Martin Luther z pohledu polského písničkáře [Jiří Tengler]

Polskou kulturu máme v povědomí spojenu s dominujícím katolicismem. Je proto pozoruhodné, že píseň o Lutherovi, konfesně nezatížená, zaznívá právě v polštině. Jejím autorem je Jacek Kaczmarski (1957–2004), výrazný písničkář sedmdesátých až devadesátých let. Pocházel z  umělecké rodiny, a vyhnul se tak zřejmě tradiční katolické výchově. Ve své tvorbě byl inspirován Rusem Vladimírem Vysockým a svými protestsongy dosáhl na polské scéně srovnatelného postavení. Vydatně čerpal i z druhé strany oceánu, od Boba Dylana. Bývá označován za barda opozičního hnutí Solidarita. Jeho píseň „Mury“ o zdích, které se hroutí, dodnes zůstává hymnou občanských protestů. Po emigraci z politických důvodů Kaczmarski pracoval v rozhlasové stanici Svobodná Evropa podobně jako Karel Kryl, s nímž sdílel schopnost nelítostného pohledu na vlastní společnost. Jeho vystupování bylo ale více vášnivé, častěji také sahal po historických námětech, jichž dějiny – obzvláště polské – nabízejí až traumaticky hodně. Na nevelkém prostoru se mu dařilo velmi barvitě vystihnout atmosféru okamžiku i s jeho rozpory a bolestností. Některé jeho texty do češtiny přeložil Jaromír Nohavica.

Píseň „Marcin Luter“ vyšla v roce 1992 v albu „Wojna postu z karnawalem“, které se podle Kaczmarského slov zaměřuje na lidi v mezních situacích a na jejich rozhodování. Luther je zde představen jako typická Kaczmarského postava: Jednotlivec, který čelí nemilosrdnému tlaku doby, společnosti, myšlenkového systému. Reformátor se jako hrdina nátlaku vzepře. Protestantský čtenář ocení, že zdrojem vzdoru je Bible.

Náruživá touha po individuální svobodě vytvořila pro Kaczmarského s Lutherem styčný bod, díky němuž se podařilo ve zkratce vylíčit reformátorův zápas.

Martin Luther

Na hradě Wartburg, na strmém skalisku
(ty německé propasti a štíty)
proti své vůli a kvůli útisku
vynesený pod božské blankyty
Písmo svaté z vševládné latiny
do své vlastní řeči překládám:
po věkách ožívají
dávné divy a činy,
matkou je znovu Eva, otcem je znovu Adam.
Mým bližním je tragický Abraham,
když má zasvětit syna v oběť.
Vidím oheň na sodomských střechách,
kde hříšníci uhelnatí v nevíře.
Nezměrnost viny i tvrdost trestu
znějí opravdově v mém drsném jazyku.
Na počátku je slovo
a mohutně zní slovo,
ale pohleď kolem sebe, kritiku!

Řím odpouští hříchy za hotovost,
noří se však do válečných rozkoší.
Ve zbroji přebývá papež, v bídě spodina,
z jejíchž grošů se stavějí chrámy.
V chrámových lodích pochybným transakcím
kněz zpovědník za měďák dává rozhřešení.
Tak je, bylo a bude,
zlo a dobro je věčné,
avšak nemůže být věčný Babylon.

S tím bojuji dál, já, mnich augustinián,
teolog morálky – jaký paradox,
když v ústředí křičí: Pohan!
Reformátor, heretik, politik!
Ano, spálil jsem papežskou bulu,
ale vy hledejte města, která on spálil!
Na kostelní vrata
jsem přibil svoje teze.
On mne proklel a mniši zpívali.

Slova pálí, pročež pálí se slova.
Nikdo se neptá, co po všem zbývá.
Ale moje rozmluva se Stvořitelem
je jako jeho Syn ke dřevu přibitá.
Jen ať se pohoršuje prelátská elita,
ať se svět v mukách utvoří znovu!
Avšak ať čte, kdo umí,
ať se naučí číst!
Ať se navrátí – ke Slovu!

(překlad z polštiny Jiří Tengler)

Vytisknout