Ladislav Pokorný: 1848 – Rok zmařených nadějí

Ladislav Pokorný: 1848 – Rok zmařených nadějí

Když si připomínám naše další „osmičkové výročí“, rok 1848, vytane mi na mysli název jedné kapitoly mých (od dětství) oblíbených Dějin světových od našeho dnes již téměř zapomenutého historika Jaroslava Kosiny, který zní „Jaro národů a jeho konec“. Skutečně, tento rok nelze podle mne charakterizovat lépe. Stejně jako o 120 let později rok 1968, byl i rok 1848 vyvrcholením již několik desetiletí probíhajícího procesu liberalizace evropského myšlení a ovšem také nápadného vzestupu nacionalismu. Po létech zpátečnické atmosféry, nastolené po napoleonských válkách, charakterizovaných zejména vládou evropské „Svaté aliance“, jejíž duší a symbolem byl rakouský kníže Metternich, začal konečně Evropou vát svěží vítr. První signál přišel, jako obvykle, z Francie. Tamní únorová revoluce svrhla monarchii Ludvíka Filipa Orleánského a nastolila bohužel jen krátce trvající druhou republiku. Revoluční nálady se šířily i v německých zemích. V absolutistickém rakouském císařství volali po reformách, zejména po vyhlášení ústavy, jak němečtí liberálové, tak představitelé slovanských národů a Maďarů. V Praze se sešel všeslovanský sjezd. Bohužel, revoluční vzepětí nemělo dlouhého trvání a bylo vzápětí, především v Rakousku, násilně potlačeno. Slabý císař Ferdinand, ochotný k ústupkům, byl přinucen k rezignaci a nahrazen energičtějším mladým Františkem Josefem. Svatodušní bouře v Praze a pozdější i ve Vídni byly rozstříleny generálem Windischgrätzem. Povstání v Uhrách bylo vojensky zlikvidováno intervencí ruských carských vojsk. Přijatá ústava byla nakonec odvolána, Rakousko ovládla reakce a přes následujících deset let se vládlo opět absolutně. Ani německý frankfurtský sněm se nedopracoval větších liberálních reforem. Ve Francii byl prezidentem republiky zvolen synovec někdejšího císaře Ludvík Bonaparte, který posléze v zemi nastolil „druhé císařství“.

Dvěma událostem roku 1848 ovšem musíme přiznat výjimečný a dlouhotrvající význam. Bylo to v prvé řadě bruselské vyhlášení Manifestu komunistické strany Karlem Marxem a Bedřichem Engelsem. Tento pozoruhodný dokument ovlivnil světové dějiny na více než 150 let a v jistém smyslu je ovlivňuje dosud. Byl to totiž počátek revoluce „čtvrtého stavu“, tj. průmyslového proletariátu, který „nemůže nic ztratit, jen své okovy“. Marxismus odtud vzniklý jako důsledný pokračovatel liberalismu si zde klade za cíl osvobození tohoto vykořisťovaného a na okraj společnosti vytěsňovaného stavu a v konečném důsledku vytvoření beztřídní, komunistické společnosti. Nemělo by se přitom přehlédnout, že z marxistického pohledu by taková ideální společnost přinesla emancipaci od odcizené „vlády kapitálu“ vlastně i samotným nynějším kapitalistům. Proletariát tak nemůže naplnit své revoluční poslání jinak než osvobozením celé společnosti. Všem nám je dobře známo, jakými peripetiemi a deformacemi odtud počínající dělnické a komunistické hnutí až do našich časů prošlo. Ale to nikterak nesnižuje velikost těchto původních idejí; naopak, v jistém smyslu jsou v současnosti, v situaci, kdy prožíváme stále větší odcizení kapitálu od skutečných potřeb lidstva, aktuálnější než dříve.

Druhou významnou událostí roku 1848, která se týkala především nás, bylo definitivní zrušení roboty. V našem časopise jsme si letos vedle „osmičkových“ výročí vytkli ještě druhé téma, a to téma vlastnictví. Jedním z nejodpudivějších druhů vlastnictví v lidských dějinách bylo a je vlastnictví druhých lidí – od otroků po nevolníky až po „poddané“. A právě toto poddanství mělo až do roku 1848 i jednu polohu, která tehdy konečně zanikla. Byla to tzv. robotní povinnost, která ukládala poddaným určitou dobu pracovat na statcích jejich pána, zpravidla šlechtického velkostatkáře. V průběhu staletí feudálního zřízení procházela robotní povinnost různými změnami v podobě různé délky, možnostmi se z ní vykoupit atd., nicméně byla až do svého nevratného zrušení pořád symbolem jisté nesvobody poddaného při nakládání s jeho životem. I když mezi zrušením nevolnictví roku 1781 a rokem 1848 se rozsah robotních povinností zmenšoval, jejich přetrvávání ve vyvíjející se buržoazní společnosti se stalo neúnosné. V tomto bodě můžeme tedy rok 1848 hodnotit v emancipaci široké vrstvy společnosti jako nesporný pokrok. V jiných ohledech, jak jsme viděli, to tak nebylo. Přes opětovná vítězství reakce, u nás např. nastolení Bachova absolutismu, byl rok 1848 základ, na nějž bylo možno v mnoha evropských zemích navázat.

Ladislav Pokorný

Vytisknout