Musí si lidé důstojné bydlení zasloužit? Systémy sociálního bydlení v ČR | Petr Schovánek

Ve Všeobecné deklaraci lidských práv se píše, že každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost. Žijeme-li v České republice, žijeme v právním státě. Formálně jsme si tedy před zákonem rovni. Nejsme si však už tak úplně rovni v otázce svobody a osobní bezpečnosti. Jak svobodně a bezpečně se může cítit člověk, který neví, kde večer bude se svojí rodinou spát? Nebo člověk, kterému je na základě jeho etnické příslušnosti zamezen vstup na primární trh bydlení? Jak bezpečně a svobodně se mohou cítit děti, které byly vychovány ve státem zřízené ústavní péči a které se během svého života pravděpodobně dostanou do bytové nouze? Je správné, že v některých ohledech přehlížíme bídnou životní situaci svých spoluobčanů, a ještě po nich vyžadujeme, aby si onen pocit svobody a osobní bezpečnosti zasloužili?

Přes 83 000 lidí (z toho zhruba 20 500 dětí) v České republice nebydlí obvyklým způsobem a jejich počet stále roste. Tito lidé často nemají na výběr. Jsou nuceni bydlet v neadekvátních podmínkách v ubytovnách, na kterých mnohdy vydělávají tzv. obchodníci s chudobou, či v ústavech.

V tomto textu představím různé systémy, které aktuálně bytovou nouzi lidí řeší. Podíváme se například na prostupný systém bydlení, který je v Česku aktuálně nejrozšířenější, či na systém Housing first, který má podle analýz výtečné výsledky v zahraničí i u nás a mohl by stávající systém v budoucnu nahradit. Rád bych se také zamyslel nad tím, jak je vlastně vůbec možné, že se v České republice, takto bohaté společnosti, v 21. století ocitají lidé, včetně dětí, v takové míře v bytové nouzi.

Systém prostupného bydlení je dnes v Česku běžná metoda, kterou se stát snaží pomoci rodinám a jednotlivcům v bytové nouzi. Podle ministerstva práce a sociálních věcí se jedná o hierarchicky uspořádaný, komplexní systém různých forem sociálního bydlení, jehož jednotlivé stupně se liší režimem, komfortem, podmínkami přidělení, typem smlouvy a jsou provázány s doprovodnými sociálními službami. Systém funguje na principu zásluhovosti. Lidé začínají na nejnižším stupni systému (ubytovna, azylový dům), a pokud dělají přesně to, co se od nich očekává, mají šanci dostat se na vyšší, komfortnější stupeň bydlení (tréninkové byty). Nejvyšší stupeň je pak dlouhodobé sociální bydlení. Toto řešení se na první pohled může jevit jako přinejmenším rozumné a solidární. Lidé v nouzi se přece sami musí snažit svojí situaci řešit, a chtějí-li, aby jim stát pomohl, měli by přistoupit na jeho pravidla hry. V tuto chvíli je však nutno se zastavit a podívat se na funkčnost tohoto systému. Průměrně se jen 20 % domácností, které vstoupí do systému prostupného bydlení, dostane zpět do bydlení běžného. Zhruba 80 % domácností v tomto systému nedokáže řádně plnit podmínky prostupného bydlení, což v praxi znamená, že jsou tito lidé (včetně dětí) mnohdy nuceni bydlet v azylových domech a ubytovnách, které jsou někdy ve velmi tristním stavu a kde se problém s chudobou prohlubuje. Znovu připomínám, že tento prostupný systém je pro stát dražší než poskytnout lidem sociální bydlení bez vyžadování oné zásluhovosti, jak uvádí Platforma pro sociální bydlení, která se touto problematikou zabývá. Přestože je příčinou nízké efektivity systém sám, vina za neschopnost je posléze svalena na lidi v nouzi. Ti jsou pak kvůli tomu považováni za nepřizpůsobivé.

Další typ sociálního bydlení je již zmíněná metoda s názvem Housing first (Nejdřív bydlet). Tento systém není v takové míře založen na samostatných schopnostech domácností splňovat přísná kritéria, zadaná systémem. Ocitnou-li se rodiny či jednotlivci v bytové nouzi, bude jim zajištěno řádné bydlení a sociální pomoc, přičemž jediná dvě pravidla, která tyto rodiny či jednotlivci musí dodržovat, jsou neporušit nájemní smlouvu a alespoň minimálně spolupracovat se sociálním pracovníkem (povinné minimum je návštěva sociálního pracovníka jednou týdně). Metoda Housing first má zastavit růst počtu rodin a jednotlivců v bytové nouzi a ukončit bezdomovectví vůbec. Lidem v nouzi je zajištěno důstojné bydlení a sociální pomoc, odpovídající individuálním potřebám. Zahraniční i domácí praxe ukazuje, že 80–95 % domácností je v systému Housing first schopno si bydlení udržet.

V Brně byl v roce 2016 zahájen pilotní projekt Rapid Re-Housing (systém založený na rychlém zabydlování rodin či jednotlivců s minimálními či žádnými vstupními podmínkami pro žadatele). Zahrnul padesát brněnských rodin, které byly v polovině roku 2016 vylosovány komisí pro oblast sociálních, zdravotních a občanských záležitostí. Výzkumný tým z Masarykovy univerzity v Brně a Ostravské univerzity po dobu jednoho roku od zabydlení sledoval, jak se nově nabyté stabilní bydlení projevilo na životech těchto lidí. Situace se srovnávala s vývojem 99 rodin referenční skupiny, které součástí projektu nebyly. Jediná vstupní kritéria projektu byla, zda je rodina ochotna přijmout bydlení i podporu sociální služby. Výsledky po jednom roce jsou následující: 96 % rodin prodloužilo nájemní smlouvu, jistota bydlení a spokojenosti s ním byla u rodin dvakrát vyšší než u rodin z referenční skupiny. 78 % rodin bylo schopno prodloužit si nájemní smlouvu bezdlužně (tedy bez další podpory města), 18 % rodin prodloužilo smlouvu s průměrným příspěvkem podpůrného fondu 4200 Kč měsíčně a 4 % rodin se muselo kvůli dluhům vystěhovat. Z kontrolní skupiny si pouze 15 % rodin během té doby našlo bydlení. Je proto překvapivé, že přes evidentní úspěšnost se nové vedení brněnské radnice po komunálních volbách rozhodlo v projektu nepokračovat, přestože 95 % peněz na tento konkrétní projekt byly dotace z Evropské unie.

Rád bych také zmínil, že brněnský projekt posbíral řadu ocenění, například první cenu za řešení bytové nouze v Evropské unii v letech 2010 až 2017. Jaké tedy mohou být důvody nové koalice, složené z ODS, lidovců, sociálních demokratů a Pirátů, k ukončení tak úspěšného projektu řešení bezdomovectví?

Jako argument proti často zaznívá princip zásluhovosti – s bydlením by měl být spojen minimálně požadavek zaměstnání těchto osob. Lidem bez hlubší znalosti problematiky se může jevit požadavek zásluhovosti jako správný, či dokonce nutný, ovšem porovnáme-li neefektivitu systému stávajícího např. se systémem Housing first, pochopíme, v čem je problematický, a to nejen z hlediska nefunkčnosti, ale i morálně. Domnívám se, že mnoho lidí, včetně některých politiků, si neuvědomuje fakt rozdílných startovních pozic. Právě to může být jeden z důvodů, proč po lidech v nouzi požadujeme, aby si bydlení zasloužili.

Některá další města se pokusila vyřešit problém s bytovou nouzí tak, že vyhlásila celé území města za oblast se zvýšeným výskytem sociálně negativních jevů (například Kladno v roce 2017). Tak se město vyhne vyplácení státních doplatků na bydlení lidem, kteří zde uzavřou nové nájemní smlouvy. Opatření mělo zamezit obchodu s chudobou, když vlastníci ubytoven pronajímají lidem v bytové nouzi za velmi vysoké ceny byty často ve velmi špatném stavu. Primátor města Kladna tehdy na kritiku reagoval na webu idnes.cz větou: „Sociálně vyloučená lokalita v Kladně nikdy nebyla a ani nebude.“ Takové prohlášení považuji za zavádějící. Vyloučená lokalita v Kladně totiž je. Inkriminovaná lokalita a problémy s ní spojené jsou jedna z možných příčin rozhodnutí města o vyhlášení „ghetta“ (oblasti, ve kterých se novým nájemníkům nevyplácejí doplatky na bydlení). „Jednoduchá řešení“ některých politických představitelů se mohou voličům na první pohled jevit jako skvělý a razantní nápad, jak situaci vyřešit. Jednoduchá řešení složitých problémů mají však vždycky nějaká „ale“. Někteří politici s oblibou za špatnou situaci lidí v nouzi viní je samotné, typicky třeba Tomio Okamura. Ve svých projevech je označuje za nepřizpůsobivé či parazity, a před volbami zpravidla slibuje rozhořčeným voličům, jak s těmito „systém vysávajícími“ nepřizpůsobivými zatočí. Takoví politici za nepřizpůsobivé zpravidla označují romskou populaci a předsudečné a stereotypní smýšlení lidí zneužívají k zisku hlasů pro svou stranu. Taková sociální necitlivost je překvapivá u politických stran, odvolávajících se ke křesťanským hodnotám, sociální nauce a k evangelijní zvěsti lásky k druhým. Jak může senátor za KDU-ČSL a hejtman Zlínského kraje Jiří Čunek považovat „kontejnerové“ plesnivé bydlení ve vyloučené lokalitě, kde žijí celé rodiny i se svými dětmi, za adekvátní?

Někteří lidé, obhajující prostupný systém bydlení, považují právě zásluhovost za jednu z hlavních výhod tohoto systému. Lidé by se přece měli snažit, byty nemůžeme jen tak rozdávat. Bylo by ale vhodné se při této argumentaci zamyslet například nad faktem, že jsou zde i lidé, kteří se o svoji špatnou životní situaci nezasloužili. Je jimi například zhruba tisíc dětí, které ročně opustí dětské domovy s 50% pravděpodobností, že se dostanou do bezdomovectví (tito mladí dospělí mají padesátkrát vyšší riziko bezdomovectví než jejich protějšci z pěstounské péče).

Další zajímavý fakt je, že dnešní neefektivní systém prostupného bydlení je ve srovnání se systémem Housing first také nákladnější. Systém vynakládá peníze navíc na to, aby lidé v bytové nouzi měli ve výsledku menší šanci na důstojné bydlení. Je-li toto cíl naší sociální politiky, pak jej bezpochyby plníme. Zasloužila si většinová populace důstojný život tím, že se narodila do „vhodných“ podmínek?

Příčiny bytové nouze jsou v jistém ohledu systémové. Existují skupiny lidí, které jsou oproti většinové populaci znevýhodněny, ať už se jedná o důvody rasové, ekonomické, nebo sociální. Nebylo by v takovém případě na místě, aby i řešení nouze těchto lidí bylo systémové?

Od lidí v nouzi vyžadujeme snahu a zásluhy místo toho, abychom jim jednodušší cestou k důstojnému životu napomohli. Tyto požadavky hájíme stejnými právy pro všechny. Vlastní sobectví schováváme za morální zásadu.

Na závěr bych rád přiložil krátkou biblickou pasáž, která by mohla k zamýšlení nad těmito otázkami přispět:

„Farizeus se podivil, když viděl, že se (Ježíš) před jídlem nejprve neomyl.

Ale Pán mu řekl: Vy farizeové očišťujete číše a mísy zvenčí, ale vaše nitro je plné hrabivosti a špatnosti.

Pošetilci! Což ten, který stvořil zevnějšek, nestvořil také to, co je uvnitř?

Rozdejte chudým, co je v mísách, a hle, všechno vám bude čisté.“ (L 11,38–41)

Autor je student sociologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, hlásí se také aktivně ke skautství.

Vytisknout