O Lutherovi hutně [Vladimír Roskovec]

Tato nevelká knížka, vydaná k Roku reformace, je doplněným a rozšířeným textem přednášky, kterou autor přednesl v lednu 2016 na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Walter Kasper (nar. 1933) je pro dané téma osobou nadmíru povolanou. Profesor systematické teologie v Münsteru (1964–1970) a v Tübingen (1970–1989), v letech 1989 až 1999 biskup diecéze Rottenburg­-Stuttgart. V roce 1999 byl povolán do Říma a jmenován sekretářem Papežské rady pro jednotu křesťanů, v roce 2001 se stal jejím předsedou a tuto funkci zastával až do roku 2010. Zároveň byl předseda Komise pro náboženské vztahy se Židy. V roce 2001 jej papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem.

W. Kasper je dobře znám i českým čtenářům, z jeho četných knih jich byla řada přeložena do češtiny. Za připomenutí stojí první z nich, Dogma pod Božím slovem, přeložená Jiřím Němcem, kterou vydala v roce 1971 Česká katolická charita v Ústředním církevním nakladatelství. (V roce 1996 tuto knihu znovu vydal Vyšehrad.) Předmluvu k českému vydání napsal Karl Rahner během svého pobytu v Praze a v první kapitole je oddíl s názvem „Oč šlo Lutherovi?“ Za plně rozvinuté normalizace pak mohly Kasperovy knížky v češtině vycházet buď v zahraničí (Uvedení do víry, Křesťanská akademie v Římě 1987) nebo v samizdatu (pojednání O víře, 1989). Po roce 1989 pak vyšlo česky osm Kasperových spisů, knížka, kterou tu představujeme, je tedy devátou v této řadě.

Autor jako by se v ní ke zmíněné otázce „Oč šlo Lutherovi?“ vracel. Text je rozdělen do sedmi stručných kapitol, kterým předchází úvodní úvaha „Různé pohledy na Luthera a proč je nám Luther cizí“. Nejde jen o to, že témata jako odpustky nebo ospravedlnění buď přestala být aktuální, nebo v nich došlo v poslední době k dalekosáhlému konsenzu. Cizí je nám především doba, v níž Luther žil a působil, její problémy a způsob myšlení. Tento kontext autor podrobněji vysvětluje v první kapitole jako napětí mezi končícím středověkem a nastupujícím novověkem, které se projevuje v církvi nejen mnoha zlořády a povrchní zbožností, ale i snahami o reformu.

V následujících třech kapitolách W. Kasper předkládá klíčové myšlenky Lutherovy teologie, jejich ohlas, okolnosti jejich šíření. Zdůrazňuje, že Lutherovi šlo o reformu církve, jejíž nezbytnost byla zřejmá velkému počtu jeho současníků i předchůdců. Ostatně i řád augustiniánů, jehož byl Luther členem, byl řád reformní. Lutherovým cílem bylo „obnovit katolickou církev, tj. veškeré křesťanstvo, z duchu evangelia“. Rozhodně neměl v úmyslu zakládat oddělenou reformní církev. Kasper cituje protestantského teologa Wolfganga Pannenberga: „Vznik samostatné luterské církve není úspěch, nýbrž nezdar reformace.“ Když tehdejší Řím a biskupové Lutherovu výzvu k pokání nevyslyšeli a odpovídali polemikou a odsouzením, Lutherovy názory se radikalizovaly a obracel se s nimi na šlechtu a vedení říšských měst. Další vývoj, v němž se uplatňovaly četné a složité politické a ekonomické vlivy, které nebylo možno v rámci jedné přednášky podrobně analyzovat, charakterizuje Kasper jako nástup „konfesního věku“. V něm po rozdělení církve postupně rostla vzájemná nevraživost, prohlubovalo se odcizení a docházelo k dalším a dalším štěpením křesťanských církví. Tento konfesní věk trval až do 20. století a jeho konec je spojen se vznikem ekumenismu, jehož stručné historii a výsledkům je věnována kapitola pátá.

V čem vidí W. Kasper „ekumenickou aktuálnost Martina Luthera“ (šestá kapitola)? I když ve vztazích mezi křesťanskými církvemi „místo kontroverze nastoupil dialog“, na cestě k jednotě zbývá vykonat ještě mnoho. „Nejen recepce posledního koncilu, právě tak recepce Luthera není ještě zdaleka u konce, a to ani v evangelických církvích.“ Kasper v této souvislosti připomíná Lutherovo učení o večeři Páně a jeho zbožnost s večeří Páně spojenou. „Musíme a můžeme se nově zabývat také otázkou, která je pro pokrok v ekumenismu zásadní, totiž jak chápat církev, úřad a eucharistii a jejich vzájemný vztah.“

Jako výhled do budoucnosti vidí „ekumenu milosrdenství“ (sedmá kapitola). „Nejdůležitějším příspěvkem Martina Luthera k dalšímu rozvoji ekumeny nejsou neuzavřené ekleziologické pokusy, nýbrž skutečnost, že vycházel z evangelia o Boží milosti a milosrdenství a vyzýval k obrácení. Poselství o Božím milosrdenství… je i dnes odpovědí na znamení doby a na naléhavé otázky mnoha lidí. Jedině Boží milosrdenství může zahojit hluboké rány, jež Kristovu tělu, jímž je církev, zasadilo rozdělení křesťanstva.“ V tom autor plně souzní s papežem Františkem. Na závěr rozvíjí obraz stromku z Lutherova výroku „Kdybych věděl, že zítra nastane konec světa, zasadil bych ještě dnes jabloňku“ a vyzývá evangelické i katolické křesťany, aby využili příležitosti, kterou nabízí rok 2017, k společnému svědectví, v dnešním světě zvláště potřebnému.

Cennou složkou publikace je poznámkový aparát, do něhož autor soustředil spoustu informací, pro které při přednášce nebylo místo. Jde především o četné odkazy na literaturu k tématu, ale i o různé krátké osvětlující komentáře.

Dovolím si je doplnit poznámkou, že k tématu ekumenismu vyšel v češtině Kasperův spis Duchovní ekumenismus (Karmelitánské nakladatelství, 2008) a k tématu Božího milosrdenství knížka Milosrdenství. Základní pojem evangelia – klíč křesťanského života (CDK, 2015). W. Kasper je i spoluautorem publikace Fischer, H. J., Horn, S. O., Kasper, W., Pottmeyer. H. J.: K čemu je církvi papež? (CDK, 1997).

Kasperova knížka o Lutherovi rozhodně stojí za přečtení. V hutné formě předkládá podnětné myšlenky – a nezabere příliš času.

Vladimír Roskovec

Walter kardinál Kasper: Martin Luther. Ekumenická perspektiva
Praha, Vyšehrad 2017, 80 s.

Vytisknout