Nepokradeš (Tomáš Ježek)

Nepokradeš

Tomáš Ježek

Starozákonní přikázání Nepokradeš je negativní, podobně jako další přikázání Desatera. Tato pravidla správného chování jsou obecně zákazy chování nesprávného. Nesprávné chování, dopouštět se hříchu, je prvotní. Člověk je hříšný. Jeho schopnost páchat zlo je součástí záhady Božího stvoření. Pravidla správného chování jako zákazy nesprávného chování nepochybně vznikla z mnohatisícileté zkušenosti, že existují druhy chování, které jasně znemožňují společenský život, a je proto třeba je zakazovat. Ona prastará zkušenost byla tak nesporná, hluboká, dlouhodobě znovu a znovu potvrzovaná, že se pravidlu správného chování Nepokradeš, které z této zkušenosti vychází, dostalo dvojího povýšení. Nejprve se z něj stal princip, tj. pravidlo, které už nevyžaduje žádné další zdůvodnění, a nakonec byl tento princip ještě posvěcen a definitivně zařazen na nejyšší možné místo, do Desatera Božích přikázání.

Skutečně: má-li společnost přetrvávat, je třeba některé druhy chování zakazovat a zákaz vynucovat oběma způsoby, které má každá společnost k dispozici – silou donucovacího aparátu vlády a silou sebedonucení, tj. silou svědomí. Dobrá společnost se pozná podle toho, že lidé v ní nekradou ze strachu před policií, nýbrž ze strachu před vlastním svědomím. Porušování soukromého vlastnicví má na společenský život opravdu devastující účinky.V malém i ve velkém. Kdyby nebylo možné spolehnout se na to, že nějaký předmět zůstane na svém místě a nikdo jej neukradne, nebylo by možné udělat jej součástí ani toho nejjednoduššího plánu, např. obout si ráno boty. Skotský myslitel David Hume formuloval tři přirozené nákony, jimiž se musí každá společnost řídit, chce-li existovat a neupadnout do chaosu. Zákon stability vlastnictví, zákon jeho dobrovolného převodu a zákon dodržování slibů. Ten druhý, zdůrazňujíci nepřípustnost jiného než dobrovolného převodu vlastnictví, tj nepřípustnost znárodnění, krádeže nebo vyhánění lidí z půdy, vyjadřuje přesně to, co je shrnuto v Božím přikázání Nepokradeš. Hume si také všiml, že k poznání oněch tří přirozených zákonů dospěla nezávisle na sobě různá společenství rozsetá po celém světě. Nemůže být nic jistějšího, než když ke stejnému principu dospějí nazávisle na sobě lidé z různých koutů světa.

Vymezením soukromého vlastnictví se obě sesterské společenské vědy, právo a ekonomie, zabývají už dávno. Ústředním problémem, který obě disciplíny společně řeší, je, které plány, jež si lidé dělají, musí být zajištěny, aby byla maximalizována možnost splnění plánů obecně. To znamená umět rozlišovat mezi oprávněnými plány, které musí právo ochraňovat, a ostatními, u nichž musí dovolovat, aby nebyly naplněny. Jedinou dosud objevenou metodou jak definovat prostor plánů, který bude ochraňován, a tím omezeno jejich vzájemné křížení, je vymezit každému jednotlivci meze dovoleného jednání tím,že se určí prostor předmětů, kterými je dovoleno disponovat pouze konkrétním jednotlivcům, prostor, z jehož ovládání, nejen krádeží, jsou všichni ostatní vyloučeni. Jinými slovy je třeba pravidel, která by v každém okamžiku umožňovala stanovit meze soukromého vlastnictví, a tak rozlišovat mezi mým a tvým. Moudrost, že dobrý plot dělá dobré sousedy, to jest, že lidé mohou využívat své znalosti při sledování svých plánů bez vzájemné kolize jen tehdy, mohou-li být vytyčeny jasné hranice mezi jejich příslušnými oblastmi volného jednání, je základem, na němž vyrostla každá známá civilizace, samozřejmě i ta naše křesťanská. Vlastnictví v širokém slova smyslu, v němž se toho slova užívá k zahrnutí nejen materiálních věcí, nýbrž „života, svobody a statků“, jak definoval John Locke, je jediným řešením problému individuální svobody bez vzájemných konfliktů. Právo, svoboda a vlastnictví jsou neoddělitelnou trojicí.

Dodržovat Boží přikázání bylo pro lidi vždycky těžké, až k neunesení. Kolik kliček a vytáček se jen k přikázání Nepokradeš váže. Tvořivost lidové fantazie a snaha chlácholit vlastní svědomí jakoby neznala mezí. Mnozí mají svou stupnici, komu se krást může a komu tolik ne. Nejhůře dopadá stát. Pohádky jsou plné loupežníků, ani v jedné to ale nejsou sprostí vrazi. Děti se o mikulášských zábavách převlékají za piráty. Ani ti nejsou zloději a vrazi, jen sympatičtí tvrdí hoši a zběhlí mořeplavci. Nejvíce je hrdinů, kteří bohatým berou a chudým dávají. Tato idea blahodárnosti přerozdělování přežívá až do dnešních dnů a dostává dokonce podobu vážně myšlené a praktikované hospodářské politiky. Naslouchají jí rádi lidé, kteří si myslí, že jsou na straně spravedlnosti. Od pokleslých ekonomů se idea přerozdělování dočkala hávu vědecké teorie. Podle ní je tržní ekonomika hrou s nulovým součtem, tj. ti kdo mají zisk, jej mají jen v té výši, v jaké mají jiní ztrátu. Jsou bohatí, protože okradli druhé.Ve skutečnosti je to hra, v níž se bohatství vytváří. Hospodářská politika přerozdělování tvorbu bohatství ničí a způsobuje chudobu. Tím, že lidem odnímá motiv pracovat a podnikat. Práce se štítící lenochy poučuje, že se o ně vláda vždycky postará tím, že svou donucovací sílu zaměří na bohaté, jimž ukradne výsledek jejich snažení a snažení jejich předků, a koupí si ve volbách hlasy těch, jimž politika přerozdělování umožňuje mít se dobře bez tvrdé práce.

O lidi, kteří jsou handicapováni, ať už pro své stáří, nebo nemoc, se každá vláda musí svou daňovou politikou postarat. Samozřejmě. Daně použité na tyto účely žádnou krádeží nejsou. Je jen těžké umět rozlišit, kdy je zdaňování bohatých bohulibým způsobem pomoci nešťastníkům, a kde už začíná zlodějna.

Autor je ekonom.

Text článku.

Vytisknout