sebechválou atd. Jako by to jediné špatné bylo dívat se na národní dějiny příliš kriticky. Jako by neexistovalo opačné nebezpečí.

Je opravdu překvapivé a do jisté míry zarážející, že v době, kdy z nejvyšších pater české politické reprezentace jsou stále znovu slyšet výzvy k hrdému vlastenectví a obroda silného národního cítění je jeden z nejcharakterističtějších znaků současného společenského klimatu, nezazní v knize, věnované českým autostereotypům, v podstatě ani jedno kritické slovo na adresu stereotypů vlasteneckých a národoveckých, jejichž problematičnost jistě není menší jenom proto, že mají opačné znaménko než stereotypy negativní, které autorka ve své knize od první strany do poslední (s neskrývaným morálním rozhořčením) tvrdě pranýřuje.

Čtenář tak zavírá knihu, o které se domníval, že nabídne vyvážené hodnocení neodolatelného sklonu českých intelektuálů a osobností veřejného života k vytváření (ať už jakýchkoli, tedy kladných i záporných) stereotypů ohledně české národní povahy a českých dějinných křižovatek, ale poctivého rozboru „druhé stránky mince“ se v knize Češi o Češích opravdu nedočká.

Eva Hahnová ve své (zajisté výtečné, čtivé a přesvědčivé) analýze zůstává z nějakého důvodu až do konce na jedné polovině spektra, zatímco o té druhé nevysloví v podstatě ani jednu zásadní kritickou tezi.

Kniha tak vlastně vyznívá velmi vlastenecky. To je myslím v pořádku, na přiznaně angažovaném přístupu historika k aktuálnímu společenskému dění nevidím nic špatného. Ale opakovaná autorčina výtka na adresu těch, které obviňuje z českého sebemrskačství, že právě oni jsou strůjci rozdělení české společnosti, vyvolá v pozorném čtenáři, pokud zároveň sleduje současné politické a společenské dění, jisté překvapení.

V dnešní době, kdy sdělovací prostředky i internetové diskuse přetékají okázalou národní hrdostí českých vlastenců, kteří rádi a často agresivně kádrují vlažnější spoluobčany a rychle nálepkují všechny možné váhavce jako vlastizrádce, vyvolává autorčino opakované tvrzení, že jsou to stoupenci kritičtějšího pohledu na české dějiny a českou mentalitu, kdo dnes českou společnost rozdělují, poněkud smíšené pocity. Ano, přiznám se, rozpaky.

To ovšem nic nemění na skutečnosti, že kniha Češi o Češích představuje fascinující a strhující čtivo a nelze než ji vřele doporučit všem, kdo se zabývají otázkou, kdo vlastně my Češi jsme.

Autor je vedoucí katedry religionistiky ETF UK a člen redakční rady Křesťanské revue.

Eva Hahnová: Češi o Češích. Praha, Academia 2018, 268 s.

Vytisknout