Moc a utopie | Jakub S. Trojan

Moc a utopie | Jakub S. Trojan

V posledních letech se stal velmi aktuálním problém, vyvolaný dramatickým rozpadem socialistické soustavy. Metamorfóza rozvinutého socialismu v rozvinutý kapitalismus a okolnost, že k ní došlo v podstatě pokojným způsobem, dokonale rozvrátila základní teoretické předpoklady marxistické doktríny o zákonitostech v dějinách. Zároveň pozorujeme s jistým překvapením, že v určitých kruzích křesťansky orientovaných vrstev jak ve východních, tak i západních zemích, zejména pak v ekumenických společenstvích inspirovaných Světovou radou církví, přetrvává zklamání nad kolapsem socialistického společenského systému. Proč je to tak?

Odpověď je nutno hledat v utopickém myšlení, které ovládá ekumenické hnutí po dlouhá desetiletí. Bezpochyby je svědectvím citlivosti vůči alarmujícím poměrům, které se zejména od sedmdesátých let našeho století začaly vyvíjet v chudších částech světa. S jistým zjednodušením se dá povědět, že od konce druhé světové války se stoupajícím blahobytem v západních kapitalistických zemích se začíná evropský proletariát „stěhovat“ na světový Jih. A nic na tom nemění skutečnost, že v posledním desetiletí roste chudoba i v bohatých zemích světového Severu.

Je chvályhodné, že se ekumenické hnutí snaží překonat gravitaci vysokého životního standardu, jejímž zajatcem se staly masy euroamerické civilizace. Znamená to vstoupit do onoho stavu ducha, či spíše vnitřního pnutí ducha, jemuž se na půdě Nového zákona říká pokání. Ekumena tím dosvědčuje, že nechce přejít kolem raněných podél dějinné cesty s odvráceným pohledem. Je chvályhodné, že podobenství o milosrdném Samaritánu, jež lukášovské vyprávění (Lk 10,25–37) předkládá jako zrcadlo správného a nesprávného chování jednotlivce, pochopila i jako výzvu k odpovědnosti v společenském rozměru. Považuji to za povzbuzující důkaz, že jsme v hlavním proudu křesťanství dneška odstranili, jak doufám definitivně, manko, jež zatěžovalo bohoslovecké učení protestantů i sociální doktríny římských katolíků po celé devatenácté století.

Při této sociální ohleduplnosti, která kromě úsilí o zachování míru přibírá od šedesátých let do své optiky ještě ekologickou nouzi stvoření, setrvává ekumena i ve chvíli, kdy socialistická alternativa společenského modelu, od něhož si slibovala překonání všech tří velkých krizí (nukleární válka, sociální nespravedlnost, devastace životního prostředí), prokazuje svou dějinnou nezpůsobilost. Nečiní tak ovšem jen z jakéhosi vzdoru či planého heroismu, jemuž se vytratil rozum. Do světové diskuse o tom, jaký společenský systém je třeba volit, má-li lidstvo vstoupit do jedenadvacáteho století se slušnou vyhlídkou na pokojné přežití, vstupuje jistá část ekumenického hnutí s vášnivou kritikou kapitalistického systému jako celku i jeho tržně ekonomické praxe právě proto, že v jejích očích je tento systém odpovědný za trvale se zhoršující podmínky Latinské Ameriky, Afriky i valné části zemí Asie.

Kritika kapitalismu vychází z důrazu na řadu starozákonních i novozákonních motivů. Z nich se vyvozují i pozitivní modely a paradigmata pro alternativní řešení dnešní krize. Biblické poselství se tak stává pro naše společensky angažované postoje více než inspirací. Je pochopeno jako soubor norem a cílů, podle nichž má být společnost organizována. Přímo či nepřímo se přitom tvrdí, že socialistické uspořádání, jak se historicky vytvářelo v naší oblasti, je těmto normám a cílům bližší. V socialistických zemích nežili lidé údajně ve vzájemném odcizení. Nestáli proti sobě v konkurenčních vztazích, jako je to na Západě. Naopak, společenské vlastnictví vytvářelo mezi nimi pouta vzájemnosti a spolupráce. Jejich základní potřeby byly plně kryty. Nepoznali ostré majetkové a třídní rozdíly. Ze společnosti vymizely protiklady, které v rámci tržní ekonomiky rozdělují jak společenské vrstvy, tak i jednotlivce. V argumentech kritiků západního systému nechybí ani zmínka o tom, že církve byly v socialistických zemích zbaveny konstantinovského traumatu podpírat státní moc a tvořit duchovní tmel obludného systému hospodářského vykořisťování. V růžových barvách bývají líčeny i přednosti socialistického systému ve vztahu ke kulturní oblasti a v péči o životní prostředí.

Co však většinou apologetům a kritikům v ekumeně uniká, je problematika moci. Či přesněji: dovedou vyložit mechanismy mocenské nadvlády v rámci kapitalistického systému (zde se nechává zvláště latinskoamerická teologie osvobození inspirovat marxistickou metodologií), ale kritická síla umdlévá, pokud jde o systém, který obestřeli ve svém utopickém vizionářství nimbem dokonalosti. A nadále přežívá přesvědčení, že kolaps socialismu neznamená ještě kolaps socialistických idejí. Příčina tohoto „neštěstí“ dějin je několikerá.

K odpovědnosti jsou voláni nejen rafinovaní představitelé kapitalistických velmocí, kterým se podařilo bývalý Sovětský svaz a jeho spojence srazit na kolena astronomickými vojenskými výdaji. (I nyní si však ti, kdo se nechali uzbrojit k ekonomické smrti, zachovávají v očích apologetů morální kredit.) Na pádu socialismu nesou podíl i jeho občané, kteří podlehli ďábelským pokušením konzumerismu. V neposlední řadě pak i křesťané, kteří nerozpoznali znamení času, jak k nim odkazují prorocká zaslíbení, ano samo jádro biblické zvěsti o Boží spravedlnosti přinášející plný život všem: té spravedlnosti, jež je základem nosného směru dialektiky dějin, realizované dokonce i těmi, kdo se nestali jejími jmenovitými vyznavači. Vina křesťanů socialistických zemí je v tom, že nepřispěli dostatečně k humanizaci reálného socialismu a že svou loajalitou nepodrželi své vlády v nejvypjatějších fázích mezinárodní soutěže.

Se smíšenými pocity konstatujeme, že výtka na adresu křesťanů a církví východního bloku má cosi do sebe. Musíme ji ovšem poněkud přeformulovat: oficiální představitelé církví, jimž bylo povoleno v období studené války a zejména po roce 1968 účastnit se ekumenických shromáždění v zahraničí, podporovali ve svých příspěvcích a na veřejných diskusích utopickou vizi, kterou jejich partneři spojovali se socialistickým řádem. Podporovali i teologické argumenty, zejména pak ten, že křesťané v socialistických zemích žijí a pracují bez vnějších mocenských opor státu, opřeni jen o pravdu evangelia a společenství, které se ve sborech a farnostech vytváří. Udržovali tak v zahraniční ekumeně iluzi, že v určitých zeměpisných oblastech existuje reálně fungující společnost, která přináší nejen více svobody a důstojný život svým občanům, ale osvobozuje i církve k jejich pravému poslání.

To je ovšem politická i teologická chyba. Politická v tom, že správa obce v socialistických zemích byla hluboko pod standardem průměrné správy veřejných záležitostí zemí na Západě. Teologická v tom, že se tu Ježíšovo království, které není z tohoto světa (J l8,36), dostalo v interpretaci kritiků z ekumeny do nebezpečné blízkosti systému, jenž byl idealizován jako sice předběžné, ale přece jen relativně věrnější ztvárnění základních principů království Božího v lidských dějinách.

Považuji společenský model, který se pokusili komunisté realizovat v oblasti své moci, přinejmenším v teoretickém uchopení za deformaci křesťanského obrazu pravé společnosti. Marxismus je křesťanská hereze. Pokusil se vtělit do pozemských pořádků ideální obec, kterou před staletími koncipoval ve své vizi sv. Augustin pod pojmem Civitas Dei. Tvůrcové socialistických pořádků navazovali vědomě na revoluční a reformační hnutí nejrůznější provenience, jak je poznala Evropa od středověku. V našem kulturním kontextu šlo především o radikální proměnu společnosti, o kterou usilovala česká reformace v programu táboritů. Uvnitř husitské revoluce upozorňuje však Petr Chelčický na základní otázku moci, kterou nelze ani na okamžik pustit se zřetele, nemá-li reformní dílo sklouznout do násilnického výboje, jenž zatemňuje a deformuje pozitivní cíle společenské proměny.

Problém moci a totální utopie, která projektuje definitivní podobu společenských proměn, je o to naléhavější v společnostech moderních, které disponují nesmírnými mocenskými prostředky. Prudké a náhlé změny podmínek, navozené použitím síly, mohou za existence nukleárních a chemických zbraní vést k obecnému ohrožení. Sázce přežití je vystavena nejen daná společnost, ale i mezinárodní obec. Starostí nás v této souvislosti musí naplnit i stoupající brutalita poměrů, vyhasínání mravních regulativů, jež by byly s to zabránit růstu násilnické mentality v širokých vrstvách společnosti. Považovat za těchto okolností moc a mocenské prostředky za čistě instrumentální veličiny, s nimiž lze nakládat bez ohledu na jejich zpětné dopady na ty, kdo jich používají, je projev nezralosti a primitivního smýšlení.

Jeden z nejsilnějších argumentů ve prospěch moci a jisté bezstarostnosti, která je s její aplikací spojena, se opírá o zkušenost s násilnickými režimy, zejména v řadě zemí Latinské Ameriky, Afriky a jihovýchodní Asie. Vystoupit s revolučním násilím proti takovým systémům se zdá jedinou možnou odpovědí. To platí zvláště tehdy, když vládnoucí elita je hluchá vůči jakékoli kritice, likviduje bez skrupulí své oponenty a vrhá široké vrstvy obyvatelstva do stavu bídy a beznaděje. Ti, kdo vyslovují tento argument, mají na své straně morální právo. O čem však lze pochybovat, je způsobilost těch, kdo jsou připraveni odpovědět na násilí násilím, ujmout se správy zpustošené země: násilí a protinásilí ji do tohoto stavu bezpečně přivede brzy poté, co byla stará mocenská garnitura odstraněna. Násilná přeměna společenských podmínek s sebou nutně ponese obrovské mravní zatížení pro údobí výstavby. Křivdy a nespravedlnosti, kterých se dopustí nastupující moc, oběti, které budou muset přinést původci minulého zla spolu s nevinnými, se stanou obrovskou hypotékou. Ta bude deformovat společenské vztahy na dlouhá období. Je tíživějším břemenem než finanční zadlužení. Zde se k smíru a vyrovnání dospívá nejobtížněji. Revolucionáři jsou špatnými budovateli. Šilhají po moci neustále. Usínají s pistolí pod polštářem. Mentalita násilí je prostoupila natolik, že i nové jevy společenského života, které je třeba poučeně řešit, ba vstup nových vědních oborů, nezbytných k rozumné správě země, začnou považovat za lstivý manévr ze strany rafinovaných nepřátel. Osudy sociologie a kybernetiky v padesátých letech v evropských socialistických zemích jsou toho výmluvným dokladem.

Vyhnout se těmto úskalím je možno jen dvojím způsobem. Ohromující nahromadění moci, kterého moderní společnost dosahuje aplikací přírodních věd v technice a hospodářství, je třeba obezřele kontrolovat a nepřipustit, aby se tato moc soustřeďovala do jedněch rukou. Účinnými nástroji takové kontroly se staly demokratické zásady moderních revolucí, zejména anglosaské provenience, se svou klasickou dělbou moci zákonodárné, vládní a soudní. K tomu přistupuje čím dál více soubor dalších „mocí“, které život dnešní společnosti také ovlivňují: moc kulturní obce, moc svobodných informací, jak o ni usilují nezávislí novináři, moc vzdělání, moc organizací, hnutí a spolků, které se podílejí na tvorbě společenských institucí. V této souvislosti chci ovšem podtrhnout i moc různých hnutí humanitárních a ekologických. Nezastupitelná je i úloha církví. V nich by měli vyrůstat občané, kteří hledají nejen pravý základ svých osobních životů. Stejnou měrou jim má záležet i na životě společnosti. Starost o duši jde ruku v ruce se starostí o obec.

Všichni účastníci tohoto velkolepého dialogu napomáhají tomu, aby život obce mohl probíhat kultivovaně, bez dramatických střetů a bolestných ztrát. Podmínkou ovšem zůstává, aby se tak dělo v svobodném setkávání, s vědomím, že nikdo nemá předem neselhávající klíč k řešení problémů, ať současných, či budoucích. (To platí právě pro církve a další „uchazeče“ o konečné odpovědi na všechny otázky.) Tolerance je nezbytná. Pravá tolerance nemá co činit s lhostejností. Je úctou před pravdou, která nás zavazuje k poslušné odpovědnosti tváří v tvář úkolům, které se vynořují. Dvě zrůdné diktatury, které v důsledku všeobecného selhání evropského lidstva postihly v 20. století náš kontinent, jsou dostatečnou výstrahou, abychom s mocí nakládali odpovědně. Nemůžeme se bez ní obejít. Je tu. Denně ji produkujeme. Proto je třeba napořád se o ni starat. Proces dělby moci v zdravé společnosti nikdy neustává. Centralizovaná moc je moc nepřátelská, rozdělena může sloužit. To vyžaduje bdělé občanské vědomí. Bez kritiky a zájmu zdola nemůže ani moc „nahoře“ plnit odpovědně svou funkci. Občané se nemají nikdy nechat vytlačit ze stavu pohotové bdělosti. Tam, kde začnou převládat partikulární zájmy, obzory obce se temní. Stranická řevnivost odpuzuje a je dokladem, že představitelé politické moci ztratili z očí základní cíle. Úpadek politických mravů jde ovšem vždy ruku v ruce s pokleslostí mravní v životě osobním. Ověřuje se tu slovo Rádlovo i Masarykovo, že veřejný život je jen skrovnější částí života duchovního. Nezájem o veřejné otázky, zjednodušování problémů, skandalizace a ztráta kulturnosti v politickém dialogu jsou znepokojivými průvodci celkové krize mravní. Odtud je jen krůček k volání po silné ruce.

S jakým poselstvím vstupují do těchto problémů a krizových polí církve? Právě ony by neměly zůstat svému prostředí dlužny kritické slovo i povzbuzující výzvy. Nikdy nebude dost zástupného svědectví ve chvílích, kdy politická reprezentace selhává. Zde je třeba osvědčit občanskou zralost, i kdyby to mělo církvím přinést ztrátu popularity či jinou škodu. Univerzalita evangelia, jemuž jde o obnovu života ve všech rovinách, je k tomu bez podmínek zavazuje.

Druhým problémem, který nesmíme pustit z očí, je ztráta či naopak „přemíra“ budoucí perspektivy. Poté co ztroskotala socialistická „utopie“, dostává v postmoderním myšlení, jak se zdá, výhost každý pokus starat se o budoucnost či vztahovat potřeby dneška k nějakému ideálnímu stavu v budoucnosti. S odumíráním ideologií odzvání utopiím. Odzvání? Znamená konec jednoho snu totální vystřízlivění? Lze utopii, ono puzení citlivých duší změřit nouzi a přítmí současné chvíle vějířem možností a příslibů, jež s sebou nese přicházející čas, natrvalo vypudit z lidských myslí? Snad ano, snad ne. Důležitější je, že bez zaměření na budoucnost, bez (eschatologické) perspektivy upadáme do krátkozrakého pragmatismu. Naopak s její pomocí, není-li chiliastickým blouzněním, jsme s to ostřeji a hlouběji zahlédnout to, co zraku přivyklému jen na přítomnost uniká. Boží sliby a horizont konečné spásy – zde musíme do rozhovoru připustit i tuto rovinu křesťanské zvěsti – konají svou funkci profylaktickou, která brání, abychom se propadli do bezduché spotřebitelské mentality. Mobilizují nás k chování odpovědnému za zítřek.

Jsou vizí toho času, v němž vzájemné lidské vztahy i náš poměr k přírodě směřují k naplnění, neboť jejich smysl byl dovršen (1K 15,22–28). To ovšem jen za podmínky, že tato vize nebude podpírána hrubou mocí a násilnickými praktikami. Zůstane jen duchovním stavem myslí, které byly pro ni svobodně získány. Není o nic slabší než každý apel, který před lidstvo kdysi i dnes staví novou perspektivu. Neboť co je z ducha, je sice tím nejkřehčím, co vstoupilo do skutečnosti, jakmile se jí však dotklo, působí v ní po způsobu zrna hořčičného či kvasu. Začíná jakoby od prahu nicoty, ale cílem je celý svět. Nikdy neustává v díle. Bez moci a přece mocně. Jen tak se stává utopie, tedy to, co ještě nyní nemá místa (ou-topos), vítěznou nejenom v lidských srdcích.

Autor je profesor teologické etiky a člen redakční rady Křesťanské revue.

In: Moc v dějinách, Praha, OIKOYMENH, Praha 1994, str. 187–193.

Vytisknout