Německá okupace a Křesťanská revue | Petr Krejčí

15. března uplynulo 80 let ode dne, kdy Československá republika se rozpadla pod německým tlakem na protektorát Čechy a Morava, Slovenský stát a Podkarpatskou Rus. A tak skončilo 167 dní druhé republiky, kdy v důsledku Mnichovské dohody významná část Čech a Moravy připadla německé Říši a pak v následných arbitrážích došlo ke ztrátě dalšího území republiky ve prospěch Polska a Maďarska.

Stranický systém se redukoval na dvě politické strany, a to na Stranu národní jednoty a Stranu práce. Parlament odešel v prosinci 1938 na prázdniny a již se nesešel. Byla přijata řada antisemitských opatření, zejména vůči lékařům a právníkům. Diskriminační opatření se nevyhnula ani oblasti kultury.

Křesťanská revue v březnu 1939 nevyšla, vyšlo až číslo dubnové. Kdybychom neznali dějinný kontext, v kterém číslo vyšlo, těžko bychom poznali, že vyšlo za německé okupace. Ale začteme-li se pozorněji, poznáme, že celé číslo se s okupací vyrovnává, ale tak, aniž by tato byla výslovně zmíněna.

V kapitole Poznámky je uveřejněno následující, autor je patrně Jaroslav Šimsa:

„Více než deset let jsme se pokoušeli různým způsobem, ať v Křesťanské revui nebo na schůzích a konferencích, o dorozumění s německými spoluobčany. Rádlův spis Válka Čechů s Němci byl nám programovou základnou, na které jsme vedli rozhovory s německou inteligencí. Velká je řada německých studentů, žurnalistů a profesorů, se kterými jsme stáli ve styku ať osobním, nebo na veřejném fóru. Mysleli jsme svou dorozumívací práci upřímně. Nešlo nám jen o obyčejné smiřovačky, šlo nám mnohem více o to, abychom našli s Němci společnou duchovní a ideovou basi a abychom s nimi pomáhali při výstavbě celé střední Evropy. Záleželo nám na osobním sblížení; chtěli jsme se s Němci poznat čistě lidsky, od srdce k srdci, od tváře k tváři. Cítili jsme, že propast mezi našimi národy nemůže být překlenuta, nebudeme-li se poznávat osobně, nepřiblížíme-li se k sobě s otevřenou duší, jako lidé k lidem, nepochopíme-li vzájemně svých lidských starostí a tužeb. Věděli jsme, že nejtěžší překážkou pro smír našich národů jsou abstraktní předsudky, umělé, neživotně skreslené obrazy, jaké máme jeden o druhém. Proto jsme chodili za německými přáteli, proto jsme je zvali do svých kroužků, ano i domovů. Kolik německých přátel přijelo za námi z Říše, kolik známých i méně známých sudetských Němců sešlo se s námi při nejrozmanitějších příležitostech! Litujeme-li dnes něčeho, pak jen toho, že jsme ve svém úsilí nebyli ještě pilnější a soustavnější!

Snadné to ovšem nebylo se domluvit. Řeč nás nedělila, jazykově jsme se pokoušeli na obou stranách dorozumět se, jak jen to bylo možno. Ale uvědomovali jsme si, že naše ideové zaměření je různé. Duchové a dějinné dědictví německého lidu je jiné než odkaz, kterým jsme žili my. Ale i tu jsme se snažili o dobrou vůli, kladli jsme ideu proti ideji, myšlenku vedle myšlenky, program vedle programu; hledali jsme rozdíly i styčné body a tázali jsme se, zda za našimi národními tužbami je něco společného, co z nás činí občany jednoho duchovního a kulturního společenství. Výsledné odpovědi byly hned záporné, ale hned zase slibné a nadějné. Byli jsme přesvědčeni, že pouze na této duchové, nepolitické a upřímně lidské cestě může se dostat Čech k Němci a Němec k Čechu. Nikdy jsme se neúčastnili politických štvanic proti německým spoluobčanům. I tenkráte, když jsme viděli hluboké rozdíly myšlenkové mezi sebou a nimi, věřili jsme v účinnost duchovního zápasu více než v mocensky politické zápolení. Zářijové události naše pokusy přerušily.

Byli-li jsme dříve my, Češi, více odpovědni za národnostní dorozumění, přejímají nyní němečtí přátelé tuto odpovědnost. Naše svědomí, přes všechny nedostatky, je čisté, náš pohled do budoucnosti klidný. Naši němečtí přátelé nepopřou, že jsme měli dobrou vůli, že se nám vždy protivilo zrádcování a národnostní štvaní. Vyslechli jsme je vždy s takovým porozuměním, jakého jen jsme byli schopni. Názory, které nám byly cizí, vyvraceli jsme zbraněmi myšlenkovými, mravními i náboženskými. A proto se spoléháme, že stejným způsobem se budou blížit nyní oni k nám. Nemáme, čeho bychom tajili. Dnes, právě dnes, kdy pro nás přestala obyčejná politika, jeví se nám odkaz našich dějin v záři tím vznešenější a mohutnější. Být Čechem, to neznamená jen česky mluvit, zpívat české písničky, tancovat českou polku a besedu, chodit v českých národních krojích a pěstovat půvabný český folklor. Být Čechem znamená nám uvědoměle žít plným bohatstvím české duchovní vzdělanosti od sv. Václava a sv. Vojtěcha k Milíči a Matěji z Janova, přes Husa a Komenského k Palackému a Masarykovi. Odkaz těchto postav žije v nás a dává směr našemu myšlení, cítění i chtění. Tu se ukáže státnická i lidská moudrost našich německých přátel, zda budou mít dobrou vůli a respekt k tomu, co plní naše nitra. Všichni, s nimiž jsme hovořili, Kundt, Sebekowsky, K. Henlein, dr. G. Peters a prof. Ed. Winter (ať jmenuji jen některé z mnohých), vědí, jak vážně a opravdově jsme se pokoušeli vystihnout to, co v českém životě je nejvyšší; vědí, čím hoří naše srdce a jak pracuje náš rozum. Nemáme, co bychom tajili a zač bychom se styděli. Záleží na nich, budeme-li si lidsky rozumět, či budeme-li se víc a víc rozcházet. Jako jsme dříve důvěřovali jen v cestu duchovního dorozumění, tak v ni věříme i dnes.“

Ernst Kundt (1897–1947) byl horlivý člen Sudetoněmecké strany a později funkcionář NSDAP. Podílel se na vyvražďování židů v Polsku. Popraven v Praze roku 1947. Wilhelm Sebekovsky (1906–1981) byl vedoucí činitel Sudetoněmecké strany, Konrad Henlein (1898–1945) vedl za Sudetoněmeckou stranu jednání s československou vládou a byl vedoucí činitel protistátního puče v září 1938. V květnu 1945 spáchal sebevraždu.

Gustav Peters (1885–1959) byl pracovník německé univerzity a do roku 1938 poslanec za SdP. Eduard Winter (1896–1982 Berlín) byl německý teolog a historik. Zemřel v NDR.

Křesťanská revue se v dubnovém čísle v článku „Mladý křesťan v národě a ve státě“ věnuje úloze mladých křesťanů. V závěru článku se píše:

„Křesťan se přirozeně obrací k Bibli pro orientaci i v takových otázkách, jako je posuzování národa a státu. S pojmem národa se setkáváme záhy ve Starém zákoně a nacházíme zde i vysvětlení, že rozdělení lidstva na národy vzniklo jako trest za pýchu lidstva (Genesis XI.). Národové však existují, aby sloužili Bohu, který je „jejich Bohem“ jen potud, pokud lidé chtějí přijmouti fakt, že jsou „jeho lidem“.

Stejně o národech mluví Nový zákon a zamítá představu zvláštních výsad pro kterýkoli národ (Matouš III. 9 a Jan VIII. 39). Podle učení apoštolského (ve Sk. a Epišt.) patří křesťané k svátému národu (I. Petr VI. 9), který jest církev, a jsou tedy nejprve občany království Božího. Národové mají místo v plánu Božím, a On zůstává jejich soudcem (Iz. II. 4) a nové Království, které hlásal Kristus, překlene teprve všechna rozdělení mezi národy.

Také o státu se Nový zákon zmiňuje, a to jednak v evangeliu, kde je řeč o císaři a daních, a pak obšírně v epištole k Řím. (kap. XIII.).

Proto vztah křesťana ke státu má dvojí stránku. Křesťan má sloužit státu loyálně a konstruktivně, pokud tento plní své pravé poslání. Jestliže však stát je neplní nebo výslovně jedná proti němu, má křesťan za úkol „více poslouchati Boha než lidi“ (Skut. V. 29).

Z tohoto hlediska posuzujeme pak také nacionalismus. Křesťan se má stavěti positivně k národu, poněvadž je to první pole služby, na které nás Bůh postavil, a proto máme povinnost pomáhati v budování politického, sociálního a kulturního života svého národa. Tato spolupráce však nemůže být neomezená nebo nekritická. Křesťan se musí varovat toho, aby viděl ve svém národě zdroj a měřítko vší spásy, aby jej vyvyšoval na nejvyšší místo nebo přijímal takovéto nároky svého národa. Nacionalismus, který se stává vírou nebo životní filosofií a který si žádá žití bez ohledu na práva ostatních národů, je nutno zamítati. Podobně se tomu má i se státem. Křesťan chce být loyálním občanem a bráti na sebe odpovědnost za různé úkoly, ale i zde má spolupráce určité meze. …

Jakým positivním způsobem může křesťan sloužiti svému národu a státu?

Jaké poslání má tedy křesťanská mládež v národě a ve státě?

Toto poslání má dvojí stránku:

a) Jednak musíme pomáhati svému národu a státu co nejloyálněji, aby mohly plniti svůj Bohem vytčený úkol;

b) na druhé straně musíme se brániti všem pokusům různých států a národů, rozšiřujících si svou činnost, která patří jedině Bohu nebo církvi.

Ve skutečnosti se oba tyto úkoly kryjí, poněvadž jestliže dobře sloužíme svým národům a státům tím, že vydáváme svědectví o pravdě Boží, že vytváříme křesťanské obecenství, že bojujeme proti nespravedlnosti a proti rozkladu společnosti, bojujeme zároveň proti nesprávnému nacionalismu a etatismu, a upravujeme tak cestu pro takové pojetí národa a státu, které mohou křesťané přijmouti.“

Za druhé republiky a zejména za okupace byl podezřelý každý, kdo kladně hovořil o T. G. Masarykovi. V Křesťanské revui to tak ale nebylo. V poznámce „Liberál o české reformaci“ Jaroslav Šimsa píše:

„K letošnímu 7. březnu napsal F. Peroutka úvahu, v níž nacházím i toto velmi určité, ale nedoložené tvrzení o T. G. Masarykovi: ‚Přicházejí na něho pochybnosti i o tom, zda ona česká epocha (tj. husitství a česko-bratrství), které patřila jeho největší láska, byla dosti konstruktivní, zda nebyla politicky neblahá, končíc porážkou; uvažuje, nebyla-li německá reformace politicky konstruktivnější.‘ Tu jsou po mém názoru skoro příkladně změteny tři bludy českého liberalismu: především pochybná představa, že i Masaryk všechen národní život měřil jen a jen politicky, za druhé nepochopení Masarykových výtek naší reformaci (jíž nevytýkal politickou nekonstruktivnost, nýbrž mravní a náboženskou nedůslednost, tj. rok 1485, zavedení poddanství lidu selského a potom snad i teoretickou nepropracovanost a nejasnost). Za třetí je tu vidět, jak málo český liberál zná velké náboženské události domácí i světové a mluví o nich jako slepý o barvách: jestliže ve světové reformaci některý proud se ukázal politicky nekonstruktivní, byla to reformace německá, a Masaryk vždy odmítal luterské rozdělení veřejné a soukromé mravnosti a z toho plynoucí chybné vymezení úkolů státních. Česká reformace usilovala podřídit všechnu životní praxi Božím zákonům, a proto je jedním kořenem, z něhož vyrůstá i česká demokracie, tak úzce patřící k naší národní svébytnosti.“

20. dubna 1939 slavil Adolf Hitler padesátiny. Česká periodika věnovala této události patřičnou pozornost. Byl otištěn nacistickým ministerstvem propagandy schválený Hitlerův portrét, doplněný úředním překladem schváleného životopisu. To vše pak mohlo být doplněno podlézavými články podlézavých redaktorů. Takový Venkov doplnil onu oslavu vůdcovými „moudrými výroky“. Příkladmo uvádíme: „Právě, že jsme smýšlení nacionálního, máme úctu k citům ostatních národů. A naše nacionální hrdost neznamená ostatními opovrhovati, nýbrž ctíti a milovati vlastní národ.“ „Vidím v zachování a podporování zdravého selství nejlepší ochranu proti sociálnímu onemocnění, jakož i proti rasovému úpadku náro- da.“

Dubnové číslo Křesťanské revue vyšlo 21. dubna, tedy den po vůdcových narozeninách, o kterých v čísle nebyla jediná zmínka. Křesťanská revue se obrátila jiným směrem. Jeden ze zakladatelů a redaktorů Křesťanské revue Josef Lukl Hromádka se 8. června 1939 měl dožít padesáti let. Již v květnovém čísle vyšel článek M. Plecháče „Učitel a vůdce Akademické Ymky“ a celé červnové dvojčíslo bylo J. L. Hromádkovi věnováno.

Připomínku událostí před osmdesáti léty zakončíme poznámkou J. L. Hromádky, uveřejněnou v červnovém dvojčísle:

„K 6. červenci 1939 Masaryk položil prst na kulturní a mravní důsledky naší reformace. Ukázal na její mravní sílu a pevnost, na její výkřik svobody a lidskosti. My dnes půjdeme k samým zdrojům tohoto mohutného výkřiku. Sestoupíme až do samých hlubin Slova Božího, tam, kde proroci nás volají k poslušnosti před Hospodinem zástupů, tam, kde lidské srdce je pokořováno zvěstí o slávě a svrchovanosti Boha zástupů, tam, kde stojí kříž a kde prázdný hrob vydává svědectví o vítězství Ukřižovaného. Nebudeme se hašteřit politicky. Doba je tak vážná, že dáme raději hlavy dohromady, abychom jeden druhému radili, jak si počínat, abychom neutrpěli ještě větších škod. Ať jsme bývali dříve v té či oné straně, anebo jsme nebyli v žádné, dnes máme patřit k sobě, do společenství moudrých hlav a statečných srdcí. Budeme podporovat všechny snahy vedoucích státníků po spolupráci občanů. Ale do společného díla budeme přinášet věrnost Ježíši Kristu, touhu probuzeného srdce po Jeho Království, lásku ke spravedlnosti, lék pro chorá srdce a statečný odpor proti bezpráví. Otázka česká zůstává otázkou náboženskou i světovou: Naše vítězství závisí na naší opravdovosti před Bohem a na naší lásce k trpícím tvorům. V tom měl Masaryk pravdu.“

Aktuální i dnes.

Autor je starší sboru ČCE v Trutnově a člen redakční rady Křesťanské revue.

Vytisknout