Mé vzpomínky na profesora Milana Balabána | Josef Blaha

S Milanem Balabánem jsem se seznámil v roce 1994 nebo 1995. Bylo to na filosofické fakultě, kde Milan tehdy jako odborný asistent učil religionistiku.

Jeho vstřícné přijetí a pohostinnost byly něco tak krásného, že jsme se brzo stali přáteli, a to velmi blízkými, a cesty do Dejvic do Zelené 32 se staly příjemným šachisticko-teologickým setkáním. Milan Balabán byl v pravém slova smyslu otec těch, kdo jakkoli strádali; a kdo nestrádá?

Těžko se mi tyto řádky píšou, ale snad, chcete-li, Milan Balabán měl výbornou pověst nejenom u nás, ale i v cizině – když jsem v roce 1993 v Paříži v jedné hebrejské škole začal studovat moderní hebrejštinu, francouzská sekretářka mi říkala, že v Praze je skvělý odborník na hebrejštinu, tehdy ještě doktor, Milan Balabán. Už před svým pobytem ve Francii jsem od Milana Balabána četl jednu knihu o hebrejském myšlení, ale jelikož jsem v letech 1990–1993 působil v Brně, s Milanem jsem se ještě osobně neznal. Velmi si vážím svého otce, MUDr. Karla Blahy, který je ještě naživu. Mým duchovním otcem se ale stal Milan Balabán a nedokážu vyjádřit slovy, za co mu vděčím – snad za to, že jsem se od něj naučil nejenom mnohé z teologie, z filosofie, ale především za to, čemu hebrejský jazyk říká רחמים (racha’mim) – tedy milosrdné lásce.

S Bohem, drahý, nejdražší příteli, Milane. Věřím, že se setkáme u šachovnice nebo nad Tórou.

Vytisknout