Mezi ortodoxií a humanismem [Jaroslav Vokoun]

Friedrich Heiler kdysi napsal článek o dynamice křesťanství, kterou popsal jako kyvadlový pohyb mezi evangelickou redukcí na podstatné a katolickou šíří, a obrazně ji formuloval jako metaforu systolického a diastolického pohybu v srdci křesťanství. Na obou stranách kyvadla tehdy předpokládal ortodoxii, tj. římské či vyznávající evangelické církve. Zdá se, že obdobný pohyb lze vidět i v kolísání křesťanství mezi ortodoxií ve smyslu široké ekumenické (nicejské a chalcedonské) pravověrnosti a obecným humanismem, který spíše než exkluzivitu křesťanství zdůrazňuje společné lidství. Cílem tohoto článku není přiklonit se výlučně k jedné z těchto pozic, a druhou odsoudit, jakkoli autorova pozice v této věci je vyhraněně ortodoxní; spíše jde o to pochopit obě pozice jako dva póly, mezi nimiž se odehrává pohyb církve, církevních společenství, institucí a proudů, jakož i dynamika víry a zbožnosti jednotlivců.

Teologicky viděno obě pozice vyjadřují dvojí zájem Boží: Zájem o každého člověka bez rozdílu (filanthropia a chrestotes) i zvláštní zájem o zvláštní Boží lid a jednotlivé věřící. Nebo ještě lépe, aby vyniklo Boží jednání jako vlastní téma teologie: Boží příběh s lidstvem a zvláštní dějiny spásy.

Autor tohoto článku přišel do českobratrské církve v době, kdy se zdůrazňovala odlišnost Božího lidu a kdy „pouze lidské“ bylo v převažující barthiánské atmosféře víceméně neslušné slovo. Vše lidské bylo – jistě oprávněně, ale jednostranně – viděno pod aspektem hříchu a vzpoury proti Bohu: kultura, filosofie, nekřesťanská náboženství atd. atd. Dnes, po několika málo desetiletích, je situace zcela opačná, speciálně křesťanské jako by se přinejmenším z oficiálního života evangelické církve vytratilo a humanistické se ve formě, která dostala přízvisko „sluníčkářství“, stalo výhradním obsahem veřejných projevů církve. I papež se stal kladným hrdinou Českého bratra, neb je sluníčkář. A tak ten, komu se před nějakým časem zdála barthiánská redukce stísňující, třebaže v totalitní společnosti dobře funkční z několika protichůdných hledisek (jako jasné vyhlášení suverenity Boží nad světem či naopak jako způsob, jak se vyhnout konfliktu s mocí), se nestačí divit, jak snadno se to vše dalo odhodit a jak snadno to někteří tehdejší protagonisté těchto idejí, pokud ještě žijí, odhazovali. To neříkám jako jejich kritiku, ale právě ve snaze postihnout zmíněnou dynamiku – zřejmě nešlo jen o nějaký oportunismus a povrchnost (i když asi také), ale o to, že dynamika ortodoxie a obecné filantropie je v nějaké míře i dynamikou osobního vývoje věřících. Můj vlastní vývoj byl v tomto ohledu protichůdný: od toho, čemu se tehdy říkalo liberalismus (a co nemělo nic společného s dnešním miliardářsko-levicovým liberalismem ani hospodářským neoliberalismem), ke snaze pochopit barthiánskou a vyznavačskou ortodoxii a také starocírkevní ekumenickou ortodoxii jako základ jednoty křesťanstva. Zda se ještě budu vyvíjet dále, nechávám otevřené; nicméně už v sobě budu zřejmě stále mít jako základ zbožnosti onu oficiální evangelickou spiritualitu té doby, která se promítla například i do katechetických přípravek pro děti, kde se při tehdejším vykládání knih Samueolových kladl důraz na to, že Hospodinův lid je lidem zvláštním a jeho hřích je v tom, že chce mít krále jako jiné národy. Chápu, že dnes jsme ve vyznavačské situaci zcela jinak než tehdy a snad jsem i svým literárním a jiným dílem přispěl k otevřenosti křesťanů pro širší obzory; nicméně dnešní přizpůsobování církví světu a jejich fungování jako politruků a propagandistů určitých společenských ideologií je pro mě zcela nepřijatelné. Konflikt vyznávající církve s německými křesťany pro mě zůstává klíčem k pochopení současné situace křesťanství, i když ty ideologie jsou dnes jiné.

Lidskou porušenost a lidské ideologie zde ovšem nelze nezmínit. Na ortodoxní pozici je krásné, že se neustále vrací, zatímco její odpůrci vycházejí z módy. To se ovšem týká jen ortodoxie jako ekumenických a konfesijních vyznání víry – reálná ortodoxie také podléhá módám a dobovým interpretacím. Humanismus má zřejmě větší tendenci vystupovat v dobovém ideologickém hávu, dokonce i antihumanistickém, což jako opozice k ortodoxii zřejmě stačí. Má zřejmě i větší sklon nabízet alternativní zaslíbení, bezbožné, všelidské ideologie a utopie. Ale porušenost je vlastností lidského obecně a není to žádný argument proti čemukoli; je třeba se dobrat, zda je za tím ještě něco více, nebo ne; v případě humanismu by to zřejmě měla být ryzí láska k člověku, která nepotřebuje ideologické a utopické přikrašlování reality a která se obejde i bez toho, aby byla farizejskou povýšeností a faktickou nenávistí ve vztahu k těm, kdo se nenechali nadchnout pro tak vznešené ideje a jsou jen takový nevzdělaný nemorální frustrovaný am ha-arec, očekávající Mesiáše, kterému bude líto zástupů (zrcadlově stejné nebezpečí ohrožuje samozřejmě i ortodoxii, ale ta tu dnes skoro není nebo je jen církevně marginalizována, takže se takovým nebezpečím nemusím podrobněji zabývat). Nakonec jde o to, zda se u ortodoxů i filantropů setkáváme s pravdou a láskou Boží, nebo jen s naším farizejstvím, reklamujícím si pravdu a lásku pro sebe a bojujícím proti údajné lži a nenávisti u druhých. V Kristu, Boho-člověku Ježíšovi, je možné být ortodoxem či humanistou; mimo Krista je obojí průšvih. V Kristu není ortodoxie a humanismus v rozporu, ale existují jako křesťanský humanismus v duchu Pavlova pohledu na člověka jako na toho, „pro kterého zemřel Kristus“. Mluvím tedy o postoji a aktivitách založených v Kristu; konflikt křesťanství a „civil religion“ v rámci evangelické a zdá se, že už i římskokatolické církve, by bylo jiné, ač ne zcela jiné téma.

Domnívám se tedy, že kyvadlová dynamika pohybu mezi ortodoxií a humanismem je charakteristická jak pro křesťanstvo, tak pro jednotlivce a že by se dala ukázat (třeba jako téma disertace) i na vývoji určitých společenství a hnutí v rámci církve. Domnívám se, že tato dynamika je právě proto dynamikou, že je nepřeklenutelná nějakou jednotící pozicí, ale rozvíjí se jako zápas protikladných pozic, jejichž stoupenci však, pokud jsou jen trochu myšlenkově pružní a citliví k realitě, podléhají téže dynamice. A domnívám se také, že tato dynamika není jen dynamikou lidské porušenosti, ale i dynamikou Božího srdce, obráceného k lidstvu obecně i k Božímu zvláštnímu lidu, a že je dynamikou obecných dějin a dějin spásy. Pro nás v tomto čase ovšem zůstává dynamikou konfliktu, dynamikou zápasu protichůdných pozic, kterou nesmíme zrušit a ochromit nějakým všezahrnujícím a všeobjímajícím a všeharmonizujícím postojem; rovněž tak nesmíme zapomenout, že cílem v tomto zápase není zvítězit nad druhými, ale pouze odvést svou práci pro církev a pro lidstvo – jak je kdo povolán.

Autor je profesor teologie na Teologické fakultě Jihočeské Univerzity.

Vytisknout