Něco z Křesťanské revue v letech 1968–1969 | Petr Krejčí

Vedle oslav třicátého výročí slavné sametové revoluce si letos připomínáme 50 let od nástupu tzv. normalizace. Byly to necelé a zajímavé dva roky v závěru pohnutých šedesátých let, kterým se v jisté době říkalo „Novotného selanka“. IV. sjezd československých spisovatelů, pád Novotného, nástup Alexandra Dubčeka, volba Ludvíka Svobody prezidentem republiky, Akční program KSČ, pád cenzury, jednání v Čierné nad Tisou, vpád vojsk pěti států Varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpen, Vysočanský sjezd KSČ, ostudný únos státního a stranického vedení do Moskvy, a jejich ještě ostudnější plačtivý návrat. Listopadová stávka studentů za „studentské desatero“. Lednová Palachova oběť, březnová demonstrace po vítězství nad SSSR v hokeji, pád Dubčeka a nástup Husáka. A nastalo 20 let normalizace, kdy lež se nazývala pravdou a bezpráví právem. A počátkem sedmdesátých let někteří začali nosit na saku placku s nápisem „Sorry Tony“.

Křesťanskou revue v letech 1968 a 1969 řídili J. L. Hromádka a J. Smolík. Nastalá tisková svoboda umožnila, aby jedním z hlavních témat obou ročníků se stal vztah církve a státu a poměr církve k politice.

A tak v šestém čísle z roku 1968 je otištěn dopis téměř padesáti kazatelů, bohosloveckých učitelů a jiní pracovníků Českobratrské církve ministru školství a kultury dr. Františku Kahudovi a přednostovi odboru pro věci církevní Karlu Hrůzovi z 21. června 1956.

Na základě rozhovorů nad sborníkem „Od reformace k zítřku“ pisatelé píší: „Uznali jsme, že je nutno více usilovat o prohloubení a zpravdivění práce ve sborech i životní práce jednotlivých evangelíků, ale zamýšleli jsme se také nad celkovou situací našeho veřejného, politického i mravního života. Činili jsme tak bez jakéhokoli sebepovyšování, protože víme, že sami neseme i se svou církví odpovědnost za vše, co prožívá naše společnost. Neosobujeme si právo někoho soudit. Při rozboru těžkostí, chorob i nedostatků našeho lidu se ptáme, co máme sami dělat, abychom naplnili závazky, plynoucí ze zvěsti evangelia. Prosíme proto, aby i podněty a přání, které předkládáme tímto dopisem představitelům našeho státu, byly přijaty jako projev naší spoluodpovědnosti, nikoli jako osobité mentorování.“

Svůj postoj pak pisatelé shrnuli do pěti bodů:

„1. Máme dojem, že mravní ovzduší v našem lidu všech politických stran, církví i povolání je stále ještě zneklidňující… víme o nedůvěře, ano i cynismu, o nepravdivosti a o nedostatku opravdové pracovní morálky. Zde nejtíže pociťujeme svou vlastní odpovědnost. Soudíme však, že vláda s lidovými orgány všech stupňů měla by věnovat pozornost této situaci a umožňovat všem lidem dobré vůle účast na zápase proti těmto mravním neduhům.

2. S radostí jsme přijali zprávy i doklady o posílení právního stavu a právní jistoty a o snaze vlády potlačit nezákonnost v soudnictví. … Jsme si vědomi toho, že mnoho našich spoluobčanů bylo potrestáno za skutečnou protistátní činnost. Mnozí z nich však byli do své činnosti zatlačeni zmateností a neprůhledností situace. Dolehla na ně i tíže chyb a bolestných průvodních jevů naší doby. Nedovedli na ně odpovědět jinak než odporem. Máme za to, že prominutí trestu v takových případech by podstatně přispělo k uklidnění a konsolidaci našeho veřejného života. Kromě toho předkládáme otázku, zda nepřišla doba, aby byl zrušen trest smrti, jako má být zrušen trest doživotního vězení. Soudíme také, že ovzduší důvěry by bylo velice posíleno, kdyby byly umožněny návštěvy vězňů, zejména pastýřská péče ze strany církve, jejích kazatelů i ostatních věřících….

3. Zjišťujeme s potěšením, že způsob třídního boje má být postaven na základnu socialistického humanismu, v němž jde o potlačení třídy, nikoli člověka.

4. Podobně jako vláda a její veřejní činitelé jsme často i my zneklidněni stavem mládeže. … Jsme si vědomi své spoluodpovědnosti za mládež. Tu část mládeže, která je v dosahu našeho vlivu, chceme vést k vážnému pohledu na život a k odpovědné službě v našem národě.

5. Za velice důležitou považujeme správnou rovnováhu mezi ukázněností a volností projevu veřejného mínění slovem i tiskem. … Soudíme však, že svoboda osobního projevu, kritiky i informací nejen neuškodí, nýbrž naopak posílí autoritu vlády a všech odpovědných orgánů. Zkušenosti posledních měsíců potvrzují, že čím je více svobodné informovanosti, kritičnosti a otevřené pravdivosti, tím více roste důvěra občanů ve vedení státu. Bylo by dobré, kdyby byl uplatněn stav, podle něhož za obsah časopisu ručí vedoucí redaktor, který sám odpovídá za to, aby obsahem časopisu nebyly páchány trestné činy.“

21. srpen 1968 byl těžkou ranou… Byl těžkou ranou i pro prof. J. L. Hromádku. Píše o tom ve čtvrtém čísle KR z roku 1969 v článku „O hlubší lidský rozměr“, v kterém referuje o jednání na zasedání Pracovního výboru KMK ve Varšavě v únoru 1969. Profesor Hromádka informoval o situaci v Československu. Píše: „A pak přišel 21. srpen, tento další zářez do našeho dějinného vývoje. Nečekali jsme to. Já sám, kdykoli jsem dostal otázku, zda očekávám intervenci Sov. svazu a sousedních zemí, jsem vždy odpovídal: Nikoli, to nepovažuji za možné; to, co u nás probíhá, je v linii socialistické výstavby a nemůže se uskutečnit bez spolupráce se Sovětským svazem a ostatními východoevropskými zeměmi. Jaká je situace po 21. srpnu? To je otázka důležitá pro nás pro všecky. Máme za to, že to, co se v naší historické situaci událo a děje, má význam nejen pro nás, nýbrž pro celou světovou situaci, ano i pro budoucnost člověka.

To bylo jedno z posledních vystoupení prof. Hromádky. Zemřel 26. prosince 1969.

Vytisknout