Lukáš Klíma: Apokalypsa Daniel

K dlouhodobému badatelskému zájmu doc. Sidonie Horňanové, která působí na katedře Starého zákona Evangelické bohoslovecké fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, patří zkoumání židovské apokalyptické literatury. K tomuto tématu publikovala v minulosti desítky vědeckých studií, jejichž vrcholem je v roce 2018 vydaná monografie Apokalypsa Daniel. Autorka se v ní soustředila na apokalyptické pasáže knihy Daniel, které namnoze vytvořily pojmový i myšlenkový aparát pro ostatní biblické i mimobiblické židovské apokalypsy.

V předmluvě k monografii je představen její základní záměr: „Předmětem této monografie je výklad apokalyptického fenoménu především na pozadí židovské apokalypsy Daniel ze 2. století před Kristem… První část monografie obsahuje introduktivní poznámky ke knize Daniel s úvodem do židovské apokalyptiky, který je zpracován se zvláštním zřetelem na apokalypsu Daniel (Da 7–12)… Nejdůležitější částí monografie je komentář k apokalypse Daniel.“ Součástí tohoto komentáře je také první kapitola knihy Daniel, která sice není apokalyptickou z hlediska literární formy, ale její výklad je nevyhnutelný pro pochopení apokalyptických pasáží. „Autorka si v této publikaci dala za cíl přispět k pochopení apokalyptických představ, k poznání jejich vzniku a k jejich uvádění na správnou míru.“

V česko-slovenském jazykovém prostředí je každý odborný text, který přispívá k porozumění tomuto náročného biblického žánru, velmi vítán. V případě monografie takto vynikající odborné vědecké úrovně, která podává zasvěcený rozbor v rozsahu od textově kritické a gramatické analýzy až po interpretaci významu a zároveň zůstává textem velmi přehledným a srozumitelným, je stanoveného cíle dosaženo přebohatě.

Kniha Daniel je komplexní dokument s velmi promyšlenou kompozicí, příběhy Daniela a jeho tří přátel (1.–6. kapitola) alternují apokalyptické vize líčené v první osobě (7.–12. kap.). Hebrejština je od druhé kapitoly vystřídána aramejštinou a od osmé kapitoly se opět vrací. Důležité přitom je, že jednotlivé kapitoly narativních a apokalyptických pasáží si vzájemně odpovídají podle důmyslné struktury, a odhalují tak vzájemnou spojitost obou částí knihy. Z tohoto hlediska je výhodné promýšlet knihu Daniel jako celek. Autorka, která se podrobně zaměřuje na méně srozumitelnou a vykladačsky mnohem náročnější apokalyptickou část, reflektuje zřetel k celkovým souvislostem knihy v úvodní kapitole. Najdeme zde také pojednání o historickém pozadí knihy Daniel a přiblížení apokalyptiky jako samostatného fenoménu.

Následující kapitoly se věnují výkladu jednotlivých apokalyptických vizí. Jedna z vykladačsky nejnáročnějších pasáží je třetí apokalyptická vize, tvořená poetickým oddílem v Da 9,24–27. V této vizi je vyjádřeno teologické zdůvodnění pro sedminásobné prodloužení periody útisku Božího lidu, kterou předpověděl prorok Jeremjáš. Autorka opatřuje výklad tohoto oddílu úvodem, ve kterém vysvětluje, že se jedná o tzv. pešer, tedy volnou interpretaci Písma, která je dnes dobře známá z nálezů v Kumránu. V Da 9,24–27 se jedná o pešer k Jeremjášově předpovědi o sedmdesátiletém zpustošení Jeruzaléma. „Výklad tohoto proroctví (tzv. pešer) je postaven na pojmu šiv’ím, tj. 70, a na pojmu šavú’a, tj. sedmidílné období nebo týden.“ V hebrejském nevokalizovaném textu jsou oba výrazy identické. „Dvojím čtením výrazu vznikla z Jeremjášova proroctví o 70 letech interpretace o 70 týdenních letech… 70 roků se násobí číslem 7, čímž se dostane číselný údaj 490 roků.“ Náboženská krize, která dolehla na Jeruzalém, tedy nepotrvá 70, ale 490 let.

Tímto prodloužením prorocky stanoveného období dosahuje autor knihy Daniel aktualizace prorockého textu do své současnosti v makabejské době. „Pod pomazáním svatyně svatých (Da 9,24) má pisatel téměř jistě na mysli znovu posvěcení jeruzalémského chrámu (srv. Ex 30,26; 40,9–11). Jeruzalémský chrám byl očištěn a posvěcen Judou Makabejským v roce 164 před Kristem (1 Mak 4,36–59)…“

Autorka ovšem také zmiňuje dějiny výkladu tohoto verše, ve kterých je pomazání svatyně svatých interpretováno jako pomazání svatého svatých – nejsvětějšího, tedy Mesiáše. Jako příklady tohoto pojetí autorka uvádí latinský a syrský překlad a dále výklad Hippolyta Římského. Pro doplnění tohoto vykladačského přístupu můžeme připomenout, že Martin Luther při výkladu Da 9 vychází z toho, že nevěrnosti, hříchy a viny jsou překonány v Ježíši Kristu. Tedy proroctví z Da 9,24 je verifikováno jím, Kristem. Proto „pomazání svatého svatých“ Luther chápe jako Ježíšův křest v roce 30 n. l. Od tohoto data pak odečítá 490 let a dostává se k událostem z doby vlády perských králů, tedy dobu Ezdráše a Nehemjáše, kdy bylo povoleno Jeruzalém znovu vystavět. Vzhledem k tomu, že obnovení Jeruzaléma je tématem dalšího verše (Da 9,25), jeví se christologický výklad jako stále plausibilní. K možnosti, že 25. verš pojednává o budování Jeruzaléma v době Nehemjášově, se kloní i autorka.

Da 9,26 je jedinečný tím, že je to patrně jediné místo v celém Starém zákoně, které explicitně předpovídá Mesiášovu násilnou smrt. Ježíš, podle Lukášova evangelia, po svém vzkříšení říká učedníkům: „To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ (L 24,25.26) Kdybychom se ptali, na které prorocké místo může Ježíš (popř. evangelista) myslet, stěží bychom našli jiné než právě Da 9,26: „Po uplynutí šedesáti dvou týdnů bude pomazaný zahlazen a nebude již.“ Slova „a nebude již“ někteří „vykládají tak, že s pomazaným nebude žádný soud ve smyslu řádného soudního procesu“.

Tradiční křesťanský výklad, který vztahuje zmínku o zabitém pomazaném na Krista, sahá od doby církevních otců a lze se s ním setkat i v současnosti. Převažující výklad soudobé biblické exegeze, který vztahuje slova o zabití pomazaného na události v době makabejské, může dokládat mimo jiné to, že posvátný text má vícero dějinných naplnění, tedy že je záměrně napsán tak, aby identifikace popisovaných událostí v dějinách Božího lidu rezonovala opakovaně. Každopádně Ježíš vztahoval předpovědi proroka Daniela na události, které jsou ve vztahu k jeho době budoucností, chápal je tedy jako něco, co se má teprve vyplnit: „Když pak uvidíte znesvěcující ohavnost, o níž je řeč u proroka Daniele, jak stojí na místě svatém – kdo čteš, rozuměj – tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor.“ (Mt 24,15.16)

Autorka se ve svém výkladu zaměřuje na události z doby makabejské. Oprávněnost tohoto výkladu je dána především 11. kapitolou knihy Daniel, kde jsou stručně načrtnuté děje „zhuštěné historie“ z Da 9,24–27 více rozvyprávěny. Ostatní výklady, včetně evangelijního, který vztahuje slova o „znesvěcující ohavnosti“ na zničení jeruzalémského chrámu Římany v roce 70 n. l., jsou autorkou zmíněny jen okrajově. Přesto je na této různorodosti výkladů možno zahlédnout, jak podnětnými texty Danielovy apokalyptické vize byly a stále jsou.

Monografie doc. Horňanové je doplněna bibliografií, která prozrazuje, že autorka je se současným bádáním v plodném rozhovoru a zároveň může být pozváním k dalšímu studiu. Jedinou nevýhodou této vítané a přínosné publikace, kterou patrně ocení všichni, kdo se biblickým textem do hloubky zabývají, je to, že její dostupnost je v Čechách velmi malá.

Lukáš Klíma

Sidonia Horňanová: Apokalypsa Daniel

Univerzita Komenského v Bratislavě, Evanjelická bohoslovecká fakulta 2018

Poznámka k Lutherově pojetí Daniela 9,24–27

Předmluva Martina Luthera ke knize proroka Daniela (Vorrede über den Propheten Daniel) se objevila v roce 1530 spolu s jeho překladem této knihy do němčiny. Podle Luthera si tato „knížečka“ klade za cíl prokázat ze Starého zákona, že zaprvé starozákonní lid, Židé, věřil v Mesiáše a zadruhé, že s Ježíšem zaslíbený Mesiáš skutečně přišel. Pasáže tradičně považované za mesiášská) zaslíbení Gen 3,15; 22,18; 2S 7,12 a Iz 7,14 ukazují především na velikost ohlašovaného, tedy na Syna Božího jako toho, kdo rozdrtí hadí hlavu, kdo je semenem požehnání, synem Davidovým a synem panny.

Jestliže je toto prokázáno, musí být podle Luthera poukázáno také na to, že Kristus neměl být jen vyvýšen, ale i na to, že měl sestoupit. Za tímto účelem Luther upozorňuje právě na Da 9,24–27. U této pasáže Luther vychází z toho, že v Ježíši Kristu jsou překonány hřích, smrt a ďábel, tedy proroctví z Da 9 má být verifikováno právě jím, Kristem. Na základě údajů z knih Ezdráše a Nehemjáše dochází Luther k tomu, že od Ježíšova křtu v roce 30 je to 490 let do vlády perského krále Artaxerxa Longimana, který povolil opětovné vybudování města Jeruzaléma (Nehemjáš 2. kap.).

Potvrzení smlouvy v posledním prorockém týdnu (Da 9,27) vztahuje Luther na Kristovo kázání evangelia během jeho veřejného působení a potom na kázání evangelia skrze jeho apoštoly. Zastavení obětí v polovině tohoto týdne rozumí tak, že se jedná o předpověď Kristova utrpení a smrti, kterými končí platnost obětí, předepsaných Mojžíšovým zákonem.

Vytisknout