Lutherův dopis arcibiskupu Albrechtovi z 31. října 1517 | Překlad a komentář Jana Nechutová

Lutherův dopis arcibiskupu Albrechtovi z 31. října 1517 | Překlad a komentář Jana Nechutová

Martin Luther odeslal tento list magdeburskému a mohučskému arcibiskupu Albrechtu Braniborskému 31. října 1517 a k zásilce připojil svých 95 tezí, jež vzápětí uveřejnil jako podklad pro univerzitní disputaci o odpustcích.

Ctihodnému otci v Kristu, nejjasnějšímu pánu, panu Albrechtovi, arcibiskupu a primasi magdeburskému a mohučskému, markraběti braniborskému etc., svému pánu a pastýři v Kristu, v úctě respektovanému i nejmilostivějšímu.

S přáním milosti a milosrdenství Božího, i všeho, co jen být může i co je. Promiň mi, v Kristu ctihodný otče, nejjasnější kníže, že já, pouhá sedlina lidstva, jsem natolik opovážlivý, že si dovoluji pomýšlet na dopis, jejž bych adresoval Tvé svrchované vznešenosti. Svědkem je mi Pán Ježíš, že s vědomím své nepatrnosti a mrzkosti jsem dlouho odkládal to, co nyní s drzým čelem činím; přiměla mne k tomu především povinnost věrnosti, již Ti, nejctihodnější otče, dlužím, jak dobře vím. Nechť tedy pro tuto chvíli ráčí Tvá Výsost věnovat pozornost tomuto pouhému prachu, a nechť zná, že Tvé kněžské Výsosti vyprošuji milost.

Pod nejjasnější záštitou Tvého jména se šíří hlásání papežských odpustků pro stavbu baziliky svatého Petra; nestěžuji si v této souvislosti ani tolik na vyvolávání kazatelů (ta jsem ani neslyšel), ale rmoutí mne to, jak na základě toho lidé připadají na naprosto falešné myšlenky, které se všeobecně všude přetřásají: ty nešťastné duše věří, že koupí-li si lidé odpustkové listiny, mohou si být jisti svým spasením; že jakmile vhodí do sběrné nádoby svůj příspěvek, hned se duše vznese z očistce; pak, že tyto milosti jsou tak mocné, že neexistuje tak velký hřích, že by nemohl být odpuštěn, říká se dokonce, že i kdyby někdo zneuctil Matku Boží (což je nemožné); dále, že je člověk díky těmto odpustkům zproštěn veškerého trestu i viny.

Dobrý Bože! Takhle jsou vzdělávány duše svěřené Tvé péči, velebný otče, a taková výchova vede k smrti; z toho všeho se budeš muset velmi tvrdě zodpovídat – tak tomu je, a bude hůř. Proto jsem o tom už nemohl mlčet. Člověk přece nezíská jediným kněžským úkonem jistotu spásy, neboť tuto jistotu nemá ani působením Boží milosti, ale, jak přikazuje apoštol, máme své spasení uvádět ve skutek s bázní a chvěním, a stěží bude zachráněn i spravedlivý. Konečně cesta, která vede k životu, je natolik úzká, že Hospodin skrze proroky Ámose a Zacharjáše nazývá ty, kdo budou spaseni, oharky vyrvanými z ohně, a že vůbec všude ohlašuje, jak obtížně dostupná je spása. Jak tedy mohou těmito lživými výmysly a sliby o odpuštění propůjčovat lidem jistotu a zbavovat je bázně? Vždyť přece odpustky lidem vůbec nepřispívají ke spáse nebo k dosažení svatosti, pouze je zbavují pozemského trestu, jaký ukládají kanonická opatření.

Ostatně nekonečně lepší než odpustky jsou skutky zbožnosti a lásky – a ty oni s takovou slávou nekážou, naopak o nich mlčí ve prospěch kázání odpustků, ačkoli je přece přední a hlavní povinností všech biskupů, aby se lid učil evangeliu a lásce Kristově. Kristus taky nikde nepřikázal kázat odpustky, nýbrž naléhavě přikazuje kázat evangelium. Jaká je to hrůza a jaké riziko pro biskupa, dovoluje-li mlčet o evangeliu a připouští-li vůči svému lidu jenom povykování o odpustcích a dbá na ně víc než na evangelium? Neřekne Kristus právě jim „cedíte komára, ale velblouda spolknete“?

A co víc, v Pánu nejctihodnější otče! V instrukci pro odpustkové komisaře, vydané pod Tvým nejctihodnějším otcovským jménem, se říká (jistě bez vědomí a souhlasu Tvého nejctihodnějšího otcovství!), že jedna z předních milostí je onen nezměrný Boží dar, jímž je člověk usmířen s Bohem a jímž se vymažou všechny očistcové tresty, a taky že pro ty, kdo vykupují duše z očistce zpovědními listy a poplatky, není nutná lítost.

Co jiného mám dělat, nejlepší biskupe a nejjasnější kníže, než Tě, nejctihodnější otče, při Pánu Ježíši Kristu prosit, abys ráčil zrakem otcovské péče pohledět, onen dokument úplně zrušit, a uložit kazatelům odpustků jiný způsob, aby se nakonec neobjevil někdo, kdo by po vydání dokumentu znemožnil kazatele i dokument sám k vrcholné potupě Tvé nejjasnější Výsosti. Děsím se, že se to může stát, a zároveň se bojím, že se to stane, pokud se rychle nezakročí.

Prosím, nechť ráčí Tvá nejjasnější Milost přijmout tuto věrnou službu mé maličkosti způsobem knížecím a biskupským, tedy nejmilostivějším, stejně jako já ji prokazuji srdcem Tobě nejvěrnějším a plně oddaným, nejctihodnější otče; vždyť i já patřím k Tvému ovčinci.

Pán Ježíš ať Tě opatruje, nejctihodnější otče, na věky, Amen.

Ve Wittenbergu, v předvečer Všech svatých roku 1517.

Je-li Ti libo, nejctihodnější otče, můžeš se podívat na mé disputační teze, abys viděl, jak problematické je takové chápání odpustků, jež oni bláhově považují za nejsprávnější.

Nehodný syn Martin Luther, augustiniánský řeholník, doktor svaté teologie.

Edice: Dr. Martins Luther’s Briefwechsel, von Ernst Ludwig Enders, I, Briefe vom Jahre 1507 bis März 1519, Frankfurt am Main 1884. N. 48, s. 113–118 (WA Briefe l, N. 48, s. 108–115).

Autorka je klasická filoložka, působí v Ústavu klasických studií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.

Vytisknout