O hříchu podle Nového zákona | Jan Roskovec

Evidentní skutečnost, že to se světem, a zvláště s lidským soužitím v tomto světě, není úplně v pořádku, lze popsat a pokusit se vysvětlit různě. Bible a po ní křesťanská věrouka tuto skutečnost a zkušenost pojmenovává termínem hřích. Tento termín – v řečtině hamartia či hamartéma – posléze převládl a stal se sběrným označením pro skutečnost, k níž odkazují také jiné výrazy, s nimiž se čtenář Bible setká i v Novém zákoně: např. „přestoupení“ (rozumí se: porušení pravidla, v Bibli konkrétně Zákona, např. Mt 6,14n), „nepravost“ (tedy opak „spravedlnosti“, např. Mt 7,23.41; Ř 1,18.29; 1J 5,17), případně „bezbožnost“ (např. Ř 1,18; Tt 2,12).

Na otázku, co je to hřích, je možno odpovědět výčtem: vyjmenovat, jaké jednání je z hlediska víry považováno za špatné, tedy právě za „hřích“. Takové výčty v Novém zákoně také najdeme (např. Ř 1,29–32; Ga 5,19–21; 2Tm 3,1–5) a nedivíme se, že svým obsahem jsou blízké různým katalogům neřestí, které byly sestavovány jak v židovské náboženské tradici, tak v kulturním prostředí řecko-římské antiky. Na tom, jaké jednání je špatné, nevhodné či škodlivé, se lidé víceméně shodnou. Vyjmenováváním hříšných skutků se však sotva dobereme toho, co je podstatou biblického řeči o hříchu, co hřích činí hříchem.

Označení nějakého činu nebo postoje jakožto hříchu především předpokládá výhled k Bohu. Mluvit o hříchu má smysl jen v této perspektivě – hříšné je to, co je zlé před Bohem. Člověk se svým myšlením a jednáním je stavěn do odpovědnosti před Bohem. Svým jednáním Bohu sice nemůže ublížit – i když Bible, také Nový zákon, zná jednání namířené bezprostředně a výlučně proti Bohu, které označuje termínem „rouhání“, „blasfémie“ – nicméně je mu připomínáno, že hříchem se dostává s Bohem do konfliktu, stojí pod Božím soudem. Představa Božího soudu, který byl posléze situován na konec všech časů, jednotlivých lidských životů i dějin světa, takže se z něj stal „poslední soud“, vyjadřuje přesvědčení, že nejednoznačnost a všelijaká promíšenost dobrého a zlého, kterou ve světě zakoušíme, je pouze dočasná, že dobro bude nakonec prokázáno jako skutečně dobré a zlo jako skutečně zlé a ukáže se, že zlo vede ke zlým koncům, ale přece nezadusí, nepřemůže to, co je skutečně dobré. Toto přesvědčení se ovšem nezakládá na názoru, že by k takovému rozuzlení věci přirozeně spěly, nýbrž je spojováno se zásahem svrchovaného Boha. Výhled k Božímu soudu tak především přináší naději, neboť tím promíšením dobrého a zlého lidé trpí. Zároveň však naléhavě klade otázku, zda a jak člověk před Bohem a jeho soudem obstojí.

Zobecňující pohled, jímž jsme tento výklad začali, se v Novém zákoně výrazně prosazuje, ale směřuje k němu již starozákonní myšlení. Hřích je v tomto pohledu skutečnost, která se týká všech lidí, nikoli jen některých, zvláště zkažených jedinců (srv. např. Ř 3,9–18.23). Ačkoli je to logicky těžko pochopitelné, lidé se svým myšlením a jednáním ocitají v napětí, konfliktu s Bohem, stvoření se staví do odporu proti svému Stvořiteli. To naznačují výroky o hříchu v jednotném čísle: Nemluví o jednotlivých činech, nýbrž o širší a trvalejší skutečnosti či situaci. Zvláště apoštol Pavel uvažuje o hříchu jako o jakési nadosobní moci, která ovládá lidské srdce a člověk není schopen se z jejího vlivu sám vymanit. Zákeřná síla hříchu se podle Pavla projevuje v tom, že dokáže pervertovat, zneužít i nástroj určený k svému potlačení, totiž příkazy Božího zákona (srv. Ř 7,7–13).

Znamená-li hřích základní rozpor mezi člověkem a Bohem, je tím také řečeno, že pro člověka je základním ohrožením, zasahuje jeho vlastní existenci. To novozákonní svědkové – opět v navázání na Starý zákon – vyjadřují ve výpovědích o těsném sepětí hříchu se smrtí. Výrazně to ukazují dva krátké Pavlovy výroky. Na jednom místě Pavel napsal, že „hřích je zbraní (doslova ostnem) smrti“ (1K 15,56). To znamená, že teprve hřích smrti propůjčuje její tragickou sílu, činí z ní skutečnost nadevše bolestnou, neboť staví lidský život do odporu k jeho dárci, Bohu, a tak ze smrti činí skutečnost definitivní, absolutní platnosti. Druhý výrok nahlíží tutéž věc z druhé strany: „Smrt je mzdou hříchu.“ (Ř 6,23). Tedy smrt je valuta, kterou hřích platí tomu, kdo se dal do jeho služeb. Ačkoli je cesta hříchu obvykle lákavá, slibující kdejaký zisk, nakonec je „ziskem“ absolutní ztráta.

Otázka po původu hříchu, tedy po tom, jak či odkud se v člověku ten vlastně nelogický odpor proti Bohu bere, zůstává i v Novém zákoně nezodpovězena. Hřích je záhada. Novozákonní výpovědi o hříchu podobně jako pozdější úvahy křesťanské věrouky se v této věci pohybují v napětí mezi dvěma póly. Jeden jsme již zmínili: Hřích je považován za jakýsi mocný vliv, který člověka přesahuje – jednak v tom, že se týká všech lidí, charakterizuje jejich situaci, jednak v tom, že člověk není schopen se mu s dokonalým úspěchem vzepřít. V tomto smyslu platí, že hřích člověku není vlastní, je pociťován jako cizí moc, která ho zneužívá a škodí nejen jeho okolí, nýbrž i jemu samotnému. Člověk není hříšný svou podstatou. Na druhé straně je však hřích důsledně chápán jako vina, cosi, co přece jen vyvěrá z lidského nitra. Nejen selhání či omyl, nejen důsledek slabosti, za niž člověk nakonec nemůže, nýbrž provinění, za něž člověk nese před Bohem odpovědnost. Hřích je také vždy projev lidské vůle, důsledek rozhodnutí. Hřích je poddanství, otroctví – ale také vina.

I tady můžeme odkázat k výkladu apoštola Pavla, tento důraz je zřejmě hlavním důrazem jeho vylíčení situace „pohanského“ lidstva před Bohem (Ř 1,18–28). Situaci těch, kdo nevěří Hospodinu, podává nikoli jako politováníhodný důsledek toho, že se nesetkali s autentickým svědectvím o Bohu, nýbrž jako důsledek vzpurného rozhodnutí: „Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni… zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka.“ To je jistě velmi jednostranná charakteristika a sotva by ji bylo možno považovat za výstižný popis konkrétních případů. Jako schematický, vyostřený poukaz na „podstatu“ pohanství, které Pavel chápe jako falešné, převrácené náboženství, jemuž je svým způsobem nakloněn zřejmě každý člověk, však výstižná je. Tato převrácenost, jež není nešťastná náhoda, nýbrž projev pyšné sebestřednosti člověka, je pak podle Pavla kořen všech možných zlých a škodlivých činů, jejichž exemplární výčet je jedním z katalogů, které jsme připomněli na začátku.

Ještě jsme však nezmínili skutečnost, která je pro novozákonní pohled na hřích zcela určující. To, že je v Novém zákoně hřích považován za zásadní problém člověka a že se o něm tak často mluví, není dáno nějakou fascinací zlem ani mravokárnou přísností, jíž by Ježíš a novozákonní autoři vynikali. Naopak: O hříchu se tu mluví jako o skutečnosti, jež byla Božím jednáním v Ježíši Kristu překonána. Hlavním novozákonním poselstvím o hříchu je poselství o jeho odpuštění. Toto odpuštění nebo také Boží „milost“, o níž v této souvislosti mluví hlavně Pavel, však nezlehčuje problém hříchu ani „nezměkčuje“ spravedlnost Božího soudu, stojícího důsledně proti zlu. Poselství novozákonního evangelia je poselství o přemožení hříchu. Vychází z významu Ježíšova ukřižování a vzkříšení, jež bylo na samém počátku křesťanství pochopeno jako ústřední a rozhodující jednání Boží. Kristova poprava na kříži se tak stala zároveň odhalením radikální závažnosti lidského hříchu (zde lidský odpor proti Bohu dosáhl svého maxima), ale také nezvratitelným svědectvím o jeho překonání (Bůh Krista neobhájil potrestáním či rovnou likvidací těch, kdo ho k nespravedlivé smrti přivedli, zastal se ho však ještě mocněji jeho vzkříšením). O tuto skutečnost se opírá novozákonní svědectví, že odpuštění hříchu je reálně možné, že to není ani slabost, rezignující před zlem, ani svévolná nespravedlnost, relativizující vinu.

Dosud jsme se v tomto pokusu stručně vystihnout hlavní důrazy novozákonního svědectví o hříchu opírali především o výklady apoštola Pavla, který tento problém soustavně promýšlel. Na závěr doplníme dva postřehy z tradice evangelií, zvláště synoptických.

Hřích jako hlavní problém lidské existence zdůraznil už nejstarší z evangelistů, Marek. V jeho uspořádání Ježíšova příběhu má zlomový význam vyprávění o Ježíšově setkání s jakýmsi ochrnutým člověkem (Mk 2,1–12; sr. Mt 9,1–8; Lk 5,17–26; J 5,1–14). Ježíš tohoto člověka, jehož k němu odvážným a vynalézavým způsobem dopravili jeho přátelé, nakonec uzdraví, ale nejdřív ho „pouze“ ujistí o odpuštění jeho vin. Právě tímto slovem však narazí na odpor přítomných teologů, kteří ho začnou podezírat z nemístného zasahování do výlučně Boží kompetence a obviní ho z „rouhání“. Podle Markova podání právě zde začíná konflikt, který nakonec Ježíše bude stát život (srv. Mk 14,63–64). To, že pomoc, kterou Ježíš lidem přinesl, spočívá ve „vysvobození z hříchů“, pak zdůrazňují ve svých úvodech i všichni ostatní evangelisté (Mt 1,21; Lk 1,77; J 1,29).

Evangelista Lukáš pro vystižení situace člověka postiženého hříchem a pro vystižení Božího jednání na pomoc hříšníkovi užívá obrazu „ztraceného“ a jeho „hledání“. Lukášovský Ježíš pomocí této metafory vystihuje základní obsah a smysl svého působení (Lk 9,10: „Syn člověka přišel, aby hledal a zachránil, co se ztratilo“) a obsahové jádro Ježíšova učení v tomto evangeliu tvoří trojice podobenství o hledání ztraceného (Lk 15). Poslední z nich ukazuje na postavě „marnotratného“ syna, že vzdálení otci, tedy cesta, na niž se vydává člověk plně soustředěný sám na sebe a toužící se osamostatnit, s sebou zároveň nese odcizení sobě samému: Když se syn, ztracený ve vzdálené cizině, rozpomíná na svého otce, vypravěč tu poznamená, že „šel do sebe“, vrátil se sám k sobě (Lk 15,17). Je tu názorně předvedena paradoxní povaha hříchu – právě lidská snaha po absolutní samostatnosti vede ke ztrátě identity, touha po absolutní svobodě končí v závislosti, a naopak návrat k otci vede k získání důstojnosti a praktické svobody.

Souhrnem můžeme říci, že novozákonní svědkové vidí problém hříchu mnohem hlouběji než v rovině morální. Hřích tu označuje základní narušení vztahu člověka k Bohu a rozmanité konkrétní projevy nemorálnosti jsou chápány jako důsledky tohoto porušení. Jeho náprava v Kristu, jež je hlavním obsahem novozákonního poselství, se proto týká celku existence člověka, a teprve druhotně, ač nikoli nevýznamně, jeho morálky.

Autor přednáší novozákonní biblistiku na ETF.

Vytisknout