O možnosti a nemožnosti pastýřské služby | Jaroslav Vokoun

Aniž bych chtěl příspěvek pastorální teologie jakkoli znehodnotit, zdá se mi nutné výchozí větu formulovat takto: V první i poslední řadě jde v naší službě o stálý zápas s Hospodinem, o zápas o požehnání: Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš! Nejen my, ale i společenství, ve kterém sloužíme, musí tento zápas vést.

1. První předpoklad je vzít vážně, že to, co je náš úkol, je lidsky nemožné. Ostří tohoto výroku není namířeno proti naší aktivitě ani proti využívání světských metod, ale proti frustraci, ve které nutně skončíme, pokud nepochopíme nemožnost našeho snažení – a že tato nemožnost přitom není důvod k tomu, abychom to vzdali.

2. Druhý předpoklad je vzít vážně apoštolský výrok, že nevedeme svůj boj proti lidem a naším protivníkem jsou úplně jiné síly a mocnosti. Pokud to nevezmeme vážně, zamotáme se do bojů s lidmi a proti lidem v církvi i ve světě, do bojů, v nichž ani naše vítězství ničím nepřispívá k naplnění našeho poslání, ba mnohdy vytváří nové překážky. Negativně formulováno: Bez důsledného zohlednění tohoto charakteru naší služby budeme produkovat a reprodukovat stále novou zlobu a nenávist, místo abychom byli místem lásky. Případně budeme tutlat či ignorovat konflikty, které je třeba v lásce produktivně řešit.

3. Další předpoklad je víra, že Bůh sám koná dílo, na kterém se máme podílet. Jsme jen přicmrndavači, nezávisí to v první řadě na nás. Je třeba pořádně pracovat a práce je dost a musíme ji vykonat. Ale není důvod se stresovat a ničit se a dělat více, než k čemu nám Bůh dává sílu a prostředky. Je třeba srovnat krok s Božím časem, což asi u většiny z nás znamená tempo zpomalit a Boží jednání nepředbíhat. To platí i pro individuální pastoraci: Bůh už na lidech pracuje, je třeba se připojit k jeho dílu, nikoli na ně aplikovat nějakou pastorační koncepci.

4. Jádro naší služby je kázání a služba svátostí. Zde se možnost a nemožnost služby koncentrují. Nemůžeme kázáním vzbudit víru ani vyvolat upřímné obrácení hříšníka atd. Můžeme, a to stačí, připravit kázání, vodu, víno a chléb, pozvat hosty a prosit Ducha svatého, aby se toho ujal a proměnil, co je třeba proměnit. Bez důvěry v jeho reálnou přítomnost v našem zvěstování a v našem vysluhování svátostí je naše služba slabá – bez této důvěry evangelická církev může jen upadat, což není třeba dokládat.

5. Základem efektivity naší práce je účinnost Božího slova – verbum efficax ve svých rozmanitých projevech (prvořadě jako účinnost, nikoli jen deklarativnost ospravedlnění, a odvozeně z toho, ale nikoli jen druhořadě účinnost svátostí). Jakožto součást porušeného stvoření i my připisujeme světu božskou moc a Božímu slovu bezmoc – situací naší služby je však potentia et gloria sua (Dei) et nostra impotentia et ignominia.

6. V návaznosti na bod pátý, ale pro praktickou závažnost jako samostatný bod: Mystériem bohoslužby je mystérium Božího slova, Kristovo zpřítomnění ve slově a svátostech. Negativně formulováno: Příčinou současného úpadku církví (hlavní příčinou) je vybledlé pojetí Božího slova; a bez obnovy reformačního vnímání Božího slova není obnovy evangelických bohoslužeb a evangelických církví. Mystérium Božího mluvení skrze lidské slovo, kázání jako sacramentum audibile a svátosti jako verbum visibile, verbum actuale, to jsou jen některé pojmy, jejichž smysl a realitu je třeba znovu poznat.

7. Možnost a nemožnost naší služby se koncentruje v možnosti a nemožnosti kázat Boží slovo. Nicméně nárok, že zvěstujeme Boží slovo, je třeba vznášet, jinak není důvod, aby lidé přicházeli naslouchat kázání, a současně je třeba tento nárok nechávat zkoumat naslouchajícím. Bez tohoto nároku nemá naše služba smysl, všechno ostatní najdou lidé jinde a obvykle i lépe. V zásadě ale není nutné tento nárok tolik problematizovat, lze vyjít z důvěry, že se Boží slovo vykládá samo a že Bůh chce, abychom je jako Boží slovo poznali. Neměl by být pro posluchače zvláštní problém rozeznat, zda slovo Boží zvítězilo nad vykladačem, nebo zda zvítězil vykladač nad Božím slovem.

8. Nemožnost služby znamená i nemožnost napravit, reformovat církev. K tomu nás ovšem svádí (a nutně frustruje) řazení Luthera mezi reformátory. Luther si však byl vědom nemožnosti reformovat církev – reforma je možná jen jako dílo Boží. V dějinách ovšem podle Luthera nastávají časově limitované (obvykle jen do dvaceti let) časy milosti, kdy Bůh překoná vše, co mu lidský hřích klade do cesty a obnoví církev, ba dokonce v takových časech dochází i k rozkvětu vědy, umění a rozumu v politice a křesťanství je i kulturně tvůrčí. I společenské poměry uvádí Bůh do pořádku, objevují se lidé, kteří vymýšlejí nové věci pro blaho druhých a také je konají. V rámci tohoto Božího žehnání určité epoše pak můžeme i my participovat na Božím díle obnovy církve a společnosti. Ale dílo obnovy a jeho čas nejsou v našich rukou.

9. Nemožnost naší služby lze vidět i falešně, tj. právě jako projevy moci světa, doby a jejího ducha atd. atd. Všechny řeči o moderním člověku a moderním (inovovaně postmoderním) světě a komplikacích, které činí víře, jsou nepochybně pravdivé, ale jsou jen ilustrací obecné situace nemožnosti víry či pozitivně řečeno: Možnosti víry pouze díky zázraku Božího působení. Chyba by byla i dobře míněná snaha překonat tuto propast mezi Božím slovem a tím, co mají věřící jakožto lidé v hlavách a co pro ně platí, tím, že budeme víru přizpůsobovat tomu, co se jim zdá dobré a správné jako dětem tohoto světa.

10. Jakkoli k pastoraci patří koncept „budování sboru“, našim cílem není vytvořit elitní společenství, nadřazené okolnímu světu, aktuální verzi farizejského společenství novozákonní doby. Cílem je být místem a nástrojem Kristova zpřítomnění v naší době, aktuální verzí Ježíšova přebývání mezi lidmi.

Pocit pastorační bezmoci je výraz pastoračního realismu. Jde jen o to, aby nás neochromoval, ale vedl k témuž postoji, k němuž vedeme i naše věřící: Nespoléhat na své síly, ale na moc Hospodinovu.

11. Možnost i nemožnost naší služby graduje v otázce: Zahlédnou lidé v naší službě Boží působení, zaregistrují v ní realitu za hranicemi té reality, kterou zakoušejí všude jinde, realitu za hranicemi našich možností, schopností, metod a technik? To není v našich možnostech naaranžovat, a přece je možné a zaslíbené, že se to stane – a naše limitovanost je toho nutným negativním předpokladem. Je naší povinností dělat vše, co je možné, a mít naději, že se Bůh dá lidem poznat jako živý a přítomný a působící navzdory našim schopnostem i neschopnostem, naší moci i bezmoci.

Vytisknout