Mojžíšova vůdcovská krize. Kázání na text Nu 11,10–15 | Lukáš Klíma

Mojžíš slyšel, že lid pláče, každý u vchodu do svého stanu, čeleď vedle čeledi. Hospodin vzplanul velikým hněvem. I Mojžíš na to hleděl s nevolí a vyčítal Hospodinu: „Proč zacházíš se svým služebníkem tak zle? Proč jsem u tebe nenalezl milost, žes na mě vložil všechen tento lid jako břímě? Copak jsem všechen tento lid počal já? Copak jsem ho porodil já, že mi říkáš: Nes jej v náručí, jako chůva nemluvňátko, do země, kterou jsi přisáhl dát jeho otcům? Kde vezmu maso, abych je dal všemu tomuto lidu? Volají ke mně s pláčem: »Dej nám maso, chceme jíst.« Nemohu sám unést všechen tento lid, je to nad mé síly. Když už se mnou chceš takto jednat, raději mě zabij, jestliže jsem u tebe nalezl milost, abych se nemusel dívat na svoje trápení.“ (Nu 11,10–15)

V příbězích knihy Numeri se ocitáme s Božím lidem na cestě pouští. Poušť je prostor mezi otroctvím a životem v zemi svobody. Je to prostor, ve kterém dochází k přerodu Božího lidu. Generace těch, kteří vyšli z Egypta, na poušti zemře a narodí se zde generace nová, která bude schopna vejít do země zaslíbené. Tato skutečnost může být obraz našeho duchovního přerodu během života, ve kterém putujeme do Božího království. Něco v nás musí odumřít a něco nového se naopak narodit, abychom mohli vstoupit do nového rozměru života u Boha, do života věčného. Na poušti se Boží lid učí chodit s Bohem, je to doba námluv, doba vzájemného poznávání, ale zároveň taky doba různých krizových situací, selhávání, obviňování a trápení.

Když čteme příběhy v knize Numeri, můžeme mít pocit, že je už známe. Něco podobného jsme už mohli číst v knize Exodus. V obou knihách si lid opakovaně stěžuje na nedostatek jídla a pití. V obou knihách lid s falešnou nostalgií vzpomíná na to, co měl v Egyptě. Ale je tady taky podstatný rozdíl.

V knize Exodus Mojžíš volá k Bohu, Bůh mu říká, co má udělat, a Mojžíš to udělá. Mojžíš je hrdina, který vždycky zachrání situaci nespokojeného lidu. V knize Numeri Mojžíš kvůli lidu nesmírně trpí, je reakcemi lidu vyčerpán a podrážděn. Zatímco v knize Exodus lid potřeboval jídlo, v knize Numeri už je s tímto jídlem nespokojen. Lid se proti Mojžíšovi tentokrát nesrocuje, ale rezignovaně pláče každý u vchodu do svého stanu, čeleď vedle čeledi. To znamená, že nespokojenost tentokrát nespojuje, ale rozděluje. Každý si pláče zvlášť u sebe doma.

A Bůh na to reaguje podobně jako tehdy, když si Izraelci udělali zlaté tele: „Hospodin vzplanul velkým hněvem a v očích Mojžíšových to bylo zlé.“ (Nu 11,10) Otázka je, co považoval Mojžíš za zlé? To, že lid plakal kvůli tomu, že nemají maso, nebo to, že Hospodin vzplanul velkým hněvem? Autoři českého ekumenického překladu se kloní k tomu, že Mojžíš považoval za zlé to, že lid rezignovaně plakal. Ale Mojžíšova slova spíše svědčí o tom, že považoval za zlé Hospodinovu reakci, Hospodinovo vzplanutí hněvem. Mojžíš Hospodinu říká: „Proč zacházíš se svým služebníkem tak zle?“ (v. 11) Zlo tedy Mojžíš připisuje Hospodinu. Vypadá to tak, že Mojžíš ztrácí svoje odhodlání a svoji sebekontrolu, které u něho známe z knihy Exodus.

Předtím Mojžíš vždycky volal k Bohu a prosil za lid a přinášel od Boha řešení. Izraelci viděli Boží znamení a zázraky, kterými byli zachraňováni. Při vyvedení z Egypta dostali svobodu, na hoře Sinaj dostali pravidla pro život ve svobodě a taky Boží péči, zaopatření na cestu. O tom je kniha Exodus.

Při putování pouští se potřebují naučit, jak v této darované svobodě žít. Příběhy v knize Numeri jsou ukázka toho, jak je to nesnadné. Jak nesnadný je přerod lidí, kteří žili po generace jako otroci, v lidi, kteří vytvoří svobodnou a zodpovědnou společnost. Kniha Numeri ukazuje, že neustálé problémy lidu jejich vůdce Mojžíš už nebude schopen řešit. Musí se to naučit sami.

Mají za sebou první část své cesty, opustili Egypt, na Sinaji uzavřeli s Bohem smlouvu, mají svobodu a nyní musí převzít zodpovědnost, která ze svobody plyne. Už se nemají spoléhat na Mojžíše, že za ně bude všechno dělat. Potřebují se naučit čelit výzvám, rozvíjet svoji odvahu a schopnosti, svoji vytrvalost v dobrém, schopnost zvládat nároky, které s sebou život ve svobodě přináší, a žít vůči Bohu v osobní důvěře.

Mojžíš v našem dnešním biblickém příběhu prožívá extrémní tíhu své vůdcovské odpovědnosti. Má dojem, že Bůh po něm chce něco, co už nemůže zvládnout. Vnímá, že Hospodin s ním nakládá zle, když po něm chce, aby byl nadále vůdce tohoto lidu. Je to už pro něj neunesitelné. Biblický text nám nabízí vnitřní náhled toho, jak to Mojžíš prožívá. Jak prožívá svoji náročnou pozici mezi Hospodinem na jedné straně a lidem na straně druhé.

Jeho modlitba, to, s čím se na Hospodina obrací, začíná nebývale ostrým obviněním: „Proč zacházíš se svým služebníkem tak zle? Proč jsem u tebe nenalezl milost…?“ Dvakrát ostře vyčítavé „proč“. Hospodine, proč jednáš tak zle? Připsat Bohu takto přímým způsobem zlé jednání, to není v rámci biblické řeči o Bohu příliš časté, ovšem najdeme to i na několika dalších místech. Např. když Mojžíš na Hospodinův pokyn jedná s faraónem o propuštění lidu a faraón v reakci na to ještě přitvrdí jejich otročinu, Mojžíš Bohu říká: „Panovníku, proč zacházíš zle s tímto lidem? Proč jsi mě poslal?“ (Ex 5,22) To je velmi podobná výpověď, kde se Mojžíš také dvakrát vyčítavě Boha ptá „proč“. Ovšem zatímco tenkrát se ptal: „Proč jednáš zle s tímto lidem?“ Nyní se ptá: „Proč jednáš zle se mnou?“

V jeho dalších slovech se ukazuje, jakou měl Mojžíš o svém úkolu představu: „Copak jsem všechen tento lid počal já? Copak jsem ho porodil já, že mi říkáš: Nes jej v náručí, jako chůva nemluvňátko, do země, kterou jsi odpřisáhl dát jeho otcům?“ (v. 12) Mojžíš Hospodinu předhazuje, že mu řekl, aby nesl lid v náručí tak jako chůva nemluvně. Ale Hospodin mu nic takového neřekl. Bůh chtěl od Mojžíše, aby jeho lid vedl, to ano, ale neřekl mu, jak to má dělat. Nediskutoval s ním o jeho vůdcovském stylu. To Mojžíš byl přesvědčen, že Bůh po něm chce, aby to dělal takto. Aby se o lid staral jako o malé děti, aby za ně všechno udělal, všechno jim strčil až pod nos, všechny problémy za ně vyřešil. To je vidět i na další Mojžíšově otázce: „Kde vezmu maso, abych je dal všemu tomuto lidu?“ (v. 13)

Mojžíš se cítí být zavázán k tomu, aby lidu opatřil maso, které tak intenzivně požadují. Z toho je vidět, že tento jejich požadavek neodmítá, naopak, vztahuje nárok tohoto požadavku na sebe. Chápe to tak, že lidé maso chtějí po něm, a on neví, jak jim je opatřit. Zlé v jeho očích tedy nebylo to, že lid plakal kvůli nedostatku masa, zlá se mu jevila Hospodinova reakce. Zlé v jeho očích bylo to, že Hospodin vzplanul hněvem.

Problém ovšem je, že pokud se Mojžíš bude k lidu neustále chovat tak jako rodič k malým dětem, oni nikdy nedospějí. Zůstanou stále malými dětmi, zůstanou závislí, pořád nespokojeni, pořád budou klást požadavky, a když nedostanou to, co chtějí, budou brečet. Takovéto reakce se dají vydržet nějakou dobu, ale ne pořád. A tak nakonec chce Mojžíš raději umřít a říká Bohu: „Když už se mnou chceš takto jednat, raději mě zabij.“ (v. 15) To jsou slova, která vyjadřují jeho nejhlubší bezradnost, pocit, že se ocitl v naprosto bezvýchodné situaci a chce být aspoň ušetřen dalšího trápení. Nechce už mít před očima své zlo.

Ovšem v hebrejské předloze zde máme poznámku, že původně tam bylo uvedeno: „Ať nevidím tvoje zlo.“ Podle té původní podoby textu chtěl tedy Mojžíš umřít, aby už nemusel vidět zlo, které koná Hospodin. To se opisovačům hebrejského textu zdálo přece jen jako příliš silné vyjádření, a tak změnili osobní zájmeno, které vztahovalo zlo k Hospodinu, za osobní zájmeno, které je vztahuje k Mojžíšovi. Ovšem moc tomu nepomohli, protože Mojžíš o tom, že Hospodin jedná zle, mluvil už předtím.

Mojžíš prožívá hlubokou krizi své vůdcovské role. Ukazuje se, že už to nezvládá. Že má o svém vedení představu, která lidu neumožňuje vyrůst a dospět, rozvíjet své schopnosti, přebírat odpovědnost a budovat si zdravé sebevědomí. Mojžíš se dostal do pasti své představy o tom, jak má lid vést. Ale patrně se do této pasti dostal kvůli lidem, kteří ho do této pozice natlačili, kteří se chtěli pořád nechat nosit a nechtěli sami nic řešit. Můžeme to vidět už v tom, co lid říká Mojžíšovi na Sinaji, když Bůh vyhlašoval Desatero: „Všechen lid pozoroval hřmění a blýskání, zvuk polnice a kouřící se horu. Lid to pozoroval, chvěl se a zůstal stát opodál. Řekli Mojžíšovi: Mluv s námi ty a budeme poslouchat. Bůh ať s námi nemluví, abychom nezemřeli.“ (Ex 20,18–19) Mojžíš se tedy stane jedinečným prostředníkem mezi Hospodinem a Božím lidem, ale cíl má být to, že lid dospěje a převezme za svoji vlastní budoucnost odpovědnost.

Hospodine, někdy si podobně jako Mojžíš vytváříme falešné představy o tom, co po nás chceš, a jindy zase odmítáme převzít odpovědnost za svůj duchovní život jako izraelský lid. Děkujeme ti za trpělivost, kterou máš s každým z nás. Amen.

Vytisknout