Ladislav Pokorný: Sebemrskačství a vlastenectví

Stejně jako přítele Hoška zaujala i mne loni vyšlá knížka Evy Hahnové-Schmidtové, česko-německé historičky, Češi o Češích, o níž Pavel Hošek referoval v minulém čísle našeho časopisu. Velice zasvěceně a do značné míry vstřícně reaguje na hlavní kritické teze autorky vůči „sebemrkskačství“ řady našich předních intelektuálů nedávných desetiletí, promítajícího se i do současných historicko-politických debat. Hahnová v této souvislosti kritizuje zejména Jana Patočku a dále např. dílo Podiven (Příhoda, Pithart, Otáhal), o němž jsme kdysi diskutovali i v Křesťanské revui. Jejich přístup k českým dějinám a české „národní povaze“ považuje za negativní stereotyp, který škodlivě působí i v současnosti (rozděluje naši společnost na „sebemrskačskou“ duchovní elitu a „vlastenecký“ plebejský zbytek národa. A zde se právě Hošek ve svém referátu pozastavuje. U Hahnové ho překvapuje a vadí mu, že se autorka nevymezuje stejně kriticky vůči druhému negativnímu stereotypu, tj. vlastenčení, namyšlenosti, vychloubačnosti a přeceňování vlastních úspěchů; právě takový stereotyp vidí dnes autor příspěvku u řady politiků a jiných aktivistů.

Podle mého soudu se zde Hošek stává obětí jistého nedorozumění. Hahnová se přece ve své útlé knížce nepokouší o objektivní historickou studii české národní povahy (lze vůbec o něčem takovém objektivně mluvit?) a českého pohledu na dějiny svého národa. Věrna své profesi chce jen, aby historie byla zkoumána objektivně, na základě poznaných faktů, a nikoliv prismatem apriorních (negativních či pozitivních) přístupů. V tomto ohledu považuje za nebezpečnější právě ty negativní, a proto je nesmlouvavě kritizuje. Ono (podle Hoška opomenuté) opačné nebezpečí ostatně není podle mého soudu zdaleka tak velké, jak se tento autor domnívá. Jistě, „nabubřelé národovectví“ v naší společnosti existuje a nezřídka utilitárně zaznívá i z úst těch či oněch politických činitelů, ale jeho ohlas je více či méně omezen, a to na část starší generace. Generace střední a mladá žije daleko více idejemi světoobčanství, a „vlastenčení“ jí mnoho neříká. Ostatně, ani protagonisty onoho „sebemrskačství“ nelze a priori označovat za špatné vlastence; jak jsem již kdysi konstatoval, i kritické vyjadřování takového „Podivena“ k českým dějinám bylo zřejmě motivováno „vlastenecky“, tj. snahou vrátit národu sebevědomí právě kritickým pohledem na vlastní minulost. Konečně, i T. G. Masaryk byl svého času obviňován ze zrady národa – to když bojoval proti pravosti Rukopisů. Slovní vlastenčení tedy žádná záruka skutečného vlastenectví není a myslím, že si to velká většina naší společnosti uvědomuje.

Ještě poznámka na závěr: Příjemně mě překvapil ve svém nedávném novoročním projevu předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček, který neokázalými, ale upřímnými slovy připomněl, že při svých častých setkáních se zahraničními diplomaty a politiky často zjišťuje, že naši zemi hodnotí leckdy lépe než my sami. Myslím, že právě po takovém objektivním pohledu na Čechy a češství volá i Eva Hahnová a české „sebemrskačství“ považuje za jeho hlavní překážku. A přiznejme si: kdyby do své knížky zahrnula Hoškem postrádaný (a jistě možný) rozbor i onoho „druhého pólu“ české národní povahy, zůstala by ta knížka ještě tak čtivá a úderná, jako je teď?

Všichni se shodneme, že v naší minulosti byla období slavná, méně slavná i doby selhávání (a ne vždy jen vinou jiných); epochy, na něž můžeme být hrdí, i takové, na něž bychom nejraději zapomněli. To ale nejde; do paměti národa, a tím vlastně i do jeho současnosti patří všechno.

Ladislav Pokorný

Vytisknout