Moc kaplanské bezmoci

Matěj Hájek Th. D., původně kazatel Církve bratrské, začal pracovat jako nemocniční kaplan v pražské nemocnici Na Bulovce, pak odešel do domácího hospice Cesta domů, nyní působí v Praze v Ústavu hematologie a krevní transfuze a v Revmatologickém ústavu. Ke kaplanské službě ho pověřila Církev bratrská před pěti lety.

Co tě vlastně ke kaplanství přivedlo?

Jako svou první „kaplanskou“ zkušenost bych označil setkání a rozhovory se svými prarodiči v posledních dvou letech jejich života. Chodíval jsem je navštěvovat a zkoušeli jsme si povídat. Od té doby jsem začal víc než předtím věřit, že je jakási nezbytná souvislost mezi tím, co je duchovní a co je prostě lidské. A pak, po deseti letech ve farářské službě, která skončila předčasně a poněkud překotně mou osobní a manželskou krizí, jsem začal nově promýšlet, čemu se v životě dál věnovat. Vyzkoušel jsem si více rolí v pomáhajících profesích a pak se objevila poptávka po kaplanovi. Dveře se mi vždy otevřely a já jsem z toho dodnes vlastně zaskočen. Setkávám se s lidmi ve velmi rozdílných životních situacích, s různými nemocemi a s rozdílně závažnou diagnózou. Můj den bývá naplněn obvykle čtyřmi vydatnými osobními rozhovory a k tomu množstvím kratších podpůrných kontaktů. Mezi mými „klienty“ jsou hospitalizovaní pacienti, jejich příbuzní, ale rovněž pozůstalí po lidech, kteří odešli a (v nejméně strukturované podobě) také kolegové zdravotníci a lékaři. Na kurzu pro kaplany nás učí, že primární úkol kaplana je srozumitelně komunikovat „obsahy víry z perspektivy naděje“. Je to na jednu stranu velmi vágní formulace. Ale vlastně se s ní ztotožňuju. Jestli je to totiž někdy tak, že při setkání mezi mnou a druhým člověkem se kdesi na obzoru alespoň trochu rozjasní a náš příběh zde na světě se vyjeví jako smysluplný a dobrý, je to vzácné a v pravém slova smyslu nadpřirozené. Někdy to tak bývá. A nikdy to není proto, že já bych to tam vnesl. Je to dar, který roste z opravdového setkání.

Práce nemocničního kaplana je bezpochyby náročná. Co je na ní nejtěžší?

Zřejmě bezmoc. Bylo by krásné umět lidem „dávat naději tam, kde už naděje není“. Jenže takhle to nefunguje. Naděje se buď nadějeme, anebo taky ne. A tak člověk opravdu často zakouší, že to podstatné není v jeho rukou. Ani tělo ani duše. A že opravdová pomoc neplyne z kaplanových schopností, vzdělání, kouzla osobnosti, správné teologie ani životních zkušeností. Lidé jsou vesměs laskaví a milí. Často vyjadřují vděčnost za čas, pozornost, naslouchání. Ale tíha bolesti na nich někdy leží přímo obludně. A jeví se to tak, jako by snad vážně neexistovala vnitřní či vnější síla, která by ji uměla odnést někam pryč. To druhé, co mě trápí, je permanentní nutnost se loučit. Setkávám se nablízko s lidmi, kteří ale vždy potřebují odejít. Někdy úplně – z tohoto života na onen druhý břeh. A někdy jen z nemocnice pryč. Jakkoliv silné je tedy setkání s lidmi, kteří se u nás léčí, člověk musí vědět, že toto setkání dřív nebo později pomine. A tak jsme jako kaplani součástí paradoxu: čím hlubší setkání, tím intenzivnější zkušenost loučení. Vlastně člověku vždycky přejeme, abychom se už nikdy ve stávajícím kontextu nepotkali. Je to pro mě někdy složité.

A co tě na práci v nemocnici nejvíc těší?

Určitě všechna ta lidská rozmanitost a dění. Setkání jsou často hodně naplněna – dost se smějeme, dost pláčeme, mám tu výsadu, že vyslechnu hodně zajímavých příběhů i názorů. Rychle se často objevuje (vlastně nezasloužená) důvěra. Mnohdy se otvírá místo pro opravdovost. V souvislosti s nemocí a ohrožením totiž dochází k přirozenému tříbení – prostor získává to, co je fakt důležité. A to přináší svobodu. Uprostřed křehkosti se člověk nemusí tolik bát, že bude trapný, nedostatečný, ne dost dobrý. V nemocnici u lůžka, v pyžamu a s infuzemi v rukou tak dochází k možnosti sejmout sociální masky. Všechno tohle a mnoho dalšího bych asi sečetl pod sběrné označení, že to prostě fakt dává smysl. Člověk je jaksi na dotek skutečnosti. A ona nakonec, navzdory všemu hroznému, co už jsem zmínil, ukazuje jakousi tvář, a ta není zlověstná. Je spíš mírná, trpělivá, má laskavý úsměv a v očích jakýsi uklidňující příslib.

Jak se na práci nemocničního kaplana dívají lékaři a ostatní zdravotníci?

Vždycky jde o důvěru. Nemocnice je prostředí postavené na extrémní zodpovědnosti. A ta si žádá exaktnost, osobní i kolegiální disciplínu, výkonnost a výsledky. Nechci nikomu křivdit hrubou paušalizací, ale nejsou to zrovna hodnoty, které by byly v popředí ve farářském světě. Ale pak je tu ještě něco – každý, kdo do takto vyhraněného prostředí přináší pokoj a lidskost, přináší vlastně cenné odpočinutí. Vždycky se najdou lékaři i sestry, kteří budou kaplana (či jiného podpůrného pracovníka) považovat za odborně méněcenného a třeba i v daném provozu nadbytečného. To sice není moc příjemné, ale zároveň je třeba se toho nebát. To podstatné se vždycky děje v setkání s konkrétním člověkem, ať už je náhled lidí okolo jakýkoliv. O to víc si vážím té velké většiny mých kolegů, kteří spirituální i jinou podpůrnou péči vítají jako jednoznačný a důležitý přínos, ba jako integrální součást toho, jak dohromady můžeme a máme pomáhat.

V průběhu koronavirové krize většina lidí dodržovala nouzová opatření a držela se doma. Co dělali nemocniční kaplani?

Dělal jsem to samé, co doposud, jen s větší intenzitou. Lidé zůstali v nemocnicích více izolováni a vydáni obecné atmosféře ohrožení. V nemocnicích to samozřejmě bylo víc „na ráně“. A tak byl prostor pro sdílení i pro duchovní útěchu (například formou přímluvné modlitby) obvykle vřele vítán.

Jak se díváš na budoucnost nemocničního kaplanství v České republice?

Máme jistě mnoho dílčích úkolů. Ale myslím, že to bude dobré. Dokud bude svět světem, bude zároveň platit, že člověk je něco jiného než jen absurdní shluk anonymních částic a nevidomých sil. Nemyslím si, že opačný pohled získá definitivní převahu. A tak bude vždycky přese všechny překážky vítáno, když tu bude někdo, kdo je ochoten upřímně s druhým člověkem být a vyhlížet naději ve chvílích, kdy je sám život radikálně ohrožován křehkostí a konečností.

Pavel Hošek

Vytisknout