Nejistá půda | Václav Peřich

Čím začít? Snad jednoduchým poukazem na zřejmý rozdíl mezi podobami krajiny – té zemědělské, pouští, pralesů a skalnatých pohoří. Celkem jasné, ne? Úplně jiný povrch terénu, porost (pokud vůbec nějaký je) a také vodní režim. Porosty jsou tam, kde je půda a jaksi pozdržená voda. Chybí tam, kde není to, co vodu může zpomalit natolik, aby se nějaké kořání mohlo napojit. Ve skalnatém terénu se toho uchytí málo, vody může být sice hodně, ale hned uteče. Na pouštích pak i to málo, co někdy z mraků naprší, velmi rychle zmizí, ztratí se v písku nebo vypaří. Tam i tam prostě chybí půda. Divná směsice nerostných zrníček všech myslitelných složení i velikostí spolu se všemi pozůstatky toho, co tu rostlo dřív, co přinesly větry a povodně nebo co tu někdo zanechal. Jak je to různorodě zamíchané, tak různorodě pak vypadá i ten porost. Lesy, louky, pole, remízky, meze, mokřady, tundry, stepi… Běžně nad tím nedumáme. Dokud nás ovšem nějaký zádrhel z běhu věcí nevytrhne. Průtrže vody splachují půdu z polí, lesy usychají, plantáže banánů na místě někdejšího pralesa po pár sezónách přestávají rodit. Případů, po kterých chtě nechtě začít dumat musíme, je prostě nepočítaně. A jakkoli neradi, přemýšlíme i o tom, co bychom mohli sami dělat jinak.

Lidské krajiny jsou taky hodně rozmanité. Byli tu (a vzácně ještě někde přežívají) sběrači a lovci, usedlí zemědělci, nájezdníci, nomádi, pastevci i lovci tuleňů. A lidská seskupení se odlišovala nejen podle vnějších podmínek. Začala se vyvíjet také podle míry, v jaké se jejich snahy o přežití obohacovaly o prvky dorozumívání, dělbu práce a součinnost. Všechny tyto novější jevy sice už v živočišné říši existovaly, avšak pouze na zcela zárodečné úrovni. Ta byla buď zcela bezděčná, jako je to u skupinově žijících rodů blanokřídlého hmyzu, nebo jen nepatrně rozvinuta – u některých savců. Rozmach lidských společenstev byl náhle znásoben možnostmi vnímání, pamatování, usuzování a tvoření – a to navíc sdělitelného a sdíleného. Už nešlo jen o varovné signály nebo ohlašování bohatších zdrojů vody či potravy. Zrodila se řeč a jakási skupinová paměť toho, že některé postupy se osvědčují, že vynalézavost otvírá nové možnosti, že společná domluva na příštích krocích do budoucna může být přínosnější než prostá rvačka o žvanec, který je právě na dosah. Tohle všechno by se však nemohlo odehrávat, kdyby se spolu s těmi poznávacími a dorozumívacími schopnostmi nenarodilo v člověčí mysli ještě něco zvláštnějšího – schopnost důvěry.

Nebudu se pouštět na nejistou půdu pokusů o její definování. Je to hodně tajuplný proces zrodu něčeho, co ze všech těch lidských zvýhodnění vzniklo nějak postupně, přičemž je to zpětně umělo výrazně posílit. Pokud se příslušníci mohli vzájemně shodnout na nějakém pohledu do zítřka, domluvit se na společném postupu a při uskutečňování si důvěřovat, znásobilo to jejich možnosti. Jak to v různých fázích lidského vývoje postupovalo, o tom jsou celé knihovny, na tom nic nemění ani okolnost, že vedle nesporných přínosů naší schopnosti důvěřovat můžeme pozorovat také nesmírně bohatou historii jejího zneužívání. Ale jak už to u zneužívání a jiných nepřístojností bývá, vždycky se děje až následně. Cennost se krade až tehdy, když nabyla své hodnoty, a se zradami a podvody v jinak důvěryhodném prostředí je to obdobné. I úspěšně provozované podvádění žádnou hodnotu nevytváří, je čistě kazisvětné. Naopak díky tomu, že vzájemně si důvěřující lidé mohou spolupracovat a nepodvádět, Neil Armstrong před padesáti lety vkročil na měsíční povrch či zcela nedávno ESA dokázala posadit kus lidského výtvoru na maličkou kometu takřka v trojnásobné vzdálenosti Země od Slunce. Ale nejen to, díky tomu si můžeme v obchodě koupit rohlík nebo žvýkačku (Jan Sokol), chodit do práce, odjet někam na výlet, zapnout počítač. Čas od času nás ovšem něčí kazisvětné zneužívání každodenního chodu věcí cvičí v nedůvěřivosti, spoustu věcí musíme zařizovat v jakémsi dvojitém provedení – jednou, aby to dělalo to, co chceme, a podruhé, aby se to nedalo zneužít k něčemu, co nechceme. Taková dvojakost bývá spíše technické povahy, nám ale vrtá hlavou i ten samotný základ oné kazisvětnosti, pozorovatelný na rozdílu mezi důvěrou a jejím zneužíváním. Zjednodušme si to teď na základní otázku dobra a zla – tu si musí klást znovu a znovu takřka každá generace.

Některé generace to ovšem mají svízelné specifickým způsobem. Takové otázky jsou moc abstraktní a nejasné, příliš akademické a spíš nepatřičné. V posledních letech předlistopadového režimu bylo všechno pomíchané, jakési pozitivní kooperace mezi lidmi se dosahovalo útržkovitě, nahodile a vlastně navzdory vše prostupující korupci a chronickému lhaní. Hlavní mocenská hra probíhala za neustálého balancování: plánovaná ekonomika pořád řešila neplánované kolapsy, ideologická oligarchie „vše kontrolovala“ a přitom se zmítala v soupeření o pozice a nejhorší dilatační spáry se záplatovaly za pomoci skupin s kriminálním pozadím. I ten nejpoctivější stavební manažer musel svou práci dělat s kličkováním na hraně zákonů. Aby člověk v normální práci udělal něco kloudného, musel tu a tam riskovat, vůbec nebylo jednoduché rozeznávat, komu se dalo věřit a v čem. Natož když si někdo zahrával se samizdatem, bytovými semináři nebo disentem vůbec.

Do svobodných časů jsme tedy vstupovali s dosti neblahým dědictvím vžitých zlozvyků, jejichž míru jsme si ani neuvědomovali. Kdekdo byl trochu oběť a trochu kolaborant nebo přímo pachatel, lidé se častovali nálepkami nejrůznějšího typu a zabarvení odsudků – a přitom je unášely překotné události. Tvorba nových veřejných institucí, vzdělávacích programů, mechanismů pro svobodné hospodaření a zcela nových občanských sdružení, všechno vyžadovalo každou chvíli nějaké rozhodnutí s řadou důsledků, přičemž k němu nebylo dost náležitých podkladů a přiměřeně důvěryhodných partnerů. Snad nejvíc se to později projevilo na slabých místech podnikatelského sektoru a kapitálového trhu, zdaleka ne ovšem jenom tam. Politické strany i zájmové spolky, vysoké školy i obecní zastupitelstva, církve, charitativní organizace i umělecké svazy – v každém prostředí se vynořovali „šikovní zařizovači“, kteří uměli zneužít situace, aby dosáhli nějakých nekalých cílů a v pravý čas se vytratili.

Kdo se v takovém ovzduší pokoušel poukazovat na etická pravidla, neměl to lehké. Ať už to byli právníci, institucionální ekonomové, nebo sociologové, jejich různá varování byla zlehčována a označována za chybná. Nebylo tu porozumění pro jednoduchou skutečnost, že i ty nejběžnější úkony naší každodennosti jsou závislé na nějaké obecné souhře lidí, kteří si mohou spíše důvěřovat než nedůvěřovat. Václav Bělohradský zde sice poukazoval na slavnou tezi Ernsta-Wolfganga Böckenfördera o tom, že „liberální, sekularizovaný stát žije z předpokladů, které sám nemůže zajistit“ (1976), málokdo však chápal, že tu jde o přístupy zcela základní. Proč v tolika ujednáních nemůže postačovat dané slovo, proč musí mít smlouvy o jednoduchých věcech šestnáct stran textu, proč musí být stánek s občerstvením pod kontrolou pěti různých institucí? Některá opatření vytvořená na obranu proti korupci paradoxně korupčníkům napomohla tím, že průběh úředních úkonů podle předpisů se stal neproniknutelnou spletí, ve které se nesrovnalosti snáze skryjí. Dokonce i propojení s ostatním světem mělo nejednoznačné účinky. Některé zahraniční společnosti sem přinášely příklady nesporně osvědčené praxe – účinné reklamační postupy, poradenství pro klienty a programy společenské odpovědnosti. Jiné však ve zdejších pobočkách provozovaly postupy ve svých mateřských zemích netolerovatelné. Navíc možnost zdejších podnikatelů operovat z tzv. daňových rájů a jiných netransparentních struktur generovala nové a nové případy, poškozující hospodářství jak věcně, tak s ohledem na povahu podnikatelského prostředí a důvěru veřejnosti vůbec. Kolem poloviny devadesátých let se nicméně zformovala skupina lidí několika odborností k tomu, aby založila Společnost pro etiku v ekonomice. Brzy nato zde byla také se zahraniční pomocí založena česká pobočka Transparency International, s dvouletým odstupem česká vláda přijala program boje proti korupci a také zásady pro etický kodex pracovníků ve veřejné správě. Tyto dílčí kroky sice velkou pozornost v širší společnosti nevyvolaly, přece jen se však problematika správného a nesprávného jednání v hospodářském a veřejném životě začala zkoumat. Tyto iniciativy se vyvíjely ve třech směrech: kromě všeobecné osvěty a snahy o spolupráci mezi organizacemi začala na některých vysokých školách výuka manažerské a podnikatelské etiky a ve veřejném sektoru byla do programů vzdělávání dospělých zahrnuta témata etiky a antikorupčních opatření.

Výsledky těchto jistě prospěšných činností však zůstávají poněkud na pokraji obecného zájmu. Mají spíše technicistní povahu, promítají se u osvícenějších organizací do vnitřních předpisů řídicích orgánů a personalistů, zatímco v zábavných pořadech a běžných debatách stále sklízejí úspěch cyničtější žerty jako například parafráze na slavné masarykovské heslo „nebát se krást“. A v průzkumech oblíbenosti veřejně činných osob se umisťují usvědčení šiřitelé lží před „nudnými slušňáky“. Výraz „pravdoláskař“, odvozený od výroků Václava Havla, je dokonce běžně používán (a také tak chápán) jako hanlivé označení. To jsou sice jen povrchní příznaky, avšak svědčí o převažující neochotě hlásit se zřetelně k základním pozitivním hodnotám, ke kterým různé eticky orientované iniciativy směřují.

Kdo zkouší upozorňovat na nezbytnost důvěryhodnosti a bezúhonnosti veřejně činných osob, bývá odkázán na relativnost oněch pozitivních hodnot s tím spojovaných. Co je to pravda, dobro, spravedlnost a vůbec obsah podobných abstraktních pojmů? Odpověď je ale jednodušší, než by se z průběhu takových sofistikovaných polemik zdálo. Ten obsah se totiž vynořuje z každé jednotlivé volby mezi lepším a horším, jakou činíme v konkrétních situacích. Relativní totiž neznamená libovolný, není to argument proti úsilí o správnost volby; naopak. Relace neboli vztah k tomu, o čem činíme volbu, naplňuje (nebo naopak devalvuje) hodnotu našeho jednání. „Pravda tedy nevítězí, pravda prostě zbývá, když se všechno ostatní prošustruje,“ napsal (s vykřičníkem) Ludvík Vaculík v provolání Dva tisíce slov. Slibujeme něco, co nemůžeme, či dokonce nechceme splnit, chceme někoho napálit? Prostě lžeme a podvádíme, žádná „relativita“. Zbývá jen pravda o hodnotě našeho jednání. A samozřejmě to platí také naopak – když se nenecháme unést netrpělivostí a namísto rychlého uplatnění převahy hledáme způsob, jak problém vyřešit bez konfliktního potlačení protinávrhů slabšího partnera, zůstává něco o hodně cennějšího než náš okamžitý triumf. Perspektiva širší podpory pro takto nalezené řešení a delší výhled pro součinnost s partnery. Hodnota poctivého hledání volby mezi lepším a horším se tak vyjevuje jakožto obsah oněch pojmů pravda a dobro. Popírání této hodnoty s odkazem na relativitu je jako dětinské vymlouvání, že za všechno mohou ti druzí.

Tak jako se živé porosty v krajině neobejdou bez vláhy a trpí, když půda a voda už nestačí jejich kořenům poskytovat potřebné – tak se naše lidské krajiny neobejdou bez schopnosti většiny z nás být důvěryhodní a důvěřovat. Bez toho se ani ti nejschopnější nedokážou bránit proti postupné proměně lidské krajiny v poušť.

Vytisknout