Nepokradeš (Václav Peřich)

Nepokradeš

Václav Peřich

Tři přikázání Desatera jsou vyjádřena nejstručněji, jak je jen možno, jedním slovem. Snad je to dáno očividnou povahou onoho zla, jehož se má člověk vyvarovat. Zdánlivě nepotřebuje žádné objasňování nebo zdůvodňování – všechno je jasné – nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš! Ovšem právě ta zjevnost a očividnost zlého, před nímž jsme varováni, nám někdy odvede pozornost od mírnějších forem odklonu od správné cesty. Jak nenápadně jsme někdy lákáni odbočit někam, kde už se cítíme být jakoby mimo působnost Zákona, protože přece, „o nic nejde“, „nikomu neubližujeme“, „žádnou věc si svévolně nepřivlastňujeme“. Všichni synoptičtí evangelisté popisují přece situaci, kdy Ježíš a učedníci procházejí obilím, učedníci mají hlad, trhají i mnou klasy a zrní jedí [Mk 2,23, Mt 12,1, Lk 6,1]. To se jeví farizeům jako doklad toho, že Ježíš nechá učedníky jednat mimo požadavky Zákona, avšak nikoli proti zákazu krádeže (chudý člověk se podle zákona smí nasytit na poli svého bližního, jen si odtud nesmí nic odnést [Dt 23,26]), nýbrž jako porušení posvátného klidu soboty. A Ježíšova odpověď farizeům ukazuje několik argumentů, jejichž zjednodušené vyústění je vyjádřeno výrokem „sobota je učiněna pro člověka a ne člověk pro sobotu.“ [Mk 2,27] My se také často ocitáme v situacích, kdy nám připadá, že tady se na nás požadavky Zákona vztahovat nemohou, protože jsme příliš chudí, protože jsme jako král David ve výjimečné situaci, protože to, co činíme, je posvátné svým účelem jako konání obětí ze strany levitů. A může nám snadno uniknout, že takový výklad naší situace je mnohdy našeptáván tím, co apoštol Pavel nazývá hříšnou přirozeností.

Proto je pro nás velmi užitečné, když prostému a jednoslovnému přikázání Nepokradeš zkusíme porozumět v širší souvislosti ostatních pokynů Zákona. Ono nám i ve své jednoduchosti poskytuje daleko bohatší program, než zřeknout se zlodějského jednání. Jen je potřebné uvědomit si, že toto nabádání ke zdrženlivosti vůči všemu, co není naše, je vysloveno mezi dvěma jinými a naprosto klíčovými přikázaními, která vymezují prostor pro naše jednání. Když Mojžíš v údolí naproti Bét-Peóru opakuje celé Desatero [Dt 5], začíná: Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh…, a nakonec Nebudeš dychtit… – uzavírá soubor pokynů, které bychom mohli brát prostě jako návod k použití pro náš vlastní život. A není to obyčejná řada pokynů, právě ten první a také ten poslední utvářejí jakési dimenze, v nichž je potřebné porozumět i těm příkazům ostatním. Ten první otevírá naši omezenost, poukazuje k Tomu, kdo nás přesahuje, a vyzývá k tomu, abychom jej jakožto dárce bytí nás samých milovali. Mojžíš vzápětí vysvětluje smysl prvního přikázání slovy Budeš milovati Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou[Dt 6,5]. Nejsme to my, kdo určují měřítka hodnoty našeho života, nemůžeme si naše životní situace vykládat jen ve svůj prospěch. A velmi podobně nás to poslední přikázání staví do dimenze dalšího vztahu – vůči bližnímu. Nebudeš dychtit … vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu[Dt 5,21].

A tak je kterékoli z oněch tří jednoslovných přikázání potřebné chápat tak, že každé jednání narušující vztah k Bohu nebo bližnímu je zároveň jednáním poškozujícím vztah k sobě samotnému. Především v těchto zásadních vazbách tkví naše bytí. Pokud nás hříšná přirozenost láká zvýhodňovat vlastní okamžikový zájem tak, že je to na úkor naší otevřenosti vůči Bohu či bližnímu, poškozujeme naše vlastní sebepojetí jakožto svobodné bytosti. Můžeme si po nějaký čas namlouvat, že ponechat si nalezenou věc, jet „načerno“ nebo zneužít čas, který byl určen pro něco jiného, lze docela dobře ospravedlnit. Avšak dříve nebo později dojdeme k pochopení, že žádné sofistikované ospravedlňování nemá valnou cenu. Nějak jsme vstoupili do příčinného řetězce kroků vynucovaných potřebou toho hledání omluv pro naše jednání. Chceme-li ale opět jednat jako svobodné bytosti, musíme přiznat, že právě v těch ne očividných ústupcích zlému není na místě ospravedlňování; je čas prosit o milosrdenství.

Text článku.
Vytisknout