O FESTIVALU DEVĚT BRAN A VLAKU LUSTIG

O FESTIVALU DEVĚT BRAN A VLAKU LUSTIG

Prosím o stručnou rekapitulaci tvého producentského období, které by se dalo nazvat „Od festivalu Khamoro k festivalu Devět bran“.

V roce 1999 jsem spolu s válečnou imigrantkou ze Sarajeva, filmovou producentkou Jelenou Silajdžič, založil Světový romský festival Khamoro. Při přípravě druhého ročníku nás dva v klubu zvaném U Koníčka seznámil Ivan M. Havel, a ty ses mě zeptal, jestli neuvažuji též o festivalu hudby židovské.

Ano, to je pravda. A tys pak za rok přišel už s hotovým konceptem zase ke Koníčkovi, kde jsem byl s tehdejším ředitelem Transgasu Tomášem Tichým, a ten na místě projevil ochotu festival sponzorovat. Takto se za pouhá dvě kavárenská povalování ten festival zrodil. Já jsem ti pak dal seznam židovských muzikantů, které bych v Praze rád slyšel, a tím byla ta těžší část zrodu festivalu vyřešena. Pověz mi prosím ještě něco o té části „lehčí“ – jak jsi to celé realizoval?

Po letní návštěvě festivalu židovské kultury v Krakově jsem v roce 2000 založil festival, věnovaný fenoménu česko-německo-židovské kultury, jímž Praha v meziválečném období světově proslula. Festival jsem proto pojal jako pestrobarevnou mezinárodní přehlídku napříč uměleckými žánry.

Opustil jsem Khamoro a tomuhle jsem se začal věnovat naplno. Můj dlouholetý přítel Zdeněk Zbořil přišel s myšlenkou pojmenovat festival podle slavného literárního díla Jiřího Mordechaje Langera Devět bran. Záměr festivalu pak nejlépe vystihl jeho prezident, spisovatel Arnošt Lustig:

„Osudy válečné židovské generace se podobají Atlantidě navždy zmizelé v moři. Židé se ztratili v masové vraždě, nemají hroby. Zůstala po nich jen paměť. Mohou žít pouze v obrazech. Festival židovské kultury Devět bran je snahou živých uctít své mrtvé. Ale je to život, kterým se k nim vracíme, jako po citovém mostě. Filmem, literaturou a divadlem, zpěvy a tancem. Krásou, která obnovuje smysl všech věcí. A odehrává se v Praze, kdysi ostrově tří národností, nejplodnějším kulturním centru své doby.“

Jak se festival vyvíjel?

První ročník se uskutečnil v Praze v listopadu roku 2000 a byl velmi ambiciózní. Jeho rozsah a délka zůstaly dodnes nepřekonány (však jsem si taky další dva roky lízal rány). Ale ta zkušenost byla pro další vývoj k nezaplacení. Kromě Prahy se místem konání stala i další města: Karlovy Vary, Cheb, Kroměříž, Holešov, Ostrava, Terezín a dost dalších. V Trutnově a Kolíně se festival udržel dodnes.

Postupně jsem dramaturgickou koncepci zaměřil na seznamování s kulturou židovské diaspory nějaké země, jejíž umělci přijedou na festival k nám a čeští umělci, kteří prezentují židovskou kulturu v našem pojetí, odcestují zase tam. Festival už takto hostoval v Berlíně, Londýně, Madridu, Bratislavě, Bukurešti, Istanbulu, Moskvě, Štrasburgu a v Toledu.

Od roku 2012, kdy vyjel na svou pouť po železnici „Vlak Lustig“ s adaptací hry Arnošta Lustiga Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, se počet měst, která festival v České republice i v zahraničí navštívil, rozšířil o dalších dvacet tři (například Olomouc, Pardubice, České Budějovice, Zlín, Jihlava, Lodž, Varšava, Osvětim, Krakov, Poprad, Košice…). Festival je financován z 20–30 % z veřejných zdrojů a zbylých 70–80 % získává od soukromých firem. Od počátku jsem Devět bran koncipoval jako věc nekomerční – nevybírám od diváků vstupné. Mým záměrem je zpřístupnit festivalové aktivity co nejširšímu publiku, s důrazem na účast těch mladších. Zajištění peněz pro takovouto záležitost je velmi náročné a podléhá mnoha okolnostem. Této činnosti věnuji nejvíce času, je to také nejvíce stresující. Po 17 letech činnosti musím každý rok znovu a znovu o peníze bojovat, výsledek není nikdy jistý.

Jací byli nejvýznamnější účastníci festivalu Devět bran?

S neskrývaným potěšením bych nejradši vzpomněl jména všech umělců, kteří za těch 17 let vystoupili. Z hudebníků zmíním alespoň famózního britského houslistu Nigela Kennedyho, polskou skupinu Kroke, izraelského mystika Šlomo Bara a jeho skupinu Habrera Hativit, pilíře amerického klezmerového revivalu Kapelye a Klezmatics, Boba Cohena a Di Naye Kapelye, mužský sbor Velké synagogy v Moskvě s kantorem Baruchem Finkelsteinem, dirigenty Libora Peška a Elli Yaffeho, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, klavíristu Martina Kasíka a houslistu Pavla Šporcla.

Mojí původní profesí je herectví, proto jsem měl zájem na kvalitní části divadelní a filmové. Vzpomenu ještě izraelské národní divadlo Habimah (s hrou Bertolta Brechta Kavkazský křídový kruh) a bratislavské Divadlo Aréna (hra Tiso v hlavní roli s neuvěřitelným Mariánem Labudou).

Z dalších tvůrců rád uvedu alespoň tato jména: Deborah Lipstadt, Jan Němec, Jiří Krejčík, Matěj Mináč, Lenka Reinerová, Eva Kantůrková, Stanislav Motl…

Vlak Lustig“ je zřejmě mediálně nejzajímavější událostí Devíti bran. Proč jsi se rozhodl právě pro Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou?

Arnošt Lustig byl po nezapomenutelných sedm let prezidentem festivalu. Pro mne byl úžasnou podporou při neustálém boji za jeho pokračování (a proti některým lidem, kteří nejen, že festival nepodporovali, ale ještě ke všemu házeli klacky pod nohy). Ve chvílích, kdy jsem umdléval, byl Arnošt Lustig naladěn bojovně. Co byly naše potíže proti tomu, co zažil? Pořádal besedy a diskuse, rozséval humor a energii, byl to prostě vynikající parťák a kamarád.

V únoru 2011, po jeho smrti, jsem přemýšlel, jak mu vzdát hold. Jako divadelníkovi mi byla blízká myšlenka vzpomenout Arnošta dramatizací jeho díla. Po půlročním přemýšlení jsem zvolil právě jeho „Modlitbu“, protože jsem usoudil, že je to pro divadelní zpracování nejlepší předloha. O realizaci představení jsem požádal Petra Kracika, režiséra a ředitele Divadla pod Palmovkou, s nímž jsem dlouhodobě spolupracoval.

Jak vznikla idea hry v plenéru?

V té souvislosti – bylo to někdy na podzim 2011 – mě napadlo odehrát představení co nejvíce realisticky, tedy na nádraží ve speciálně upraveném vagónu. Všichni mě od toho zrazovali: to nevyjde, nebude to fungovat, je to logisticky příliš náročné, ne-li přímo nemožné atd. Mě ale takto vzrůstající výzva naopak tím více motivovala. Ohlásil jsem se směle u Gustava Slámečky, tehdejšího generálního ředitele ČD Cargo, který mě kupodivu nevyhodil, ale naopak řekl, že je to výborný nápad a ihned pověřil dva pracovníky realizací. Jedním byl Jakub Ptačinský, který se mnou prošel celou dlouhou cestu od nápadu až k hotové hře. Scénograf Milan David připravil s Ing. Šimonem z depa ČD Carga v Ústí nad Labem úpravu nákladního vagónu pro potřeby divadelního představení. Vagón byl hotov v dubnu 2012 a začala závěrečná fáze přípravy „Vlaku Lustig“, jak jsme jej pojmenovali. Během dalších dvou měsíců jsem už měl vymyšlenu celou soupravu – k divadelnímu vagónu přibyly ještě tři další vagóny, dva nákladní „dobytčáky“ a jeden osobní „rybák“. V jednom z „dobytčáků“ byla umístěna výstava, v druhém se odehrávaly besedy a filmové projekce. V „rybáku“ bylo vytvořeno zázemí pro herce, kostýmy, maskérnu, techniku a produkci.

ČD Cargo zajistilo též parní lokomotivu na zahájení a zakončení projektu, SŽDC (Správa železniční dopravní cesty) se postarala (i finančně) o dopravní cestu u nás a PKP CARGO v Polsku. České dráhy, Ministerstvo kultury, Česká pošta a ČEPS (Česká energetická přenosová soustava)přispěly finančně. Vojenský historický ústav uspořádal výstavu. Velká mediální podpora přišla ze strany České televize a Českého rozhlasu.

A pak už jsem naplánoval cestu po 14 krajských městech v České republice a dvou městech v Polsku – Krakově a Osvětimi.

Celé se to zdá být poněkud nepravděpodobné. Neměli jste žádné větší potíže? Třeba při nastudování, realizaci, představeních? Jaké jsou reakce a co zamýšlíš dál?

Pokud si vzpomínám, při nastudování žádné větší problémy nebyly. Ty nastaly při logistickém zabezpečování cest, ale i to se nakonec díky všem složkám Českých drah podařilo týden před výjezdem vlaku naprosto bezchybně zařídit. Dohromady do letošního již pátého ročníku Vlaku Lustig bylo bez problémů odehráno 78 představení, včetně divadelních produkcí, tedy ne ve vlaku. Musím poděkovat všem zúčastněným.

Znamenité jsou i ohlasy. V Čechách i v zahraničí diváci hovoří a média shodně referují o tom, že to byl nejsilnější divadelní zážitek jejich života.

Teď uvažuji o tom, jak dostat „Vlak“ do škol. Mohl by to být pracovní název vzdělávacího programu pro střední a vysoké školy i pro pedagogy.

S tím nejsilnějším divadelním zážitkem souhlasím! Nikdy nezapomenu, jak se mi už při počáteční ostré střelbě za vagónem udělal „knedlík“ v krku – a dál to už bylo celé totálně uzemňující. Obraťme list kupředu: Jaká je budoucnost festivalu?

V rámci 17. ročníku festivalu Devět bran jsme chtěli připomenout v Evropě nepříliš známou historickou skutečnost, související s tím, že čínská Šanghaj byla ve třicátých letech 20. století jediným místem na světě, které nežádalo vstupní víza. Pro téměř 30 000 evropských (z toho 450 československých) Židů, prchajících před německým nacismem, znamenala svět, kde mohou žít a snad i přežít. I když se v době japonské okupace Šanghaje v roce 1937 a především po nátlaku hitlerovského Německa v roce 1942 životní podmínky židovských přistěhovalců výrazně změnily k horšímu (nedostatek jídla, otřesné hygienické podmínky, epidemie), přesto téměř všichni Židé v Šanghaji přežili. Šanghajský rabín Šalom Greenberg toto období popsal jako období, kdy „Židé měli s Číňany zvláštní bratrský vztah, vztah lidí pronásledovaných“, a dodal: „I dnes jsou Židé vděčni Číňanům za to, že se k nim chovají jako rovní k rovným, jako k lidským bytostem.“

Tento historický fakt i osobní zkušenost v Číně přeživších československých Židů jsme chtěli promítnout do kulturně-společenského programu festivalu Devět bran 2016.

Svůj díl štěstí jsme si však zřejmě vybrali při realizaci „Vlaku Lustig“. Pak nás opustilo. Po půlročních přípravách a slibech podpory projektu „Šanghaj, město zachráněných“ vše padlo na absolutním selhání ze strany generálního partnera CEFC (čínská investiční společnost), zastupovaného bývalým ministrem obrany Jaroslavem Tvrdíkem.

Nadto festival nemá generálního partnera. Do roku 2010 jím byla firma Zentiva, to však po jejím převzetí francouzským farmaceutickým koncernem skončilo. Myslím, že francouzští majitelé udělali chybu; Vlak Lustig byl zařazen mezi 60 nejzajímavějších evropských uměleckých projektů a udržuje si stále vysokou pozornost a návštěvnost diváků.

Takže přes již nepopiratelnou, v oblasti kultury velmi neobvykle dlouhou a úspěšnou tradici je další pokračování festivalu Devět bran opravdu „na vodě“. Proto uvítáme jakoukoliv podporu.

K tomu se mohu jen připojit, s douškou, že schází především podpora materiální. Víra a vůle ti očividně nechybí. Přeji zdar tvé bohulibé činnosti a pěkně děkuji za rozhovor.

Pavel Chalupa je herec, producent a ředitel festivalu Devět bran.

Vytisknout