Lukáš Klíma: Kázání při pohřbu prof. Petra Pokorného 25. 1. 2020

Milí bratři, milé sestry, na smutečním oznámení o úmrtí prof. Petra Pokorného čteme slova, která píše apoštol Pavel v Prvním listě do Korintu: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ (1 Kor 2,9) Tato slova poslouží také jako základ kázání pro chvíli našeho loučení se zesnulým bratrem.

Apoštol Pavel zde cituje zaslíbení o tom, co Bůh připravil těm, kdo ho milují. Bůh pro nás připravil něco velkolepého, co přesahuje možnosti obvyklého lidského vnímání a chápání. Jsou to věci nevídané, neslýchané a netušené, ale Bůh je zjevuje skrze svého Ducha.

Myslím, že je v těchto slovech vyjádřeno určité napětí, které jako věřící lidé někdy prožíváme. Bůh pro nás připravuje něco, co nejsme schopni uchopit svými smysly ani svým rozumem. Neodpovídá to ničemu z naší zkušenosti. A přesto s tím máme ve svých životech počítat, spolehnout se na to, utvářet podle toho svá rozhodnutí a své postoje. Je to něco, co se odehrává v duchovní rovině, mezi duchem naším a duchem Božím.

Apoštol Pavel slova o tom, co Bůh připravil těm, kdo ho milují, odněkud cituje, někde je četl. Člověka, který se soustavněji zabývá biblickým výkladem, skoro nutně napadne – odkud apoštol vlastně tato slova cituje? To by mohla být dobrá otázka pro našeho zesnulého bratra. Představuju si, jak by na ni odpovídal slovy, která by prozradila hluboký vhled do toho, co zde apoštol sděluje.

Myslím, že by ve své odpovědi zmínil podobný výrok z Tomášova evangelia: „Ježíš řekl: ‚Dám vám to, co žádné oko nevidělo, žádné ucho neslyšelo, čeho se žádná ruka nedotkla a co nevstoupilo na lidskou mysl.‘“ Možná by také poznamenal, že jde o vyjádření slávy nového věku, kterou člověku zprostředkovává Ježíš. Pavel o Ježíšovi v této souvislosti mluví jako o ukřižovaném Pánu slávy.

Nechtěl bych však, abychom oslněni představou Boží slávy přehlédli, na koho se toto velkolepé zaslíbení vztahuje. Bůh je připravil těm, kdo ho milují. Z prvního biblického čtení z 5. knihy Mojžíšovy jsme slyšeli o tom, že Hospodin těm, kdo ho milují, zachovává smlouvu a prokazuje jim milosrdenství. Přikázání o lásce k Hospodinu je první a největší ze všech. A tato láska je rozměrem hluboké, niterné oddanosti vůči Bohu. V životě člověka dostává konkrétní podobu podle toho, jak Bohu sloužíme svými dary. U našeho zesnulého bratra to byl mimořádný dar intelektu, který plně využil pro pochopení a interpretaci křesťanského poselství. Pro jeho sdílení a svědectví o něm.

Sláva nového věku, kterou Bůh připravil těm, kdo ho milují, se těžko nějak vystihuje, protože obvyklému lidskému vnímání a uvažování prostě není přístupná. Pokud se však budeme orientovat na slovech o milování Boha, najdeme u apoštola Pavla několik odkazů, které nám mohou trochu dokreslit obraz toho, co je vlastně pro ty, kdo Boha milují, připraveno. Dvě z těchto míst nyní připomenu.

V Listě Římanům čteme: „Víme, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha…“ (Ř 8,28) A když budeme číst o dva verše dál, zjistíme, že Bůh tyto lidi uvedl do své slávy. To je stejná souvislost jako v úvodním čtení z Prvního listu do Korintu. To, co Bůh připravil těm, kdo ho milují, je podíl na jeho slávě. Důležité přitom je, že Bůh vede životy těch, kteří ho milují, tak, aby do této slávy dospěli. Všechno, tedy i záporné stránky skutečnosti, v posledku napomáhají tomu, aby člověk milující Boha dosáhl toho, co s ním Bůh od počátku zamýšlel.

Druhým místem jsou slova z Prvního listu do Korintu: „Kdo miluje Boha, je od něho poznán.“ (1 Kor 8,3) Očekávali bychom, že kdo miluje Boha, tomu se Bůh dává poznat. Ale apoštol Pavel to záměrně říká opačně – kdo miluje Boha, toho Bůh zná. Možná tomu můžeme rozumět také tak, že se v něm Bůh poznává, poznává se v jeho činech, slovech a postojích.

Připomíná mně to známá slova z prvního žalmu: „Hospodin zná cestu spravedlivých.“ (Ž 1,6) Spravedliví chodí s Hospodinem, a proto Hospodin jejich cestu zná. Zná ty, kteří ho milují, a vede je do své slávy, kterou pro ně připravil.

Toto zaslíbení smíme dnes ve víře a v naději vztáhnout na našeho zesnulého učitele, blízkého člověka, rozhodného svědka křesťanské víry. Člověka, který mimořádným způsobem vynikal svou učeností a schopností vyučovat, domýšlet a sdílet to, čemu porozuměl. A jeho akademická erudice zároveň nebyla překážkou hlubokého lidského zájmu o všední starosti a radosti těch, se kterými se setkával a žil. Jednou jsem např. na fakultě potkal bezdomovce, který vytrvale čekal před jeho kanceláří, až skončí nějaké své jednání, protože věděl, že pan profesor mu nějak pomůže.

V posledních dvanácti letech jsem mohl Petra Pokorného poznávat také jako kazatele. Párkrát do roka kázal v našem sboru a řekl bych, že zprostředkovával poznání toho, co apoštol Pavel označuje jako „Boží moudrost“. Petr Pokorný interpretoval raně křesťanské výpovědi způsobem, kterým dostávaly závažný aktuální význam a dotýkaly se životů těch, kdo mu naslouchali. Pro mě byl vždycky zážitek naslouchat jeho kázání a nechat se jím inspirovat k promýšlení toho, jaký má pro náš život smysl a dosah toho, čemu jako křesťané věříme.

Když přemýšlíme a mluvíme o Bohu, chceme se blížit tomu, co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo a co je zároveň naší budoucností, hlubokým smyslem našich životů a naší nadějí. Petr Pokorný tomu v jedné své knize říká „nový prostor za hranicí dosavadních lidských představ“. Tomuto prostoru se ve svém životě přibližoval mimořádným způsobem. A tak nyní ať ho ten, o kterém učil a svědčil, přijme do své slávy. Amen.

Lukáš Klíma

Vytisknout