Láska a Svár [Jan Kozlík]

Když antický řecký filosof Empedokles z Akragantu hledal (jako ostatně všichni filosofové před ním) jakousi pralátku, z níž všechno vzniklo, zjistil, že mu k ní chybí nějaké síly, které uvádějí do pohybu ono vznikání a zanikání všech věcí. Stanovil proto síly dvě: Lásku, která věci spojuje, a Svár, který naopak věci rozděluje. K tomu bychom my patrně souhlasně přikývli.

Ale již o sto let později nejbystřejší filosof starověku Aristotelés odhalil v jeho myšlení chybu. Vždyť láska tím, že věci spojuje, zároveň je od jiných věcí odděluje. Láska je tedy spojující i rozdělující. Svár je nadbytečný. A nám nezbývá než dát za pravdu i jemu.

Dosti již antické filosofie, lepší příklad máme ve Starém zákoně. Nikdo neví, proč Hospodin oslovil Abra(ha)ma, a jiné ne, a proč jen jemu a nikomu jinému zaslíbil požehnání. Proč jen vůči Izraeli se zavázal Smlouvou. Ano, je to tak. Láska volí, a tím to vyvolené od ostatního odděluje. Copak to jinak nejde? Nejde. Kdyby Hospodin pečoval o všechny národy stejně, asi by vůbec nevznikly dějiny, protože dějiny jsou tvořeny množstvím jedinečných příběhů a událostí, často různě protichůdných, nejde o jednolitý tok jedním směrem.

Pro Hospodina je Izrael záležitostí srdce. Proto ona Smlouva, kterou s ním uzavírá, připomíná starou patriarchální smlouvu svatební. Izraeli (jako nevěstě) se tu slibuje ochrana, pokud bude dodržovat příkazy manželovy. A k tomu nějak patří i manželova žárlivost. Proto čteme ve Smlouvě slova „Já jsem Hospodin žárlivě milující“ (Ex 20,5) a to se ve Starém zákoně opakuje vícekrát. Izrael byl totiž nevěstou nevěrnou, neustále pošilhával po jiných bozích, kteří se mu zdáli zajímavější. Hospodin napomíná, varuje, hrozí trestem, ano, i trestá, a pak zase odpouští a Smlouvu stále znovu připomíná. Ta Smlouva je totiž jho, které Izrael sice často shazuje, aby se pak pod něj zase na chvíli s lítostí vrátil; onoho jha se zbavit nelze, tak jako žena nemohla zrušit smlouvu svatební. Mohla být jen ženou nevěrnou. To jsou dějiny izraelského národa v kostce.

Změnil na tom něco Ježíš? O Boží žárlivosti nikde nemluví. Rozhodující jsou pro nás dvě Ježíšova podobenství. První je o marnotratném synu (Lk 15,11–32): Syn si nechá od otce vyplatit svůj podíl a odejde do světa. Otec syna nezdržuje, nevaruje ho, nezapřísahá ho, aby zůstal. Jakoby beze slova ho vyplatí. Co to znamená? Dává synu svobodu odejít zpod jeho jha! A nejen to. Dává mu svobodu zabřednout do průšvihů a klesnout až na dno. Nespěchá ho v poslední chvíli zachránit! Ale když se syn sám vrací, už z dálky ho vidí a běží mu naproti. Neznám silnější příběh Boží (ale i hluboce lidské) lásky a vždycky mě tato scéna dojme. Druhé podobenství je známé jako podobenství o hřivnách (Mt 25,14–30): Jeden člověk svěřil své jmění svým služebníkům, každému podle jeho schopností, a na dlouho odcestoval. Neřekl jim, co s tím jměním mají dělat, a už vůbec ne, jak to mají dělat. Nezanechal žádné příkazy ani zákazy a po dobu své nepřítomnosti nevyžadoval žádné průběžné zprávy o činnosti ani na dálku nic nevzkazoval. Nečteme ani, že by se ti služebníci nějakých pokynů dožadovali nebo stáli o nějakou radu. Každý mohl dělat, co chtěl a jak chtěl, jakoby hospodařil na svém. Když se ale ten člověk vrátil, nechtěl vidět nic než zisk a žádné polehčující okolnosti ho nezajímaly. Neznám silnější příběh o svobodě (svobodě vůči Bohu!) a o vlastní lidské odpovědnosti a vždycky mě přitom zamrazí. Žádné fňukání, že jsme lidé hříšní a slabí, žádné svalování viny na druhé či na nepříznivé okolnosti. Při konečném zúčtování se počítá jen rozmnožení svěřených hřiven.

Tato dvě podobenství ukazují dvě tváře Boží lásky k člověku a řekl bych, že vymezují prostor, v němž všichni žijeme. Podržme tedy obě podobenství stejnou měrou v mysli i v srdci.

Vytisknout