Milena Šimsová: Dlouhý běh Jana Šimsy

Vzpomínky, články, rozhovory, dokumenty, dopisy

Z písemností Jana Šimsy vybrala, některé úseky zpracovala a životopisnými údaji doplnila Milena Šimsová

Přemyslovy akce a Liščí kmen

K stému výročí narození Přemysla Pittra 22. – 23. června 1995 se konala mezinárodní vědecká konference v Praze. Na ní přednesl Jan Šimsa svůj příspěvek. Referáty vyšly ve sborníku Přemysl Pitter: Život – dílo – doba. Praha 1996. Svůj příspěvek Jan Šimsa později podrobně rozpracoval.

Náčelnická škola

Přednášku Přemysla Pittra „Co jsme dlužni naší mládeži“ zařadil náš náčelník Kim do náčelnické školy Liščího kmene. Náčelnické školy v Lize lesní moudrosti vychovávaly budoucí vůdce a náčelníky po praktické a pedagogické stránce. V Liščím kmeni jsme náčelnickou školu pojali jako řadu krátkých přednášek o zásadních otázkách.

Již koncem předcházejícího roku 1944 – 22. slunce měsíce dlouhých nocí – přednášel Kim o vegetarismu. 7. slunce měsíce sněhu 1945 byl Kim v evangelickém sboru na Smíchově, kde kázal Přemysl o zázraku na poušti. Kim se tu seznámil s Ferdinandem Krchem a domluvil si návštěvu v Milíčově domě na příští den. Při ní dostal od Přemysla jeho knížku Pacifismus a obrana. Rozhodl, aby účast na přednášce Přemyslově 19. slunce měsíce sněhu patřila ke kmenové náčelnické škole, a další aby připravil Grizzly na 26. slunce měsíce sněhu o pacifismu.

Přemysl přednášel ve II. žižkovském sboru českobratrské evangelické církve. Vypravil se tam Kim, Bobr a Grizzly. Večer zahájil místní farář Vladimír Čapek.

Vyslechli jsme s napětím svědectví bratra Přemysla, jak se vracel jako demobilizovaný voják ze světové války. Na frontě jako zázrakem ušel kulce a přežil dva tresty smrti. Při příjezdu do Prahy sledoval z vlaku žižkovské děti, jak naskakují na pomalu jedoucí nákladní vlak a rychle shazují kusy uhlí, které pod náspem sbírají jejich matky. Ohromila ho surovost, s jakou železničáři děti zaháněli nebo přímo z vozů shazovali. Událost přijal jako pokyn shůry: „Ty, Přemysle, máš udělat něco pro tyto děti, z tohoto Žižkova, pro děti, které dosud vychovává ulice, bída, tvrdost a lhostejnost dospělých.“

Vyprávěl pak poutavě o začátcích výchovné práce pro žižkovské děti se skupinkou nadšenců vždy v neděli a pak o uskutečňování plánu postavit pro děti dům i pro všední dny. Seskupil kolem sebe přátele, s nimiž dům postavil a nazval Milíčův podle Jana Milíče z Kroměříže, který kdysi založil domov na Starém městě v Praze pro dívky z ulice – Nový Jeruzalém.

Výzkumná výprava k Olšanskému rybníčku

V Milíčově domě byl na výzvědách Kim s Grizzlym již celý rok před přednáškou, na začátku roku 1944. Podnět k tomu dala maminka Havrana a Grizzlyho, známá kdysi pod junáckým jménem Rorejs. Cítila, jak pokusům o Lesní moudrost v kmeni tajně založeném na podzim 1943 chybí hlubší zakotvení a ideové vedení. Otec Havrana a Grizzlyho Sůva, kdysi náčelník Sovího kmene a pak celé Ligy, byl již pátý rok vězněn, teď už v koncentračním táboře Dachau. Však také z tohoto tábora napsal v dopise vřelou vzpomínku na Milíčův dům, na bratra Přemysla, sestru Olgu a ostatní.

Při své první návštěvě v Milíčově domě byli Kim a Grizzly překvapeni tím, jak mnoho z toho, co vymýšleli pod vlivem četby Miloše Seiferta, Ernesta Thompsona Setona a Kruhu četby Lva Nikolajeviče Tolstého, tu viděli v praxi, vynalézavě uvedené do života.

Bratr Přemysl je uvítal jako sobě rovné, ač jim bylo málo přes 14 let. Vyložil jim zásady výchovy a ideální cíle Milíčova domu. Ukázal jim sál, tělocvičnu, dílny pro chlapce i pro dívky, učebny, herny, knihovnu, hudební sálek a nakonec – na podnět sestry Olgy – se zúčastnili besedy strýčka Přemysla s dětmi na závěr dne.

Dověděli jsme se, že sem teď děti chodí na dvě směny, když mají školu dopoledne nebo odpoledne, že tu dostanou svačinu, že se učí hygienickým návykům, novým hrám, písním, pracují na jaře na zahrádce a jsou vedeny k pěknému vztahu ke všemu živému. Dětí je tolik, že musí někdy čekat na zařazení, aby sem mohly chodit. Slyšeli jsme o těch, kteří se o výchovu starají, a s několika pracovníky jsme se seznámili. Jméno Sůvovo bylo snad všem známo. Sestru Olgu jsme považovali za přísnou a důslednou. Hned na poprvé jsme si dobře všimli, jak dbá na to, aby byl dodržen program dne, a jak se i návštěvníci musí stanovenému řádu podřídit.

Spolupráce

Seznámili jsme se s bratrem Josefem. Jemu později Přemysl navrhl, aby se Liščímu kmeni věnoval systematicky, byl jen o devět let starší než my. Josef navštívil s Minehavou sněm a později chodíval pravidelně na schůzky, učil nás zpívat, pomohl Grizzlymu sepsat řečnické cvičení o ochraně přírody. Doporučoval a půjčoval knížky z knihovny Milíčova domu, na příklad Karla Kálala o mládí Františka Palackého a knížku Olgy Fierzové s názvem Albert Schweitzer, Doktor pralesa. Tato knížka nebyla žel dodnes vrácena! Podle ní Grizzly připravil pokračování programu pro evangelický dorost po výběru Schweitzerových vzpomínek na dětství a mládí. Upozornil nás též na knížky Přemyslovy, jako první na zprávu o předválečném kongresu ochránců zvířat – „Ve jménu zvířete“.

Bratru Přemyslovi jsme museli tykat. Od počátku s námi jednal jako se svými spolupracovníky. Imponoval nám tím, že Lesní moudrost, úctu k životu a vědomí bratrství trpících doplnil křesťanskou filosofií a pojal ji jako praktický, činný celoživotní úkol. Všechno, o čem jsme snili, o čem jsme četli, o čem jsme debatovali na svých výzkumných výpravách, na tajných schůzkách (které byly za války zakázány velmi přísně) a při táboření v přírodě, to všechno učinil Přemysl a jeho přátelé živou skutečností, promyšlenou činností, sociálně odpovědnou. Nechyběly nám u něho a u jeho blízkých ani ochrana zvířat a přírody, abstinentství, úsilí o dorozumění mezi lidmi různých jazyků, různého původu a odlišného přesvědčení, porozumění pro ideu esperanta, tolerantnost, úcta k člověku a k jeho dětství a odmítání násilí všeho druhu. Tito přátelé měli smysl pro tajemství, pro hru a imaginaci, a hlavně pro aktivní pojetí víry, lásky a naděje v přicházející království Boží.

Chodili jsme na Přemyslovy nedělní výklady, četli jeho brožury, předválečná čísla Sbratření i nová čísla Zpravodaje z Milíčova domu. Jeho důraz na posmrtný život i modlitby za zesnulé jsme pochopili až později, z jeho životopisu. Poutaly nás jeho sympatie k indickému náboženství a myšlení, tím spíše, že jsme Gándhího a Thákura ctili dříve, než jsme se s Přemyslem setkali. Milovali jsme jeho bezelstný humor, lidovou srozumitelnost, názorné příklady z historie a kombinaci pokory s jistotou životního poslání. Odvážně veřejně vyvracel nacistické ideje o nerovnosti lidí a kult násilí.

Lidské plány a Boží vůle

Na přednášce na začátku roku 1945 jsme se vedle toho, co jsme už znali ze zkušenosti možná lépe než někteří účastníci večera, seznámili se smělým plánem založení Štítného domovů. Vedle Milíčova domu, v němž se shromažďovaly děti, aby nemusely pobíhat po ulicích, měly být vybudovány Štítného domovy pro učně, pro chlapce a pro dívky jako pokračování Milíčova domu. Mladí tam měli být vedeni v duchu Lesní moudrosti a křesťanské filosofie k čistému lidství. Byli jsme tímto plánem nadšeni a přijali jsme jej jako výhled do poválečných let i jako svůj úkol pro budoucnost. Válka se již zřetelně chýlila ke svému konci.

Ještě jsme však nevěděli to, o čem Přemysl promluvil na Grizzlyho pozvání na konferenci Akademické Ymky pro středoškoláky v Horní Čermné o čtyři sněhy později. Mluvil tam pod heslem „O životní opravdovost ve vážné době“ na téma „Plánování osobního života“. Zdůraznil, že člověk má mít svůj životní plán, má jej promýšlet, ale musí být ochoten přijmout, když Bůh bude s ním mít plány jiné. Tak se to stalo i s Přemyslovým plánem!

Při zprávách o koncentračních a vyhlazovacích táborech, o pochodech, evakuacích a přesunech statisíců lidí si Přemysl, Olga a jejich přátelé z Milíčova domu i s přáteli z Ymky, z církví a z Ligy lesní moudrosti uvědomovali, že tam všude jsou děti, které strašně trpí, jsou nebo budou bez rodičů, vyrůstají v neuvěřitelné bídě, často bez lásky, bez pobytu v přírodě, bez her, bez nejnutnější péče, bez dobrého příkladu a laskavého slova, bez vedení k lidskosti.

Havran a Grizzly si podle dopisů otce Sůvy z tábora v Dachau uvědomovali, že jsou tam chlapci v jejich věku i ve věku jejich desetileté sestry. A pak ze zprávy o chlapci jejich věku, jemuž se Sůva v posledních týdnech na marodce věnoval, než tam zemřel i on (osmého slunce měsíce hladu a smrti 1945), pochopili, že rozsah utrpení dětí je katastrofální. Většina mladých i ostatních lidí si to neuvědomovala.

Přemysl měl dobré styky s odbojáři; ač se vojenské stránky odboje zásadně neúčastnil, obětavě pomáhal pronásledovaným a trpícím, chránil a zachránil řadu židovských dětí. A tak nejen věděl, že v táborech zástupy trpících dětí jsou a že je velmi mnoho rozdělených rodin, ale přijal to jako výzvu, jako pokyn shůry, jako úkol od Boha: „Ty, Přemysle, se svými přáteli pro ně něco udělej! Tys zůstal na živu, tebe jsem chránil proto, abys je vyvedl ze zajetí na světlo! Ty je uveď do života, ty je zachraň!“

Výbor křesťanské pomoci

Přemysl získal pro myšlenku pomoci židovským dětem Jaroslava O. Sochora ze synodní rady Českobratrské církve evangelické. Ostatně to pak bylo právě na Sochorově pohřbu, kde Grizzly s Přemyslem naposled spolu mluvili, ale to bylo pak až po 13. slunci měsíce blesku roku 1951! Získal i faráře Vláďu Čapka ze Žižkova, faráře Jana Kučeru ze Smíchova, faráře Cochlára a Hovádka z Českomoravské církve (brzy pak již opět Československé), paní Hanu Fraňkovou, bývalou ředitelku YWCA, Václava Velkoborského z YMCA, Ferdinanda Krcha z Červeného kříže, lékaře MUDr. J. B. Šimáněho z Kostnické jednoty, všechny své spolupracovníky z Milíčova domu a bojovníky předválečných kmenů Ligy lesní moudrosti, architekta Atahualpu a Beejeegashe, který léta pracoval s postiženými dětmi z Jedličkova ústavu a po válce hodlal studovat medicínu.

Společně založili tajný Výbor křesťanské pomoci židovským dětem. Všechno ještě před koncem války promysleli a připravili. Jakmile proběhlo pražské povstání a rozhodování se na čas ujala Česká národní rada, spěchal tam Přemysl a navázal styk s právě vzniklou zdravotně sociální komisí a dostal od ní plnou moc k zajištění tří zámků bývalého barona Ringhoffera ve Štiříně, dále v Olešovicích a v Kamenici.

Všechny tři zámky byly blízko Prahy, směrem na jih. Bobr a Grizzly už znali štiřínský zámek z jedné výzkumné výpravy, i část parku a rybník „s červíčky“, který pojmenovali Konipáskový. Věděli také, jak se tam jde nebo jede. Přemysl získal i zámek univerzitního profesora MUDr. Knauseho v Lojovicích u Velkých Popovic. Všechny zámky jsou v krajině známé nejen z výprav Liščího kmene, ale i z obrázků Josefa Lady a z vyprávění o Mikešovi, k jehož sepsání dal podnět Ladovi jménem dětí právě Ferdinand Krch.

Výpravy Liščího kmene do Štiřína

24. slunce měsíce růží jsme přišli poprvé do Štiřína ze železniční stanice Stránčice. Setkali jsme se tu s Atahualpou, který opustil své zaměstnání a stal se vychovatelem. Dále s Beejeegashem, jehož jsme do této výpravy znali jen z bájí a pověstí. Lékařem se tu stal Wučíček, který se vrátil z koncentračního tábora. Ze starých ligových časopisů jsme o něm věděli, že spolupracoval jako vůdce německých woodcrafterů v Praze (Pfadfinders) před patnácti až dvaceti sněhy se Sůvou, Minehavou, Bobrovým otcem Potkanem a ostatními. S úctou jsme o tom všem čítali v rozpadajících se časopisech a Hlasatelích.

Bylo tu už 180 dětí, nejmenšímu bylo 18 měsíců a nejstaršímu bylo 18 let. Už 22. května přivezl Přemysl prvních 40 dětí z Terezína ve stáří od dvou do šestnácti let, děvčata i chlapce, jakmile mohli být uvolněni z karantény. Byly to dobrodružné cesty. Jeden ze starších junáků z Kmene pražských woodkrafterů zůstal v ohrožené části terezínského tábora mezi nemocnými skvrnitým tyfem jako ošetřovatel, dokud bylo potřeba. Pro karanténu a ošetřovnu byla získána ve Štiříně ještě volná vila a bývalý hotel.

Přemysl, Olga a ostatní nás srdečně přivítali. Byli jsme pozváni na příští týden i na noc s tím, že se udělá pau-wau u táborového ohně, při němž se prohovoří smělý plán, co bychom mohli v létě podniknout. O týden později jsme přijeli, někteří přišli pěšky, jiní jeli na kolech. Pomáhali jsme připravovat ubytování pro dalších 120 dětí s židovskými chlapci a děvčaty našeho stáří, většina byla mladší než my, a všichni drobní, jakoby křehcí. Byli různých národností. Stěhovali jsme skříně a postele, umývali je a desinfikovali. Poučili mě v praxi, jak vypadají štěnice. Do té doby jsem žádnou neviděl, čemuž se velice divili.

Večerní porada u ohně 30. slunce měsíce růží se zdařila. Vraceli jsme se pozdě do zámku ve vypůjčených přikrývkách, přehozených přes hlavu jako Arabové, takže jsme vyděsili nočního hlídače, který na nás namířil hůl a zvolal: „Stůj, nebo střelím!“ Zdálo se nám, že se lekl více než my.

V našich plánech se začal rýsovat letní tábor v parku štiřínského zámku, který měl prakticky ukázat, co je to junáctví, a získat pro tento způsob života děti z táborů docela jiných.

Ráno jsme se vykoupali v Konipáskovém rybníku, nic nedbajíce „červíčků“. Při zpáteční cestě chytil Bobr mladou sovu, celou bělostnou. V tu chvíli nám přicházeli naproti od zámku Atahualpa a Beejeegash se zástupem dětí z táborů. Dramatická událost s chycenou sovou nás všechny sblížila. Sovu jsme slavnostně pustili na svobodu. A pak nás šťastným způsobem všechny od nejstarších až po nejmladší integroval Kim při čtvrthodince a při pohybových hrách do jednoho společenství. Celkem nás bylo asi 35, přišli i Liška a Lasička, kteří spali v lese, a na kolech přijeli Racek a Míla.

Tábor Liščího kmene

V Praze se díky Bobru a pak při jednání Grizzlyho s Přemyslem v Milíčově domě domluvil letní tábor. Bude moci být v parku zámku ve Štiříně. Má dát dětem z ozdravoven příklad junáckého života, pěkného poměru mezi sebou i chování vůči dospělým. Máme ukázat svůj vztah k přírodě a dbát na to, že budeme pozorováni nejen dětmi, ale také lidmi z okolí, kteří nemají vždy pochopení pro to, že ozdravovny s tolika dětmi různých národností, a většinou židovskými, jsou právě zde. Můžeme tu být až tři neděle. Mohou nám vypomoci zeleninou a ovocem.

Za čtrnáct dní jsme postavili velmi důkladný tábor pod vedením dospělého náčelníka Inka, jmenovaného nám Ligou. V popředí stála dvě indiánská týpí a do lichoběžníku bylo postaveno 12 stanů. Bylo nás celkem 28, z původního Liščího kmene však jen pět. V táboře byl i Bobr, který pak spal na zámku a vykonal tam svou pomocí nejvíce z celého tábora v duchu vlastní domlu- vy.

Po prázdninách vyprávěl o táboře v evangelickém dorostu Grizzly 10. slunce měsíce lovu:

„14. července jsem odjel do Štiřína u Velkých Popovic. Zde jsme měli woodcrafterský tábor v parku štiřínského zámku. Krajina tu není příliš lesnatá, ale přesto až k zámku jdou pruhy lesů, které již patří k rozsáhlým lesům Požáreckým (také Jílovské se tyto lesy nazývají).

Život v táboře se nedá věrně líčit slovy. Jen ten, kdo již někdy tábořil v dobrém táboře, hlavně pod dobrým vedením, všechny krásy táborového života chápe.“

Grizzly dále vylíčil život v táboře s jeho denním programem a náplní. V závěru vyprávění řekl:

„Úkolem tohoto tábora nebyl jen woodcrafterský program: byl to tentokrát jakýsi ukázkový tábor. Na zámcích (dřívější majetek baronů Ringhofferů) ve Štiříně a blízké Kamenici, Lojovicích a Olešovicích byli v létě, a ještě jsou, děti i starší chlapci a dívky z německých koncentračních táborů, mnoha národností, Češi, Němci, Poláci, Maďaři, většinou židovského původu, velmi mnozí bez rodičů nebo jejichž rodiče jsou nezvěstní.

Těm jsme měli ukázat krásy táborového junáckého života, krásy přírody, kamarádství a dobrovolné kázně. Tento úkol jsme úplně nesplnili, protože se nás děti až na výjimky ostýchaly.

Dvakrát jsem byl na nedělních bohoslužbách, na kterých kázal Přemysl Pitter, ředitel této akce pro pomoc dětem z koncentračních táborů. Proslovy a kázání Přemysla Pittra jsou silným a nezapomenutelným zážitkem.

Zde jsem se také dověděl, a to byl největší a nejhorší dojem z celých prázdnin, o tom, jak se zachází se zajištěnými německými, německo-českými a českými dětmi kolaborantů v internačních táborech v Praze a jinde.

S dětmi od nejmenších se zacházelo v internačních táborech tak jako dříve v německých koncentračních táborech. Hlad, surové zacházení, nemoci, těžká práce a velká úmrtnost těchto dětí, to je výsledek nacistické výchovy, která měla silný vliv na dozorce a „hrdiny“ z Revoluční gardy. Internační tábory byly v Praze, ve školách a sokolovnách.

Když Přemysl Pitter zjistil tento stav, po velké námaze dokázal, že mu byla svěřena revize nad internačními tábory kromě toho, že směl odvézti tyto děti z Prahy do uvolněných zámků. Některé židovské děti byly totiž zatím odvezeny do Anglie a do Palestiny.

Přemysl Pitter o tom praví:

„Stanovisko křesťanovo je za všech dob a událostí neproměnné. Učedník Ježíšův stojí vždycky na té straně, na které stál jeho Mistr, na straně slabých, utiskovaných a trpících. Za nacistické vlády to byli Židé a Češi. Proto jste slýchali z mých úst slova povzbuzení a útěchy trpícím a proroctví pádu násilníků. Dnes mnoho nevinných lidí trpí. Pro náš národ je to horší o to, že bezpráví, násilí a křivd se dopouštějí tentokráte členové našeho národa. Napodobením toho, co dělali esesáci, snižujeme se na jejich úroveň. To je nehodno národa Husova a Masarykova a příčí se to naší duchovní tradici. Proto aspoň ti, kdo se nazývají křesťany, tj. ti, kdo vyznávají učení Ježíše Krista, jak je vyjádřil v horském kázání (Matouš 5,43–46), mají povinnost nemlčet, ale být svědomím národu.“

Proč se tábor nezdařil, pokud šlo o vlastní záměr Přemyslův i ochotu jej uskutečnit ze strany Kima, Bobra a Grizzlyho, je velká otázka. Rozhodně tím však spolupráce neskončila.

Služba trpícím

Začal dramatický zápas o děti z našich, teď už československých táborů, úsilí o kontrolu sběrných táborů, o stravování internovaných, o jejich zdravotnickou péči. Přemysl Pitter bojoval i o „humánní provádění odsunu Němců“, byl pak i pověřen revizí praxe.

Dnes si již málokdo dovede představit tehdejší atmosféru. Po článku Mladé fronty o Přemyslově akci pro německé děti byla rozbita okna Milíčova domu. Ještě na jaře 1946 psalo Rudé právo:

… „v zámku v Lojovicích p. Pitter za velikého rozhořčení místního občanstva umístil německé děti, které mají i německé ošetřovatelky v takovém počtu, že připadá jedna ošetřovatelka na dvě děti… Německá Hitlerjugend dostává i plnotučné mléko, zatímco české děti v Lojovicích jen egalizované. Je pobuřující, že se válí šedesát Němců v překrásné budově, kde by mohly získat ztracené zdraví naše děti.“

Není snad třeba dodávat, že pokud byly děti nemocné, na 55 dětí tam byly jen tři české ošetřovatelky, po zlepšení zdravotního stavu jediná. Bylo tam pět internovaných žen na vaření, úklid, praní a dozor. Děti tam byly od dvou do deseti let.

V dubnu 1946 bylo z předběžné bilance patrno, že během deseti měsíců prošlo křesťanským pohostinstvím 673 dětí jedenácti národností. Dětí z německých koncentračních táborů bylo 252, z nichž zemřelo jedno, z našich internačních táborů 318 dětí, z nichž zemřelo osm. Různých sociálních případů bylo 21, z Pátracího oddělení repatriačního úřadu 53 dětí, ze zotavovací akce pro slovenské děti 29. Dále probíhalo úsilí o spojení rodin, pátrání po rodičích a po dětech, informování internovaných rodičů, hlavně matek, o osudech dětí.

Protest proti veřejným popravám

Velký zážitek pro Havrana a Grizzlyho bylo Přemyslovo vystoupení na prvním poválečném retreatu Akademické Ymky v Obříství u Neratovic. Přemysl Pitter zde byl s Olgou Fierzovou. V diskusi velmi naléhavě vylíčil svou zkušenost, kterou měl při cestě ze Štiřína do Prahy. Jeli přes Pankrác v době, kdy se konala poprava univerzitního profesora Pfitznera.

Grizzly se ten den rozhodl nezůstat na Pankráci, kde bydlel, ale pokusil se proběhnout proti proudu zástupů, valících se pěšky z nuselského údolí, dupajících přes parky, květiny a trávníky s jakousi až nelidskou dychtivostí: být při veřejné popravě! Byl tím, podobně jako už několikrát předtím od května (jednou byl inzultován davem utloukajících ženu s dítětem, když se jich zastal), surovostí a pomstychtivostí a skoro až krvelačností spoluobčanů metafyzicky rozrušen. Chtěl běžet do Milíčova domu v přesvědčení, že právě Přemysl mu dodá odvahy postavit se proti této náladě. A nyní v Obříství se dověděl, proč tehdy Přemysla nezastihl v Milíčově domě.

Přemysl navrhl shromážděným členům a příznivcům Akademické Ymky, aby se sepsala protestní rezoluce. Grizzlyho překvapilo, že mnozí účastníci a zvláště bohoslovci, budoucí faráři, kteří měli za sebou již delší praxi na farách za války, namítali proti Přemyslovu návrhu, že je sice správné proti takovým popravám protestovat, ale že je to nebezpečné. „Budou nám na farách rozbíjet okna.“ – „Bude ohrožena práce Ymky a církví, když se ozvou proti národnostní nenávisti“. – „Nebude to mít žádný význam“. – „Nedá se nic dělat“.

Přemysl vystoupil znovu s tím, že pro křesťana je rozhodující správnost slova, a ne obava a pud sebezáchovy. Ani rychlý úspěch nesmí být podmínkou. Připomněl vystoupení Thomase Manna, německého spisovatele, proti Hitlerovi a proti obsazení pohraničního území a pak celých Čech a Moravy. Bylo to pro nás velké povzbuzení, bez ohledu na to, že to nemělo rychlý úspěch, viditelný účinek. V takové situaci nemůže křesťan mlčet a musí nahlas říci, k čemu ho volá svědomí, probuzené vírou. Za Přemysla se postavili křesťané, kteří se vrátili z vězení, i J. L. Hromádka, který přijel z USA. Rezoluce byla napsána a poslána. Následovaly rezoluce další, i osvobozených politických vězňů, a veřejné popravy ustaly.

Podzimní spolupráce

Na podzim pokračovala spolupráce s Přemyslem a jeho přáteli. Na valném sjezdu Ligy československých woodcrafterů 30. slunce měsíce lovu promluvil o Přemyslově práci Atahualpa, zvláště o středisku dětí ve Štiříně a dalších místech s tím, že se Přemysl hodlá k Lize opět připojit a nabízí tábořiště ve Štiříně jako stálé tábořiště Ligy pro táboření tří kmenů v měsíci blesku.

V měsíci dlouhých nocí upozornila maminka Bobrova, která byla před dvaceti sněhy též činná v Lize lesní moudrosti, podobně jako Bobrův otec, Potkan, který býval jednatelem v době, když byl Sůva náčelníkem, na to, že zaslechla z rozhlasu výzvu junákům od Přemysla, aby přišli do Milíčova domu. Byla to výzva k oběhnutí rodin asi sta dětí, které mají odjet na zotavenou do švýcarských hor dříve, než bylo domluveno.

Přišli jsme tam z Liščího kmene tři, a bratr Josef tam instruoval skauty, přiděloval každému dvě nebo tři adresy. Měli jsme navštívit rodiny těch dětí, předat jim písemné nové instrukce, vyptat se na vybavení podle seznamu a hlavně přinést zpět písemné potvrzení, že děti na sraz včas přijdou. Dostavil se sem i vyšší funkcionář Junáka, podal nám levou ruku, což nás trochu přivedlo do rozpaků, podávali jsme si pravou, a vyslovil nám uznání.

Líbilo se mi, jak jednoduše to Přemysl a Josef – s pomocí rozhlasu – vyřešil. Druhý den bylo rozloučení s bratrem Josefem, který také s dětmi odjížděl. Zde jsme se dověděli o poslední záležitosti tohoto roku. Byl to sběr šatstva, obuvi i prádla pro děti z Milíčova domu, pro děti z ozdravovny v Mýtě i pro děti z koncentračních a internačních táborů v zámcích, a pro dospělé, kteří tam z řad internovaných pomáhají. Sbírali jsme i peníze a pamatuji se, že jsem šatstvo a boty odevzdával ve sborové místnosti II. žižkovského sboru, kde byla jedna sběrna a kde sestry všechno třídily.

Úplně na závěr roku, 30. slunce měsíce dlouhých nocí, jsme došli malebnou krajinou z chaty bratra Bukovanského za čtyři hodiny do Štiřína, kde jsme se setkali se sestrou Olgou, sestrou Stehlíkovou, Atahualpou, Wučíčkem, Adlerem, dr. Emilem Schiechem, Milošem a chlapci, hlavně polskými, s nimiž se znal dobře Bobr. Byli jsme jako vždy přátelsky přijati a vegetariánsky pohoštěni, než jsme se vydali zpět.

Výhledy

V příštím roce jsme se zúčastnili protestních schůzí proti gestapismu, na nichž mluvíval též Přemysl, schůzí Ligy pro lidská práva, která byla obnovena, a také první schůzky „Civilní služby pro mír“, kterou organizovali Přemyslovi přátelé z ciziny, hlavně ze Švýcarska. Výsledkem byla pracovní mezinárodní brigáda na rekonstrukci vybombardované slezské obce Štítiny. Zúčastnil se pak Kim a Bobr.

Pro členy Liščího kmene bylo setkání s Přemyslem, s Olgou a dalšími spolupracovníky, zvláště s bratrem Josefem, významné pro vyústění kmene. Ten se prakticky rozešel po několika schůzkách v Milíčově domě, na nichž jsme byli mladí i starší pohromadě koncem roku 1947 a počátkem roku 1948.

A tak akce Přemysla a jeho spolupracovníků za jeho vedení pro děti židovské a pak německé se nám stala vyvrcholením činnosti tohoto kruhu v republice, přes všechnu úctu k práci předchozí i následující (pro uprchlíky). Zvlášť silně na některé z nás zapůsobilo řešení naléhavého praktického smíření dětí židovských a německých na základě křesťanského odpuštění. Německé děti přijížděly do ozdravoven s hrůzou právě proto, když slyšely, že tam jsou děti židovské. Mnozí se báli, že je tam budou Židé, jimiž opovrhovali, nyní za trest mučit, týrat a mstít se.

Přijeli ale do prostředí docela jiného. Bylo formováno lidskostí, laskavostí, službou vyrůstající z evangelia o smíření a odpuštění. Z evangelia, které přinesl ten, který vyrůstal jako židovský chlapec v chudobě a nesl všechnu tíhu lidského života, aby se stal bratrem všech týraných a ponížených a vedl je ke svobodě, k lásce a k pokoji.

Členové Liščího kmene mnoho v této až neuvěřitelné věci nepomohli. Ale stali se jejími svědky. Byli jsme u toho.

Po letech se mne ptala evangelická mládež z východních Čech na horách, zda jsem byl svědkem zázraku, způsobeného Kristem. Bez velké přípravy jsem vyprávěl o Přemyslovcích, co konali pro žižkovské děti. A vyprávěl jsem o akci pro děti židovské, jak to přátelé promysleli, připravili a vykonali. Jak po osvobození architekt nepřijímal objednávky na stavby, vychovatel, který se těšil, že po válce vystuduje medicínu, aby mohl pomoci dětem-mrzáčkům, pro něž už léta pracoval, svůj plán odložil, židovský lékař, který se vrátil z tábora, neotevřel ordinaci, ale zůstal v ozdravovnách jako lékař. Řada žen zde také obětavě pracovala, opustily Prahu a věnovaly se až dva roky dětem.

Přemysl a jeho přátelé se ujali dětí z německých, smíšených a kolaborantských rodin. Když část židovských dětí již odjela, na jejich místo přišly děti německé. A naši přátelé, vedeni Kristem a jeho dílem smíření, vedou židovské děti k odpuštění a německé děti k poznání, že budoucnost světa spočívá v bratrství lidí přes hranice národů. Tito přátelé se shromažďovali ke kázání, modlitbám a písním, aby dostali novou sílu přemáhat nenávist, zlobu, bídu a smrt. K tomu všemu byli Kristovým evangeliem voláni.

Moje vyprávění udělalo na mladé lidi nečekaný dojem. Byli mezi nimi ti, kdo si mysleli, že zázrak by byl, kdyby Ježíš v Třebechovicích přešel po hladině Orlice nebo Dědiny, aby jejich nevěřící spolužáci a učitelé viděli, že mají pravdu oni, když v Ježíše věří. Jedna dívka měla slzy v očích a několik mladých lidí mi řeklo, že pochopili zázraky v Bibli jako výzvu pro nás, abychom ve víře udělali něco statečného nebo užitečného; že Ježíš nedělal zázraky pro efekt, ale aby někomu pomohl.

Vlastně až zde jsem si uvědomil, že jsem byl s ostatními z Liščího kmene svědkem zázraku. Chtěli jsme pomoci, ale neměli jsme k tomu dost sil, dost pokory a jistoty životního poslání. Ale stali jsme se svědky Kristova působení v Milíčově domě, ve Štiříně, v Lojovicích, v Kamenici a Olešovicích, ale též v Obříství a na Filosofické fakultě při společném protestu křesťanů proti surovostem, v sále, kde se shromažďovala Liga pro lidská práva. Slyšeli jsme a viděli civilní výklad evangelia Přemyslem a celým tím podivuhodným sborem Nového Jeruzaléma a přátel Milíčova domu.

Zprávy z Hlasatele Liščího kmene z 15. slunce měsíce dlouhých nocí

8. slunce toho měsíce jsme se zúčastnili na požádání br. Horáčka z Milíčova domu informování rodin, z kterých měly jet děti do Švýcarska na zotavenou, o předčasném odjezdu švýcarského vlaku. Zúčastnil se Míla, Kim II. (za Liščí kmen), Grizzly.

V neděli jsme se zúčastnili, někteří z nás, dopoledního shromáždění v Milíčově domě, kde kázal bratr Pitter. Rozloučili jsme se s bratrem Horáčkem, který odjel do Švýcarska.

Odpoledne jsme se zúčastnili přednášky bratra Pittra (Od atomové pumy ke Kristu). O obou těchto proslovech se zahajuje tímto anketa. Každý, kdo se zúčastnil, napiš o tom, jak na tebe působila zvláště přednáška.

Setkali jsme se zde s mnohými pravěkými woodcraftery (o bratru Přemyslu Pittrovi nemluvě): Beejeegashem, Atahualpou, Wušíčkem, Mílou Vavrdou, kromě toho s br. Krchem, Moravcem, Milošem atd.

Výzva

Bratr Pitter žádal na obou shromážděních o jakékoliv šatstvo, obuv i peněžní dary jak pro Milíčův dům (a ozdravovnu v Mýtě), tak pro Štiřínské, Olešovické atd. ozdravovny dětí z koncentračních a internačních táborů. Je potřeba šatstva, obuvi jak přímo pro děti, tak pro lidi z internačních táborů, kteří pomáhají v ozdravovnách s úklidem a ošetřováním dětí. Můžete-li, dejte, cokoliv můžete (obuv může být roztrhaná) z šatstva atd. Liščí kmen pořádá mezi svými členy v předvánočním týdnu „Sběrnu“ u Šimsů. Peněžní sbírka bude vykonána v sobotu na sněmu. Vysvětlete to svým rodičům a požádejte je o nějaké starší šatstvo nebo prádlo.

Praha, Eman 2020, 400 s. (Kniha vyšla 5. 11. 2020.)

Základní listina Liščího kmene

Zakládáme kmen Lesní moudrosti, protože jsme přesvědčeni, že zdravého, čistého lidství můžeme dojíti pouze čistým životem v Přírodě.

Proto si bereme za vzor představitele pravé Lesní Moudrosti – „Indiána“.

Chceme následovati stopu velkého myslitele Černého Vlka.

Chceme zachovat Seifertův odkaz Lesní Moudrosti v Čechách.

Bereme si za příklad Henry D. Thoreauův čistý život v Přírodě.

Chceme odstranit bídu a nezdravost z české mládeže.

Nechceme dělat rozdílů mezi lidmi.

Nechceme hledět na majetek, vzdělání, národnost a předky, nýbrž na způsob života a čistotu myšlení, duše a srdce.

Chceme, aby všichni lidé žili šťastně a měli stejnou radost z Přírody a ze života.

25. září 1943

Jiří Gojda, Jan Šimsa

(Citováno z Jan Šimsa: Bitky Jana Šimsy. Heršpice, Eman 2000)


Vytisknout