Masarykův koncept demokratické republiky | Martin Šimsa

Masarykův koncept demokratické republiky vznikl narychlo za války. Na začátku války se Masaryk bál, i O republice sice uvažoval od chvíle, kdy se rozhodl vyhlásit válku Rakousku, ale nechlubil se tím, protože věděl, že je v menšině. Nejen Kramář a poslanec Dürich, ale i předseda Sokolského svazu Scheiner a mnoho dalších byli panslavisté a rusofilové a snili o tom, že založí velkou slovanskou říši. Jak sám T.G.M. píše ve Světové revoluci, většina jeho spolupracovníků a spojenců byla pro monarchii; chtěli, abychom se stali součástí velké slovanské říše pod vedením Ruska. Masaryk, který za svého největšího učitele považoval Havlíčka, Rusko znal jak prostřednictvím vlastních cest, tak prostřednictvím kontaktů s ruskými akademiky a Tolstým i prostřednictvím prostudované literatury – v jeho knihovně bylo 4 600 ruských knih, nejvíce cizojazyčných, dokladem je Rusko a Evropa. Podobně jako Havlíček věděl, že společenské a politické poměry v Rusku jsou horší než poměry v Rakousku. Věděla to i ruská cenzura, která nedovolila Rusko a Evropu vydat. Carští cenzoři se shodli s bolševiky – ostrou kritiku v roce 1914 napsal i Lev Trockij. Masaryk ve všech dokumentech od roku 1914 až do počátku roku 1917 uváděl, že nový stát bude monarchie; s poznámkou, že jen několik radikálů je pro republiku. Teprve 1. srpna 1917 v Kyjevu prohlašuje „My chceme nezávislost československého národa a státu. Já pro svou osobu si přeji, aby to byl stát republikánský. … My víme, že republika je forma vládní, jejíž podstatou je demokratism.“ (Viz Karel Stloukal: Československý stát v představách T. G. Masaryka za války. Praha 1930) Masaryk obdivoval americkou demokracii a utvrzoval se v tom jak prostřednictvím své ženy, tak prostřednictvím svých přednáškových cest do Ameriky. Z kontinentálních demokracií obdivoval švýcarskou, bylo mu sympatické, že Švýcarsko bylo protestantské a vzniklo odbojem proti Habsburkům; udivovalo ho, že tři rozdílné národnosti, německá, francouzská a italská, byly schopny v jednom státu společně žít, jednat a rozhodovat v referendech. Masaryk neměl v lásce aristokraty, hlavně ty rakouské a německé, ale ani české, nevěřil jim, nebyli to demokraté. Mimo jiné to dokládá zákon z první republiky o zákazu užívat šlechtické tituly, který platí dodnes; nikdy nebyl zrušen. Masaryk považoval za základní demokratickou podmínku rovnost, občanský vztah: já pán, ty pán.

Za války byl Masaryk jiný než před válkou. Republika vznikla revoluční válečnou cestou a Masaryk před válkou dával před revolucí přednost reformě. O revolucích říkal, že je to aristokratický sport, zábava nudících se ne-pracujících. Za vrchol českých dějin nepovažoval husitství, ale Chelčického a Jednotu bratrskou, Komenského si cenil více než Žižky. Za války z něho ovšem byl Žižka, ve Světové revoluci dokonce sám sebe nazýval diktátorem, i když legionáři mu říkali tatíček. Své bilanční dílo nazval Světová revoluce, té ovšem předcházela Nová Evropa. Světová demokratická revoluce i nová Evropa byly jeho dílo, a to nejen knižní, i když ve skutečnosti se z plánovaného díla uskutečnil jen zlomek. Také Československo, nyní Česko, jsou jen malý zbytek Masarykova projektu. Je to dobře, nebo špatně?

Masaryk sledoval, co se děje v Americe, protože v prezidentu Wilsonovi tušil možného hlavního spojence. Wilson se totiž hlásil k zásadě národního sebeurčení a právě na základě principu sebeurčení Československo vzniklo a mohlo být uznáno. Masaryk věděl, že republika nevznikne bez armády, že filosofickými studiemi a politickými traktáty by republiku nezaložil, zvláště ne za války. Do Ameriky odjel v dubnu 1918 a pomohly mu opět legie; když po Čeljabinském incidentu obsadily Sibiřskou magistrálu, dostal se s nimi Masaryk na přední stránky amerického tisku a to byl hlavní důvod k prvnímu přijetí prezidentem Wilsonem.

Koncept demokratické republiky je narýsován ve Washingtonské deklaraci, prohlášené 18. října 1918. Edvard Beneš s deklarací souhlasil, Milan Rastislav Štefánik byl postaven před hotovou věc. Pochyboval o zralosti Slovenska, nelíbilo se mu, že se jeho podpis ocitl pod Washingtonskou deklarací, aniž by souhlasil.

Zásadním subjektem pro vznik republiky se stal národ; republika vznikla na základě principu národního sebeurčení. Jak Masaryk národu rozuměl? Nebyl nacionalista, s českými, později i slovenskými nacionalisty se často dostával do ostrých sporů. Masarykův vztah k národu byl ambivalentní, dokonce bychom mohli říci, že s národem v mnoha ohledech bojoval. Odmítal negativní nacionalismus, šovinismus, strach a nenávist vůči národu jinému. Svádí v tom smyslu několik velkých veřejných bojů, viz Rukopisy a hilsneriáda. Národ prostřednictvím bulvárního tisku a rozhořčených „vlastenců“, ke kterým bohužel patřila i část jeho studentů, mu svou nelibost dával najevo způsobem, který si v ničem nezadá se současnými „vlastenci“ na sociálních sítích.

Tomáš Garrigue Masaryk ostře kritizoval český sklon k mučednictví, podezřelý je mu kult svatého Václava i Jana Husa – u toho zvláště to, že více pozornosti je věnováno tomu, že byl upálen, než tomu, co učil. Ostatně i u Ježíše zdůrazňuje, že je důležitější, co učil, než to, že byl ukřižován. Tím také pohoršoval ortodoxní kalvinisty (Karafiát) i luterány (Hromádka).

Náboženský smysl české společnosti stavěl výše než jeho smysl národní. Toho se ostatně týkal jeho spor s Pekařem, pro kterého byla základním principem národní sebezáchova. Smysl českých dějin i demokracie je v Nové Evropě i ve Světové revoluci Ježíš. Masaryk mluví o Ježíši, ne o Kristu. Masarykovo liberálního pojetí křesťanství kritizoval ve své monografii J. L. Hromádka. Nesouhlasí s tím, že Masaryk nepíše nic o vině, hříchu, vzkříšení, má pochybnosti o církvi, redukuje křesťanství na ježíšovskou etiku. Hromádkova kniha byla jedna z těch, které vyšly v roce 1930, když bylo Masarykovi 80 let. Masaryk to prý komentoval: „No, moc se ti, kdo o mně psali, nevycajchnovali, snad akorát ten Hromádka, ale tomu se zase zdá, že špatně věřím.“

Masaryk se rozhodl a pracoval pro vytvoření a založení demokratické republiky a její další existenci. Jak se k tomu postavíme my? Budeme v jeho úsilí pokračovat, nebo ne? Máme jiné alternativy? Jiná alternativa byl fašistický stavovský stát v třicátých letech, který se částečně uskutečnil v druhé republice a dodnes existují autoři (Ladislav Jehlička či Radomír Malý) a skupiny konzervativních katolíků, kteří se k němu v nějaké podobě hlásí. Komunistická či socialistická republika v pojetí Nejedlého po válce také nejprve odkazovala na Masaryka. Reformní marxisté – Machovec, Kosík a další se k Masarykovi v šedesátých letech vraceli, komunistická strana je ovšem ke své škodě ze svých řad vypudila. Na Masaryka navazuje Rádl – soudí, že Masarykův koncept demokratické republiky je jediný skutečný koncept, jediná teorie republiky; potom však začal kritizovat realizaci tohoto konceptu a to jak v Masarykově, tak v prvorepublikové praxi. Patočkova kritika se potom soustředila na Masarykovu kombinaci pozitivismu, platonismu a moralismu s Tocquevillovou koncepcí americké demokracie, a zejména na otázku německou. Patočka německou otázku vnímal prostřednictvím Husserlovy a Heideggerovy fenomenologie a Kanta, kterého prý Masaryk nepochopil, ovšem podle Scrutona (v příspěvku: Masaryk, Kant a česká zkušenost na konferenci v Londýně v roce 1986) Kanta nepochopil ani Patočka a Masaryk mu byl blíže prostřednictvím sociální a politické filosofie než Patočka, jehož koncepty „duchovního člověka“ a „solidarity otřesených“ nemohou být ani základ koncepce lidských práv ani demokracie.

Podívejme se na postoj Ladislava Hejdánka, který pokračuje v kritice Emanuela Rádla, naposledy v nedávno publikovaném textu v Křesťanské revui. V doslovu k Válce Čechů s Němci ale Hejdánek oponuje Rádlově kritice ve věci národa jakožto příliš radikální. K tématu se vrací v bilančním textu Historický pokus a české selhání (1998). V textu je spousta historických nepřesností, ale zároveň důležitých myšlenek. Nesouhlasil bych s tím, že česká státnost vzala za své rozdělením státu – za své vzala československá státnost a mnohé z Masarykova projektu, ale jestli Masarykův projekt bude žít dál, nezáleží na historických okolnostech, ale na nás. Pokud by existence Masarykova konceptu opravdu závisela jen na naší současné politické reprezentaci, potom bychom museli dát Hejdánkovi za pravdu. To hlavní na Hejdánkově kritice je kritičnost, která se zaměřuje na česká, tedy na naše selhání a která je kořením demokracie, dále pak to, že Masaryk nebyl Čech rodem, ale rozhodnutím a to, že česká otázka je dnes otázka evropská a že československá demokracie nebyla dost demokratická, i když byla nejdemokratičtější ve střední Evropě. Uvedený Hejdánkův text končí trochu moralisticky a defétisticky v tom smyslu, že nám z Masarykovy demokracie zůstává už jen ta evropská otázka. Já bych naopak řekl, že nám zůstává celé dědictví Masarykovy demokracie jako výzva a úkol.

Skončíme vypočítáním problémů Masarykova konceptu: Byl zaměřen proti pangermanismu, a přitom Němci tvořili 30 % obyvatelstva Československé republiky. Pangermanismus není současná filosofická ani politická otázka, ale Němci a náš vztah k nim ano. V této věci Masaryka kritizoval Löwenstein, opakoval Golo Manna, že Němci nebyli jediná šelma v evropské džungli. Evangelická, reformní filosofie dějin byla těžko přijatelná pro katolíky i pro Slováky. Je ale úplně odváta? Pro Patočku, Löwensteina i Havelku to byl zakladatelský mýtus. Masaryk ale vyhmátl v našich dějinách osobnosti, na něž lze navazovat, o které lze opřít samostatné myšlení i novou republiku. Nelze snadno nahradit jednu historickou postavu druhou. Když Jana Husa nahradíte Janem Nepomuckým, můžete opakovat dobu protireformace, a když ho nahradíte svatým Václavem, můžete se ocitnout v druhé republice nebo dokonce v protektorátu. Masaryk nezamýšlel postavit demokratickou republiku na československém a tím méně na českém a slovenském nacionalismu, ale ona na nich stála v mnohem větší míře, než byl Masaryk ochoten a schopen připustit. Rádl předkládá radikalizovaný Masarykův projekt československého politického národa, podobného Švýcarsku či Spojeným státům americkým, ale stává se předmětem všeobecné veřejné kritiky a sám Masaryk mlčí. Masaryk napsal do Washingtonské deklarace, do Nové Evropy i Světové revoluce požadavek na odluku státu od církve a církve od státu, ale proti katolické církvi nebyl prosazen. Odmítal teokracii, ale jak poukázala masarykovská myslitelka Komárková, jeho koncept byl také teokratický, smyslem dějin i demokracie pro něj byl Ježíš. Jak tento evangelický koncept sloučit se sekulárním státem, jehož zastánci Masaryk i Komárková byli, není snadný úkol a trvá. Spolupráce ve střední Evropě by nahradila mocenské vakuum, vzniklé zánikem Rakousko-Uherska, ale této spolupráce nebyly středoevropské národní státy schopny. Nyní se tato spolupráce realizuje jen na velmi pokleslé úrovni odmítáním uprchlíků a kritikou EU.

Masarykovo, Rádlovo i Hejdánkovo demokraticko-republikánské dědictví nejlépe oslavíme tím, že se k němu budeme vztahovat stejně kriticky jako uvedení nositelé k sobě navzájem i ke svým předchůdcům s vědomím toho, co Masaryk řekl: „Každá demokracie je vždy jen pokus o demokracii.“ A my bychom také neměli zapomenout na to, že naše demokracie je provázána s konceptem republiky, a republika jako rés publica požaduje od svých občanů, aby se o ni jako o veřejnou věc starali, rozvíjeli ji, a když je potřeba, i za ni bojovali. Československá, demokratická, republika byla evropský, západní projekt, Česká, demokratická, republika je dědic té československé, ale dědic, který má před sebou hodně práce.

Autor učí filosofii na Filosofické fakultě UJEP v Ústí nad Labem.

Příspěvek byl připraven pro konferenci nazvanou Reflexe republiky, která se konala 18. a 19. října 2018 v Písku. Zde je mírně upraven a redakčně zkrácen.

Vytisknout