LEVICE PO PRAVICI KRISTOVĚ? Adam Borzič

„Tehdy řekne král těm po pravici: Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl a dali jste mi jíst, žíznil jsem a dali jste mi pít, byl jsem na cestách a ujali jste se mne, byl jsem nahý a ošatili jste mne, byl jsem nemocný a navštívili jste mne, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.“

Mt 25,34–40

1.
Politické dělení na levici a pravici zasahuje i křesťanství. A není divu – křesťanství svědčící o Bohu, který se stal Člověkem, nemůže nezahrnovat i péči o polis, která patří bytostně k lidství. V tomto smyslu křesťanství nemůže a nesmí být apolitické. Současně, jelikož odkazuje k Prameni, který přesahuje všechna lidská a stvořená omezení, nemůže nikdy s žádným politickým směrem zcela a beze zbytku splynout, protože by popřelo svůj vlastní základ, který bytuje v transcendenci.

S tímto vědomím bych rád nastínil, proč křesťanství, dle mého, poněkud lépe koresponduje s levicovou politickou orientací, pokud ji na demokratickém půdorysu jednoznačně vymezíme. Píši tento text zaujatě z pozice angažovaného křesťana levicově liberálního smýšlení, nárok na objektivitu si v žádném ohledu nekladu, protože na nic takového nevěřím – věřím v Krista zmrtvýchvstalého.

Procházím-li některé křesťanské tiskoviny či křesťanské webové stránky, pak se situace zdá jasná jako bystřina: křesťanství svými tradičními hodnotami musí náležet do pravicového tábora; pro mnohé je tato „pravda“ neoddiskutovatelná. Ano, argumentů není mnoho, pomineme-li všelijaké nedomyšlené sentimentální plky, které se hlubší teologickou argumentací neobtěžují. Pochopitelně i zde je nutná jemná diferenciace: k tradičnímu konzervativismu s jeho sociálním rozměrem může mít křesťanství v jednom ohledu jistě blízko, žel tento původní konservativismus spláchly dějiny a ze stoupy ho nezachrání ani roztomilý kníže s čírem. Převládající pravicovou ideologií je neoliberalismus, jehož ideové a etické maximy zdůvodnili jeho proroci Friedman a Hayek, u kterých lze explicitně nalézt myšlenku, že pouze maximalizací osobního prospěchu a zisku dochází k rozvoji společnosti. Odvozeny od toho se pak ve veřejném prostoru prohánějí floskule o zaslouženém úspěchu a zasloužené bídě, a to tváří v tvář šklebícímu se smíchu spekulativního kapitálu. Co má tahle doktrína společného s křesťanstvím, je mi velkým mysteriem.  

Otázka, ke kterému politickému myšlení má křesťanství blíž, je v posledku sporem teologickým, bez teologických východisek není tato otázka diskutovatelná. V úvodním odstavečku jsem troufale napsal, že levicová orientace je křesťanskému ideovému dědictví bližší. Zde je ovšem na místě pojem levice vymezit. Tak jako svému potenciálnímu pravicovému oponentu automaticky nepřipisuji inklinaci k fašismu či nacismu, budu moc rád, když nikdo nebude podezírat mě z toho, že usiluji zavést gulagy a věšet někoho na pražské lampy. S žádnou formou stalinismu či násilného bolševismu nemám a nechci mít nic společného. To, že to musím takto deklarativně potvrzovat, mě poněkud irituje. V běžném kontextu a v normální zemi by si mohli myslet, že jsem spadl z višně. U nás by to bylo spíš z třešně: antikomunistická hysterie, která se přelila na vše levicové, stále ovládá veřejný diskurz, byť o poznání slabším způsobem. Tato atmosféra vznikla z  falešného výkladu předlistopadového režimu a listopadové revoluce, respektive z jejich nezdravé mytologizace. V tomto mýtu se na jedné straně rozkládá děsivá říše zla a na straně druhé je poražena samotným dobrem. Předlistopadový režim byl špatný a nesvobodný, o tom není pochyb; současně, parafrázujeme-li raného Havla, byl ale zrcadlem zdánlivě protikladného systému, který rozhodně žádnou říší dobra nebyl. V této mytické atmosféře, která ahistoricky šmahem strčí celých 40 let do jediného krvavého pytle, je pak snadné odmrštit veškeré levicové hodnoty jako nebezpečný relikt minulosti. Nepřihlíželo se ani k tomu, že součástí opozice vůči komunistickému režimu byli levicoví aktivisté, z nichž mnozí zakusili komunistický žalář na vlastní kůži po mnoho let. Ani k tomu, že české opozici vytrvale pomáhali levicoví politici, jako byli Brandt nebo Mitterand. Proč taky? Narkotická rovnice komunismus = levice se snadno vsákla do obecného povědomí a dalších argumentů nebylo třeba.

Z antikomunismu se stala hlavní ideologická zbraň české pravice, což se s železnou  pravidelností manifestuje před každými volbami. Že jsou v současnosti veřejně ponižováni i lidé pocházející z levicového disidentského prostředí, o tom svědčí například nedávný mumraj, týkající se ÚSTRu, který vypukl mezi jiným i kolem Michala Uhla. Lidové noviny psaly o princích z disidentských rodin, už stačilo jen napsat něco o zaprodancích a byli bychom doma (komplikovaný případ této instituce bych ovšem raději nechal stranou). Antikomunismus funguje v českém politickém prostředí jako kouřová clona, která má zakrýt veškeré reálné rozpory a neuralgické body současnosti a potlačit všechny kritické hlasy, tak jako tázání po možných alternativách. Namísto problematizace současnosti, která se prohýbá pod diktátem neoliberalismu s jeho tažením proti elementárním civilizačním vymoženostem západních demokracií, mezi něž patří sociální stát a občanská společnost, bojujeme s přízraky minulosti. Že k tomu patří hysterie, sentimentalita a bolševická rétorika, snad ani nepřekvapí.

Proti téhle mediální mašinérii je pak marné argumentovat tím, že západní demokracii vytvářela i demokratická levice a že české antilevičáctví začíná být v západní Evropě považováno za unikát, nemající obdoby. Nepomůže ani odkaz na to, že levice je pluralitní fenomén, čítající tradiční sociální demokraty a socialisty, levicové liberály a zelené, náboženskou levici, antroposofy, feministky a marxisty, tak jako anarchisty, komunitaristy (z nichž někteří by se za levicové neoznačili), právě tak jako ty nešťastné komunisty. Tahle škála ukazuje, že žádný totalitní monolit neexistuje. Současná levice je pestrá jako paví vějíř, a v tom je její síla i slabost. Dost obhajoby – sama bezvýchodná situace  strukturální krize, v níž se ocitl západní svět, ukazuje, že pravicová dogmata selhala a věří jim stále menší část  obyvatel západního světa.

2.
Demokratické levicové myšlení vždy kroužilo kolem dvou metatémat: solidarity a emancipace. A tyto dva hodnotové okruhy tvoří základní ideovou páteř levice. Obě témata jsou bytostně propojena, protože emancipace v levicovém myšlení není nahlížena pouze v individuálním, nýbrž především v kolektivním a komunitním smyslu slova. Levicový politický program se tak zrodil ze zápasu marginalizovaných tříd a skupin, ať již máme na mysli proletariát, ženy nebo rasové a jiné menšiny. A byly to především evropské levicové strany, zvláště ty sociálně demokratické, které umožnily politickou účast utlačovaných a jejich spravedlivé požadavky učinily východiskem  svého politického programu. To, co je dnes považováno za běžnou součást demokracie – od zaměstnaneckých práv přes volební právo žen až po účast Židů a jiných menšin na politických kandidátkách, bylo kdysi tvrdě vybojováno levicovými politiky.  

Emancipace a solidarita jsou hodnoty pramenící z křesťanství. Teologicky bychom je mohli přejmenovat např. na osvobození a soubytí.

Motivy osvobození a soubytí  staví do svého centra Židovská i křesťanská Bible. Individualisticky pojatá spása je chybnou interpretací biblických kořenů, vyhovující utlačovatelům. Spása je v autentickém židovském a křesťanském pojetí univerzální a zahrnuje celek bytí. Biblická víra je vírou v to, že Bůh se zjevuje skrze historické události, že Bůh jedná spásonosně v dějinách. Centrálním obrazem Starého zákona je vyvedení svatého lidu Izraele z Egypta. Osvobození Izraele je ovšem politickým aktem, jak píše teolog Gustavo Gutiérrez. Je zrušením poroby, útlaku a utrpení a nastolením nové spravedlivé bratrské společnosti. Egyptské zajetí je popisováno jako místo otroctví, odcizené práce, ponížení a nepřetržité policejní kontroly. Skrze politické osvobození vyjadřuje Bůh vůči svému lidu lásku a tento dar naprostého osvobození je tímto lidem přijat.  Smyslem Hospodinova osvobozujícího zákroku je učinit z Izraele „svatý národ“, společenství svobody a spravedlnosti. Zaslíbení je zjevením i dobrou zprávou a stojí v srdci biblického poselství. Zaslíbení má eschatologický charakter a orientuje člověka směrem k budoucnosti. Tentýž Bůh, který stvořil kosmos z plujícího chaosu, vyvedl Izrael ze zajetí do svobodné země. V příběhu Exodu můžeme nalézt dvě dimenze spásy: vysvobození a znovustvoření – úplnou obnovu. Zkušenost Exodu je paradigmatická. Spása je dokonale a svobodně darována Bohem, je společenstvím s Ním a s bližními a jako taková se stává vnitřní silou a plností lidského sebe-utváření. Tento příběh má pak v Novém zákoně své vyvrcholení v sestoupení Božího Syna, který vyhlašuje osvobození zajatých a hlásá radostnou zvěst chudým.

To vrhá odlišné světlo na společnost, v níž žijeme, a také na téma hříchu. Otroctví známe velmi důvěrně, jen před ním zavíráme oči. Zvykli jsme si uvažovat o bídě jako o individuální kategorii. Chudobě se v naší společnosti namnoze rozumí jako směsici neštěstí a vlastní neschopnosti. Představa, že by chudoba byla chybou systémovou, že by mohla být zplozena naší civilizací s jejím ekonomickým systémem, taková myšlenka zní kacířsky. A přece jen slepec nevidí, že fráze o zaslouženém úspěchu jsou pustá lež. Na současné krizi vydělává jedno procento nejbohatších a zbytek společnosti se potápí ke dnu. Země třetího světa mají bohatou a letitou zkušenost s bídou, produkovanou nespravedlivým systémem. Nicméně dnes již nejde jen o žánrové obrázky exotické ražby: stačí zajet do vyloučených romských lokalit, podívat se mezi zahraniční dělníky, vybavit si sebravždy v Bulharsku, Řecku, Španělsku nebo Itálii nebo se někdy podívat na pokladní, když nám podávají nákup. Evidentně  tančíme na palubě Titaniku. Proletariát nezmizel, jen má nové podoby, patří mezi ně i tzv. kognitariát.

Hřích neexistuje pouze v individální rovině, má svoji mocnou strukturální podobu, tj. společnost postavenou na instinktech dravců, na pyramidálním modelu, který se od časů faraonů příliš nezměnil. Osvobození od útisku je možné pouze skrze strukturální změny; kosmetické úpravy nestačí. Pojem „osvobození“ v teologickém smyslu znamená osvobození od ekonomického útlaku, od společnosti, která praktikuje strukturální násilí, ale vyloučen a popřen zde není ani jeho tradiční význam: osvobození od hříchu. Kristus nás osvobozuje od hříchu a tím uschopňuje k bratrství, ke společenství, které musí zcela zákonitě odmítnout jakoukoliv formu útlaku a nedůstojné existence. Lidská svoboda není svobodou pro sebe, ale pro druhé. Život ve společenství s Kristem je pravým základem pro možnost žít v autentickém společenství s bližními.

Křesťanství nemůže stát stranou politického osvobození, protože otázka Božího království je politická. Ponechat svět napospas dravcům znamená zradu na prorocké tradici, která vrcholí Ježíšovým kázáním Božího království. Nelze se vyvázat z dějin. Podílet se na sociální transformaci a budovat spravedlivější společnost znamená dostát nárokům Evangelia. V tomto zápase stojí křesťan po boku všech, kteří usilují o spravedlnost a dobro ve světě. Lhostejno, zda vyznávají jiné náboženství nebo se jedná o lidi nenáboženské.

3.
Na tomto místě se křesťanství s humanistickou levicí setkává. To ovšem pro nás křesťany nesmí znamenat absolutní identifikaci s jakkoukoli ideologií, nýbrž důslednou věrnost chudým a utlačovaným, kteří jsou privilegovanými příjemci Radostné zprávy. S levicí, pokud neopouští hodnoty svobody a úcty ke každému jednotlivému životu, můžeme sdílet radikálně emancipační étos, osvobození od nespravedlivých struktur mrtvého kapitálu, který ovládá živé, osvobození pro solidární společenství živých lidí a přírody. Takovéto osvobození pro soubytí nesměřuje k ráji na zemi, není ještě plně realizovanou eschatologií, nýbrž prorockým poukazem směřujícím ke konečné kosmické spáse – k vysvobození veškerého života z pout smrti.

Na cestě k tomuto osvobození je třeba odhodit veškerou elitářskou povýšenost vůči slabým a chudým, vzdát se antikristovského opojení mocí a úspěchem a hanebné neevangelijní rétoriky slušných, přizpůsobivých a odpovědných, která je v křiklavém rozporu s tím, že před Bohem stojím vždy jako ospravedlněný hříšník bez zásluh, s holýma rukama a obnaženým srdcem. Namísto eklesiálního narcismu a sektářské uzavřenosti, která spočívá v pěstování středověké sexuální morálky, a současně v hříšném bažení po majetku, moci a společenské prestiži je třeba sesoupit do hlubin odcizení a pomoci chudému muži z Nazareta nést jeho kříž, který se zjevuje ve všech ponížených. Jinak je všechna naše víra marná.

Je příznačné, že papež František, který je opravdovým darem Ducha všem křesťanům bez rozdílu vyznání, míří právě tímto směrem. V nedávné homilii pronesl tato slova: „Dnes ve světě existuje otroctví, do něhož je zapojeno to nejkrásnější, co Bůh člověku dal: schopnost tvořit, pracovat, osvojit si vlastní důstojnost. Kolik jen bratří a sester ve světě se nachází v této situaci vinou oněch ekonomických, sociálních, politických postojů... Lidé jsou méně důležití než věci, které přinášejí zisk těm, kdo mají politickou, sociální a ekonomickou moc. Kam jsme to dospěli? Až k tomu, že si neuvědomujeme důstojnost člověka, důstojnost pracujícího.“

Je to důsledně vzato levicový postoj? Vlastně na tom nezáleží. Podstatnější je, že tu slyšíme onen důvěrně známý hlas z Galileje a jenom ten zachraňuje.

Autor je básník, šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar.

       

Vytisknout