Milan Balabán: Panorama Machovec

S Milanem Machovcem jsem prožil některé (dosti hojné) chvíle života. Jako vikář ve Strmilově (jižní Čechy) jsem se s Machovcem (tehdy to bylo pro mě hodně velké a hodně sporné jméno) setkal jako s přednášejícím hostem v kulturáku; proslulý, oblíbený a kontroverzní docent byl pozván představenstvem obce; měl nám vlít jasno, aby i venkovský lid věděl, jaký je rozdíl mezi křesťanstvím a marxismem. Bylo to ještě v předkrizovém kritickém roce 1955. Překvapilo mě, že „velký Mach“ (jak se mu ve studentských kruzích říkalo) nechápe marxismus nekriticky a fundamentalisticky, nýbrž snaží se vyjít z vlastních zdrojů, tedy nejen v deformujícím pojetí sovětských vůdců, Lenina a těch dalších, mnohem upadlejších. Také křesťanství nebral pražský docent en bloc, rozlišoval mezi církvemi i mezi proudy a směry v jednotlivých církvích. Římské katolictví neměl v oblibě: mariánský kult byl mu (pa)křesťanskou obdobou veliké Artemidy Efezské a papismus pokládal za mentální úchylku a urážku důstojnosti člověka, kterému se oktrojují nejzávažnější věci shora. Jako horkokrevný bohoslovec jsem se sám v sobě ptal, proč (do té míry) tomuto široké echo budícímu akademikovi nevadil analogický princip v SSSR. Když mluvil Machovec o Bibli, byl jsem znervózněně zmaten, jsa nedávno teologicky vykrmen evangelickou fakultou. Snažil jsem tedy klást odpor a poukázat před publikem, kde bylo sotva patnáct lidí, že to není tak jednoduché, jak si myslí vážený pozvanec. Odporoval jsem Machovcovi zvláště v hodnocení modlitby. Podle marxistického experta se v Bibli jedná o meditaci, rozhovor se sebou samým. Na druhém konci drátu je ticho, „nahoře bez“ – bez odpovědi. Na tom setrval Machovec po celý život, všechny naše námitky v pozdějších bytových seminářích odsunoval. Odsunoval, ale nebagatelizoval. Později, na jiném svém osvětovém zastavení (v Táboře), zalitoval, že marxisté (a lidé vůbec) nejsou duchovně s to hovořit tak upřímně a v jistém smyslu tak bezohledně sami se sebou a v sobě, jako to dokážou opravdoví křesťané, když se modlí ke svému Bohu.

Všichni jsme věděli, jak si Machovec váží profesora J. L. Hromádky, jeho politických vizí a sociálně revolučních zřetelů. Já jako člen Nové orientace a později jako signatář Charty 77 jsem vedl se svými přáteli s Hromádkou četné rozhovory, zvláště v Hromádkově bytě na Vinohradech. Zatím co nás paní Hromádkova zásobovala čajem a menším pečivem, snažili jsme se dohodnout se s Hromádkou, pro některé z nás příliš prosocialistickým a málo kritickým vůči sovětskému Rusku. Hromádka, podobně jako Machovec, rozlišovali mezi úrovněmi sociálně politických aktů. Oba předpokládali v procesu zahájenému Říjnem určitá vývojová stadia: první dějinné kroky se nemohly odejít bez revolučního násilí, moc lidu nesměla být povalena; další kroky měly být poznamenány humanismem, i když ne všeobecným a prohnile liberálním. Mám dojem, že i Machovec, podobně jak Hromádka, předpokládal, že protináboženský boj revolučních marxistů je cosi zatímního, dějinně nutného (bohužel!); že celý marxismus-leninismus má povahu politicko-filosofického náčrtu, že je to nadstavba, která vždy nese s sebou a na sobě zřetelné prvky reality toliko virtuální. Že by se komunisté pídili v pozdějších stadiích rozvoje a spirituálního pokroku po samotném jádru křesťanství, Machovec patrně nepředpokládal. Nicméně on sám po esenci křesťanství pátral, a to vytrvale, s houževnatostí polárního výzkumníka. Prorok Izajáš ve Starém zákoně a Ježíš z Nazaretu v Novém zákoně staly se mu významnými vrcholy duchovního panoramatu biblických zvěstí. Později, již v pochartickém údobí, kdy byl tento svérázný český filosof sám vláčen a psychicky i jinak týrán, kdy mu byla vzata akademická půda pod nohama a kdy on sám nesl stigma Charty ne svém těle i na své duši, se s láskou a pečlivě uchyloval do bytových seminářů. Tady před ním jednou týdně stával velký hrnek s čajem v bytě manželů Vodrážkových v Templové na Starém městě. Zde u jeho nohou (často doslova, poněvadž tolik židlí v prostoru plném mystických obrazů nebylo) sedělo poměrně hodně, někdy i trochu jurodivých posluchačů s nastraženýma ušima. A v této seminární galerii, řekl Učitel jednou něco velmi kuriózního, ale významného: Antičtí básníci Ovidius a Vergilius napsali krásné verše, velmi krásné, sám mnohé z nich umím nazpaměť, ale proti zvěsti, jíž se Ježíš obracel k učedlníkům a zástupům, to je pouhé hovínko. Spisovné slovo „hovínko“ pronesl náš velký guru vysokým a nasládlým hlasem.

Četné diskuse o vlastní povaze marxismu a křesťanství vedl Machovec v „létech tání“ se svými kolegy a přáteli z okruhu filosofie, teologie, sociologie, politologie a psychologie. Tato klání, kdy Machovec navazoval nejen na Hromádku, nýbrž i na Luďka Brože, Jaroslava Ondru, který se posléze stal generálním tajemníkem Křesťanské mírové konference, Josefa Smolíka a Milana Opočenského, jakéhosi ideového listonoše Hromádkova a organizátora jeho četných cest světem, méně a tvrději na protestantského filosofa Ladislava Hejdánka, klikatěji i na novátorského Karla Kosíka a některé jiné filosofy, zvláště sociologické, nebo i psychologické ražby. Hledal oporu i u některých židovských filosofů (Martin Buber, zvláště jeho nepředmětná víra, ne tedy „víra v …“ ), originální německé teology (Dietrich Bonhoeffer, Widerstand und Ergebung, myšlenka budoucího nenáboženského člověka) nebo neomarxistů židovského původu (Ernst Bloch: Princip naděje; Erich Fromm: Budete jako bohové; Mít nebo být aj.). Aspoň o některé prsty se opřel i o svého mladšího přítele a duchovního spolucestovatele Egona Bondyho, jehož „místo v dějinách metafyziky“ pečlivě zjišťoval. Snažil se vypořádat i s monstrózně rozsáhlým dílem Karla Bartha a jeho „dialektickou teologií“ – to se mu však příliš nepovedlo; a není divu, svou německou systematičností až do posledního šroubku odrazoval i nás, kteří jsme do azurových, ale i dravých vod jeho teologie částečně vstoupili. Své (marxistické) křesťanství ilustroval, ba dokumentoval Machovec ve svém v celém kulturním světě proslulém a proslaveném spise Ježíš pro moderního člověka (původně v německé verzi Jesus für Atheisten – r. 1972). Ježíš je mu v této knize veliký, osobitý myslitel, který se neutíkal do zásvětí, nevynikal odporem vůči ženám, právě naopak, byl otevřený i vůči celníkům kolaborujícím s římskými úřady. Ježíš byl muž, který radikalizoval ostrá svědectví starozákonních proroků a domýšlel je až na samu hranici židovsky a obecně spirituálně možného. A na této hranici možného, které je ve skutečnosti vágní a nepomáhající, a nemožného, které je ve skutečnosti nezbytné, porušoval „tórický“ Žid Ježíš šabbat, bylo-li zapotřebí konkrétního milosrdenství. Byl to prvotřídní myslitel s noetickou brizancí a koryfej nových duchovních cest. Nebyl však křesťany, kteří se svéřepě a s drzou samozřejmostí dovolávali jeho odkazu, dosti hluboce pochopen; byl dokonce patologizován a uvězněn namnoze v Ježíšovském kultu. To je ostatně podle Machovce úděl mnoha významných osobností; my však musíme jít za všechna zpovrchnění a všechny pokřiveniny až k samotnému jádru poselství těchto poslů naděje. „Ale je dějinnou skutečností, že odkaz díla a ducha velkých čistých osobností se téměř nikdy… nepodařilo úplně zlikvidovat. Sen … o spravedlivější a čistší lidské společnost i… odolává proti nejrozmanitějším zvratům … Může se podařit její odkaz znetvořit, to nejlepší v něm zakrýt či odsunout jakoby do pozadí. Ti však, kteří budou zítra hledat dál, obvykle dovedou za nánosem špíny … zřít život…“ A nyní to, co je tak důležité pro křesťanské pojetí Ježíšovy osoby: „Tak i v křesťanství zdogmatizovaný obraz Krista nikdy nezatlačil úplně obraz Ježíše Nazaretského.“

To si uvědomuji i já sám jako evangelický teolog. Na Nový rok (2005) jsem v kostele u Salvátora (jde o evangelický Salvátor) varoval před kultem osob (či „osobností“). Řekl jsem, že nejde jen o babylonského Nebúkadnesara (teologicky portrétovaného ve starozákonní knize Daniel), nýbrž i o Ježíše Nazaretského, jehož kristovství je mnohdy založeno na kultu osoby a nehorázném zbožňování v pohanském stylu. Respekt, úcta, žádná bambina! Machovec si ovšem zachovává střízlivý optimismus, která bych nazval optimismem víry, i když si nejsem jist, zda bych se s Profesorem shodl na definici víry. Machovec pokračuje takto: „Tento obraz ovšem začasté jakoby v dějinách křesťanství přecházel spíše do podzemí, do utrpení různých světců a kacířů, udržujících – nejednou s vypětím veškerých si l… smysl díla mistrova proti autoritativním strážcům tohoto díla.“ A potom vynese velký Mach biblický trumf: „Vy jste sůl země! Pokud by i sůl ztratila svou slanost, čím bude soleno?…“ K Ukřižovanému se podle Machovce (a zde mluví jeden z našich duchovních pastýřů jako prorok) mohou hlásit (především? vždycky?) jen ti „štvaní a jen někdy rehabilitovaní…“ ( Citáty jsou z Machovcova Ježíše pro moderního člověka, Akropolis 2003; tučná podtržení jsou má – mb). Chtělo by se mi pokračovat. Stržen vlnou sympatií bych mohl citovat profesora, když zdůrazňuje, že Ježíš nabízí své „občerstvení“ (nádherně výstižné slovo) pracujícím a obtíženým a ukazuje k sobě samému jako k „tichému a pokornému v srdci“. Tyto skvělé a duchovně produktivní interpretace a inspirace jsme slýchali již ve zmíněném semináři v Templové. A zde probíhal rozvětvený rozhovor. Na židlích sedící i ti, co seděli na zemi, měli své konkrétní, a někdy i velmi osobní otázky – a nemuseli se bát známkování. To bylo, i když se to snad tak nemusí jevit, něco převratného. To postřehl i známý český orientalista Stanislav Segert, průkopnicky působící v Americe. Při návštěvě v porevolučním Československu mi řekl: Milane, to je něco ohromného, jak je to možné, že jsme se o tom v Americe nic nedověděli?! Také souhra učitelů vycházejících někdy z různých předpokladů byla čímsi zvláštním. Rozpravný Machovec, strožejší Balabán a velmi úhledný a vypravený (růžové papuče), a při tom radikální Egon Bondy, který občas připomínal: „Nikdo o mně neví, že jsem marxist levý“.

V semináři, konaném někdy kvůli možným zásahům StB i na jiných místech, přicházela na pořad a na přetřes filosofie, teologie, psychologie, ale i muzikologie (Wagner, Wagner! A potom i čeští skladatele) – Machovec někdy usedal ke klavíru a s chutí improvizoval, aby nás ty slavné tóny a tóniny jaksepatří rozhicovaly. A detekovány byly před našima očima jakoby spasitelné postavy - Augustin, Komenský, Matěj z Janova, Dobrovský, Bolzano, Masaryk v kontrahře vůči Pekařovi, a ovšem i Palacký, o něm přednášel Machovec s ironickým podtextem. A ovšem zjevoval se nám Jan Hus, nás všech v semináři miláček. Připomínám byl (sporadicky, ale vytrvale) Hromádka, i osobní přátelé Machovcovi jako A. J. Rasker a jiní. Duchem holandské školy s bytelným důrazem na Starý zákon oživil naše communio (sanctorum?) i K. Deurloo a někteří jiní nizozemští teologové nebo filosofové. Machovec se zabýval problematikou sexuologickou, feministickou teologií či filosofií, ale i filologií (nejen antickou).Teoreticky se angažoval v ochraně přírody a životního prostředí. Vždy mu šlo o smysl života – navzdory různým nesmyslnostem, protimluvnostem, ideovým nihilismům, genetickým osudovostem, ztraceným nebo ztráceným lidským údělům. Také to je dnes velmi významné: nemálo českých vědců dnes s prohnilou hrdostí prohlašuje „Ne, a just ne, život žádný smysl nemá, to je psychické sedativum, to je opiát, zůstaňme střízliví, jo, jo!“

Machovec byl jako rozvodněný potok valící se různými časopisy, populárními i velmi odbornými, různými improvizovanými setkáními (jakási „Gruppentreffen“) i konferencemi dávno plánovanými předem.

Byl nahoře i dole. Byl akademik i „pouliční učitel“. Procházet jeho životem a dílem znamená procházet rozlehlou krajinou, překonávat masívy, vyhlížející často až obludně.

Machovec byl duchovní panorama.

Vytisknout