„Má-li člověk se státi člověkem…“ Komeniologická meditace nad smyslem výchovy | Jan Hábl

„Poněvadž je žádoucí, aby žádný člověk neupadal v nečlověka, je také žádoucí, aby nikdo nezůstával bez vzdělávání.“

Obecná porada o nápravě věcí lidských

„Má-li člověk se státi člověkem, musí býti vzděláván“.

Velká didaktika

Člověk je zvláštní bytost. Na rozdíl od všeho ostatního, co ho obklopuje, není jeho přirozenost či podstata předem dána tak, jako je například žížale dána její žížalovitost, mrkvi její mrkvovitost nebo čtverci jeho čtvercovitost. Čtverec se svou čtvercovitostí nemůže nic udělat, nemůže se zvrhnout v cosi nečtvercovitého a nemůže se ani rozvinout v něco čtvercovitějšího. Ale člověk ano. Člověk se může stát lidským i nelidským. Je schopen lidskosti i nelidskosti. Humanita se může stát nehumánní.

Člověk je bytost zvláštní. Je schopen kromobyčejně krásných a vznešených věcí, dokáže tvořit, básnit či zpívat způsobem, který bere dech. Dokáže toužit, myslet, tvořit, bádat, řečnit a vynalézat, přičemž množství a hloubka jeho myšlenek, objevů a výtvorů je naprosto přemáhající. Rovněž se dokáže smát, radovat, milovat, vztahovat k druhým, být obětavý, odvážný, dokonce sebeobětující. Umí odpouštět, smiřovat se, pomáhat, sebe zapřít, ztracenou peněženku vrátit i s celým obsahem… Fascinující! Naši filosofičtí otcové říkávali, že to je to, co člověka dělá duchovní bytostí. Tři základní vlastnosti ducha, které ho odlišují od pouhé hmoty nebo zvěře, jsou rozum, vůle a cit, tj. schopnost dotýkat se pravdy, dobra a krásy.

Člověk je zvláštní bytost. Impozantní vznešenost ostře kontrastuje s nápadnou nízkostí. Dokáže být zlý, a to nejen jaksi mimochodem, když mu to ujede nebo když se něco nepodaří, ale zcela záměrně a plánovitě; dokáže mít zlý úmysl, být zlomyslný. Je schopen podlosti, chlípnosti, záludnosti, zbabělosti, nevěrnosti, bezohlednosti, je pyšný, sprostý, sobecký, umí promyšleně lhát, krást, podvádět, ubližovat, znásilňovat, vynalézat nástroje tortury, sáhnout na život svému bližnímu, ačkoliv sám dobře ví, jak to zraňuje a bolí. A nejpodivuhodnější na tom všem je, že se dokáže ze své ničemnosti docela těšit. Jak kdesi říká G. K. Chesterton, člověk je jediná bytost, která dokáže prožívat velmi speciální a vybranou rozkoš při stahování kočky z kůže.

Člověk je zvláštní bytost. „Corruptio optimi pessima“ (nejhorší jest, když se pokazí nejlepší), říkávali staří mudroslovci, poněvadž vskutku není nic horšího než kombinace génia a zloducha. Čím větší potenciál, tím větší přínos, je-li aktualizován pozitivně, a tím větší hrůza, je-li to naopak. A lidský potenciál je takřka nezměrný. Bylo by možné, aby se morálně zvrhli slimáci nebo velbloudi? Kdyby to bylo možné, jistě by to byla nesnáz. Člověku, jeho intelektu, tvořivosti, fantazii, vynalézavosti, vůli a mnohým dalším kapacitám lidství, se nikdo nemůže rovnat. A tyto schopnosti z něho dělají nejvznešenější, a zároveň nejstrašnější bytost pod sluncem. Kdyby praktické důsledky ambivalence lidské povahy nebyly tak tragické, byly by jistě k smíchu, jak dokazují třeba vtipy, které si na adresu různých svých nízkostí lidé vymýšlejí. Smějeme se vlastnímu lidství, připadá nám směšné. Žížaly se své žížalovitosti nesmějí, neshledávají na ní nic směšného ani tragického. To jen člověk – někdy se musí sobě smát, jindy nad sebou plakat. A často obojí najednou.

My lidé jsme zvláštní bytosti. Ani andělé, ani démoni. Andělé jsou dokonale dobří, démoni dokonale zlí. To my ne. Ve skutečnosti se spíše potkáte s milujícím a pracovitým otcem rodiny, jehož povaha obsahuje rozmanitý potenciál, také ale znetvořující tendence jako např. sobectví nebo touhu po moci – a ta nemusí být moc velká, stačí třeba jenom vůči vlastní rodině, v zaměstnání… Natrefíte na slušného souseda, největšího odborníka na automobilovou elektroniku v celém okolí, ochotného, veselého, kuřeti by neublížil; přesto však pozvolna nechává svou lidskost rozpouštět v nezvládnutém vztahu k alkoholu nebo v ješitnosti, která mu brání smířit dávný spor s bratrem kvůli dědictví, nebo ve vztahu k televizi nebo k sociálním sítím, které zcela podmanily jeho veškerý volný čas a roky otupují jeho mysl. Takže ze starého antropologického konceptu animal rationale pozvolna zůstává už jen animal.

Kdo vlastně člověk je? Kdo být má? Proč? A také jak? Jak se člověk stává tím, kým být má? Rozpolcenost lidské povahy doslova volá po vysvětlení. „Jsme hádankou sami sobě,“ říká kdesi Thomas Morris, „největším mystériem, které přebývá v nás samých. Jak může jeden a týž tvor vyprodukovat nepopsatelnou krásu a zároveň neuvěřitelnou zrůdnost? Jak to, že jediný druh může nést zodpovědnost za tak znamenitá dobra a zároveň tak otřesné hrůzy? Jak se může v jediné bytosti snoubit nevídaná laskavost s neslýchanou krutostí?“ Podobně žasne Blaise Pascal ve svých nesmrtelných antropologických meditacích: „Jaký to podivín člověk je! Jak originální, jak obludný, jak chaotický, jak paradoxní, jak nezměrný! Soudce všech věcí, ubohý červ, studnice pravdy i pochybná žumpa omylů, sláva i ostuda vesmíru!“

Za zmínku stojí, že tuto svoji rozporuplnost milujeme. Když se nějakému tvůrci, ať už knižnímu, nebo filmovému, podaří vykreslit postavu „dobře“, je to hrdina, který je nějak dobrý, statečný nebo odvážný, ale má také vady, charakterové nešvary a slabosti. A my ho za to máme rádi, protože se poznáváme a identifikujeme. Dokonce i když je strategie autora opačná – hrdina je padouch (Despicable me), ale v klíčových okamžicích projeví soucit nebo něhu, zase ho máme rádi nebo s ním alespoň soucítíme. A to dokonce, i když je to masový vrah nebo psychopat. Je-li však hrdina dokonalý – ať už pozitivně, nebo negativně – je obvykle (nejen odbornou) kritikou označován jako „plochý“, „schematický“ nebo „nevěrohodný“.

Člověk je vskutku zvláštní bytost. Rozporuplnost lidské povahy je pro nás tak zarážející a znepokojivá, že se často uchylujeme k různým filosofickým zkratkám a úhybným manévrům. Například by bylo mnohem snesitelnější, kdybychom si lidské dobro a zlo mohli nějak pěkně lokalizovat – buď v prostoru, nebo v čase: dobří tady – zlí tam, my – oni, východ – západ, novověk – středověk, osvícení – tmáři, věřící – pohani, andělé vlevo, démoni vpravo. Bylo by v tom jasno, pěkně přehledno, černobílo.

Dějiny výchovy a vzdělávání tento náš sklon k černobílému uvažování znamenitě dokládají. Někteří filosofové výchovy nechtěli vidět lidskou nízkost, jiní zase lidskou vznešenost. J. J. Rousseau například – abych nastínil hlavní antropologické varianty – nepřipouštěl morální pokaženost jedince (viz jeho Emil, čili o vychování). Když mu pozorně nasloucháme, slyšíme, že člověk je veskrze dobrý (ontologicky i morálně). Odtud jeho nevýchova. Rousseau romanticky věří, že dostane-li jedinec možnost ukázat se jako dobrý, stane se jím. To dobro tam je, nekazte je, nechte je samovolně – Rousseau rád říkal přirozeně – vykvést. Je-li člověk ale veskrze dobrý, jak si vysvětlit jeho zlé sklony i skutky? Může za to okolí, pokleslá kultura, ti druzí, míní Rousseau. Ovšem ti druzí jsou také lidé. I oni od narození přijímali „dobré“ i „špatné“ morální vzorce, s kterými se museli vypořádat. Kdy a jak dobro vykvete? Rousseau mlčí, jeho romantický apel však žije. Myslím, že ze dvou důvodů. Zaprvé hladí po srsti naši přirozenost – představa, že jsme vlastně ve své podstatě v pořádku a že za to všechno může někdo jiný (ideálně někdo tak bezejmenný jako pojem „oni“ nebo „kultura“), se bude vždy setkávat s pozitivní odezvou. Zadruhé Rousseauova antropologie nesmírně usnadňuje život každému učiteli či vychovateli. Výchova založená na předpokladu, že dítě vlastně vychovávat nepotřebuje, je skutečně lákavá. Vznešená rétorika tu legitimizuje pedagogovu nečinnost. Všichni liberální pedagogové ji budou milovat. A také ti líní.

Na opačném konci antropologického spektra nalézáme pojetí, které vidí člověka jako zcela zlého. Mezi prvními a nejvýznamnějšími zastánci byli Nicollo Machiavelli a Thomas Hobbes, po nich i mnozí další. Z jejich pohledu jsme v podstatě zvířata, šelmy. Ve svém slavném Leviathanovi Hobbes popisuje člověka jako pouhé materiální jsoucno, které podléhá materiálním zákonům. Poprvé zaznívá velmi nahlas, že člověk je determinovaná entita. Hledá slast, vyhýbá se strasti, zvláště pak strasti největší, kterou je smrt. V cestě mu často stojí druzí lidé, rivalové, se kterými musí bojovat o zachování života. Člověk je člověku vlkem. Sečteno – lidský život je slovy Hobbesovými „ošklivý, zvířecí a krátký“ (nasty, brutish and short). Má-li člověk přežít, musí s druhými uzavřít (hypotetickou) dohodu: já nebudu požírat tebe, ty nebudeš požírat mě, a oba se vzdáme své svobody ve prospěch dozorce, který bude dohlížet, zda tuto dohodu dodržujeme, případně, za nedodržování, udílet sankce. Dozorce neboli „suverén“ musí mít absolutní moc, aby všechny šelmy zkrotil. Všechny totalitní režimy a autoritářské pedagogiky budou Hobbese milovat. Jestliže Rousseau a všichni romantici doporučují do přirozeného vývoje jedince nezasahovat, Hobbes a jemu podobní kážou zasahovat, jak to jen jde – tvarovat, obrábět, podmiňovat, krotit, hlídat, trestat.

Existuje však ještě jiná varianta – Komenského teologická alternativa, která jedinečným způsobem rozlišuje jemnost lidské povahy. Není to nijak nová nebo převratná antropologie, vlastně je tak stará a tradiční, až se stává alternativní. Teology nepřekvapí, ale svět sekulární edukace na ni hledí jako na zjevení.

Komenský není ve své antropologii ani romantikem-optimistou, ani skeptikem-pesimistou. Nesmí se však zaměňovat optimismus/pesimismus antropologický s pedagogickým. Komenský byl pedagogickým optimistou právě proto, že byl antropologickým realistou, tj. věřil, že člověk není ani zcela zkažený ani zcela v pořádku. Rozpoznává ohromný potenciál člověka coby bytosti „nejdokonalejší a nejznamenitější“ ze všeho stvoření, ale také ví, že „synové lidští“ jsou plémě „zvrhlé“, „polovičaté“, „nestálé“, „zaslepené“, že věci lidské jsou jakoby „z kloubu vysmeknuté“. Antropologický realismus znamená schopnost připustit rozporuplnost lidské povahy. Komenský ví, že člověk může upadnout v „nečlověka“. Ve svém bytí je člověk bytost s nezměrnou důstojností a hodnotou – protože je mu dáno být Imago Dei. Ve svých skutcích je však pochybný – příliš často nedělá to, co by měl, případně dělá, co by neměl. Proto objektivně pozorujeme, že každá lidská kapacita, každý poznatek, každá dovednost, každá kompetence (třeba i školsky nabytá) může mít jak pozitivní, tak negativní aktualizaci. Usus a abusus, říkával Komenský. Odtud potřeba pedagogického formování charakteru – je pokažen a sám od sebe se ctnostným nestane, naopak, má sklon „zanášet se prázdnými, marnými a ničemnými věcmi“. Má-li se člověk stát tím, kým být má, musí k tomu být veden, vzděláván, humanizován. A právě zde se ukazuje jedna z největších předností Komenského antropologie: Jestliže z romantického pojetí člověka vyplývá „sentimentalizace“ jedince a z pesimistického „cynizace“, pak z realismu plyne humanizace, zlidšťování, uskutečňování potenciálu, který je člověku dán, naplnění jeho bytostného poslání. Člověče, jsi někdo (ontologicky), uč se proto podle toho jednat (morálně).

Autor je komeniolog, přednáší na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové.