Moc a utopie | Jakub S. Trojan
Moc a utopie | Jakub S. Trojan
V posledních letech se stal velmi aktuálním problém, vyvolaný
dramatickým rozpadem socialistické soustavy. Metamorfóza rozvinutého
socialismu v rozvinutý kapitalismus a okolnost, že k ní došlo v podstatě
pokojným způsobem, dokonale rozvrátila základní teoretické předpoklady
marxistické doktríny o zákonitostech v dějinách. Zároveň pozorujeme
s jistým překvapením, že v určitých kruzích křesťansky orientovaných
vrstev jak ve východních, tak i západních zemích, zejména pak
v ekumenických společenstvích inspirovaných Světovou radou církví,
přetrvává zklamání nad kolapsem socialistického společenského systému.
Proč je to tak?
Odpověď je nutno hledat v utopickém myšlení, které ovládá ekumenické
hnutí po dlouhá desetiletí. Bezpochyby je svědectvím citlivosti vůči
alarmujícím poměrům, které se zejména od sedmdesátých let našeho století
začaly vyvíjet v chudších částech světa. S jistým zjednodušením se dá
povědět, že od konce druhé světové války se stoupajícím blahobytem
v západních kapitalistických zemích se začíná evropský proletariát
„stěhovat“ na světový Jih. A nic na tom nemění skutečnost, že
v posledním desetiletí roste chudoba i v bohatých zemích světového
Severu.
Je chvályhodné, že se ekumenické hnutí snaží překonat gravitaci
vysokého životního standardu, jejímž zajatcem se staly masy euroamerické
civilizace. Znamená to vstoupit do onoho stavu ducha, či spíše
vnitřního pnutí ducha, jemuž se na půdě Nového zákona říká pokání.
Ekumena tím dosvědčuje, že nechce přejít kolem raněných podél dějinné
cesty s odvráceným pohledem. Je chvályhodné, že podobenství o milosrdném
Samaritánu, jež lukášovské vyprávění (Lk 10,25–37) předkládá jako
zrcadlo správného a nesprávného chování jednotlivce, pochopila i jako
výzvu k odpovědnosti v společenském rozměru. Považuji to za povzbuzující
důkaz, že jsme v hlavním proudu křesťanství dneška odstranili, jak
doufám definitivně, manko, jež zatěžovalo bohoslovecké učení protestantů
i sociální doktríny římských katolíků po celé devatenácté století.
Při této sociální ohleduplnosti, která kromě úsilí o zachování míru
přibírá od šedesátých let do své optiky ještě ekologickou nouzi
stvoření, setrvává ekumena i ve chvíli, kdy socialistická alternativa
společenského modelu, od něhož si slibovala překonání všech tří velkých
krizí (nukleární válka, sociální nespravedlnost, devastace životního
prostředí), prokazuje svou dějinnou nezpůsobilost. Nečiní tak ovšem jen
z jakéhosi vzdoru či planého heroismu, jemuž se vytratil rozum. Do
světové diskuse o tom, jaký společenský systém je třeba volit, má-li
lidstvo vstoupit do jedenadvacáteho století se slušnou vyhlídkou na
pokojné přežití, vstupuje jistá část ekumenického hnutí s vášnivou
kritikou kapitalistického systému jako celku i jeho tržně ekonomické
praxe právě proto, že v jejích očích je tento systém odpovědný za trvale
se zhoršující podmínky Latinské Ameriky, Afriky i valné části zemí
Asie.
Kritika kapitalismu vychází z důrazu na řadu starozákonních
i novozákonních motivů. Z nich se vyvozují i pozitivní modely
a paradigmata pro alternativní řešení dnešní krize. Biblické poselství
se tak stává pro naše společensky angažované postoje více než inspirací.
Je pochopeno jako soubor norem a cílů, podle nichž má být společnost
organizována. Přímo či nepřímo se přitom tvrdí, že socialistické
uspořádání, jak se historicky vytvářelo v naší oblasti, je těmto normám
a cílům bližší. V socialistických zemích nežili lidé údajně ve vzájemném
odcizení. Nestáli proti sobě v konkurenčních vztazích, jako je to na
Západě. Naopak, společenské vlastnictví vytvářelo mezi nimi pouta
vzájemnosti a spolupráce. Jejich základní potřeby byly plně kryty.
Nepoznali ostré majetkové a třídní rozdíly. Ze společnosti vymizely
protiklady, které v rámci tržní ekonomiky rozdělují jak společenské
vrstvy, tak i jednotlivce. V argumentech kritiků západního systému
nechybí ani zmínka o tom, že církve byly v socialistických zemích
zbaveny konstantinovského traumatu podpírat státní moc a tvořit duchovní
tmel obludného systému hospodářského vykořisťování. V růžových barvách
bývají líčeny i přednosti socialistického systému ve vztahu ke kulturní
oblasti a v péči o životní prostředí.
Co však většinou apologetům a kritikům v ekumeně uniká, je
problematika moci. Či přesněji: dovedou vyložit mechanismy mocenské
nadvlády v rámci kapitalistického systému (zde se nechává zvláště
latinskoamerická teologie osvobození inspirovat marxistickou
metodologií), ale kritická síla umdlévá, pokud jde o systém, který
obestřeli ve svém utopickém vizionářství nimbem dokonalosti. A nadále
přežívá přesvědčení, že kolaps socialismu neznamená ještě kolaps
socialistických idejí. Příčina tohoto „neštěstí“ dějin je několikerá.
K odpovědnosti jsou voláni nejen rafinovaní představitelé
kapitalistických velmocí, kterým se podařilo bývalý Sovětský svaz a jeho
spojence srazit na kolena astronomickými vojenskými výdaji. (I nyní si
však ti, kdo se nechali uzbrojit k ekonomické smrti, zachovávají v očích
apologetů morální kredit.) Na pádu socialismu nesou podíl i jeho
občané, kteří podlehli ďábelským pokušením konzumerismu. V neposlední
řadě pak i křesťané, kteří nerozpoznali znamení času, jak k nim odkazují
prorocká zaslíbení, ano samo jádro biblické zvěsti o Boží spravedlnosti
přinášející plný život všem: té spravedlnosti, jež je základem nosného
směru dialektiky dějin, realizované dokonce i těmi, kdo se nestali
jejími jmenovitými vyznavači. Vina křesťanů socialistických zemí je
v tom, že nepřispěli dostatečně k humanizaci reálného socialismu a že
svou loajalitou nepodrželi své vlády v nejvypjatějších fázích
mezinárodní soutěže.
Se smíšenými pocity konstatujeme, že výtka na adresu křesťanů
a církví východního bloku má cosi do sebe. Musíme ji ovšem poněkud
přeformulovat: oficiální představitelé církví, jimž bylo povoleno
v období studené války a zejména po roce 1968 účastnit se ekumenických
shromáždění v zahraničí, podporovali ve svých příspěvcích a na veřejných
diskusích utopickou vizi, kterou jejich partneři spojovali se
socialistickým řádem. Podporovali i teologické argumenty, zejména pak
ten, že křesťané v socialistických zemích žijí a pracují bez vnějších
mocenských opor státu, opřeni jen o pravdu evangelia a společenství,
které se ve sborech a farnostech vytváří. Udržovali tak v zahraniční
ekumeně iluzi, že v určitých zeměpisných oblastech existuje reálně
fungující společnost, která přináší nejen více svobody a důstojný život
svým občanům, ale osvobozuje i církve k jejich pravému poslání.
To je ovšem politická i teologická chyba. Politická v tom, že správa
obce v socialistických zemích byla hluboko pod standardem průměrné
správy veřejných záležitostí zemí na Západě. Teologická v tom, že se tu
Ježíšovo království, které není z tohoto světa (J l8,36), dostalo
v interpretaci kritiků z ekumeny do nebezpečné blízkosti systému, jenž
byl idealizován jako sice předběžné, ale přece jen relativně věrnější
ztvárnění základních principů království Božího v lidských dějinách.
Považuji společenský model, který se pokusili komunisté realizovat
v oblasti své moci, přinejmenším v teoretickém uchopení za deformaci
křesťanského obrazu pravé společnosti. Marxismus je křesťanská hereze.
Pokusil se vtělit do pozemských pořádků ideální obec, kterou před
staletími koncipoval ve své vizi sv. Augustin pod pojmem Civitas Dei.
Tvůrcové socialistických pořádků navazovali vědomě na revoluční
a reformační hnutí nejrůznější provenience, jak je poznala Evropa od
středověku. V našem kulturním kontextu šlo především o radikální proměnu
společnosti, o kterou usilovala česká reformace v programu táboritů.
Uvnitř husitské revoluce upozorňuje však Petr Chelčický na základní
otázku moci, kterou nelze ani na okamžik pustit se zřetele, nemá-li
reformní dílo sklouznout do násilnického výboje, jenž zatemňuje
a deformuje pozitivní cíle společenské proměny.
Problém moci a totální utopie, která projektuje definitivní podobu
společenských proměn, je o to naléhavější v společnostech moderních,
které disponují nesmírnými mocenskými prostředky. Prudké a náhlé změny
podmínek, navozené použitím síly, mohou za existence nukleárních
a chemických zbraní vést k obecnému ohrožení. Sázce přežití je vystavena
nejen daná společnost, ale i mezinárodní obec. Starostí nás v této
souvislosti musí naplnit i stoupající brutalita poměrů, vyhasínání
mravních regulativů, jež by byly s to zabránit růstu násilnické
mentality v širokých vrstvách společnosti. Považovat za těchto okolností
moc a mocenské prostředky za čistě instrumentální veličiny, s nimiž lze
nakládat bez ohledu na jejich zpětné dopady na ty, kdo jich používají,
je projev nezralosti a primitivního smýšlení.
Jeden z nejsilnějších argumentů ve prospěch moci a jisté
bezstarostnosti, která je s její aplikací spojena, se opírá o zkušenost
s násilnickými režimy, zejména v řadě zemí Latinské Ameriky, Afriky
a jihovýchodní Asie. Vystoupit s revolučním násilím proti takovým
systémům se zdá jedinou možnou odpovědí. To platí zvláště tehdy, když
vládnoucí elita je hluchá vůči jakékoli kritice, likviduje bez skrupulí
své oponenty a vrhá široké vrstvy obyvatelstva do stavu bídy
a beznaděje. Ti, kdo vyslovují tento argument, mají na své straně
morální právo. O čem však lze pochybovat, je způsobilost těch, kdo jsou
připraveni odpovědět na násilí násilím, ujmout se správy zpustošené
země: násilí a protinásilí ji do tohoto stavu bezpečně přivede brzy
poté, co byla stará mocenská garnitura odstraněna. Násilná přeměna
společenských podmínek s sebou nutně ponese obrovské mravní zatížení pro
údobí výstavby. Křivdy a nespravedlnosti, kterých se dopustí
nastupující moc, oběti, které budou muset přinést původci minulého zla
spolu s nevinnými, se stanou obrovskou hypotékou. Ta bude deformovat
společenské vztahy na dlouhá období. Je tíživějším břemenem než finanční
zadlužení. Zde se k smíru a vyrovnání dospívá nejobtížněji.
Revolucionáři jsou špatnými budovateli. Šilhají po moci neustále.
Usínají s pistolí pod polštářem. Mentalita násilí je prostoupila
natolik, že i nové jevy společenského života, které je třeba poučeně
řešit, ba vstup nových vědních oborů, nezbytných k rozumné správě země,
začnou považovat za lstivý manévr ze strany rafinovaných nepřátel. Osudy
sociologie a kybernetiky v padesátých letech v evropských
socialistických zemích jsou toho výmluvným dokladem.
Vyhnout se těmto úskalím je možno jen dvojím způsobem. Ohromující
nahromadění moci, kterého moderní společnost dosahuje aplikací
přírodních věd v technice a hospodářství, je třeba obezřele kontrolovat
a nepřipustit, aby se tato moc soustřeďovala do jedněch rukou. Účinnými
nástroji takové kontroly se staly demokratické zásady moderních
revolucí, zejména anglosaské provenience, se svou klasickou dělbou moci
zákonodárné, vládní a soudní. K tomu přistupuje čím dál více soubor
dalších „mocí“, které život dnešní společnosti také ovlivňují: moc
kulturní obce, moc svobodných informací, jak o ni usilují nezávislí
novináři, moc vzdělání, moc organizací, hnutí a spolků, které se
podílejí na tvorbě společenských institucí. V této souvislosti chci
ovšem podtrhnout i moc různých hnutí humanitárních a ekologických.
Nezastupitelná je i úloha církví. V nich by měli vyrůstat občané, kteří
hledají nejen pravý základ svých osobních životů. Stejnou měrou jim má
záležet i na životě společnosti. Starost o duši jde ruku v ruce se
starostí o obec.
Všichni účastníci tohoto velkolepého dialogu napomáhají tomu, aby
život obce mohl probíhat kultivovaně, bez dramatických střetů
a bolestných ztrát. Podmínkou ovšem zůstává, aby se tak dělo v svobodném
setkávání, s vědomím, že nikdo nemá předem neselhávající klíč k řešení
problémů, ať současných, či budoucích. (To platí právě pro církve
a další „uchazeče“ o konečné odpovědi na všechny otázky.) Tolerance je
nezbytná. Pravá tolerance nemá co činit s lhostejností. Je úctou před
pravdou, která nás zavazuje k poslušné odpovědnosti tváří v tvář úkolům,
které se vynořují. Dvě zrůdné diktatury, které v důsledku všeobecného
selhání evropského lidstva postihly v 20. století náš kontinent, jsou
dostatečnou výstrahou, abychom s mocí nakládali odpovědně. Nemůžeme se
bez ní obejít. Je tu. Denně ji produkujeme. Proto je třeba napořád se
o ni starat. Proces dělby moci v zdravé společnosti nikdy neustává.
Centralizovaná moc je moc nepřátelská, rozdělena může sloužit. To
vyžaduje bdělé občanské vědomí. Bez kritiky a zájmu zdola nemůže ani moc
„nahoře“ plnit odpovědně svou funkci. Občané se nemají nikdy nechat
vytlačit ze stavu pohotové bdělosti. Tam, kde začnou převládat
partikulární zájmy, obzory obce se temní. Stranická řevnivost odpuzuje
a je dokladem, že představitelé politické moci ztratili z očí základní
cíle. Úpadek politických mravů jde ovšem vždy ruku v ruce s pokleslostí
mravní v životě osobním. Ověřuje se tu slovo Rádlovo i Masarykovo, že
veřejný život je jen skrovnější částí života duchovního. Nezájem
o veřejné otázky, zjednodušování problémů, skandalizace a ztráta
kulturnosti v politickém dialogu jsou znepokojivými průvodci celkové
krize mravní. Odtud je jen krůček k volání po silné ruce.
S jakým poselstvím vstupují do těchto problémů a krizových polí
církve? Právě ony by neměly zůstat svému prostředí dlužny kritické slovo
i povzbuzující výzvy. Nikdy nebude dost zástupného svědectví ve
chvílích, kdy politická reprezentace selhává. Zde je třeba osvědčit
občanskou zralost, i kdyby to mělo církvím přinést ztrátu popularity či
jinou škodu. Univerzalita evangelia, jemuž jde o obnovu života ve všech
rovinách, je k tomu bez podmínek zavazuje.
Druhým problémem, který nesmíme pustit z očí, je ztráta či naopak
„přemíra“ budoucí perspektivy. Poté co ztroskotala socialistická
„utopie“, dostává v postmoderním myšlení, jak se zdá, výhost každý pokus
starat se o budoucnost či vztahovat potřeby dneška k nějakému ideálnímu
stavu v budoucnosti. S odumíráním ideologií odzvání utopiím. Odzvání?
Znamená konec jednoho snu totální vystřízlivění? Lze utopii, ono puzení
citlivých duší změřit nouzi a přítmí současné chvíle vějířem možností
a příslibů, jež s sebou nese přicházející čas, natrvalo vypudit
z lidských myslí? Snad ano, snad ne. Důležitější je, že bez zaměření na
budoucnost, bez (eschatologické) perspektivy upadáme do krátkozrakého
pragmatismu. Naopak s její pomocí, není-li chiliastickým blouzněním,
jsme s to ostřeji a hlouběji zahlédnout to, co zraku přivyklému jen na
přítomnost uniká. Boží sliby a horizont konečné spásy – zde musíme do
rozhovoru připustit i tuto rovinu křesťanské zvěsti – konají svou funkci
profylaktickou, která brání, abychom se propadli do bezduché
spotřebitelské mentality. Mobilizují nás k chování odpovědnému za
zítřek.
Jsou vizí toho času, v němž vzájemné lidské vztahy i náš poměr
k přírodě směřují k naplnění, neboť jejich smysl byl dovršen
(1K 15,22–28). To ovšem jen za podmínky, že tato vize nebude podpírána
hrubou mocí a násilnickými praktikami. Zůstane jen duchovním stavem
myslí, které byly pro ni svobodně získány. Není o nic slabší než každý
apel, který před lidstvo kdysi i dnes staví novou perspektivu. Neboť co
je z ducha, je sice tím nejkřehčím, co vstoupilo do skutečnosti, jakmile
se jí však dotklo, působí v ní po způsobu zrna hořčičného či kvasu.
Začíná jakoby od prahu nicoty, ale cílem je celý svět. Nikdy neustává
v díle. Bez moci a přece mocně. Jen tak se stává utopie, tedy to, co
ještě nyní nemá místa (ou-topos), vítěznou nejenom v lidských srdcích.
Autor je profesor teologické etiky a člen redakční rady Křesťanské revue.
In: Moc v dějinách, Praha, OIKOYMENH, Praha 1994, str. 187–193.