Marek Čejka: Současný Blízký východ

Jestliže přelom roku 2005 a 2006 bylo na Blízkém východě možné považovat za období jistého náznaku optimismu, současnost je spíš ve znamení návratu do bezradnosti a napětí. Je totiž čím dál složitější předpovědět, jakým směrem se bude zdejší vývoj ubírat. Nejde přitom zdaleka jen o Irák, kde nikdo netuší, co se stane, až ho opustí Američané.

Krizová je i celá řada dalších oblastí. Sousední Írán vyvolává nebezpečí a nejistotu jiného druhu, a to hlavně svým neprůhledným jaderným programem, který je doprovázen radikálně-populistickou rétorikou prezidenta Ahmadínežáda.

Další neuralgický bod dnešního Blízkého východu představuje izraelsko-arabský konflikt. Ten má v současnosti několik hlavních složek: konflikt Izraele s Libanonem (respektive s libanonským hnutím Hizballáh), nedořešený spor Izraele se Sýrií o Golanské výšiny a izraelsko-palestinský spor. Až do loňského roku se zdálo, že spor mezi těmito dvěma sousedními zeměmi pomalu utichá. Jenže léto 2006 přineslo nečekané vyostření vztahů. Během něj proti sobě Izrael a Hizballáh zahájili nečekaně silný boj (ve kterém však muselo být oběma stranám jasné, že se nemohou navzájem zničit). Výsledek celého konfliktu byl o to horší, že postihl na obou stranách hlavně civilisty: přibližně 1100 Libanonců a 43 Izraelců a mnohonásobně více zraněných na obou stranách. Krveprolití bylo nakonec po několika týdnech zastaveno za pomoci OSN. Zpočátku nebylo jasné, zda-li je některou ze stran možno označit za vítěze. S jistým odstupem času je však vidět, že letní válka posílila Hizballáh, který upevnil v Libanonu svou pozici „státu ve státě“. Zároveň došlo k další polarizaci už tak velmi roztříštěné libanonské společnosti. I pro Izrael se ukázal důsledek války jako traumatický. Nejen proto, že nedosáhl žádného ze svých cílů (osvobození zajatých izraelských vojáků a výrazné oslabení Hizballáhu), ale odhalil i slabost současných izraelských politických a armádních špiček (hlavně premiéra Olmerta, ministra obrany Perece a důležitých generálů). Izrael na takové výsledky válek rozhodně není z historie zvyklý.

Druhou – a ještě komplikovanější – kapitolou současného izraelsko-arabského sporu je dlouholetý konflikt židovského státu s Palestinci. O mírovém procesu spojeném s reálným dialogem obou stran nelze již delší dobu hovořit. Na Blízký východ sice už v poslední době poněkolikáté přijela americká ministryně zahraničí Condoleeza Riceová, nic konkrétnějšího však zdejšímu vývoji podobné návštěvy nepřinášejí. Pokud občas dojde k setkání amerických, izraelských a palestinských politiků, sice se většinou všechny strany ujistí, že jejich cíl je v podstatě stejný: klid v oblasti a Palestinský stát po boku Izraele. Ve skutečnosti však má každá ze stran o tomto pojmu dost odlišnou představu. Palestinci vidí svůj stát bez většiny židovských osad a s hlavním městem východním Jeruzalémem. Izraelci naopak usilují o připojení větší části židovských osad k izraelskému území, přičemž Jeruzalém obkroužený řetězcem osad považují za nedělitelné hlavní město Izraele. Vzájemných izraelsko-palestinských sporných bodů však zůstává podstatně víc. Vše komplikuje navíc fakt, že současná palestinská vláda je složená z členů islamistického hnutí Hamás. V dnešní Palestině tak určitě platí slova amerického politologa Fareeda Zakarii, který tvrdí, že autokratičtí a zkorumpovaní arabští vládci s tvrdou rukou (v tomto případě Arafat) byli často mnohem liberálnější než ti, kteří se je snaží nahradit.

Hamás posuzuje celý konflikt z hlediska náboženského dogmatismu a je tedy kompromisu nakloněn podstatně méně než pragmatická OOP a její složky. Ta, v čele s Arafatem, dominovala dění mezi Palestinci po dlouhá desetiletí. Nečekaná změna moci, která následovala v Palestinské autonomii po parlamentních volbách v lednu 2006, také značně zvýšila vnitropalestinské napětí. To od té doby narostlo do velmi nebezpečných rozměrů. Při vzájemných srážkách mezi stoupenci Hamásu a palestinskými nacionalisty (hlavně z OOP) bylo usmrceno v posledních měsících několik desítek lidí. Izraelsko-palestinský konflikt tak získal další výraznou dimenzi, která v konečném důsledku neprospěje žádné ze stran.

Je paradoxem, že k polarizaci Palestinců (i jiných arabských společností) přispíval výrazně po celou dobu i pragmatický a nepříliš prozřetelný přístup Západu. Vše začalo v první polovině 20. století, kdy si Velká Británie a Francie (které měly tehdy na Blízkém východě hlavní slovo) vybíraly v arabských společnostech politické skupiny, klany a jednotlivce, kterým nadržovaly. Vše pokračovalo během studené války, kdy USA na ochranu svých zájmů začaly podporovat společně jak Izrael, tak velmi kontroverzní režimy a hnutí tehdejšího arabského světa. Politiku „rozděl a panuj“ uplatňoval i Izrael. V Libanonu sponzoroval křesťanské milice hlásící se otevřeně ke španělským fašistům. V 80. letech zase skrytě podporoval Hamás proti Arafatovi, aby po několika letech svou taktiku diametrálně změnil.

V kontextu své doby byl v některých případech zmíněný pragmatismus Západu snad i pochopitelný. Také příčin dnešní bezútěšné situace na Blízkém východě je mnohem více. Politika Západu však patřila vždy k těm nejvýraznějším faktorům tamního dění. Je proto i dnes odpovědností Západu přispět ke zklidnění zdejší situace. Proto, pokud si bude přát vidět změnu, bude muset konečně přistoupit i k činům, které přestanou Blízký východ rozdělovat. To v praxi znamená ustoupit od rétoriky „osy zla“ k zahájení širokého dialogu s daleko větším počtem aktérů blízkovýchodního dění, než je tomu dnes. Znamená to také to, že si nebude vybírat jen momentálně výhodné a pohodlné partnery, ale bude jednat i se znepřátelenými stranami. Ano, bude to rovněž pragmatismus svého druhu s nejrůznějšími kontroverzemi. Na rozdíl od pragmatismu předešlého však může konečně reálně přispět ke skutečnému zklidnění blízkovýchodního napětí. To je totiž dnes svým rozsahem a vzájemným propojením závažnější než kdy před tím.

Autor je právník a politolog.

Křesťanská revue 1/2007, s. 19-20 

Vytisknout