Mezi jedinečným a všedním Mystická zvěst Dorothee Sölle | Kateřina Majerová

Když německá protestantská teoložka Dorothee Sölle v roce 1997 poprvé zvolala „všichni jsme mystici“ a dosáhla tím, jak sama uváděla, pomyslného vrcholu svých teologických úvah, odborníci i široká veřejnost reagovali na tuto tezi značně různorodě. Zatímco pro jedny ono zvolání znamenalo pouze vývoj teologických úvah Drorothee Sölle či jakousi ozvěnu nadšení a potřebu změny z let šedesátých, pro druhé její zvěst značila svobodu, novou naději a výzvu pro možnou budoucí podobu křesťanství. Mnozí Sölle vyčítali, připomeňme kupříkladu Martina Hübnera, že svým počínáním zjednodušila, jaksi zmenšila jedinečnost mystického prožitku, tedy zkušenost se zakoušením Boha, do té doby předně přístupným pouze několika málo zbožným jedincům. Skutečně ale onu jedinečnost zmenšila? Opravdu zesvětštila ono posvátné, nedotknutelné, nedosažitelné „mystické“ a učinila z něj karikaturu? Domnívám se, že ne. Nezmenšila ji, ani nezjednodušila, ale změnila. Otevřela. Směrem k současné společnosti, potřebám dnešního člověka, touze a naději každého, kdo věří v evangelium a odkaz Ježíše Krista.

Zvoláním „všichni jsme mystici“ Sölle pomyslně otevírá prostor mystiky, spirituality, zbožnosti každému člověku bez rozdílu. Běžní lidé, vykonávající různá povolání, milující a žijící v nejrozmanitějších koutech světa, ti všichni jsou zmocněni k podílu na Boží lásce, neboť jak už nám upomíná novozákonní poselství, všichni jsme jedno v Kristu Ježíši (Gal 3,28). Mystika, která byla léta uzavřena za zdmi klášterů či odsouzena k nedůvěryhodnosti na okraj křesťanského spektra, je tak včleněna, zpřítomněna v každodenním životě člověka. Všeobecně platná a univerzálně rozšířená tendence trivializovat každodennost, nespatřovat v ní ani náznak jedinečnosti, to je to, proti čemu mystika Dorothee Sölle vzdoruje. Vidět jedinečnost v obyčejnosti, Boha v každodennosti, je poselství, které si máme uchovat navzdory trendům současné společnosti. Mystika, zakoušení Boží přítomnosti, obsažená v každodenním životě lidí, pak nabývá podobu deklarace, že my všichni jsme lidem Božím.

Pojetí mystiky Dorothee Sölle tak nejen narušuje zmíněnou hranici mezi jedinečným a všedním, a zpřístupňuje tak zkušenost s Bohem každému člověku, ale zároveň i zmocňuje, povolává k odpovědnosti, vděčnosti a pokoře. Každý z nás jakožto mystik a plnohodnotný obraz Boží zároveň máme odpovědnost za svět, v němž žijeme, za stvoření, jehož jsme součástí, za sebe i za druhé. V perspektivě, v níž každý je mystik, pak není prostor pro útlak či pohrdání, ale pro oslavu a naději, kterou nám dal Kristus a kterou máme stále zpřítomňovat. Kristus tak není něco dávno minulého ani vzdáleně budoucího, je teď a tady, v našich životech, v našich činech, v nás. S připomínkou Boží milosti, vztahu mezi lidmi a lásky k Bohu tak Sölle, ač věrna odkazu své doby, připomíná zásadní skutečnost i do doby dnešní – každý z nás žije životem jedinečným i obyčejným zároveň, životem darovaným z lásky, která má svou příčinu i důsledek v Bohu. Právě to je obsah mystiky, kterou Sölle otevřela světu. Světu, od nějž nejsme izolováni a nesmíme být vůči němu slepí.

Zvolání Dorothee Sölle upomíná však i na něco jiného, tolik nezbytného i pro dnešní dny, a sice na ekumenickou citlivost a ochotu vést dialog s připomínkou univerzální lidskosti, která lidi spojuje a nehledá kulturní, rasové, náboženské i genderové rozdíly. Tento proces demokratizace mystiky, která je oslavou každodennosti i vzdorem vůči nespravedlnosti ve světě, je tak nejzřetelnější odkaz Dorothee Sölle a současně výzva k reflexi současné společnosti, kde uvědomělé jednání a naplnění křesťanské etiky musí být paradigma, nikoliv nedodržený slib.

Jakkoliv pak lze Dorothee Sölle vyčítat tendenčnost jejích argumentů i jistou míru idealismu, je to právě onen optimismus a naděje, tolik přítomná v její osvobozenecké teologii i v mystice samé, která překračuje rozdíly mezi věřícími a ateisty, mezi lidmi různých kultur i pohlaví. Těm všem své zvolání, tolik potřebné i v dnešní době, adresovala.


Vytisknout