Let číslo 93

 UNITED 93
USA, 2006, 104‘
Režie: Paul Greengrass; scénář: Paul Greengrass; kamera: Barry Ackroyd; hudba: John Powell; hrají: Khalid Abdalla, Lewis Alsamari, Omar Berdouni, Jamie Harding, Chloe Sirene, J.J. Johnson, David Alan Basche, Christian Clemenso
Oficiální stránky: www.flight93project.com Zahraniční recenze: www.rottentomatoes.com
České recenze: www.csfd.cz, česká premiéra: 24. srpna 2006
Hodnocení KR: 5/5

„11. září 2001. Teroristé unesli čtyři letadla. Tři zasáhla svůj cíl. Tohle je příběh čtvrtého z nich.”

Distribuční slogany většinou šlehají vatu, v tomto případě jsou však tyto čtyři prosté věty dokonalým podtržením neokázalé filmové pocty čtyřiačtyřiceti obyčejným lidem.

Na letišti Newark vládne tradiční shon. Letadla se zpožďují, na stojánkách letištních hal vládne nervozita, protože pasažéři se obávají, že nestihnou své další spoje, ve velínech letového provozu odvádějí stovky malých a naprosto nezbytných „mravenců“ svou práci, na níž záleží nejen spokojenost zákazníků, ale hlavně jejich životy (vždyť jen americkým vzdušným prostorem se denně pohybuje na 2500 letadel!). V jednom malém bytě na jiném místě, však vládne nervozita, která se rovná předsmrtné agónii – čtveřice mladých muslimů si naposledy pročítá posilující súry Koránu a ujišťuje se, že čin, který zanedlouho vykonají, jim zajistí místo v nebeském ráji. Nejistě vyrážejí na Newark, kde se stanou neblahými únosci letu United 93, který se o pár hodin později zřítí v Pensylvánii, čímž zpečetí jednu z největších kolektivních tragédií novodobých dějin.

Když se v médiích poprvé objevily zprávy o tom, že Paul Greengrass (irské drama Krvavá neděle, špionážní thriller Bournův mýtus) a Oliver Stone (Četa, Alexander Veliký) plánují natáčení filmů o událostech 11. září, nejednoho napadlo, že odstup od událostí je ještě příliš krátký, národní trauma příliš hluboké a živé, což neumožňuje, aby se výsledné filmy staly obecnější a zároveň konkrétní výpovědí, která se nebude utápět v sebetrýzni a stále dokola apelovat na "správné hodnoty, které vyznává každý americký vlastenec." Analýzy ekonomů filmového průmyslu byly také padesát na padesát v tom, zda se takové projekty vůbec mohou zaplatit – zatímco jedni tvrdili, že oba filmy budou trháky sezóny, jejich oponenti upozorňovali na to, že jen málokdo (zejména pak obyvatelů New Yorku) se bez donucovacích prostředků půjde podívat na to, co ještě nedávno zaplňovalo prakticky celý vysílací čas amerických televizí, počítaje v to i stále působící prvek nezhojeného zranění, posílený o ne právě vydařenou invazi do Iráku.

Jak se film Let číslo 93 podařil? Bez přehánění jde o jeden z nejlepších filmů roku 2006, který diváky doslova zarazí do sedaček, na několika místech budou bojovat se slzami dojetí a při závěrečném zčernání plátna nabudou dojmu, že OPRAVDU byli na palubě čtvrtého letadla (a že jim tento nenápadný film sebral veškeré zbývající iluze o světě, a minimálně rok života k tomu).

Paradoxní je, že film jakoby dělá všechno pro to, aby své diváky do kina nepřitáhl. Nefigurují v něm žádná známá herecká jména, která by na sebe strhávala pozornost (což je dle ustálených pravidel výroby 50% úspěchu), více než o drama jde o „paradokument“ či „dokudrama“ (např. mnozí ze zaměstnanců letového provozu hrají sami sebe v době před pěti lety), kamera Barryho Ackroyda těká snad ještě více než u Greengrassova předešlého Bournova mýtu, nikdo z tvůrců si zjevně nedělá těžkou hlavu z toho, že je obraz místy rozostřený nebo prakticky nezachytitelný, ba co víc, všichni dopředu známe vyvrcholení: přes veškerou snahu se pasažérům nepodařilo ovládnout letadlo a udržet jej ve vzduchu, jako chromý pták se roztříštilo v polích.

Všechny tyto karty by mohly hrát v Greengrassův neprospěch a spolu s výše zmíněnými faktory odlákat i ten poslední zbytek potenciálních diváků. A přesto se divák zanedlouho přistihne při tom, že jej dění na plátně nejen pohlcuje, ale i vnitřně angažuje. Jakoby se tu dostavoval efekt antického dramatu, kdy dopředu víme, že hrdina/hrdinové skončí špatně, ale i tak se spolu s nimi vydáváme na pouť vstříc jisté smrti a katarzi, která nás rovným dílem semele, i vnitřně očistí. Ti, jejichž poslední minuty sledujeme, totiž nevystupují jako herci – nadlidé, kteří pronášejí velká moudra a jsou plni stoického klidu, ale jako průměrní lidé, které osud usadil do špatného letounu, a není právě mnoho času se s tím vyrovnat. Přesto je však naprosto přirozené, že bojují o každý další nádech. Je skoro kacířské si to vůbec pomyslet, natož to napsat: jsou to lidé, jejichž místo bychom při špatné konstelaci mohli kdykoliv zaujímat i my. Pravdou totiž zůstává, že film funguje i bez vztahu ke zlomovým událostem posledních let a bez ztráty efektu by klidně mohl být studií únosců a obětí. Právě proto se po projekci Letu číslo 93 nebude do letadla usedat zrovna lehko.
Velmi silný efekt také vyvolává skutečnost, že i průměrný divák Letu číslo 93, který televizi takřka ignoruje, zná z pozadí událostí více než tehdejší pasažéři, letoví kontroloři a armádní autority. Takže když se např. postavy na plátně zmateně dohadují o tom, zda do jedné z věží WTC skutečně nabouralo malé sportovní letadlo, divák ví, že jde o nepřesné počáteční informace, chaos ještě naroste a katastrofa globálního dopadu je neodvratitelná.

Greengrass naštěstí nepůsobí jako voyeur se sadistickými sklony, který by diváky nechal vyžívat se v utrpení druhých. Jeho stanovisko je sice angažované, přesto se však stále snaží o vyváženost pohledů. A byť jsou ve filmu potenciálně slzopudné scény typu “poslední telefonát blízkým”, nemáme nepříjemný pocit, že si svůj divácký zážitek užíváme na cizí úkor. Tím méně, že by nám chtěl Hollywood za naše peníze dopřát povinnou dávku melodramatu a povinnou dávku přesně zacílených instantních emocí.

Greengrassovi se účinně daří vyvolat soucit - což je složitější, než se zdá -, prospěšnou dávku zlosti nebo alespoň pochopení faktu, že dnešní byrokratická pravidla a zdržovačky při odbavování na letišti mohou mít své opodstatnění. Kdo by ostatně nechtěl v pořádku doletět? Podstatným faktem je, že muslimští únosci nepůsobí jako jednorozměrné stroje na smrt, ale podobně jako v nedávno uvedeném snímku Ráj hned teď jsou obyčejnými lidmi, kteří řeší, zda stojí na správné straně, a k víře ve správnost svého konání se musí takřka dokopat. A kdyby měli možnost vidět sami sebe v zrcadle filmu, zřejmě by věci viděli z poněkud jiné perspektivy.

Jakkoli se následujícími slovy opouští pokud možno nezaujatý formát recenze, je nutno napsat: pokud vás v kině Let číslo 93 zasáhne, dejte o něm vědět dalším. Uvedení v televizi či na DVD nezprostředkují ani polovinu zamýšleného efektu, a navíc – tím u nás Paul Greengrass může získat další body – se část našich peněz pak nedostane na podpůrné a vzdělávací projekty, které mají do budoucna větší význam, než si nyní myslíme.

Výsledek Greengrassova snažení tedy známe. A již dopředu je škoda, že se na oscarovém klání, které navzdory své problematičnosti zajistí nominovaným filmům alespoň další diváky, bodovat nebude. Jde totiž o film skeptický, dvojznačný, a vlajky s pruhy a hvězdami v něm nevlají, jsouce podmalovány vznosnou hudbou. Což se bohužel nedá říci o paralelně nasazeném snímku World Trade Center od někdejšího buřiče Olivera Stonea, který má šanci na zápis do seznamu povinných filmů pro americké školáky. Ale o tom zase jindy.

Petr Siska
Křesťanská revue 4/2006, s. 50-52 

Vytisknout