Milan Balabán na cestách k budoucímu | Věra Tydlitátová

Poté, co se po desetiletích strnulého totalitního režimu konečně otevřely hranice, stalo se pro mne stejně jako pro Milana Balabána cestování koncentrovaným užíváním svobody. Kam jinam bychom my, nezávislí starozákoníci, měli jet než do Izraele? Sluší se připomenout, že tehdy s naší výpravou cestoval také nestor starozákonní biblistiky, statečný profesor Miloš Bič. Máloco ilustruje tak názorně tragickou realitu československých dějin jako fakt, že učenci evropského významu, kteří se celý život věnovali Tanachu, mohli vidět dějiště starozákonních příběhů a biblické reálie až v kmetském věku. Je zřejmé, že jak Miloš Bič, tak Milan Balabán, který se celý život věnoval starozákonnímu bádání a hebraistice, viděl Jeruzalém, Mrtvé moře, Judskou poušť a galilejské pahorky jinýma očima než kterýkoliv běžný cestovatel nebo křesťanský poutník. Pravda je, že na této cestě hodně mlčel. Shodovala se realita Svaté země se sny, které jsme si hýčkali v dobách zadrátovaných hranic? Izrael se nám ukázal jako moderní země, která měla jen něco společného s biblickými krajinami básnických vizí a obraznosti víry. Ale na druhé straně to pořád je ta biblická země, a když jsme vjížděli již za tmy do Jeruzaléma, nad jehož hradbami se vznášel úplný měsíc jako podivuhodný plod kosmického stromu, Milan neskrýval pohnutí. Starobylé bílé kameny, kterých jsme se dotýkali, potoky v Ejn Gedi a oranžová luna pamatují judské krále a proroky, na druhé straně jsme byli konfrontováni s mladým, dynamicky se rozvíjejícím státem a jeho starostmi. Po dvakrát nás v Izraeli navštívil Milanův žák a tehdejší velvyslanec Jiří Schneider a vyprávěl nám o starostech lidí, kteří každý den chodí po cestách dávných proroků, ale čelí zcela moderním úzkostem a hrozbám. Na Stát Izrael jsme vskutku nehleděli naivně romantickýma očima jako mnoho křesťanských poutníků, ostatně ani ti králové a proroci nežili v ráji, ale v každodenním krvavém zápase o přežití.

Jindy jsme se vypravili s Milanem Balabánem do Švýcarska za Sváťou Karáskem a vyjeli jsme si do Alp, na pastviny pod masivem Mönch, Jungfrau a Eiger, který nad našimi hlavami jiskřil sněhem a duněl padajícími lavinami. Prošli jsme okolo turistického bernardýna se soudkem a kráčeli po švýcarsky vygruntovaném chodníčku mezi rozkvetlé louky. A najednou se Milan svalil mezi hořce, arniky a fialové astry, hladil hebkou trávu a s pohledem upřeným do azurového nebe, plného beránčích obláčků, zasněně pravil: „Když už nám Hospodin dává tolik krásy na zemi, může snad být ještě něco krásnějšího v nebi?“

Odpovědi se Milan Timoteus Balabán dočkal ráno 4. ledna tohoto roku. Přestože tiše a pokojně odešel na druhý břeh, nelze o něm psát dost dobře v minulém čase, zůstává s námi. Je pořád velký básník, teolog, religionista, ale i věčný rebel a statečný člověk. Stále nám v uších zní jeho zvláštní naléhavá dikce, stále vidíme jeho typické gesto oranta s pokrčenýma rukama, mírně pozdviženýma do stran, s hlavou nakloněnou ke straně, pořád slyšíme jeho neotřelé, ba provokativní obraty. „Musíme slyšet za biblickými slovy ten jejich původní, plnotučný význam…“ Kdo jiný než Milan by řekl „plnotučný“ v takové souvislosti? Je to divné, ale když nyní čtu hebrejské žalmy, opravdu cítím na jazyku tu chuť smetany a čerstvě nadojeného mléka.

Milan Balabán je člověk mnoha tváří a mnoha paradoxů. Vzpomínal na dětství v Boratíně, v komunitě volyňských Čechů, v chudé, pietisticky přísné, ale vysoce kultivované rodině diákona Českobratrské církve. Jeho dětské vzpomínky připomínají chasidské příběhy. Občas přicházel na návštěvu strýc a Milanova maminka se ho pohostinně ptávala, kolik vajíček mu má usmažit. „Tři zcela postačí,“ říkával prý strýc. Milanovi tato odpověď utkvěla v paměti na zbytek života. Jako malý chlapec dostával vždy jen jediné vajíčko a strýcova svačina mu připadala jako zázrak hojnosti, jako královská hostina. Nouze, tvrdá práce, přísná zbožnost a rodinná soudržnost přičinlivou komunitu Volyňáků před válkou formovala. Milanovu otci prý ztrpčovala život také šikana církevní vrchnosti. Možná již zde pochopil diákonův synek rozdíl mezi církví a vírou.

Jiná raná vzpomínka: otec Antonín brával malého Milana na své cesty Haličí za prací a ke kázáním. Chlapec lehával na dřevěném povoze, taženém plebejským koníkem polními cestami, za tmy hleděl do vysokého nebe a zkoušel spočítat hvězdy.

Jak už to bylo obvyklé mezi ukázněnými českými písmáky, navzdory doléhající nouzi se pokoušeli poskytnout dětem to nejlepší vzdělání. Každé z těch ušetřených vajíček znamenalo příspěvek na školy. A tak Milan již po válce vystudoval gymnázium v Zábřehu na Moravě a po maturitě Komenského teologickou fakultu v Praze.

Brzy ho pak nacházíme mezi podobně naladěnými intelektuály v neformálním sdružení filosofů a teologů Nová orientace, která navazovala na civilní a vůči světské moci kritickou teologii Dietricha Bonhoeffera. V řadách Nové orientace se sešla řada originálních a statečných myslitelů, kteří v dalších desetiletích dokázali vzdorovat komunistickému útlaku a jím způsobenému rozkladu společnosti a pomáhali udržet úroveň duchovního a intelektuálního života v Československu například díky řadě bytových seminářů a samizdatových publikací, které v nesvobodném režimu nesměly vycházet.

Milan Balabán jakožto křesťan neměl správný kádrový profil, proto vojnu strávil u černých baronů. Pak sloužil jako duchovní v několika sborech, a když koncem šedesátých let nastalo politické uvolnění, směl postgraduálně studovat v Chateau de Bossey ve Švýcarsku. To se již profiloval jako břitký intelektuál s velkými perspektivami v teologické a filosofické práci. Jeho překlad Písně písní v Českém ekumenickém překladu Bible patří k nejlepším překladům Velepísně vůbec, byť Milan nesměl být uváděn mezi autory. Jeho překlad žalmu 118 se stal pevnou součástí evangelického zpěvníku:

„Ó chvalte laskavého Pána,
den co den k srdci nás vine.
Radostně prozpěvuj hned zrána,
den co den k srdci nás vine.
Árone, Izraeli, zpívej,
den co den k srdci nás vine.
Živ buď, v úzkosti neumírej,
den co den k srdci nás vine.“

Normalizace a všudypřítomné „zblátění“ poměrů Balabána stejně jako mnoho jeho kolegů a přátel vyhnalo z duchovní služby i z akademické dráhy, marně se ho však pokoušelo umlčet a zlomit jeho ducha. V roce 1974 mu byl odňat souhlas k výkonu duchovenské služby, tehdy nutné podmínky práce ve sboru; na publikační a pedagogickou činnost nemohl ani pomyslet.

Pravda je, že sám Milan Balabán měl i v církvi pro své nezávislé, rebelantské a bohémské postoje složitou pozici. Také jeho souznění s prostými, ba nejprostšími lidmi, s nimiž sloužil na vojně a později pracoval jako myč oken a čistič kanálů, naráželo na často pohoršené reakce věřících, spíše ovšem církevní vrchnosti. Se svými milými „kanálníky“ Milan popíjel po hospodách pivo a laciný rum, přednášel jim o teologii a historii, poslouchal jejich vulgární vtípky a ty nám pak s uzarděním a jakousi intelektuální fascinací vyprávěl. Hojně kouřil, občas se rád napil, pro drsné slovo nešel daleko a několikrát se beznadějně a sebedestruktivně zamiloval; ženy miloval osudově bez ohledu na konvence. A podepsal Chartu 77; i to leckdy budilo mezi pořádkumilovnými křesťany hrůzu a pohoršení. Život ho dokonce v jisté kritické fázi zavál do bezdomovectví a k spaní na lavičkách v pražských parcích. K uhlazenému, pokornému a nažehlenému panu faráři měl opravdu daleko. Legendární historka se vyprávěla poté, co byl Milan několikrát u výslechu v Bartolomějské a svým břitkým rozumem si z otázek estébáků vydedukoval, odkud unikly informace. Tehdy rozrazil dveře sálu, kde právě zasedala pastorální konference Pražského seniorátu, a svým výrazným hlasem zařval: „Mezi námi je fízl!“ Když jsem tuto historku slyšela od očitého svědka, byl k ní připojen humorný dovětek, že několik přítomných farářů zrudlo, sklopilo oči a pokoušelo se učinit neviditelnými.

Zatímco navenek provokoval Milan Balabán svým bouřlivým milostným a uměleckým životem i nesmiřitelnou kritikou totalitních poměrů, uvnitř byl stále ten zbožný, citlivý a přísně, asketicky vedený chlapec z haličského Boratína. S chutí se smál sprostým vtípkům kanálníků, ale nerad slyšel posměch a cynické poznámky na adresu Písma nebo víry; pro Život Briana od Monty Pythona neměl valné pochopení. V jistých věcech byl až stydlivý a plachý, snadno zranitelný, hladový po lásce, dětsky zvídavý pořád zůstával otevřen všem výzvám. Vím, že jeho provokace byly nechtěné, věřící nechtěl pohoršovat, doufal, že bratři jeho naléhání porozumějí, že mu odpustí jeho výstřednosti, cítil se pevně zakořeněn v evangelické tradici a těžce nesl odmítání a nepochopení. S jeho pronikavým a všestranným intelektem se pojila písmácky prostá spiritualita dávných českých bratří. K mateřskému jazyku vždy přistupoval po špičkách, s prvotním údivem nad nekonečnou možností hry se slovy, která mu jako žhavý uhlík Izajášova povolání spalovala rty, na jeho jazyku jiskřila jako karbunkuly a poskakovala jako neposedný a občas trochu posměvačný šotek. Jakápak teologie? Hebrejské člověkosloví!

„u prašné brány zatkli anděla
podobu neměl ten živel
jen hlas
rúach
rúach
elohím…“ (Hudba pro pozůstalé, 1981)

Postupně se okolo Milana Balabána shromáždila skupina žáků, kteří navštěvovali jeho bytové semináře a přednášky. Zde jsme se nejen seznamovali s jeho koncepcí biblického myšlení a učili se hebrejsky, ale také jsme vypracovávali vlastní seminární práce, přednášeli referáty, pak o nich diskutovali a probírali je, mohli jsme představit svá literární nebo výtvarná díla a podělit se o čtenářské zážitky. Někdy přišel jako host nějaký jiný přednášející, když se poštěstilo, dokonce host ze Západu, ale stejně vděčni jsme byli za slova některého z českých disidentů, umělců nebo filosofů. Časté byly debaty nad Biblí nebo čtení poezie, Milan si své básně též sám ilustroval a vázal, rozdával nám pak tyto svazky jako dárky. Již nikdy jsem od té doby nezažívala takovou radost z poznávání, tu báječnou hostinu studia pro studium, tak intenzivně vychutnávanou svobodu v nesvobodě, prožitek putování k oáze v pustině všudypřítomné šikany a pití živé vody v husákovském bezčasí. Studium na těchto seminářích, pro které se vžilo označení Patočkova univerzita, nebylo sešněrováno odstupem k akademické hierarchii, stresem semestrů a zkouškových období, obavami ze zápočtů a zkoušek a hodnocením. Své učitele jsme milovali, sedávali jsme v kruhu, často na zemi, studovali jsme z čiré radosti a nikoliv pro tituly, které nám tato podzemní univerzita nemohla poskytnout.

Teprve po Listopadu 89 Balabánovy knihy, dlouho psané do šuplíku a opisované jeho žáky, začaly vycházel a Milan také mohl dokončit doktorský gradus, zmrazený tupými byrokraty v sedmdesátých letech. Pak též rychle dokončil habilitaci i profesuru a na Evangelické teologické fakultě začal učit již oficiálně, po Janu Hellerovi převzal katedru Starého zákona a religionistiky. Ve své teologické práci navazoval na originálního myslitele Slavomila Daňka a rozvíjel jeho odkaz, blízko měl také k Miloši Bičovi. Přednášel i na filosofické fakultě, a když byl založen Institut základů vzdělanosti, později přeměněný na Fakultu humanitních studií, vyučoval religionistiku také tam. Ovlivnil snad stovky mladých lidí, kteří v prvních letech po pádu totalitního režimu mohli konečně studovat humanitní vědy svobodně a bez ideologické zátěže normalizační pseudovědy.

A ještě jedna cestovatelská historka: vypravili jsme se s Milanem do Konstance, ano, i české dějiny jsme chtěli prochodit. Vstoupili jsme do Husova domu, hledáme drobné na vstup, v pokladně sedí mládenec, usmívá se a najednou česky povídá: „Já vás znám, vy jste Milan Balabán, já jsem chodil na vaše semináře.“

K Balabánově pedagogické a publikační práci se připojila práce redakční a editorská. V kavárně Marathon při skleničce vína nebo v hutně zakouřené profesorově kanceláři na Evangelické teologické fakultě v Černé ulici pak pokračovaly teologické, religionistické a filosofické disputace, připravovaly se do tisku publikace, scházela se zde redakční rada Křesťanské revue, Jakub Trojan zde vždy trpíval v oblacích nikotinového dýmu, Ladislav Hejdánek se svěřoval se skeptickými vizemi budoucnosti, na široké pohovce, na stolech i na židlích vždy ležely obrázky, básně a právě vydané knihy, mohli jste si zde přečíst nejnovější teologické a religionistické studie, mohli jste sem kdykoliv během dne i bez vážného důvodu zajít na kus řeči a vždy jste zde nalezli některého ze starých přátel.

S odchodem Milana Timotea Balabána odešla i část naší historie, etapa tragická, pestrá, svým způsobem heroická a nakonec jistě světlá.

Vytisknout