Všichni jsme věděli, jak si Machovec váží profesora J. L. Hromádky, jeho
politických vizí a sociálně revolučních zřetelů. Já jako člen Nové
orientace a později jako signatář Charty 77 jsem vedl se svými přáteli s
Hromádkou četné rozhovory, zvláště v Hromádkově bytě na Vinohradech.
Zatím co nás paní Hromádkova zásobovala čajem a menším pečivem, snažili
jsme se dohodnout se s
Hromádkou, pro některé z nás příliš
prosocialistickým a málo kritickým vůči sovětskému Rusku. Hromádka,
podobně jako Machovec, rozlišovali mezi úrovněmi sociálně politických
aktů. Oba předpokládali v procesu zahájenému Říjnem určitá vývojová
stadia: první dějinné kroky se nemohly odejít bez revolučního násilí,
moc lidu nesměla být povalena; další kroky měly být poznamenány
humanismem, i když ne všeobecným a prohnile liberálním. Mám dojem, že i
Machovec, podobně jak Hromádka, předpokládal, že protináboženský boj
revolučních marxistů je cosi zatímního, dějinně nutného (bohužel!); že
celý marxismus-leninismus má povahu politicko-filosofického náčrtu, že
je to nadstavba, která vždy nese s sebou a na sobě zřetelné prvky
reality toliko virtuální. Že by se komunisté pídili v pozdějších
stadiích rozvoje a spirituálního pokroku
po samotném jádru křesťanství,
Machovec patrně nepředpokládal. Nicméně on sám po esenci křesťanství
pátral, a to vytrvale, s houževnatostí polárního výzkumníka. Prorok
Izajáš ve Starém zákoně a Ježíš z Nazaretu v Novém zákoně staly se mu
významnými vrcholy duchovního panoramatu biblických zvěstí. Později, již
v pochartickém údobí, kdy byl tento svérázný český filosof sám vláčen a
psychicky i jinak týrán, kdy mu byla vzata akademická půda pod nohama a
kdy on sám nesl stigma Charty ne svém těle i na své duši, se s láskou a
pečlivě uchyloval do bytových seminářů. Tady před ním jednou týdně
stával velký hrnek s čajem v bytě manželů Vodrážkových v Templové na
Starém městě. Zde u jeho nohou (často doslova, poněvadž tolik židlí v
prostoru plném mystických obrazů nebylo) sedělo poměrně hodně, někdy i
trochu jurodivých posluchačů s nastraženýma ušima. A v této seminární
galerii, řekl Učitel jednou něco velmi kuriózního, ale významného:
Antičtí básníci Ovidius a Vergilius napsali krásné verše, velmi krásné,
sám mnohé z nich umím nazpaměť, ale proti zvěsti, jíž se Ježíš obracel k
učedlníkům a zástupům, to je pouhé hovínko. Spisovné slovo „hovínko“
pronesl náš velký guru vysokým a nasládlým hlasem.
Četné diskuse o vlastní povaze marxismu a křesťanství vedl Machovec v
„létech tání“ se svými kolegy a přáteli z okruhu filosofie, teologie,
sociologie, politologie a psychologie. Tato klání, kdy Machovec
navazoval nejen na Hromádku, nýbrž i na Luďka Brože, Jaroslava Ondru,
který se posléze stal generálním tajemníkem Křesťanské mírové
konference, Josefa Smolíka a Milana Opočenského, jakéhosi ideového
listonoše Hromádkova a organizátora jeho četných cest světem, méně a
tvrději na protestantského filosofa Ladislava Hejdánka, klikatěji i na
novátorského Karla Kosíka a některé jiné filosofy, zvláště sociologické,
nebo i psychologické ražby. Hledal oporu i
u některých židovských
filosofů (Martin Buber, zvláště jeho nepředmětná víra, ne tedy „víra v
…“ ), originální německé teology (Dietrich Bonhoeffer, Widerstand und
Ergebung, myšlenka budoucího nenáboženského člověka) nebo neomarxistů
židovského původu (Ernst Bloch: Princip naděje; Erich Fromm: Budete jako
bohové; Mít nebo být aj.). Aspoň o některé prsty se opřel i o svého
mladšího přítele a duchovního spolucestovatele Egona Bondyho, jehož
„místo v dějinách metafyziky“ pečlivě zjišťoval. Snažil se vypořádat i s
monstrózně rozsáhlým dílem Karla Bartha a jeho „dialektickou teologií“ –
to se mu však příliš nepovedlo; a není divu, svou německou
systematičností až do posledního šroubku odrazoval i nás, kteří jsme do
azurových, ale i dravých vod jeho teologie částečně vstoupili. Své
(marxistické) křesťanství ilustroval, ba dokumentoval Machovec ve svém v
celém kulturním světě proslulém a proslaveném spise Ježíš pro moderního
člověka (původně v německé verzi Jesus für Atheisten – r. 1972). Ježíš
je mu v této knize veliký, osobitý myslitel, který se neutíkal do
zásvětí, nevynikal odporem vůči ženám, právě naopak, byl otevřený i vůči
celníkům kolaborujícím s římskými úřady. Ježíš byl muž, který
radikalizoval ostrá svědectví starozákonních proroků
a domýšlel je až
na samu hranici židovsky a obecně spirituálně možného. A na této hranici
možného, které je ve skutečnosti vágní a nepomáhající, a nemožného,
které je ve skutečnosti nezbytné, porušoval „tórický“ Žid Ježíš šabbat,
bylo-li zapotřebí konkrétního milosrdenství. Byl to prvotřídní myslitel s
noetickou brizancí a koryfej nových duchovních cest. Nebyl však
křesťany, kteří se svéřepě a s drzou samozřejmostí dovolávali jeho
odkazu, dosti hluboce pochopen; byl dokonce patologizován a uvězněn
namnoze v Ježíšovském kultu. To je ostatně podle Machovce úděl mnoha
významných osobností; my však musíme jít za všechna zpovrchnění a
všechny pokřiveniny až k samotnému jádru poselství těchto poslů naděje.
„Ale je dějinnou skutečností, že odkaz díla a ducha velkých čistých
osobností se téměř nikdy… nepodařilo úplně zlikvidovat. Sen … o
spravedlivější a čistší lidské
společnost i… odolává proti
nejrozmanitějším zvratům … Může se podařit její odkaz znetvořit, to
nejlepší v něm zakrýt či odsunout
jakoby do pozadí. Ti však, kteří
budou zítra hledat dál, obvykle dovedou za nánosem špíny … zřít život…“ A
nyní to, co je tak důležité pro křesťanské pojetí Ježíšovy osoby: „Tak i
v křesťanství zdogmatizovaný obraz Krista nikdy nezatlačil úplně obraz
Ježíše Nazaretského.“
To si uvědomuji i já sám jako evangelický teolog. Na Nový rok (2005)
jsem v kostele u Salvátora (jde o evangelický Salvátor) varoval před
kultem osob (či „osobností“). Řekl jsem, že nejde jen o babylonského
Nebúkadnesara (teologicky portrétovaného ve starozákonní knize Daniel),
nýbrž i o Ježíše Nazaretského, jehož kristovství je mnohdy založeno na
kultu osoby a nehorázném zbožňování v pohanském stylu. Respekt, úcta,
žádná bambina! Machovec si ovšem zachovává střízlivý optimismus, která
bych nazval optimismem víry, i když si nejsem jist, zda bych se s
Profesorem shodl na definici víry. Machovec pokračuje takto: „Tento
obraz ovšem začasté
jakoby v dějinách křesťanství přecházel spíše do
podzemí, do utrpení různých světců a kacířů, udržujících – nejednou s
vypětím veškerých si l… smysl díla mistrova proti autoritativním
strážcům tohoto díla.“ A potom vynese velký Mach biblický trumf: „Vy
jste sůl země! Pokud by i sůl ztratila svou slanost, čím bude soleno?…“ K
Ukřižovanému se podle Machovce (a zde mluví jeden z našich duchovních
pastýřů jako prorok) mohou hlásit (především? vždycky?) jen ti „štvaní a
jen někdy rehabilitovaní…“ ( Citáty jsou z Machovcova Ježíše pro
moderního člověka, Akropolis 2003; tučná podtržení jsou má – mb). Chtělo
by se mi pokračovat. Stržen vlnou sympatií bych mohl citovat profesora,
když zdůrazňuje, že Ježíš nabízí své „občerstvení“ (nádherně výstižné
slovo) pracujícím a obtíženým a ukazuje k sobě samému jako k „tichému a
pokornému v srdci“. Tyto skvělé a duchovně produktivní interpretace a
inspirace jsme slýchali již ve zmíněném semináři v Templové. A zde
probíhal rozvětvený rozhovor. Na židlích sedící i ti, co seděli na zemi,
měli své konkrétní, a někdy i velmi osobní otázky – a nemuseli se bát
známkování. To bylo, i když se to snad tak nemusí jevit, něco
převratného. To postřehl i známý český orientalista Stanislav Segert,
průkopnicky působící v Americe. Při návštěvě v porevolučním
Československu mi řekl: Milane, to je něco ohromného, jak je to možné,
že jsme se o tom v Americe nic nedověděli?! Také souhra učitelů
vycházejících někdy z různých předpokladů byla čímsi zvláštním.
Rozpravný Machovec, strožejší Balabán a velmi úhledný a vypravený
(růžové papuče), a při tom radikální Egon Bondy, který občas připomínal:
„Nikdo o mně neví, že jsem marxist levý“.
V semináři, konaném někdy kvůli možným zásahům StB i na jiných místech,
přicházela na pořad a na přetřes filosofie, teologie, psychologie, ale i
muzikologie (Wagner, Wagner! A potom i čeští skladatele) – Machovec
někdy usedal ke klavíru a s chutí improvizoval, aby nás ty slavné tóny a
tóniny jaksepatří rozhicovaly. A detekovány byly před našima očima
jakoby spasitelné postavy -
Augustin, Komenský, Matěj z Janova,
Dobrovský, Bolzano, Masaryk v kontrahře vůči Pekařovi, a ovšem i
Palacký, o něm přednášel Machovec s ironickým podtextem. A ovšem
zjevoval se nám Jan Hus, nás všech v semináři miláček. Připomínám byl
(sporadicky, ale vytrvale) Hromádka, i osobní přátelé Machovcovi jako A.
J. Rasker a jiní. Duchem holandské školy s bytelným důrazem na Starý
zákon oživil naše communio (sanctorum?) i K. Deurloo a někteří jiní
nizozemští teologové nebo filosofové. Machovec se zabýval problematikou
sexuologickou, feministickou teologií či filosofií, ale i
filologií
(nejen antickou).Teoreticky se angažoval v ochraně přírody a životního
prostředí. Vždy mu šlo o smysl života – navzdory různým nesmyslnostem,
protimluvnostem, ideovým nihilismům, genetickým osudovostem, ztraceným
nebo ztráceným lidským údělům. Také to je dnes velmi významné: nemálo
českých vědců dnes s prohnilou hrdostí prohlašuje „Ne, a just ne, život
žádný smysl nemá, to je psychické sedativum, to je opiát, zůstaňme
střízliví, jo, jo!“
Machovec byl jako rozvodněný potok valící se různými časopisy,
populárními i velmi odbornými, různými improvizovanými setkáními (jakási
„Gruppentreffen“) i konferencemi dávno plánovanými předem.
Byl nahoře i dole. Byl akademik i „pouliční učitel“.
Procházet jeho životem a dílem znamená procházet rozlehlou krajinou, překonávat masívy, vyhlížející často až obludně.
Machovec byl duchovní panorama.