Markéta Sedláčková: Smutek andělů

„To pláčou andělé, říkají indiáni v severní Kanadě, když sněží. Tady sněží často a nebeský smutek je krásný, je to pokrývka, která zemi chrání před mrazem a vnáší do tuhé zimy světlo, jindy ale bývá chladná a nelítostná…“ Takový je Island a taková je i kniha islandského spisovatele Jóna Kalmana Stefánssona: syrová, krutě přímá, nemilosrdná, ale i plná naděje, síly života a hořících srdcí, i když ukrytých pod sněhovou přikrývkou.

Jón Kalman Stefánsson (narozen 1963) je nejúspěšnější současný islandský spisovatel, patřící k malé skupince autorů, kteří se zajímají především o život mimo město. Stefánsson sleduje život obyčejných lidí – sám pracoval například v továrně na zpracování ryb či jako zedník – a ukazuje na nich neobyčejnost všedního života. Každodennost se nevylučuje s dramatem a v této knize se například osudy lidí malé vesničky prolínají s úryvky ze Shakespearova Othella. Použití světových literárních děl je typické i pro další Stefánssonova díla. Stefánsson studoval na Islandské univerzitě literární vědu; literaturu poté několik let vyučoval a později se stal ředitelem městské knihovny v Mosfellsbæru poblíž Reykjavíku. Jeho vztah k literatuře se promítá jak do častých knihomolných postav v jeho románech, tak do četných až filosofujících úryvků v textu: „Literatura v nás neprobouzí stud, nýbrž upřímnost, to je její podstata, a proto může mít velkou moc.“

Stefánssonova díla byla přeložena do mnoha jazyků, i do češtiny, a nominována na řadu literárních ocenění.

Smutek andělů je druhý díl románové trilogie. První díl trilogie, Ráj a peklo, zachycuje život rybářů, kteří stále dokola vyplouvají na moře a bojují o život za věčného střídání běsnících živlů, bouřek a vánic. Díl druhý popisuje život rybářské obce devatenáctého století, nacházející se ve fjordu poblíž severního pólu. Zachycuje život suchozemský, který si svou drsností ale s životem námořníků nezadá. Země pod nohama se sice nehoupe, nohy se však propadají hluboko do sněhu, který svírá jako chapadla chobotnice, sněhová vánice zuří se stejnou silou jako mořská bouře a v horách se člověk stává nicotný stejně jako na moři. A sněhová vánice zuří, s krátkými přestávkami na nadechnutí, které silný vítr téměř nedovoluje, prakticky celých tři sta stran. Počasí je zde hlavním aktérem. Neustálý boj o přežití, boj s živly, který nejde vyhrát. S velkým štěstím lze život alespoň zachovat do jara. Nadechnout se, dotknout se zelené trávy, alespoň v pár dnech vystavit tvář slunečním paprskům a připravit sebe i dům na další nekonečnou zimu. Kde je ale smysl takového života? Jeho smyslem je právě život sám; honit se za sny a ideály tu nemá místo: „Boj o život a snění nejdou dohromady, básně se solenými rybami nikdy nepůjdou dohromady a snů se nikdo nenají. Tak takhle tu žijeme.“

A přesto hlavní hrdina, mladý chlapec beze jména, má hlavu plnou snů a citátů z velké literatury. Oproti své rodné drsné zemi je jemný, citlivý, rozjímavý a plný naděje. Dokáže v sobě skloubit drsnost tvrdé práce s jemností básníka: „Kdo dlouho ponocuje, odvádí ve dne mizernou práci, ale ten, kdo nejde za svými sny, ztratí srdce.“ Jeho život je svědectvím, že to nejdůležitější je často očím neviditelné, že i v křehkém těle se může ukrývat velká vnitřní síla a že slova mohou mít obrovskou moc: „Pamatuj, že totiž ta nejbanálnější a nejnepravděpodobnější slova někdy zcela nečekaně unesou velkou tíhu a dokážou život bezpečně přenést přes hluboké propasti.“

Stefánssonův obraz Islandu je strhující. Je to obraz země, kde člověk nevládne a ani se o to nesnaží. Těmi, kdo životy lidí určují, jsou příroda a Bůh. A přesto to neznamená, že by zde lidé byli nějakými bezmocnými loutkami. Naopak. Bojují o život a s životem ze všech sil: „Osud nám naděluje štěstí nebo smůlu, se spravedlností to nijak nesouvisí, a člověk má za úkol změnit, co je třeba.“ Jsou momenty, kdy hrdinové románu víru ztrácejí, někteří hledají únik v alkoholu, v mrzoutství, v hněvu na lidi i na Boha. Ale i ti jsou přijímáni, neboť lidé vědí, že jinak než ve společenství se na severu přežít nedá. A to ve společenství nejen s živými, ale i s mrtvými, i ti jsou součástí našich životů. Bez moudrosti našich předků nelze přežít: „Pokud se zkušenostmi nepoučíme, zaplatíme za to životem, a když je naopak budeme brát moc vážně, shnijeme zaživa.“

Román vznáší obrovský otazník dnešnímu evropskému způsobu života, kde cílem života je pobavit se, seberealizovat, být spokojen. Zde je cílem život sám, samotné přežití. Na první pohled se to může zdát málo, a přitom se zde dotýkáme samotné podstaty života. Život není třeba nějak přikrášlovat, přibarvovat, neboť dech beroucí je už sám o sobě. Není nutné vést o něm dlouhé a vzletné řeči. Mlčení často dokáže sdělit více než slova. „Život má tolik nejrůznějších podob, až je to absurdní, a slova jsou na něj většinou krátká.“ A přesto se islandskému spisovateli Jón Kalman Stefánssonovi islandský život do slov zachytit podařilo; nezvykle syrově a nejen zvnějšku, ale právě i život vnitřní, skrytý v srdcích lidí a v křídlech andělů.

Markéta Sedláčková

Jón Kalman Stefánsson: Smutek andělů, Praha, Dybbuk 2014, 312 s.

Vytisknout