Martin Luther a Židé – nutná vzpomínka k reformačnímu jubileu

Martin Luther a Židé – nutná vzpomínka k reformačnímu jubileu

Usnesení 12. synody Evangelické církve v Německu na jejím 2. zasedání z 8.–11. listopadu v Brémách

V roce 2017 slaví evangelická církev 500 let reformace. Přitom se ptáme, s pohledem na naše historické a teologické dědictví, po podstatných poznatcích pro dnešek. Při vší vděčnosti a radosti však před chybami reformátorů a reformačních církví nezavíráme oči.

Naléhavé poznatky
1. Reformátoři se zaměřovali na reformu církve z moci evangelia. Nový pohled na Židy však nastal jen málokdy. Reformátoři se drželi myšlenkového schématu Židům nepřátelského, jehož kořeny sahají až k počátkům církve.

2. Neseme proto odpovědnost za vysvětlení, jak zacházet s Židům nepřátelskými výpověďmi reformátorů a s dějinami jejich působení a recepce. Ptáme se, jak dalece podporovaly protižidovský základní postoj v evangelické církvi a jak může být dnes překonáván. Vyrovnat se s postojem Martina Luthera vůči Židům, tomu přísluší exemplární význam.

3. Luther spojil centrální pohledy své teologie s Židům nepřátelským myšlenkovým schématem. Jeho doporučení pro konkrétní zacházení s Židy byla rozporuplná. Od obhajoby úsilí o přátelství až po hanobení a požadavky, které cílí na úplné zbavení Židů jejich práv a na jejich vyhnání.

4. Při přípravě reformačního jubilea tuto vinu nemůžeme obejít. A skutečnost, že Lutherovy rady vůči Židům nepřátelské byly využity národněsocialistickým antisemitismem, představuje pro evangelickou církev další zátěž.

Zatěžující dědictví
1. Mezi Lutherovými ranými vyjádřeními a jeho pozdními spisy od roku 1538 s jejich neskrývanou nenávistí vůči Židům existuje v teologickém úsudku o Židech kontinuita. V judaismu své doby vidí Luther náboženství, které minulo své vlastní určení. Řídí se záslužnictvím činů a odmítá vztahovat Starý zákon na Ježíše Krista. Utrpení Židů má být výrazem Božího trestu za jeho zapření.
 
2. Lutherovo hodnocení Židů bylo svázáno se západoevropskou tradicí nepřátelství vůči nim. Nejdříve odmítal rozšířené pomluvy (hanobení hostií a rituální vraždy) jako lživé historky. Později se obrátil k tradičním stereotypům a zůstal vězet v iracionálních obavách a resentimentech.

3. Společný život Židů a křesťanů mohl být pro Luthera jen dočasný a spojen s nadějí na židovské obrácení. V kritice na obvyklé štvaní proti Židům v roce 1532 doufal, že „když se s Židy jedná přátelsky a jsou pečlivě poučeni ze svatých Písem (o tom, že náš Pán Ježíš byl rozeným Židem), mnozí se stanou pravými křesťany…“. V roce 1543 sepsal spis „O Židech a jejich lžích“ („Von den Juden und ihren Lügen“). Ze strachu, že snášení židovského náboženství by mohlo vyvolat Boží hněv také proti křesťanské obci, doporučoval na konci tohoto spisu světské vrchnosti spálení synagog, zničení židovských domů, konfiskaci talmudu a modlitebních knih, zákaz obchodování a nucené práce. Když to nepomůže, mají se Židé „vyhnat jako nezkrotní psi (tollen Hunde)“.

4. Na Lutherovy rady se po staletí odvolávalo. Jednak, vzhledem k omezenému židovsky přátelskému postoji z roku 1523, byly slyšet hlasy pro snášenlivost vůči Židům a také pro zintenzivněnou židovskou misii. Jednak ale, s odvoláváním na Lutherovy pozdní spisy, se ospravedlňovala nenávist a pronásledování Židů, obzvláště při vzmáhajícím se rasovém antisemitismu a v době národního socialismu. Jednoduché linie kontinuity nelze vést. Přesto mohl být Luther v 19. a 20. století využit pro teologický a církevní antijudaismus stejně jako pro politický antisemitismus.

Obnovený počátek
1. Po roce 1945 nastává v Německu, nejprve váhavě, dodnes neukončené poznávání zaviněného selhání vůči židovství. Evangelická církev v Německu svůj vztah k židovství nově stanovila, onu formu nepřátelství vůči Židům zavrhla a vyzvala k setkávání s judaismem. Odpovídající výpovědi byly převzaty v církevních ústavách mnoha členských církví EKD (Evangelické církve v Německu).

2. Lutherův pohled na židovství a jeho hanobení Židů stojí podle našeho dnešního porozumění v rozporu s vírou v jediného Boha, který se zjevil v Židu Ježíši Kristu. Jeho odsudek Izraele neodpovídá tedy biblickým výpovědím o Boží smluvní věrnosti vůči jeho lidu a zůstávajícímu vyvolení Izraele.

3. V teologii a v církvi stojíme před výzvou centrální teologické učení reformace nově promyslet a přitom neupadnout do znehodnocujících stereotypů, židovství zatěžujících. To se týká zejména rozlišení „zákon a evangelium“, „zaslíbení a naplnění“, „víra a skutky“ a „stará a nová smlouva“.

4. Uznáváme nutnost kritického zacházení s naším reformačním dědictvím při výkladu Svatých Písem, obzvláště Starého zákona. Uznáváme v židovském výkladu Tenachu „také pro křesťanský výklad nejen legitimní, ale dokonce nutnou perspektivu“ (Církev a Izrael, Leuenberské texty – Kirche und Israel, Leuenberger Texte 6, II, 2276, II, 227), neboť vnímání židovského výkladu Bible nám zpřístupňuje hlubší bohatství Svatých Písem.

5. Poznáváme, která část reformační tradice se podílí na bolestivých dějinách „míjení“ – „Vergegnung“ (výraz z filosofie Martina Bubera, který je opakem „setkání“ – „Begegnung“) křesťanů a Židů. Dalekosáhlé selhání evangelické církve vůči židovskému národu nás naplňuje smutkem a studem. Ze zděšení nad historickým a teologickým scestím a z vědomí viny za utrpení Židů vyrůstá dnes obzvláštní odpovědnost za odpor vůči každé formě nepřátelství a znevažování Židů.

6. „Když náš Pán a Mistr Ježíš Kristus řekl: ,Čiňte pokání, neboť nebeské království se přiblížiloʻ, chtěl, aby celý život věřícího byl pokáním.“ (Martin Luther) Jubileum reformace v roce 2017 je příležitostí k dalším krokům obrácení a obnovy.

Brémy, 11. listopadu 2015

Předseda (Präses) synody evangelické církve v Německu
Dr. Irmgard Schwaetzer

překlad Lukáš Klíma
Vytisknout